V zajetí XII.

Jeden z jómů se vrhl k ohradě a pokusil se uchopit jednoho z diváků, který se neopatrně přiblížil k nebezpečnému koridoru.

„Výstražná salva, pal.“

Rychlý rozkaz následovalo několik šípů, zabořených do chodidla netvorovy nohy. Jóma zařval, spíš bolestí než překvapením. Rána na noze se mu rychle regenerovala. Ale konečně on i ostatní pochopili, že odtud vede pouze jedna cesta.

„Mají vůbec šanci?“ optal se Raúl.

„Samozřejmě že ano,“ odpověděl Lakedaimónský. „Jaký by to byl soud, kdyby obě strany neměly stejnou naději.“

„Hm, vy jižané, máte divné pojmy a dojmy. Neteřinko, můžeme pro ni něco udělat?“

„Nevím.“

Laura přehlédla, jak ji oslovil. Byla bledá a chvěla se. Raúl podlehl náhlému popudu a popadl ji za ruku. Oplatila mu stisknutí. „Proč mne jen neposlechla?“

Uvědomil si, že klaimóra se vrací do té chvíle, kdy nutila Démetře pilulky na potlačení jóki.

„Kdybych ji dokázala přinutit, mohla by…“

„Copak ty jsi pila také to rémské víno?“ zeptal se jí. Zdálo se, že Laura nepotřebuje drogu, aby v sobě našla nesmyslné výčitky. „Bylo to její rozhodnutí, že se před nimi ukázala. Mohla zůstat schovaná, mohla si ty zatracené prášky vzít dřív. Ale neudělala to.“

„Já vím, ale…“

„Ale co? Bylo od začátku jasné, že vy dvě slepice se nedohodnete. Jestli někdo udělal chybu, pak to byla Samanta. Měla si třikrát rozmyslet, než vás dvě dá dohromady.“

„Samanta?“

Podle tónu, jakým to vyslovila, si uvědomil, že právě vyslovil rouhání. I jemu se zdálo nepatřičné obviňovat Samantu, která přece chyby nedělala. Musíme vždy věřit, že ona nás povede neomylně. Nejen já, ale i ony. Hlavně ony.

Usmál se.

„Třeba měla nějaký důvod,“ poznamenal.

„Já vím i jaký,“ vzdychla si Laura.

„To by mne tedy zajímalo?“

„Chtěla mne naučit odpovědnosti. Víš, jak se teď cítím? Zklamala jsem ji… “

Zodpovědnost! Úzkost! Beznaděj!

Démetra vnímala smršť citů jako jemný jarní déšť. Byla zaplavenou sprškou zmatených a pro ni těžko pochopitelných emocí.

To podivné rémské víno, pomyslela si, odhaluje veškeré tajemství duše. Toužila prozkoumat jeho složení, poučit se a objevit něco nového.

Právě v okamžiku, napadlo ji, kdy mi život nabízím tolik poučného, z něj musím odejít. Proklatá ironie!

Pokusila se usmát, ale rty měla příliš suché. Podívala se směrem k Raúlovi. Jak jen se ten bandita opovažuje ji litovat, chápat a nebo se domýšlet jakési podoby mezi nimi?

Cítila část z jeho myšlenek a rostla v ní zlost. Ona a on, jakákoliv spřízněnost vyloučena. To by už spíš souhlasila ze ztuhlou a zkostnatělou Laurou. Ta také nedokázala potlačit odpor, pokaždé když se o něj otřela.

Já jsem klaimóra! Jsem bojovnice! Ne zločinec! Žádný divoch z vězení!

I v tom byla další ironie. Oč snazší by bylo pokusit se předat svou techniku Lauře. Ale ta ještě stále byla pod vlivem, třebaže slábnoucím, retenčních pilulek.

Proklatá Laura, pomyslela si. Všechno mi dělá naschvál.

Situace, ve které se nacházela, připomínala velký úřední omyl, další botu byrokracie. Proč mám bojovat společně s jómy? Ale na druhou stranu, není tohle voda na můj mlýn.

„Hej, Rémané,“ zavolala. „Máte strach?“

Věděla, že nemají. Jejich jóki, to slabé a sotva postřehnutelné jóki, postrádalo jakoukoliv nevyrovnanost. Byli příliš dobře vycvičeni než any si dovolili obavy.

„Nemáte, že?

Démetra se zachichotala bláznivým napůl hysterickým smíchem. „Tak se postarám, abyste měli.“

Vedle ní stál veliký jóma, netvor s tmavou kůží a téměř o metr vyšší než obyčejný člověk. Jeho mohutná postava se kolébala ze strany na stranu, oči vyvalené z důlků, jak se jeho zvířecí mozek snažil pochopit, kdo je nepřítel.

Okamžitě zavrčel, když se k němu klaimóra přiblížila.

„Ale maličký,“ zašeptala Démetra. Soustředila své jóki do úzkého konejšivého pramene. Na rozdíl od Sylvie, čtenářky myšlenek, která dokázala pokrýt své okolí špiónskou pavučinou, Démetra uměla vytvořit pouze tři konzistentní paprsky jóki.

Buď klidný, poručila jómovi. Budeš dělat, co ti povím.

Monstrum ztuhl; polointeligentní mysl nedokázala rozlišit mezi vnějším a vnitřním příkazem.

Měli jste být mojí armádou, pomyslela si Démetra zarmouceně. Byla bych nejmocnější bojovnicí, kdybych jen…

Zklamání z vlastních schopností ji popadlo jako dusivý stisk. Vzpomněla si na krátkou dobu, kterou strávila s Rudou Sibylou. Když číslo dvě pochopila, jak vytvořit paprsek jóki, dokázala se obklopit stovkami kontrolovaných jehel jóki.

Ale já tehdy žárlila, takže jsem jí neprozradil, k čemu to je dobré, hořce si uvědomila. Přidala jsem se k Rudé proto, abych se od ní učila, ne naopak. Byla jsem tak ponořená do sebe, že jsem nepochopila jedno: Rudá mne nikdy nemohla naučit své přirozené síle. Jak to vypadá, měla jsem poslechnout její radu a vyhledat Samantu.

Zklamání ji znovu píchlo u srdce. V hlavě stále poslouchala rozhovor, který vyslechla.

„Když se staneš napůl Probuzenou, zesílíš.“

„Ale jak můžeš uhlídat proměnu?“

„Samanta a Sylvie to dokáží. Nabídly to každé z nás.“

Myslela jsem si, jak nejsem chytrá, když jsem se přidala k Sibyle. Jenomže ona mne nemohla nic naučit, stejně jako nikoho nenaučí nic povodeň a nebo jiná přírodní katastrofa. Byla jsem tak hloupá! Jako napůl Probuzená bych dokázala vytvořit víc paprsků jóki, to je jednou jisté.

„Kam se ženeš,“ zakřičela rozzlobeně, když jeden z jómů se rozzuřeně rozběhl proti vojenskému oddílu. Druhým svým paprskem ho spoutala a pak totéž provedla s třetím jómům.

„Vy Rémané,“ pověděla nahlas k přihlížejícímu Taraovi Lupovi, „jste se opovážili vztáhnout na klaimóru. Už jednou jsme tě varovaly, ale tys musel vydat ten svůj hloupý rozkaz.“

Rémští vojáci zavyli nad její opovážlivostí. Démetra ale vyhledala Lauřin obličej. I přes jistý vnitřní nesouhlas, druhá klaimóra pokývala hlavou. Nyní si mohla být Démetra jistá, že cokoliv poví, bude Laura tlumočit Samantě.

To, co nyní zazní , uvědomila si, se stane oficiální politickou linií mých sester.

Sesterstvo! I když jen na krátký okamžik, bylo příjemné vědět, že už nepatří k anonymní Organizaci, že není nahraditelná položka na seznamu Radních. Byla jednou ze Sesterstva a věděla, že její soudružky ji pomstí.

Zvedla paži s mečem a ukázala na zachmuřeného Taraa Lupa.

„Pamatuj si, setníku, že svou smrtí podepisuji i tvůj rozsudek. Ty i tvá armáda jste dnešním dnem přestali existovat. Možná ještě přetrváváte, ale nejste ničím jiným než vzpomínkou. Jste historií, vy všichni!“

Otočila se a přejížděla hrotem meče po řadách nespokojených vojáků.

„Vy všichni,“ zopakovala téměř hystericky.

Kdybych jen mohla být přitom, kdybych mohla pomstít sebe sama… Ale nezbývá než jim ukázat, čeho se mají bát. Musím zasít do jejich duší strach. Dívej se, Raúle, prosím… Toto je část informace, kterou Rudá Sibyla musí dostat.

Vydala mentální rozkaz. Jeden z jómu se na konci paprsku zaškubal jako neochotný kapr. Ale nakonec se všichni tři poslušně seřadili do formace, kterou jim určila.

Ve tvářích vlčích vojáků se poprvé objevila nejistota. Třebaže s jómy bojovali často, nikdy u nich nenašli stopy vyšší organizace a řádu.

„Připravit,“ zavelela Démetra. „Do útoku!“

Jómové se vrhli na sevřené řady plné mečů a štítů. Vojáci na to čekali a o to více se semkli. Na poslední chvíli však dva jómové vyskočili, jako obrovští netopýři se přenesli do zad jednotky a tam rozpoutali masakr.

Démetra s posledním obrovským jómou vyčkala až vyrovnané řady zakolísají.

„Vpřed,“ zavelela.

Rémští vojáci ale už poznali, že to, co slyší, není to, co jómové poslouchají. Napůl se obrátili, nejistí směrem, ze kterého na ně další útok přijde.

„Tak snadné,“ pomyslela si Démetra, když pod ostřím meče vytryskla první krev. Uvolnila paprsky jóki, takže každý jóma se stal samostatným nelítostným monstrem. Ona sama potřebovala veškeré jóki, aby regenerovala šrámy, které jí zasazovali vojáci krátkými meči.

Přesto věděla, že i když nakonec zvítězí, nebude se mít jak radovat. Příliš mnoho ran se otvíralo na jejích bocích, unikalo z ní příliš mnoho krve.

Jómové umírali jeden po druhém, ale ne právě snadno. Zůstávala za nimi rudá spoušť, křik a nářek.

Vypustila jsem peklo, pomyslila si Démetra. Ne snad právě teď, ale v už brzy…

Když umírala, viděla zástupy spořádaně pochodujících jómů, řízených z povzdálí postavou v rudém sametu.

Je to budoucnost, pomyslela si. Stane se to? A nebo jen sním, upadám do bezvědomí.Kde je jen trochu pevné země?

Z posledních sil se opřela o meč. Bojiště kolem připomínalo trapně naivní divadelní scénu. Příliš mnoho krve, vnitřností a roztrhaného masa.

Raúle! Lauro!

Z prostoru, který se změnil v dlouhou a prázdnou poušť, se k ní donesly dva hlasy. Jeden mužský a jeden ženský. Soucit v nich jí pomáhal smířit se se světem.

Viděli jsme a slyšeli jsme všechno! Sbohem, sestro!

Zemřela jsem dobře?

Cítila, jak Laura zaváhala, ale Raúl nikoliv.

Zemřela jsi, jak bych chtěl zemřít i já.

Byla to poslední ironie, kterou jí život připravil. Nakonec přece jen měla s tím zbojníkem mnoho společného…

Odpusťte mi! Odpusťte mi! Odpusťte mi!

S posledním dechem se překvapeně zarazila nad svými slovy. Odpusťte mi? Chtěla jsem přece žádat o pomstu.

Ale už bylo pozdě cokoliv brát zpět a nebo napravovat. Démetra zůstala klečet, opřená o meč zabořený do měkké země.

KONEC V ZAJETÍ

V zajetí XI.

Chystal se další děj dramatu. Jeho pokračování už Raúla unavovalo. K čertu, pomyslel si, copak Rémané nemají čas na odpočinek?

Cítil, že v něm stále koluje droga. Tělo se jí nemohlo vymanit, její dravá přítomnost si dychtivě podrobovala nedotčené buňky. Alespoň jsem zbavil toho sebemrskačského nesmyslu, napadlo ho. Na řadu přišla vábivá extáze; vnímání jóki stále sílilo, místo aby sláblo. Dřív rozmazané kontury podél postav se stávaly zřetelnějšími; dokonce i jeho nos dokázal cítit jóki v potu rémského vojáka.

„To jsou divné obrazy,“ podotkl Tyranus a zahleděl se na Lauru. „I kolem tebe vidím slabou záři. Proč ji ostatní lidé nemají?“

„Protože ona je také…“

Laura se na Raúla přísně zahleděla.

„Vysvětlím ti to později, příteli,“ odkašlal si Raúl. „Chtěl jsem jen říct, že moje neteř je skoro kněžka. V klášteře plakali, když jsem si ji odváděl…“

„Strýčku,“ řekla Laura tiše. „Myslím, že za chvíli budeš plakat ty.“

Tyranus ale nevnímal, co je mezi nimi; vypadal uchvácený desítkami zvláštností, které dřív neviděl. Raúl, který s ním žil více než deset dní zavřený v jedné místnosti, poprvé postřehl na hrdé tváři dětské nadšení.

„Tolik barev, tolik záhad,“ vydechl Lakedaimónský. „Alespoň třikrát jsem byl svědkem rémských mystérií, ale nyní jim teprve rozumím.“

„Nerozumíš ničemu,“ poznamenala Laura kysele. Jak se prodlužovaly stíny, zář jejího jóki stále narůstala. „Došly mi pilulky,“ vysvětlila Raúlovi, když se na to tiše zeptal. „Dnes je posledním dnem, kdy si můžu dovolit zůstat mezi Rémany.“

Proto je neklidná, pomyslel si Raúl. Její smysly se zostřují, stejně jako mé. Přišlo mu podivné, že klaimóra pomalu míří k něčemu, čeho on už dosáhl.

Rémští vojáci mezitím veleli nastoupit dvouřad. Taraus Lupus sestoupil z vyhrazené tribuny, v ruce listiny, a procházel se před nastoupenou jednotkou.

„Vojín Albius,“ vyhlašoval, „spánek na stráži. Vojín Axman, neplnění povinností. Desátník Balzer, svévolné opuštění jednotky. Svobodník Castor, zbabělost v boji…“

Seznam jmen pokračoval jedno za druhým. Jmenovaní vojáci vystupovali z řady, odkládali kuše a tasili krátký meč.

„…vojín Dexter, urážka nadřízeného. Vojín Ezachiáš, opakovaný pozdní nástup…“

Vybraná jednotka zatím do ohrady přivezla klece s jómy. Netvoři, najezení a takřka lhostejní, podrážděně vstávali a křičeli nespokojeností. Dav po nich házel nejrůznější předměty, od bahna až po knoflíky, utrhané ze šatů.

Raúle!

Démetra se opět ozvala v jeho hlase. Právě ji odváželi, přičemž lidé už nerozlišovali kdo je kdo. Pár kamenů zasáhlo její tvář a stékající krev připomínala slzy.

Raúle!

Ano, k čertu, ano, slyším tě, pomyslel si podrážděně muž. Znovu zahlédl tenké vlákno mezi klaimórou a jím.

Musíš se dívat, Raúle… Dívej se… Ukáži teď něco… Slyšíš?

Cítil, že je dívka vystrašená a zoufalá. Přesto alespoň nenechala na své tváři znát rozechvění. Bylo mu jí líto.

Budu se dívat, slíbil v duchu.

V záchvatu fanfarónství jí chtěl navrhnout, že jí pomůžou, že budou bojovat spolu s ní. Ale bylo by to marné. Pochopil to podráždění, které se zmocňovalo Laury. Byla tu, byla zodpovědná za Démetru, ale nemohla nic dělat. Přesila byla příliš vysoká.

„Co se bude dít?“ zeptal se Lakedaimónského. Sám měl jistou představu a tušil, že mu ji potvrdí.

„Ti, kteří byli právě vyřazení,“ Tyranus ukázal na seřazené a připravené vojáky, „budou bojovat s jómy.“

„Jen s jómy?“

„Obyčejně ano. Dnes ale přibyla klaimóra, i pro ni to bude soud. Vlčí lidé o ní mnoho nevědí. Bojí se jí. Proto chtějí, aby bohové rozhodli, zda smí zůstat naživu.“

„Proti takové přesile? Tihle Rémští mají podivnou představu o čestném boji.“

„Uvidíme. Ale vše záleží na situaci…“

Raúl vzhlédl. Copak Tyranus nechápal zjevná fakta? A nebo měl mozek pokřivený válčením tak, že už nedokázal nebýt pitomý optimista?

„Jsem rád, že nepropadáš beznaději,“ utrousil jízlivě. „Chudák Démetra.“

Lítost v jeho hlase ho samotného překvapila.

Co je mi vůbec do ní? pomyslel si. Častokrát umírali před mýma očima jiní, mi bližší kamarádi. Kumpáni, se kterými jsem popíjel dlouhé měsíce. Čím je pro mne tato klaimóra? Ničím, prachem ve větru.

„Raúle,“ řekla Laura tiše. „Ona zemře…“

„Ano, zemře,“ přisvědčil.

Uvědomil si, že ona i on cítí téměř to samé. Možná, že ne ze stejných důvodů, ale tolik rozdílů mezi nimi nebylo. Oba chtěli někam patřit. Ona do sesterstva klaimór a on do širší rodiny těch, kteří ho dokáží ochránit před noční můrou jeho života.

Znovu se vrátil do dne, kdy přijel z drahé univerzity na otcovu haciendu. Všichni byli mrtví, povraždění, vykuchaní a sežraní.

Byl to den, kdy ztratil veškerou pýchu mladíka z lepší rodiny. Kdy toužil zapomenout na vzdělání, kdy cítil vinu za to, že nebyl tam, kde měl být. Zemřel bys tam s nimi, říkal mu rozumný hlas v hlavě. Mohl jsi něco udělat, šeptal mu vyčítavý hlas dávno potlačeného svědomí. Mohl jsi umřít už tam. Podívej se na sebe, co jsi provedl se svým životem. Zbojník, vězeň a vrah. Proč si vlastně přežil.

Záchvat výčitek ho téměř srazil do kolem, Nyní, v drogou vyvolané retrospektivě nechápal, proč se z něj stalo to, čím byl. Měl vůbec nějaký důvod?

„Já…“

„Dívej se a nepřemýšlej!“

Lakedaimónský ho drapl silnou dlaní za krk a narovnal mu páteř. „Co bylo, bylo,“ poznamenal ponuře. „Rémské drogy tě nepustí tak snadno. Viděl jsem muže, kteří dokázali zvítězit v aréně, aby si vzápětí podřezali hrdla. Ještě stále ti v žilách koluje vlčí krev. Nepodávej se. Mysli na ni!“

Bradou ukázal na Démetru. Klaimóřinu klec zavezli do ohrady, vraty dovnitř kruhu. Dlouhými bidly klece otevřeli, takže jómové se mohli vydrat k vytoužené svobodě. Jediné, co jim stálo v cestě, byla vyčleněná řada vojáků, určených k potrestání. Ostatní Rémané vytvořili kruh kolem ohrady a mířili dovnitř velkými samostříly.

Jómové se vyplížili ven, vyplašení spíš z přítomnosti klaimóry než vojáků. Podezíravě vrčeli a sledovali pohyby dívky se stříbrnými vlasy.

Démetra vyšla ven, v ruce meč. Ona lépe chápala situaci, takže hleděla upřeně na rémské vojáky. Jómů si nevšímala.

Raúle!

Ano, odpověděl Raúl opatrně. Mihotavé vlákno mezi nimi se obnovilo.

Díváš se?

Ano.

Je to důležité… Moje technika… Předej dál… Prosím…Až zemřu, zůstane jen ona…Já jsem nechtěla takto… Sibyla mi… Rudá bude vědět… Vzkaž jí to…

Nit mezi nimi se přerušila. Musela stát Démetru mnoho sil, stejně jako jej. Jen to, že se na ni soustředil a poslouchal ji, mu přinášelo příšerné bolesti hlavy. Když se spojení vytratilo, ulevilo se mu. Přesto měl pocit, že mu oči vypadnou z důlků.

Taraus Lupus se zvedl, aby zahájil druhé kolo své spravedlnosti. Tentokrát si odpustil dlouhé proslovy, což bylo jedině dobře. Divocí jómové neměli dost trpělivosti, aby poslouchali kohokoliv. Třebaže byli nasyceni pach krve a atmosféra kolem je vydráždily.

„Víc zvířata než rozumné bytosti,“ zamumlala Laura. A on chápal, co chtěla říct. Třebaže jómové dokázali přebrat lidskou podobu, včetně lidského chování, necháni sami sobě okamžitě zdivočeli. Možná právě to byl okamžik, kdy se Probuzení přestávali stávat lidmi; právě proto, že převážila jejich zvířecí složka.

Na rozdíl od jómů, Rémané věděli, kdo je jejich nepřítel. Nicméně zbaveni své hlavní výhody, velkých silných samostřílů, se drželi v bezpečném hloučku.

Démetra na ně hleděla s pravým výrazem svého druhu, totiž lhostejně. Jen Laura s Raúlem tušili, jaké obavy cítí a čeho se bojí.

Ta hrozná touha žít, uvědomil si Raúl, se nedá schovat za vědomí, že už nejsem člověk, ale poloviční monstrum.

Lítost?

Démetra se usmála, stále ještě schopná vnímat jeho myšlenky. Zbytečnost! Marnost! Nesmysl!

Pozvedla meč, uvolnila jóki a nechala své tělo proměnit v bizarní parodii na člověka. Celá čelist se jí protáhla, zuby se prodloužily a zaostřily, zornice se změnily na svislé černé čáry orámované žlutými panenkami.

Mezi diváky to zašumělo.

„Smrt čarodějnicím,“ zakřičel kdosi. „Smrt monstrům.“

V zajetí X.

„Do hodiny zemře?“
Raúla zarazila určitost, s jakou to Laura vyslovila. Mluví z ní snad nechuť k té druhé? Ne, z jejího hlasu cítím smutek. Pak je přesvědčená, že Demetru nemůže nic zachránit.
„To je tvá neteř?“ zeptal se Lakedaimónský. Právě se zařadil mezi svobodné muže, v dlani svíral dekret podepsaný Tarausem Lupem.
„Ano,“ řekl Raúl. „Seznamte se, vy dva. Tohle je Laura a toto můj přítel…“
Zarazil se, když si uvědomil, že nezná jeho jméno.
„Jmenuji se Tyranus,“ řekl atlet a poklonil se s paží opřenou o srdce. „Viděl jsem tě, jak jsi se postarala o děti. Náš národ sice před potomky neskrývá nic, ale chápu, že jsi jednala z dobrého srdce.“
„Ty jsi vévoda Tyranus?“ zeptala se Laura – a Raúl si uvědomil, že i on to jméno zná.
„Nejsem vévoda. Naši lidé nemají podobné tituly. Ale cizinci mi tak začali říkat, když zjistili, že jsem bratr krále. Zřejmě to pro ně něco znamená.“
„Vévoda Tyranus!“
Raúl si s Laurou vyměnil pohled. Oba věděli, na co ten druhý myslí. Až na sever dolehlo vyprávění o vyhnanci z města Lakedaimónských, který trávil život vedením válek za cizí peníze.
„Co dělá tady,“ zeptal se Raúl přímo, „žoldák jako ty?“
„Když bylo vyhlazeno naše město, vedl jsem právě tažení jako rémský setník,“ řekl lhostejně Tyranus. „Poslali mne daleko za hranice, sem na sever mezi barbary. Několikrát mi nabízeli občanství. Odmítl jsem, protože se necítím být vlkem. Pak za mnou opět přišel Taraus Lupus a mával rozkazem, ve kterém se psalo, že každý Lakedaimónský se stal nepřítelem říše. Opět mi nabídl občanství se slovy, že už nemám, kam bych se vrátil. Vyprávěl mi přitom o statečnosti našeho lidu. Není totiž větších vojáků.“
„Říkal jsi, že Taraus vedl tažení proti tvému městu.“
„Ano, oni věděli dobře, že on je jediný, od koho bych to občanství mohl přijmout.“
Laura si s Raúlem vyměnili užaslý pohled. „Proč právě od něj?“
„Protože vedl válku čestně a statečně. Nemůžu si na něj stěžovat.“
„Já ti asi nerozumím, příteli,“ řekl Raúl. „Tvá filosofie je jako úvahy osla. Člověk o nich tuší, ale nechápe je… To ale není důležité, důležité je, že naše přítelkyně je v nebezpečí.“
„Přítelkyně?“
„Támhle ta.“
Raúl si nevšímal nesouhlasného nakrčení Lauřina čela a ukázal na Demetru. „Laura si myslí, že do hodiny zemře.“
„Ta stříbrná čarodějnice?“ zeptal se Tyranus. „Ty se s ní znáš? Sice jsem o nich cosi zaslechl, ale je to poprvé, co je vidím na vlastní oči. Chtěl bych se s nějakou utkat.“
„Utkat?“
„Ano, občas jsem procházel městy, kde úřadovaly. Velice pěkně se umějí vypořádat s jómy. Pokud jsem slyšel dobře, pak s nimi bojují samotné. To by si netroufl žádný rémský vlk.“
„A ty snad ano?“ zeptala se Laura pohrdavě.
Tyranus ukázal na dlouhé jizvy, kterými měl pokryté paže. „Zapletl jsem se do šarvátky s jedním. Neměl jsem u sebe zbraň, musel jsem ho uškrtit.“
„Uškrtit? Ty …“
Raúl rychle vložil dlaň na Lauřiny ústa, než stačila obvinit válečníka ze lži. „Ticho, děvče. Nemyslím si, že by si vymýšlel.“
Já bych mu věřil na slovo, pomyslel si. „Před chvílí rozdrtil jednomu vojákovi kosti,“ řekl na vysvětlenou. „Musí mít ukrutnou sílu.“
„To je pravda,“ přisvědčil Tyranus a s malým uzarděním dodal. „Musím dodat, že jsem byl oblečený v brnění. Jinak nemyslím, že bych přežil.“
„To je ovšem ohromný rozdíl,“ poznamenal Raúl s posměvačným úsměvem. „Divím se, že to ještě nikoho předtím nenapadlo… Takhle přece může vyřídit jómu každý blbec.“
„Vraťme se k Demetře,“ vyhrkla netrpělivě Laura. „Cítím, co se chystá a nedokáži tomu zabránit. Demetra zemře…“
„Je to tak,“ kývl hlavou Tyranus. „Rémské mystérie se skládají ze dvou stádií: v první soudí ty, kteří nejsou občany. V druhé sami sebe.“

V zajetí IX.

Lakedaimónský se do ringu dostal jako poslední. Jeho čtyři protivníci se zřejmě dokázali dohodnout, jakmile pochopili, co rémská spravedlnost obnáší, že jej napadnou najednou.
Jak chtěli řešit, co bude potom, až jej porazí, to Raůl netušil. Snad doufali, že jejich protivník vyřídí většinu z nich.
Ale nezdá se, že by si Lakedaimónský dělal starosti, pomyslel si Raůl. Navíc droga jim jistě udělá škrt přes rozpočet.
Jeden z mužů náhle odhodil meč, klekl si a začal úpěnlivě plakat. Slzy jako hrachy mu stékaly po tvářích. „Bratři,“ volal, „jsem taková odporná sketa. Zradil jsem, hanebně jsem zradil.“
„Vzpamatuj se, Joriku,“ napomenul ho další. Přesto však i jemu cukaly koutky úst. Vypadal, že se o něj pokouší hysterický záchvat. „Je to jen to svinstvo, co jsme museli vypít.“
„Máš pravdu, bratře, jsem jen ubohá troska. Vraž mi meč do chřtánu. Zradil jsem každého z rodiny.“
„Když na tom trváš…“
Muž zapomněl na ostatní a vrhl se na bratra, aby s ním udělal krátký proces.
„Co to děláte, vy dva?“
Ale už bylo pozdě. Vojáci nadšeně zabušili do štítů, takže světem zadunělo tisíc hromů. Dav kolem, opilý lidskou krví, zaječel rozkoší. Několik dětí se vytrhlo matkám a opřeny o dřevěnou ohradu, uchváceně sledovaly krvavé drama.
Ze šera vystoupila Laura a s tváří pokřivenou hnusem je popadla za ucho a odvedla k matkám. Raůl si všiml, že na ženy cosi křičí, ale ty, ponořené do extáze, jí sotva rozuměly. Přesto k sobě přivinuly své potomky a zakryly jim oči látkou sukní.
To je barbarské, pomyslel si. Pak se stočil stranou, strčil si do krku celý prst a několikrát po sobě vyvolal dávení. V žaludku mu zůstalo několik zbytků temného rémského vína. Nyní, smíšená se žaludečními šťávami, tekutina nepáchla po hroznech, ale po mase a krvi.
Potřeboval bych snad pustit žilou, pomyslel si Raůl. Přinutil se sledovat souboj v ohradě. Lakedaimónský se ocitl pod útokem ze tří stran, ale jeho největším nepřítel se zřejmě stalo svědomí. Jeho obličej byl bledý, potil se a když uskakoval ranám, vykřikoval výzvy určené cizím bohům.
„Nebyl jsem tam,“ křičel. „A ani jsem tam nemohl být.“
Nyní když měl Raúl příležitost sledovat vše zvenčí, alespoň částečně nezaujatě, viděl, že tento boj opravdu připomíná boží soud. Protivníci se pohybovali malátně a pomalu, často si sedali do prachu a blábolili s někým, kdo tam nebyl.
„Soustřeď se,“ křičel na Lakedaimónského. „Soustřeď se. Nic to není, žádní bohové. Jenom droga. Žádná rémská spravedlnost neexistuje.“
Lakedaimónský se s námahou otočil: „Já to vím,“ zachrčel. „Ale jak se mám přinutit zabít tyhle ubožáky? Řekni mi to, Raúle.“
„Zabij je!“
„Zabít? Zabít bezbranné nadrogované sedláky. To nemůžu!“
„Zabij je! Slyšíš? Zabij je! To je rozkaz!“
„Rozkaz?“
Podle zaujatého výrazu, který Lakedaimónský nasadil, Raúl pochopil, že uhodil hřebíček na hlavičku. Přirozeně, že voják poslouchá rozkazy. Prolitá krev zůstává na rukou nadřízeného.
„Chceš být za to zodpovědný?“ optal se Lakedaimónský se smutným úsměvem. „Dokážeš mi přikázat, zabíjej bezbranné?“
„Zabij je!“ zopakoval Raúl. Vlastní svědomí se v něm příčilo, ale věděl, že to je jen přetrvávající účinek drogy. Nejsem žádná měkota. Zítra se z toho vyspím.
„Říkáš zabít?“ zeptal se Lakedaimónský.
Raůl měl potíže otevřít ústa. „Ano,“ dostal nakonec ze sebe proti své vůli. „Zabít všechny.“
„Děkuji, opravdu ti děkuji. Ale toto nemůžu přijmout. Jsem Lakedaimónský, potomek bojovník se ctí. Nemohu nechat svou hanbu na cizích zádech. Poslouchejte všichni! Zabiji tyto ubožáky, kteří ani neumí držet meč, ze své vůle. Sám na sobě ponesu břímě odpovědnosti. Slyšíte mne všichni?“
Na odpověď mu vojáci zabušili do štítů a dav vypukl v obrovské ovace. Oči Lakedaimónského se změnily v chladné oči hada, připraveného uštknout.
On dokázal vytěsnit účinky drogy? ptal se Raúl sám sebe. Ne, to není ten případ. On se dokázal smířit s vlastním svědomím. V podstatě oznámil, že pykat bude později.
Válečník se vrhl dopředu. Jeho soupeři by neměli šanci ani za jiných okolností, tentokrát ale, jako blábolící trosky, byli odsouzeni k rychlé a okamžité smrti.
Dav zabručel zklamáním. Představení bylo u konce, podle nich zřejmě předčasně.
Taraus Lupus, stále postavený na pódiu, zatleskal.
„Spravedlnosti bylo učiněno zadost,“ zaburácel. „Hoďte zločince šelmám.“
Vojáci vtrhli do arény, odkud sesbírali mrtvá těla, a odnesli je ke klecím. Každý jóma dostal svůj příděl masa, takže bestie řvaly nadšením. Roztrhaly zabité na kusy a s výrazem zkušených gurmánů se zakously do teplých vnitřností.
Dokonce i Démetra dostala svůj příděl, ale klaimóra jen srovnala mrtvoly na podlaze své klece a postavila se nad ně.
„Co to asi dělá?“ napadlo Raůla.
„Modlí se.“
Raúl se otočil a spatřil Lauru. „Modlí se?“
„Modlí se,“ přitakala klaimóra.
„Za ty mrtvé?“
„Nejen za ně.“
„A za koho tedy?“
„Modlí se i za sebe,“ řekla Laura vážně. „Tuší, že do hodiny zemře.“

V zajetí VIII.

Raůl vypil džbán vína, který mu podali, do dna.

Do velké kruhové ohrady bylo dostrkáno pět mužů, každý v ruce krátký meč. Tři z nich svírali zbraň jako násadu lopaty, bez nejmenšího tušení, jak s ní zacházet.

Rémská spravedlnost, pomyslel si Raůl, má alespoň logiku.

Byl jedním z té pětice, spolu s ještě dalším mužem s obličejem poďobaným od neštovic, kdo uměl s mečem zacházet.

Je to prosté, uvažoval. Musím dostat tamtoho, na zbytku nezáleží.

Poďobaný muž měl na věc stejný názor, ale podle kradmých pohledů, které na Raůla vrhal a podle odstupu, který si držel, bylo jasné, že sám s ním střet hledat nebude.

„Jestliže větev stromu napadne nákaza,“ burácel Taraus Lupus, „odříznete i zdravé dřevo. Nemoc se nesmí šířit. Mezi vámi je taková nákaza. Bohové rozhodnou, kdo je vinný a kde nevinný.“

„Jen aby ti tví bohové dnes nezaspali,“ zabručel Raůl. Znervózňoval ho koridor vojáků, kteří bušili meči do štítů vždy, když se jejich velitel odmlčel. Nakonec, jsem nevinný…

Hlavou mu proletěl celý život. Pravda, vůči mladé „neteři“ se nedopustil ničeho, ale co ten zbytek…?

Tupé bušení mečů o štíty ho přivádělo do téměř náboženského vytržení.

Jsi hříšný… Jsi hříšný… Jsi hříšný…

„Vás pět,“ hovořil Taraus, „bude bojovat. Bohové rozhodnou, kterému z vás odpustí.“

Odpustí? Ach, právě mně mají co odpouštět. Lhal jsem, kradl jsem a zabíjel jsem. Je snad něco, čeho bych se nedopustil?

Vojáci znovu bušili mečem o štíty. Zpívali přitom ponurou táhlou píseň. Slovům Raůl nerozuměl, ale každé z nich mělo svůj vlastní význam. Jako modlitba na přivolání temných bohů pomsty.

Co se to se mnou děje?

Vytržení ho zachvátilo s naléhavostí plamene. Vesmír se rozprostřel jako dlouhý bílý plášť. Bušení a zpěv vojáků neustávaly.

To víno, pomyslel si, to víno je příliš silné… Ty bylinky na dně, oni mne otrávili.

Zamrkal a donutil se rozhlédnout. Svět kolem něj se změnil. Lidé zůstávali stejní, pouze jejich těla se pohybovala pomalu. Zato z rémských vojáků vystupovala narudlá záře, jako svit pod mraky při západu slunce.

Co to může být, pomyslel si. Jako by ti vojáci byli víc než lidmi.

Pohlédl stranou, ke klecím, ve kterých drželi zajaté jómy. Netvoři opět lomcovali železnými mřížemi, vydrážděni čímsi, co mohli vědět jen oni. I Demetra stála opřená o mříže a pozorně sledovala dění v ohradě. Zatímco kolem jómů se tetelil narudlý opar, trochu silnější než u rémských vojáků, klaimóra byla obklopena krvavou aurou.

Jóki, pomyslel si Raůl, já vidím zatracené jóki, tu věc, o které čarodějnici vždycky tolik nažvanili. Museli mne otrávit…

Muži v ohradě se otáčeli kolem sebe, v němém úžasu, jak se změnil svět. Na rozdíl od Raůla si neuměli vysvětlit, co vidí.

Taraus Lupus zvedl ruce nad hlavu.

„Věřte, že my, Rémané,“ zahřměl, „jsme potomci bohů. Nyní, vykonejte spravedlnost!“

Vykonejte spravedlnost? Kdo? Jak? A nad kým?

Omámení muži zřejmě pochopili lépe než on. V extázi zvedli nad hlavu své meče. Nejistota z nich spadla, šli důstojně proti sobě jako kněží. Mystérie jim pronikly až do konečků prstů.

Zdálo se, že z nich zmizel pud sebezáchovy. Dva statní sedláci se postavili proti sobě a s lhostejnou krutostí si zasazovali neobratné rány. Ani jeden se nesnažil krýt.

Tohle je tedy ta spravedlnost, pomyslel si Raúl v rozjaření. Pak odmítám zemřít…

Silou vůle potlačil opojení. Blížil se k němu poďobaný muž. V jeho chůzi chyběla předchozí plíživá opatrnost.

„Zabil jsem… zabil jsem,“ opakoval stále dokola. „Odpustí mi bohové? Zabil jsem pro peníze. Ne jednou, ale mnohokrát. Odpustí mi? Odpustíš mi ty?“

Další zbojník, pomyslel si Raúl. To je tedy dobré. Lapka bude soudit lapku.

Zvedl meč nad pravé rameno.

„Vzpamatuj se, pitomče. Nechci tě rozpárat jako bezbrannou ovci.“

„Bohové mi odpustí!“ zaječel poďobaný a vrhl se vpřed. Něco z instinktů v něm přece jen zůstalo.

„Obávám se, že ne,“ řekl Raúl. Zabil svého protivníka až příliš snadno. Ten mu ztuhl v náruči a křečovitě ho objímal kolem krku.

„Nech mne být, troubo,“ ohradil se Raúl. Vzápětí ucítil silnou bolest v zádech. Otočil se i s poďobaným; právě včas, aby na mrtvé tělo dopadla další rána.

Před ním stál poslední z pětice. Mladý muž, asi osmnáctiletý, s nadšeně rozzářenýma očima.

„Jsem nevinný,“ křičel. „Bohové mne vyslyšeli Věděl jsem, že jsem nevinný. Ó, děkuji.“

To je tedy ironie, pomyslel si Raúl. Cítil, jak mu mezi lopatkami stéká horká krev. On opravdu věří, že si ho vybrali bohové? Nakonec, jako snad jediný tu nic neprovedl…

I když se stále bránil omamným účinkům drogy, Raůl téměř nedokázal vzdorovat naléhavému šepotání vlastní minulosti: Na co vlastně čekáš, syčel mu do ucha nelítostný hlas. Copak jsi opravdu spokojený s životem, který jsi vedl? Nenastal čas zbavit zemský povrch toho bídného červa, který nese tvoje jméno.

Odpor, který se v něm zvedl, poutal jeho údy jako kluzké bahno.

„Co po mě vůbec chceš,“ zakřičel vzhůru, někam tam, kde tušil ten cizí hlas. „Nikdy jsem neslíbil, že budu nejlepší z tvých dětí.“

Vyrostl jsi v zázemí, jaké by ti jiné dítě závidělo. Nikdy si netrpěl nedostatkem… A tak ses odvděčil?

„Bohové poručili, abys pykal,“ zavřeštěl mladík a znovu zvedl meč. Na Raúla dopadla další rána.

„K čertu s tebou!“

Raúl se konečně pohnul. Bolest ve svalu mu pomohla pročistit hlavu. Ještě že ten jelimánek neumí opravdu s mečem zacházet.

„Teď jsem na řadě já.“

Konečně se zbavil těžkého těla poďobaného, - a dřív než mohla droga znovu otupit jeho reakce, vrhl se na mladíka a bez zbytečných průtahů mu vrazil čepel do břicha.

„Co se to… Co se to stalo?“ Poraněný pomalu klesl na kolena. Na písek dopadly první kapky rudé krve. „Takhle to přece nesmí být. Já nesmím umřít. Nic jsem neprovedl.“

Raůla přepadl nesnesitelný pocit viny. Když se rozhlédl, zdálo se mu, že vidí v každém oku výčitku.

Taraus Lupus si ho měřil opovržlivě, Lakedaimónský měl koutky úst stažené dolů do jasného nesouhlasu. Laura špulila rty, jako by si chtěla odplivnout. Demetra v kleci se od něj dokonce odvrátila…

To ty jsi měl zemřít… To já jsem měl zemřít.

Cizí a jeho hlas se konečně sjednotily v názoru: Ta bídná troska musí zahynout…

Raůl obrátil meč proti sobě. Rozhodl se, že na něj nalehne právě teď. Umírající mladík se na něj povzbudivě usmíval.

Nech toho!

Ostrý příkaz přerušil jeho přípravu. „Kdo to promluvil?“

Nech toho!

„Ale já musím zaplatit…“

Nech toho!

Byl to už třetí hlas. Nakonec jsem se asi zbláznil, pomyslel si Raůl zoufale. Dva bych ještě snesl, ale mít v hlavě tři hlasy… To po mně nemůže nikdo chtít.

To jsem já, Demetra.

Demetra? Jaká Demetra?

Raúl se ohlédl ke kleci. Zajatá klaimóra stále seděla s odvrácenou tváří. Přesto mezi ní a jím existovalo mihotavé vlákno.

Díky té droze jsem to dokázala… Ale jen na chvíli. Buď silný! Jsi na živu! Musíš odsud odejít zdravý!

Jsem naživu?

Ano, byl na živu. Nakonec, to byla ta jeho věčná výmluva! Když jsem zabíjel, říkal jsem s:, pravdu jsem měl já, protože jsem přežil… Jak ubohé! Jak zvířecí! Jak směšné!

Raůl se otřásl a zvedl k nebesům zkrvavený meč.

„Ne, nechte mne být,“ zakřičel. „To já jsem nevinný! To já jsem na živu!“

V zajetí VII.

Byl druhý den ráno, když všechny zajatce vyvedli na velké nádvoří, hned vedle dřevěné ohrady. Přímo naproti užaslým mužům se postavila rota rémských vojáků.
„Vida, jde to i bez štěkání,“ poznamenal Raúl k Lakedaimónskému, když si uvědomil, že polozvířecí soldateska se chová nezvykle tiše a ukázněně.
„Teď poznáš, co oni považují za spravedlnost. Pro tebe i pro mne to bude snadné. Ale líbit se ti to nebude.“
Snadné? Raúl si nebyl jistý, že by cokoliv, co mu mohou Rémané přichystat, bylo jednoduché. Raději se rozhlédl kolem sebe.
V dřevěné kleci stále seděla uvězněná Demetra, hned vedle jómů, kteří snad neztratili nic ze své zuřivosti.
„Čím je asi tak krmí?“ napadlo Raúl.
„To brzy poznáš,“ odpověděl Lakedaimónský. Rozcvičoval se a protahoval, jako by se ocitl v některém z jižanských gymnázií. Raúl mu záviděl tu ladnou postavu a dokonalé svaly.
Dívám se na něj, jako bych sám byl mrzák, pomyslel si hořce. Tihle jsou proslulí láskou mezi muži. Není divu, když se tak piplají se svým vzhledem.
Prazvláštní sprška plná závisti vůči tak dokonalému muži ho zaskočila i rozesmála. Rozhlédl se kolem. Kromě zasmušilých tváří svých soudruhů ze žaláře, uviděl ještě i vážné povědomé oči.
„Lauro!“ zakřičel a s přehnaným nadšením ji zamával. „Holčičko roztomilá, daří se ti dobře? Scházela jsi mi.“
Klaimóra na chvíli stáhla ústní koutky, jako by ji právě strašně rozbolely zuby, ale také zamávala: „Strýčku, jsi v pořádku? Nechtěli mne k tobě pustit.“
Jistěže ke mně, pomyslel si trpce Raúl. Samozřejmě ses zajímala o mně, ne o tamtu zavřenou primadonu.
Demetra, jako by vycítila, že myslí na ni, zvedla hlavu a povzbudivě se usmála. Dokonce opatrně zvedla palec na štěstí.
Proč je tahle víc podle mého gusta? napadlo Raúla. Nakonec, to není nic těžkého uhodnout. Já i ona jsme právě vězni, kriminálníci. Slečna Dokonalá (to myslel Lauru) stojí opodál a nejraději by se ani k jednomu z nás neznala.
„Neteřinko,“ zakňučel svým nejubožejším hlasem, „brzy budu u tebe.“
„Ticho,“ napomenul ho a některé další rémský voják. „Bude mluvit velitel.“
„Když má takovou touhu,“ odsekl Raúl, „kdo jsem já, abych mu bránil? Jen další ubohá oběť rémské nespravedlnosti… Ehm promiň, přeřekl jsem se. Rémská spravedlnost mi ještě leží v žaludku… spolu s rémskými koláči.“
Pár vězňů se zachechtalo a voják přetáhl mluvku na plocho mečem. „My, Rémané, nemáme smysl pro humor, lotře.“
„To není nic, čím bych se na tvém místě chlubil… Měl jsem strýce, který se tvářil kysele jako šťovík. Nikdy jsem to nechápal, dokud mi neprozradili, že chudákovi strýci kdosi v mládí vrazil násadu hluboko do zadnice… Tobě tam museli vrazit aspoň hrábě, že máš tak mrzutý ksicht.“
Voják zbledl a znovu se napřáhl. Raúl se přikrčil, ale očekávaná rána nedopadla. Svalnatá paže uchopila zápěstí s mečem. „Markus, že ano?“ zeptal se Lakedaimónský. „Ještě si tě pamatuji, vojáku. Jak mohli ubožáci jako ty vyhladit naše slavné město? Pověz mi to!“
„Pusť mne nebo…“
„Nebo co? Zavoláš o pomoc? Jsi udatný jen ve smečce, že ano? Jinak nevíš, co je odvaha.“
„Pusť mne, Lakedaimónský. Jen z úcty k tvým slavným předkům ti odpustím tvou drzost.“
Podle toho, jak se chladně zaleskly zelené oči, pochopil Raúl, že voják přestřelil.
„Nezabíjej ho,“ varoval rychle přítele.
„Zabíjet? Takovou krysu? Slabocha? Ať si jde…“
Réman zavyl bolestí. Železné prsty ho svíraly jako svěrák. Když zapraskaly kosti, Raúl pochopil, že Lakedaimónský rozdrtil vojákovo zápěstí.
„Běž si lízat rány, vlku,“ vyzval ho pak bojovník. „A nikdy nezapomeň, že pes neporazí muže.“
„Díky,“ řekl Raúl.
„To nic nebylo,“ odpověděl Lakedaimónský a zatvářil se trochu rozpačitě. „Jsi zvláštní chlapík, o tom není pochyb. Dráždíš rémského hada bosou nohou. Ale nejen Rémané nerozumí žertu, my také…“
V okamžiku, kdy se odmlčel, Raúl pochopil, že se mu jeho nový přítel omlouvá za nedostatek smyslu pro humor. Proč je to pro něj tak důležité? Jako by to bylo právě teď podstatně - porozumět vtipu?
Ale už nebyl čas řešit tuhle záhadu. Zazněl roh a přehlušil veškerý hovor. Na pódium, sbité z borovicích desek, vystoupil Réman s nápadně výrazným obličejem. Měl hranaté ostré rysy a ještě výraznější vlčí mordu než ostatní. Kudrnaté vlasy mu splývaly až po ramena jako hříva.
„To je Taraus Lupus,“ poznamenal Lakedaimónský neutrálně. „Velmi udatný velitel. Přísahal jsem, že jednou jeho střeva pověsím po stromech, jeho srdce vytrhnu z těla a jeho oči přibiji na kůl pomsty.“
„Ještě že se nechystáš si z něj udělat guláš,“ řekl Raúl. „To už bych opravdu nesnesl. Co ti udělal?“
„On vedl rémské legie proti mému městu.“

V zajetí VI.

„Krmení! Žrádlo! Zvedněte se, prasata!“

Muži v cele se začali zvedat na nohy a dychtivě hledět vzhůru k otevřenému stropu.

„Zpátky,“ zařval Lakedaimónský. „Nikdo se ani nehne bez mého dovolení.“

To je velitel, pomyslel si Raúl. Sebejistý, nepochybuje o tom, že ho poslechnou!

Přesto oba dva vysloužili spoustu nevraživých pohledů, když si stoupli doprostřed místnosti a hlídali, zda ostatní sedí na svých místech u stěn.

„Nikdo se ani nehne,“ zopakoval Lakedaimónský . Mluvil se stále hrubším přízvukem.

Vzduchem prolétly první placky. Oba muži je chystali a skládali na hromádku, když si na špinavou zem hodili trochu čisté slámy. Jak se kupil sloupec z placek, ostatní je podezřívavě sledovali.

Copak si opravdu myslí, že to chceme sníst sami, pomyslel si Raúl pobaveně. Jak dlouho už tady trpí hlady? Týden, měsíc? Za tu dobu ani netušili, kolik tohohle žrádla sem denně Rémané nahází. Chyběl jim řád…

„Hej ty!“

Všiml si, že jedna z placek přistála přímo u nohou jednoho nešťastníka. Ten se po ní hladově vrhl.

„Dej to sem!“

Lakedaimónský k němu napřáhl paži. V mužových očích svítil hlad jako varovné znamení šelmy. Odhalil zuby a zavrčel.

„Dej to sem, povídám! Nebo dnes nebudeš jíst vůbec.“

Když ubožák neochotně poslechl, Raúl si všiml, jak hubený ten muž je. Ruku měl jako hůlku sukovitého stromu.

Bestie, pomyslel si. Vždycky jsem myslel, že jómové jsou největší šelmy tohoto světa. Ale jóma je proti Rémským jen neškodný domácí mazlíček.

Konečně krmení, nebo jak říkat tomuhle způsobu předávávání potravy skončilo, a rémský voják odešel s hlasitým zvoněním, jak se snažil cestou vyčistit prázdný pekáč.

„Lidé se dělí na lidská tvory a zvířata,“ řekl hlasitě Lakedaimónský a ukázal na hromadu uprostřed místnosti. „Toto je náš denní příděl jídla, víc nikdo nedostane. Chcete se o něj rozdělit a nebo porvat?“

Nikdo neodpověděl, ale dychtivý výraz v jejích očích napovídal, že by dali přednost rvačce. Ti slabší zase rezignovaně odvraceli tváře, jako by nechtěli svou odolnost pokoušet ve světle pokušení.

Myslí si, že se dnes zase nenajedí.

„Mužové,“ řekl Lakedaimónský dál, „nejsou ženy. Nehádají se, ale bojují. Alespoň tomu já věřím. Chcete ale bojovat sami se sebou, když venku čekají rémští psi, kteří vás do téhle situace dostali?“

Mluví k nim jako k vojákům, pomyslel si Raúl nevesele. Nechápe, že oni jsou jen zatoulaní farmáři. Oni netuší, co po nich chce… Určitě se nedají snadno přemluvit ke vzpouře.

„Dáš nám najíst?“ zeptal se kdosi. Víc ho zřejmě nezajímalo.

„Copak ty myslíš jen na jídlo?“ zeptal se ho Lakedaimónský pohrdavě. „Co kdybys zkusil myslet na svůj příští den?“

„Nevím, co myslíš,“ řekl muž a natáhl k němu ruce. „Dej nám najíst, prosím.“

„Tohle je všechno, co chcete?“ zeptal se jich Lakedaimónský pohrdavě. „Jen jíst?“

Každý z nich pokýval hlavou.

„Rozdej jim to, Raúle.“

Raúl napřed sebral placku pro sebe a pro přítele, teprve potom obcházel muže a rozděloval jim jejich porce. Ty, kteří se jim postavili včera, úmyslně nechal až na konec. Takto obešel celý prostor dvakrát. Zůstalo několik zbytků, které jednoduše rozdělil mezi sebe a Lakedaimónského. Nikdo neprotestoval, všichni se hladově zakousli do jídla.

„Co myslíš, že bude teď,“ zeptal se Raúl. „Ty znáš tyhle Rémany?“

„Znám ty psy moc dobře,“ zabručel Lakedaimónský. „Často jsme s nimi bojovali, dokud nás nevyhladili.“

„Nevyhladili?“

„Ano, naše slavné město spálili na popel. Když jsem se to dověděl, bylo už příliš pozdě. S politováním mi přečetli nařízení, že každý zbylý Lakedaimónec musí být vystaven rémskému soudu.“

„Co to vlastně je? Ta rémská spravedlnost?“

„To brzy poznáš. Oni tomu říkají spravedlnost, já zase slepá náhoda. Není divu, že na svých obrazech jí dávají podobu ženy s páskou na očích.“

„Ženy s páskou na očích?“

Raúl si vzpomněl na svá školní léta. „Ale to znamená, ať padne komu padne.“

„Původně možná ano. Ale nyní si Rémané vykládají spravedlnost jinak. Ale buď bez obav: pro tebe a pro mne tahle spravedlnost otvírá své oči.“

V zajetí IV a V.

Putovali spolu s rémskými vojáky dlouhých deset dnů daleko na jih, tam, kde nehostinné hory přechází do zelených plání a vřesem zarostlých pahorků. Cestou se připojili k celému oddílu Taraa Lupa, který neskrýval uspokojení, když mezi zajatci zahlédl Demetru. Raúlovi se zdálo, že na chladném velitelovi všech zdejších jednotek vidí téměř osobní zadostiučinění.

„Nikdo se nepostaví Rému dvakrát,“ poznamenal k ní a pak jen pokynul zlehka paží.

Klaimóra byla odvedena suitou třiceti vojáků k velké pojízdné kleci, vyrobené z ocelových tyčí silných jako palec. Ve dvou k Raúlově překvapení se zuřivým výrazem v napůl lidské a napůl zvířecí lomcovaly tlustými mřížemi dva jómové, kteří dlouho do noci řvali svůj hněv a nespokojenost.

Přítomnost klaimóry ve vedlejší kleci ještě vydráždila netvory, takže jejich řádění, i přes kovovou ochranu, mnoho kolemjdoucích znepokojovalo. Raúl zahlédl několik žen, které omdlévaly strachy, když musely projít kolem.

Uprostřed vojenského tábora byla postavena dřevěná budova bez oken a bez střechy.

„Hejbni se,“ pobídl voják Raúla. „Tam patříš!“

„Počkej – a co moje neteř?“

Raúl se ještě stihl otočit a zahlédnout Lauru, která ho sledovala s nečitelným výrazem. K čertu s těmi čarodějnicemi, pomyslel si. Kdyby alespoň chtěla zahrát divadlo…

Vzepřel se mezi dveřejemi. „Lauro,“ zakřičel, „buď opatrná a nezapomeň na strýčka.“

„Takových strýčků najde na každém rohu deset,“ zabručel voják a šťouchnul ho pod lopatky. „Zalez dovnitř a nevyváděj.“

„Doufám, že tě taky někdo připraví o rodinu, mizero!“

„Mně už o rodinu připravili jómové. A teď přestaň s potížemi. Brzy bude krmení.“

Na okamžik se ve vojákově vlčí tváři objevil záblesk citu, brzy nahrazený nesmlouvavým popostrčením.

„Hej, počkej!“

Ale bylo příliš pozdě. Masivní dveře se za ním zabouchly a Raúl zůstal stát uprostřed jediné obrovské místnosti, která víc než cokoliv jiného připomínala stáje. Sem tam někdo naházel hrsti slámy, na kterých se povalovaly mužské postavy. Vládl tu pach nemytých těl, šero a ponurý pocit, jaká obvykle vzbuzují vězení.

„Tady je mi ale veselo,“ zabručel Raúl. „Hnedle jako o pohřbu… Zdravíčko, sousedi!“

Nikdo mu neodpověděl, možná se jen zvedlo pár matných pohledů. Takovou díru, pomyslel si, jsem ještě nezažil.

Právě se chystal pokročit dál do místnosti, zaujmout místo vedle nejméně nebezpečně vyhlížejících kolegů, když v tom se dveře za ním opět otevřely.

„Vždyť jsem hned věděl, že to bude nějaký omyl.“

Otočil se, ale místo, aby jej pustili ven (v což ve skutečnosti nedoufal), vpadl dovnitř další zajatec.

„Jak se jmenuješ, vojáku,“ zavrčel ten muž a chytil svého drába za rukáv. „Ještě než zmizím mezi touhle verbeží, pověz mi svoje jméno.“

„Jmenuji se Markus,“ řekl voják, který se marně snažil vyprostit ze železného sevření.

„Markus co? Není to trochu vznešené jméno pro hnůj jako ty?“

Vlčí voják ztuhl, ale pak se pouze vytrhl a s hlubokým zavytím zabouchl dveře.

„Budu si tě pamatovat, Markusi,“ zavolal muž a s rukama založenýma na hrudi se posupně rozhlédl.

Raúl, který se octl přímo proti němu, mu oplácel upřený pohled.

To je chlap, pomyslel si téměř se závistí. Sám nebyl právě pohledný - a vznešený ostře řezaný obličej se světlými vlasy a podlouhlýma zelenýma očima mu imponoval. Muž byl oblečený pouze do krátké tuniky, ale na rozdíl od napůl nahého Raúla se netřásl zimou. Celé tělo měl pokryté oblými svaly, které dávaly tušit nejen velkou tělesnou sílu, ale i určitou kultivovanost v pohybu.

Tenhle musel hodně cvičit se závažím, napadlo Raúla. Ze zkušenosti věděl, že podobnou postavu si nikdy nevypracují muži živící prací. Na to byla příliš rozložitá v ramenou a útlá v pase. Ten chlap je atlet, nebo alespoň dělal atletiku. Možná že se živil jako potulný silák.

Ani jeden z mužů nepověděl slovo. Oba se změřili a vzájemně se ocenili. Raúl nakonec jemně pokývl hlavou, aby dal najevo, že uznává cizincovu převahu.

Ten to vzal na vědomí pouhým přivřením očí.

Raúl se posadil do volného rohu, přičemž dal najevo, že cizince nenutí, aby si k němu přisednul. Ten tak ale nakonec učinil.

„Hej vy, prasata!“ ozvalo se za vysokou zdí budovy. „Vstávejte! Je čas krmení.“

Prasata? Krmení? Co to je? Raúl chvíli myslel, že jen slyší hlas kolemjdoucího ovčáka a nebo správce dobytka, ale mýlil se. Všichni kolem něj vstávali a hleděli k otevřené střeše. Nezájem nahradilo hladové očekávání.

„Tady máte! Tady máte!“

Celá masa se pohnula jako obrovská vlna k jedinému bodu, jako by je hnal neviditelný bič.

Co to má být? Nějaké cvičení…?

Raúl zprvu nechápal co se děje, ale když se pozorněji zahleděl do míst, kam místní obyvatelé vždy směřují, zjistil, že zpoza vysoké zdi budovy lítají ploché kotouče. Jeden z mužů vyskočil do neuvěřitelné výšky, uchopil tu věc a ještě ve vzduchu se do ní zakousl. Vzápětí se na něj vrhla lavina těl.

Krmení? A my máme být ta prasata?Poprvé… Raúl si vždy myslel, že už zažil ledaco, ale toto bylo poprvé, kdy s ním jednali jako se skutečným dobytkem. I ve vězení, kde strávil víc než dva roky života, s ním zacházeli důstojněji.

Aniž by si to uvědomil, zaťal pěsti – ne proto, že by se chtěl připojit do všeobecné pranice, ale proto, aby si podal prvního rémského vojáka. Na jeho rameno dopadla těžká ruka.

„Trpělivost,“ řekl cizinec se zelenýma očima. Zdál se být uvolněný, ale právě jeho zelené oči metaly kolem sebe divoké blesky. „Náš čas ještě přijde… Teď ale musíme hrát podle jejich pravidel.“

„Přísahám, že jakmile se mi dostanou do pracek..“

„Musíme být silní,“ řekl muž. „A kdo chce být silný, musí dobře jíst. Jsi z těch, kteří se umí podělit s přáteli?“

„Samotnému mi nechutná,“ ušklíbl si Raúl, když pochopil, co mu cizinec nabízí. Panovala mezi nimi jistá shoda, která snad pramenila z podobných životních zkušeností.

„Takže pojďme jíst.“

Oba dva se vrhli do davu, rozdávali rány, odhazovali slabší těla stranou, přičemž si ale dávali pozor, aby se nezamíchali do nejhustší tlačenice. Raúl ukořistil tři placky, zatímco cizinec jen dvě.

„Na tu máš,“ nabídl mu tu jednu navíc, když se posadili zpět na svá vybraná místa. „Jsi větší než já a potřebuješ ji víc než já.“

„Jsi si jistý? Možná to bude dlouho, než se zase najíme.“

„Moje chyba,“ řekl Raúl. Ve skutečnosti ale nevěřil, že cizinec jeho nabídku přijme. Znal dobře tyto typy, aby věděl, že se neradi zavazují a nebo přijímají laskavosti.

Zelenooký cizinec zaváhal, ale pak rychle rozdělil lichou placku na dva díly. Jeden podal Raúlovi.

„Takto to bude spravedlivé.“

Raúl z náznaků poznal, že až půjde do tuhého, muž bude chtít převzat velení. Už teď mu v hlase zaznívala charakteristická rozhodnost. Pokud jde o mne, raději trávím svůj čas ve stínu, pomyslel si Raúl a zakousl se do placky.

Ta byla vyrobená z nenakynutého těsta, osoleného mořskou solí a slabě okořeněného bylinkami. Těsto kuchař usmažil na živočišném tuku, takže se na něj lepila všechna špína, pokud spadlo na zem. Maso vězni nedostali žádné.

„Měl bys jíst rychleji,“ poznamenal zelenooký cizinec. „Nepřítel nebude čekat.“

Raúl sledoval jeho pohled. V druhém koutě se o něčem radila skupinka pěti mužů. Podle šatů to byli vesničané a nebo také bandité. Kradmo se ohlíželi a jejich nepřátelské výrazy nevěstili nic dobrého.

„Ještě máme trochu času,“ řekl Raúl a aby si nezadal, předstíral, že nemá nic lepšího na práci, než žvýkat mastnou placku. Ať vidí, pomyslel si, že nejsem právě zajíc, když přijde na věc. Co ale tady použít jako zbraň?

V okolní prázdnotě nebylo nic užitečného, nakonec mu nezbylo, než si omotat kožený řemen z kalhot kolem pěsti.

„Hm,“ poznamenal cizinec, „vezmi si raději toto.“

Podával mu krátký, ale silný kus dřeva, který se dal použít jako obušek.

„Ale co ty?“ optal se Raúl. „Tohle není placka, na půlky to nerozdělím.“

„Lakedaimónci nepotřebují zbraň na smečku divokých psů.“

Lakedaimónec? Raúl už slyšel o udatných válečnících toho kmene, o jejich úspěších a ještě podivnějších zvycích. Ale já, který bojoval bok po boku s klaimórami, napadlo ho hrdě, se nemusím cítit méněcenný. Uvidíme kdo s koho, válečníku.

Skupina v protějším rohu se doradila a nyní se šouravým krokem vydala k nim. Lidé kolem se stahovali do stran, aby nepřekáželi v následující potyčce.

Raúl s Lakedaimóncem se postavili.

„Zdravíčko, sousedi,“ řekl Raúl nahlas. „Dneska je moc hezky na procházku, viďte? Vyčasilo se, obloha bez mráčku, není nad přátelský rozhovor, co?“

„Přišli jsme si pro spravedlnost,“ řekl mluvčí skupiny. Muž asi čtyřicetiletý s roztrhlým obočím a zavilým výrazem divokého medvěda.

„Spravedlnost? Myslíš tu rémskou věc?“

Muž si odplivl. „Neházej nás do jednoho pytle s vlčími zaprodanci. Naši spravedlnost poznáš brzy. Vy dva se musíte naučit znát své místo.“

„Co přesně jsme provedli?“

„Co přesně jste provedli?“ Muž se nevesele zasmál. „Všichni tady trpíme hlady. Jednou denně nám hodí žrádlo. A vy si myslíte, že se budeme dívat, jak si kradete víc, než je váš podíl.“

„Náš podíl? Možná jsem slepý, ale přišlo mi, že tady hraje každý za sebe. I ty jsi měl víc než jednu placku.“

„Tady nemluvíme o nás, ale o vás,“ řekl muž. „Jste jen cizáci, kteří si musí zvyknout na svoje místo. Když budeme chtít, necháme vás umřít hlady. Rozuměli jste?“

„Jsi opravdu laskavý. Ale já ti právě nerozumím…“

„Je to prosté. Při příštím krmení budete čekat, až vám dovolíme e nakrmit. Tak to funguje. Napřed ti, co jsou tady nejdéle, pak teprve nováčci. Taková je naše spravedlnost.“

„No zdá se, že máš podporu davu.“

Raúl se posměšně rozhlédl a ukázal na ostatní spoluvězně, kteří se na hovořícího dívali se směsí strachu a nenávisti. „Skoro bych si vsadil, že jsi Réman. Také umíš moc hezky rozhodovat za druhé. A moc rád používáš to pitomé slovo.“

„Jaké slovo?“

„Spravedlnost.“

„Spravedlnost je třeba ctít,“ řekl muž. „Jmenuji se Justus, což v našem jazyce znamená spravedlivý. Pochopili jste mne dobře, vy dva?“

„Mluvíš jasně jako kněz. My přirozeně počkáme, až se vy všichni najíte. Když na nás nevyjde, budeme spoléhat na to, že nám hodíte zbytky. Tebe asi při porodu tahali kleštěmi, viď?“

„Co tím chceš říct?“

„Můj drahý Justusi,“ řekl Raúl a rozkročil. „Dovol, abych tě uvedl do situace. Takové silácké žvásty můžeš zkoušet na tuhle bandu vesnických pitomečků, když si to nechají líbit. Jak jim zapomínáš házet drobky, nějak ti přestávají rozumět. Vsadím se, že někteří už hlady šilhají. A teď čekáš, že se my dva poslušně začleníme mezi tyhle ovce a pokorně si necháme naordinovat ten tvůj ohromný půst?“

„Když ne pokorně,“ ušklíbl se Justus, „pak tedy silou. Brzy budeš litovat své nevymáchané huby.“

„Nikdo není dokonalý,“ řekl Raúl. Ruku, ve které držel schovanou palici, držel za zády. Justus stál právě před ním.

Nikdy jsem neměl moc smyslu pro čestný boj, pomyslel si Raúl, když švihl paží a spokojeně cítil, jak tvrdé dřevo roztříštilo Justův obličej.

„Jak mi říkal ten kovář, když mi vytrhl stoličku. Chvíli nekousej a ono se to spraví.“

Ostatní muži se šokovaně hleděli na hrozně znetvořený obličej. Justus ztratil všechny přední zuby, rty měl rozbité a z úst a nosu mu kapala rudá krev.

„Ještě jsme spolu neskončili,“ křikl Raúl a vrhl se dopředu. Lakedaimónský ho následoval tiše jako panter. Oba dva rozdávali rány jako dvě zběsilé mlátičky. Na jejich straně byl jak moment překvapení, tak i účelná krutost, s jakou si oba počínali.

Tenhle musel prožít totéž co já, pomyslel si Raúl, když sledoval svého nového přítele, jak chodí mezi ležícími nepřáteli a bez známky slitování je kope do slabin, tváří a břich. Tuhle část jsem vždycky nesnášel.

Raúl se zatvrdil a snažil se neslyšet ponížené kňourání o milost. Buď oni a nebo my.

Věděl, že pokud by nechali jen sebemenší prostor pro odpor, brzy by oba podlehli. Pořádně by se nevyspali, kdyby se museli navzájem hlídat.

Tolik zbytečné krve!

Raúl si přitáhl Justa na délku paže a udeřil ho tak, že muž se zhroutil do kouta, kde od něj vystrašeně odskakovali spoluvězni.

„Chcete mu snad pomoc?“ zařval na ně Raúl, třebaže oni si jen krčili. „Ty jsi jeho nohsled, co?“

Chytil hubeného chlapíka, s hodnou tváří starostlivého otce a za klopy vesnické blůzy si ho vytáhl až ke tváři.

„Máš snad také problém s tím, kdy budeme jíst? Mluv!“

„Ne, pane! Já s nimi nemám nic společného, pane. Už jsem nejedl tři dny. K ničemu mne nepustili. Jsem už tak slabý.“

„Tak slabý?“

Raúl ho pustil a rozhlédl se. Lakedaimónský se k němu postavil. „Je tu snad někdo silný?“ zeptal se svým hrdelním přízvukem. „Někdo kdo by si chtěl s námi promluvit.“

Odpovědí mu bylo pochmurné mlčení a oči sklopené ke špinavé podlaze.

Vyhráli jsme, pomyslel si Raúl s úlevou. Snadno a rychle jsme vyhráli. V téhle prašivé díře přežijeme.

A věděl, že kdyby se věci nevyvíjely takto, byli by to oni, kdo by teď zkrvavený ležel na tvrdé studené zemi.

V zajetí III.

Vlčí vojáci, sotva zahlédli charakteristické brnění klaimóry a její dlouhý meč, okamžitě zvedli velké kuše a namířili jejich hroty přímo na ni. Osamělá bojovnice si ale nevšímala ani jich, ani svých soudruhů, a klidně se postavila před velitele.

„Jsem klaimóra Demetra,“ pověděla klidně. „Vím, že jsi se na to chtěl zeptat. A ty jsi kdo?“

„Jsem Titus, desátník. Pod velením setníka Taraa Lupa.“

„Ach tak. A co chceš?“

„Mám své rozkazy, klaimóro.“

„Jaké?“

„Prosazovat právo a spravedlnost.“

„Jaké právo a jakou spravedlnost?“

Desátník se udeřil pěstí do hrudi. „Rémskou spravedlnost.“

„V tom případě mne necháš jít. Nemám s vámi co do činění.“

„To si nemyslím…“

Vojákovou černé brnění zřejmě skrývalo jakousi kapsu, protože desátník do ní sáhl a vytáhl odtud svinutý kus pergamenu.

„Rozkaz o bytostech zvané klaimóry,“ začal číst. „Vzhledem k hrozbě, kterou výše uvedené bytosti možná představují a také vzhledem k jejich blíže neurčenému vztahům k netvorům jménem jómové, přikazuji s okamžitou platností, aby každá taková klaimóra byla vzata do zajetí. Při zatýkání je třeba vzít v potaz, že tyto bytosti disponují nelidskými schopnosti, proto důtklivě doporučují použití bojových balist a zachování vhodné obranné formace. Jakýkoliv pokus o odpor okamžitě potlačit se zachováním krajní opatrnosti.

Podepsán: Taraus Lupus

„Slyšela jsi?“ zeptal se.

„Slyšela jsem. Musíš mne zajmout. Otázkou zůstává, jak to chceš provést?“

„Snadno,“ řekl desátník. „Když budeš odporovat, zemřeš.“

Kdybych tak uměl cítit, vidět a nebo číst tu zatracenou věc, které čarodějnice říkají jóki, pomyslel si Raúl, když hleděl na nehybný obličej Demetry. Jsou všechny jako skála, nic na nich nepoznáš.

Laura ho stále objímala, třebaže celé tělo měla napjaté a tvrdé vyčkáváním, jak se připravovala, že vyrazí soudružce na pomoc.

„Poslyš,“ zašeptal do jejích bílých vlasů, „čeho chce vlastně dosáhnout?“

Podle jemného pokrčení ramen poznal, že tentokrát je klaimóra stejně bezradná jako on.

Raúla napadly pouze dvě možnosti: buď má Demetra nějaký tajný plán (a on o tom pochyboval) a nebo prostě přecenila své schopnosti. Možná že spoléhá na něco, o čem já nevím. Proč vůbec nechaly za soutěskou tihle kříženci vlků s lidmi čarodějnice odejít, když teď po nich tolik touží… Možná že tenkrát je dokázaly klaimóry zastrašit.

Nejraději by se Laury zeptal, co se tam přesně přihodilo, ale právě nebyla vhodná chvíle. Desátníkova trpělivost přetékala; a nebo možné chtěl soupeřku vystrašit, když zvedl ruku v gestu, které zcela jistě předcházelo povelu k palbě.

„Budu počítat do tří, klaimóro! Jedna…“

„Vida ho, jelimánka,“ zabručel nahlas Raúl v zoufalé snaze prodloužit neodvratné, „a to se mu prý násilí na ženách protiví.“

Jeho střela zasáhla do černého, protože desátník Titus na okamžik zaváhal.

„Ty mizero,“ říkal jeho pohled, zatímco nahlas pokračoval: „Dvě!“

Demetra sklopila meč a usmála se s odzbrojujícím úsměvem: „Dobře, desátníku. Vyhrál jsi… Bylo to laciné vítězství nad bezbrannou dívkou.“

Takhle na něj, pomyslel si Raúl. Tahle Demetra byla spíš podle jeho gusta než kterákoliv jiná z bojovnic. Oproti téhle svědomité Lauře, která se snaží všechno uchopit rozumem, jedná tahle stejně jako bych jednal i já.

Uměl si sám sebe představit, jak na jejím místě fanfarónsky vstupuje na scénu, aby nakonec jako ona kapituloval před přesilou. Možná že celé to její tajemství je, že je stejně lehkovážná jako já.

„Hloupá slepice,“ zabručela Laura, jako by odpovídala jeho myšlenkám. Pro ni zřejmě zůstával Demetřin kousek neproniknutelnou záhadou, nanejvýš pošetilou.

Možná že právě teď, napadlo Raúla, si láme hlavou nad něčím, co mozkem nedokáže pochopit. Mezi ní a jí není žádná spřízněnost, nic co by jí napovědělo.

„No,“ pověděl nahlas, „teď když jste se tak hezky pobavili, já a má neteř půjdeme.“

Chystal se zvednout, ale desátníkův kopanec ho srazil k zemi.

„Nikam, chlape,“ řekl. „Rémská spravedlnost nezapomíná.“

„Rémská spravedlnost, rémská spravedlnost,“ zavrčel Raúl. „Pořád nevím, co to je, ale už mi to vážně leze krkem.“

„Strýčku, neprovokuj ho,“ přivinula se k němu Laura a vrhla na desátníka opovržlivý pohled. „Je to surovec.“

Titův ruměnec se ještě prohloubil, ale nespokojené vrčení a vytí smečky za ním, ho probralo, takže zavelel kovovým hlasem.

„Půjdete s námi všichni tři. Klaimóra proto, že je čím je. Ty, chlape, proto, že násilí na ženách je proti rémskému právo. A ty, děvče, proto, že rémská spravedlnost se vždy stará o bezbranné.“

„A to i proti jejich vůli,“ zabručel Raúl, když se zařadil do průvodu vojáků, kteří ho zahrnuli podivnými špatně srozumitelnými posměšky. V čerstvém horské vzduchu, vysvlečený ze svého ponča, mu začínala být zatracená zima.

„Ani bych se nedivil,“ prohodil k zachmuřené Lauře, která šla po jeho boku, „kdyby nás někde nasekali do guláše. Trochu mne děsí, když vidím ty jejich tlamy plné ostrých zubů…“

V zajetí II.

„Dej to sem! Pusť tu zatracenou věc!“
Zápasili na okraji strmého srázu ve vzájemném propletenci těl. Raúl zblízka sledoval Lauřiny oči, které se ze stříbrné šedé měnily do slabě modré a získávaly víc na lidském výrazu. Objevil se v nich vlahý dívčí lesk.
„Co blázníš?“ zakřičel na ni. Zdálo se, že jak získává klaimóra přirozenou barvu, mizí z ní i část nadpřirozené síly. Mužské svaly jí téměř dokázaly vzdorovat.
„Vlčí vojáci, troubo! Cítila jsem je, pusť tu zatracenou věc.“
Když povolil sevření, klaimóra mu vyškubla obrovskou kuši, o kterou až doteď starostlivě pečoval.
„Počkej, co s ní chceš dělat. Tu mi…“
Klaimóra se rozmáchla a širokým obloukem hodila zbraň do rokle po pravé straně. Raúl jen bezmocně přihlížel, jak se tmavé dřevo tříští o ostré kamení.
„…tu mi dala Samanta,“ dokončil tiše.
Věc, pomyslel si smutně, to nebyla obyčejná věc, obyčejná zbraň. To bylo moje vyznamenání.
„Můj plášť,“ sykla Laura, když od něj odstoupila. „Byl roztrhaný, zahodila jsem ho. Jak teď zakryji meč?“
„Hoď ho taky do propasti,“ poradil ji Raúl, „když už jsi v tom.“
„Blázníš?“
Myšlenka, že by se měla takto zbavit , ji musela šokovat. Celá strnula, v mučivé nerozhodnosti – pak ale, jako by se podřídila hlasu rozumu, sáhla za hlavu na dlouhou rukojeť potaženou kůží.
Právě toto gesto Raúla probralo. I když s nechutí, přesto ji zarazil. Uvnitř hlavy se mu hádaly dva rozzuřené hlasy.
Na jednu stranu mohl Lauru nechat být, ale jeho zodpovědnější já vědělo, že existuje lepší řešení. Třebaže by mu neudělalo větší radost než ji donutit k témuž , co jemu provedla ona, rozumem chápal, že by si tím příliš neprospěl; jen by na pár okamžiků ukojil ukřivděný pocit, který se mu rozléval kolem žaludku.
„Počkej,“ zarazil ji a rychle si povolil opasek, aby mohl přetáhnout pončo přes hlavu. Jeho mačeta mu v tom zmatku spadla kamsi k nohám. Látka vytvořila z meče nevzhledný hrb a schovala i ocelovou zbroj bojovnice.
„Právě včas,“ zašeptala Laura, když mu pohlédla přes rameno.
Raúl se ohlédl a spatřil, jak se k nim rychle blíží jednotka vojáků, dusajících po skále pevným pravidelným krokem.
„To jsou oni?“
Věděl, že se ptá zbytečně. Černé kožené brnění, pobité železem, stejně jako obrovské kuše a krátké meče u pasu se nijak nelišily od výstroje, kterou viděl na mrtvole vojáka, přivlečeného do tábora klaimórami.
Přesto nejsou stejní, uvědomil si. Tihle živí už mi tolik nepřipomínají lidi.
Na pár krátkých okamžiků se zamyslel, aby pochopil, v čem hledat ten rozdíl. Ano, musí to být zvuky, uvědomil si. Ten mrtvý zůstal zticha, zatímco tihle… Připomínají psí smečku na řetěze.
Od vojáků se neustále ozývalo tiché ňafání, vrčení a jiné zvířecí projevy. Na okamžik ho napadlo, že mají nějakou cizí řeč, připomínající štěkot. Ale ne, tohle není řeč…
„Stůjte,“ zavelel statný muž v rudém sepraném plášti. „Co to děláš s tou dívkou, chlape?“
Raúl si uvědomil, že zůstal polonahý a přitisknutý k Lauře, jak jí upravoval pončo přes tělo.
„Hm,“ řekl a krůček odstoupil. „Zrovna jsem se chtěl přesvědčit, jestli není neteřince moc horko… A kdo jsi ty, že mi dáváš otázky?“
Vojáci nespokojeně zavrčeli. Ať už tón otázky, nebo možná celá Raúlova osobnost se jim nezamlouvaly.
„Jsme rémská hlídka, chlape,“ řekl rázně velitel. „Naše civilizace nedovoluje beztrestně přihlížet násilí. Pokud je ta dívka opravdu tvá neteř, pak jsi se chystal spáchat dvojitý hřích.“
„To rozhodně ne,“ ušklíbl se Raúl. „V mém věku můžu hřešit sotva jednou.“
Ani jeden z vojáků se nezasmál, naopak znovu zavrčeli a jejich velitel přistoupil k Raúlovi, kterému, než se ten stačil ohradit, uštědřil silný políček.
Nejsou tak rychlí jako čarodějnice, pomyslel si Raúl, když se sbíral ze země a otíral si rozbitý ret, ale obyčejný člověk se s nimi tak jako tak nemůže měřit.
„Co mne tlučeš,“ ohradil se rozmrzele. „Nerozumíš žertu?“
„Nemyslím si, že by to bylo pro to děvče tak veselé,“ odpověděl velitel vážně.
„No nikdy nevíš, kdy si holka chce zaskotačit a kdy zaplakat.“
Druhá rána přišla stejně rychle jako první . Z Raúlova nosu vytryskla rudá krev.
„Strýčku!“
Laura se k němu vrhla, aby ho objala.
„Budeš se mnou mluvit slušně, chlape,“ sykl rémský velitel. Jak vyhrožoval, pod ohrnutým rtem se vynořila řada bílých tesáků zasazených do vystouplé čelisti.
„Možná máme jen každý jinou řeč,“ odsekl Raúl rozzlobeně. „Já rád o holkách a ty zase rád rozdáváš rány. Nevím, co jste vůbec zač, ale co kdybyste se vydali svojí cestou?“
„Násilí na ženách je neodpustitelné!“
„Ty jsi asi nikdy nebyl ženatý, co?“
Přes velitelovu tvář se k Raúlovu překvapení prohnal slabý ruměnec. Ať už jsou čímkoliv, napadlo ho, mají i lidské slabosti.
Rémský voják zbrunátněl a právě když znovu zvedal ruku, aby Raúla odeřil, ozvalo se:
„Co se to tady děje?“
Když se Raúl otočil uviděl scházející Demetru, jak si zvědavě měří vlčí vojáky.
Proč se jim tak ukázala, pomyslel si – a když se jeho oči setkaly s Lauřinými, bylo mu jasné, že tutéž otázku si klade i ona.

V zajetí I.

Raúl žvýkal hořký kořen, aby zahnal pocit hladu. Od bitvy v soutěsce se pořádně nenajedl a dnešní den neměl být výjimkou. Čekala je ještě dlouhá cesta do nejbližší vesnice, kde snad budou lidé dostatečně přívětiví, aby se s ním rozdělili o trochu zbytků od oběda.

I když možná si nemusím dělat starosti, napadlo ho, tyhle klaimóry docela určitě nedostatkem netrpí. Třeba zaplatí i za mne, když jsem teď jedním z nich.

S chutí si vybavil Samantinu vážnou tvář, když si ho zavolala stranou a ukázala mu dvě bojovnice: „Ty ti svěřuji, Raúle. Rozumíš?“

Jak by nerozuměl. Stačilo mu na ty dvě se podívat, aby věděl, že jim chybí zkušenosti. Byly obě dvě tak mladičké a tak vyděšené.

Raúl se v duchu zachechtal. Mají z ní strach, to je jednou jasné. Na rozdíl ode mne…

I když i on se jí obával, přesto necítil tutéž panickou hrůzu, kterou zahlédl v jejich stříbrných očích, pokaždé, když je ona oslovila.

Já jí důvěřuji, plním to, co po mně chce.

To byl asi ten největší rozdíl mezi jím a klaimórami. Ta, která se jmenovala Laura, měla tu hloupou potřebu přemýšlet nad vším, co se jí řeklo. Copak si každá z nich myslí, že má patent na rozum? Ta jejich příšerná arogance…

Raul se otočil, aby sledoval jejich hádku. Nikdo mu nemusel vykládat, že v těch pár větách, které mezi sebou prohodily, vzájemně soupeří o postavení, o nadvládu jedné nad druhou.

Pokud dobře pochopil, Samanta svěřila velení Lauře. A dokud byly obě v táboře, ta druhá Demetra, ani na chvíli neprotestovala. Ale sotva se vydaly na cestu (a Raúl s nimi), aby vyhledaly další klaimóry a svolaly je na sněm (nebo sabat, jak říkal on) čarodějnic, Demetra začínala vystrkovat růžky.

Jsou jako koťata, pomyslel si dobrosrdečně. Já jsem to zažil tolikrát… Vždycky jsem si musel vybojovat místo na slunci. Vždycky samí drsní chlapi, ať už na plantáži, ve vězení, mezi lotry…

Musel se pousmát: Celý můj život byl jako série lekcí, příprava na tyhle dny. Vždycky jsem hledal nejsilnější smečku – a zdá se, že jsem ji našel…

„Já se s tebou nebudu bavit,“ pověděla právě Laura a rozzlobeně sledovala vepředu kráčející Demetru. „Rozkaz si slyšela stejně dobře jako já.“

„Já se nechci hádat, číslo čtyřicet, ale snaž si vzpomenout. Samanta pověděla, že si to máme vzít, aby nás nikdo nepoznal. Vidíš snad kolem sebe někoho, kdo by v nás poznal klaimóry.“

„Klaimóry? Ty si tak říkáš?“

Laura se, jak Raúl usoudil, se uchýlila k podpásovému úderu. Protože neměla v hádce navrch, otočila téma jiným směrem. Na druhou stranu, šlo jen o půjčku za oplátku. Ta druhá je o jeden stupeň vyšší. Proto se jí pořád připomíná číslem.

Raúl poslouchal s melancholickým pocitem, že slyší hádku, kterou sám vedl nesčetněkrát. Možná že jsem byl vždycky zbytečně ambiciózní, pomyslel jsem. Nakonec chlapec z dobré rodiny… Vzpomněl si na svou úctyhodnou matku a dobromyslného otce; sám nad sebou se otřásl odporem. Jediný jóma dokázal změnit celou rodinnou idylu. Změnit celou mou životní dráhu… Možná proto mne to přitahuje k nim, jejich osud a můj se podobají.

„Máš snad problém říkat si klaimóra?“ pokračovala povýšeně Demetra. „Každý nám tak říká, tak proč ne my samy…“

„To je… to je…“

Laura, která v debatě očividně ztrácela body, znovu uhnula, tentokrát zpět k tématu: „Samanta nařídila užívat celou cestu. Nejen když potkáme lidi.“

„Hm, už jsi někdy slyšela o duchu nařízení? Podle mého musí být každému jasné, kdy ty prášky budeme potřebovat a kdy ne. Před kým bychom se tady schovávaly, co?“

„Třeba před nimi.“

Laura ukázala na Raúla. Ten se chtěl rozhořčeně ohradit, pak si ale uvědomil, že prst míří na velkou těžkou kuši, kterou nesl přehozenou přes rameno.

„Ach tak,“ zabručel.

„Vlčí vojáky jsme zahnali,“ řekla Demetra sebejistě.

„Samozřejmě, utíkali před tebou s hrůzou. Viděla jsem tvé černé jóki obav.“

„Černé jóki obav?“

„Tenhle výraz použila Samanta, když jsem…“

Laura zahanbeně zmlkla, chycená do vlastní pasti.

„Když jsi co?“ popichovala ji Demetra. „Měla na kahánku? Vyskočila na tebe myška z díry?“

Laura jí věnovala zamračený pohled. „Konec diskuzím,“ prohlásila a napřáhla k ní dlaň, po které se kutálela šedá pilulka. „Vezmi si to!“

„Později,“ řekla Demetra a sehnula se k řemenům svého brnění. „Později, ano? Rozvázala se mi… Běžte napřed, hned vás doženu.“

Raúl si pomyslel, že přes veškerou svou neobratnost nedopadla Laura tak špatně. Ta druhá se jí neodvážila odmítnout přímý rozkaz.

„Co je to za prášky?“ zeptal se. „Myslel jsem, že čarodějnice nestonají.“

„Tohle?“

Dívka se netvářila tak nepřístupně jako jindy, kdy jako by si připomínala jeho žalostnou opilost v táboře. Teď se stydí sama před sebou. Bude chtít zapomenout na šarvátku s tou druhou.

„Tyhle potlačují jóki,“ vysvětlila ochotně. „Dokáží nás dočasně zamaskovat.“

„Proč se jim tamta,“ Raúl mávl palcem přes rameno, kde zůstala Demetra, „tolik brání?“

„Protože…“ Laura se rozhořčeně nadechla, „protože ona je… Ne, ve skutečnosti nás nejen maskují, ale ubírají nám i na našich schopnostech. Ne že bychom jich já a nebo ona měly tolik,“ dodala trpce. „Kde vůbec vězí…?“

Netrpělivě se ohlédla za sebe. Cesta za nimi zela prázdnotou.

„Rémští vojáci dokáží vycítit jóki. Mohli by nás lehce stopovat, pokud nepotlačíme jóki. Oni…“

Laura se zastavila uprostřed věty a sáhla po meči.

„Slitování,“ zaúpěla. Vzápětí se otočila, do úst si vhodila pilulku připravenou v dlani a vrhla se na překvapeného Raúla.

Co je s ní? Zešílela? Napadlo ho, když ucítil, jak mu její dlaň, nepřiměřeně silná pro tak křehké kosti, nemilosrdně drtí zápěstí.

Vytí IX.

Když se rémské jednotky ztratily za obzorem, přistoupily k Samantě Demetra se Sibylou. První se tvářila nadšeně, druhá ponuře.

„Páni, to bylo báječné,“ drmolila Demetra. „Už jsem se loučila se světem, ale ty si ho dokonale odpravila. Já…“

„Ty jsi číslo třicet šest?“ zeptala se jí chladně Samanta.

„Ano.“

„Nechci, aby ses dále stýkala s číslem dvě. Jsem ochotná ti prominout, ale jen jednou. Běž se postavit k číslu čtyřicet. Od teď budeš poslouchat její rozkazy.“

Demetra otevřela ústa, aby protestovala, ale nakonec neřekla nic. Rychle se zorientovala a i když Lauru neznala, zařadila se po jejím boku.

Moje podřízená, pomyslela Laura nešťastně. Přesně tohle bych od Samanty čekala. Proč dala tuhle zrádkyni ke mně? Chce ji tak potrestat?

Demetra zřejmě nebyla z těch, které dlouho vydrží mlčet. Naklonila se ke své nové nadřízené: „Poslyš, já…“

„Ticho,“ zarazila ji Laura příkře. „Mluv, až ti řeknu!“

Mezitím k Samantě přistoupila Sibyla.

„Měla bych ti poděkovat,“ řekla zamračeně. „Zachránila jsi nám život.“

„Ty jsi vyvraždila Organizaci?“

„Ano.“

„V tom případě mi nemáš zač děkovat. Ještě jsem se nerozhodla, jestli tě nechám na živu.“

Ach, slitování! Copak nebezpečí ještě neskončilo? Proč ji Samanta provokuje? K Lauřinu překvapení sklopila Rudá Sibyla hlavu. „Dělej si se mnou, co chceš. Dovolíš mi alespoň pohřbít sestru?“

„Lily? Zemřela jako Probuzená, že?“

„Ano. Nedokázala jsem jí na pomoc přijít včas.“

„Ještě že tak!“ ozvala se nenapravitelná Lucie.

Samanta se k ní otočila. „Díky že jsi se mi připomněla. Zdá se mi to, Sylvie, a nebo mají dnešní nízká čísla potíže s kázní?“

„Jsou příšerně nevychovaná,“ souhlasila Sylvie a mrkla na Lauru.

„V tom případě pomůže Lucie Sibyle s pohřbením sestry. Bude mi ručit za to, že se číslo dvě poslušně vrátí jako vězeň. Nakonec, pochopila jsem, že má na jejím potrestání osobní zájem.“

„Já? Já mám… Ale jak?“

„To je tvoje věc,“ řekla Samanta chladně. „Až doteď jsem měla dojem, že umíš poradit každému. Takže si poraď, jak uznáš za vhodné.“

„Ale já…“

Diskutovat je zbytečné, uvědomila si Laura. Samanta se stále víc a víc zabydluje na pozici velitele; kázeň, kterou vyžaduje, je absolutní. Tohle musí být lekcí pro každou z nás.

Stály mezi padlými těly rémských vojáků; jejich těla roztrhala přízračná síla bývalého čísla třicet tři. Někteří vojáci měli ještě výraz soustředění, když se připravovali na odpor, jiní umírali se zuřivou zlostí nad vlastní porážkou. Jak vychládali, mizela z nich i přítomnost jóki.

„Tohle,“ pověděla Samanta a sklonila se nad jednou mrtvolou, „si vezmeme sebou.“

V ruce držela masivní kuši, příliš velkou pro běžného člověka. Výška zbraně sahala dospělé ženě pod bradu a rozpětí lučiště přesahovalo rozpětí lidských paží. Vedle ležel i toulec naplněný dlouhými dubovými šípy. Samanta si zamyšleně prohlížela jejich ostré trojhranné hroty.

„Podobný materiál jako naše meče,“ poznamenala. „Tahle věc dokáže zabít i Probuzeného. Každá si vezměte jednu.“

Natálie si s Laurou vyměnila pohled. „Proč,“ chtěly se zeptat, ale ani jedna si netroufla otevřeně odporovat. Poslušně si vybraly kuše s nepotrhanou tětivou a několik toulců a stejně poslušně se zařadily za Hildu, která jim dala znamení.

V podstatě jsme se změnily na vojáky, napadlo Lauru. Ať už Samanta plánuje cokoliv, má o budoucnosti jasnou představu. Možná, že právě to je, co nás nutí neprotestovat. Na rozdíl od nás, jí neschází vize.

„Počkat!“ řekla Samanta. „Hej ty, jmenuješ se Sofie?“

Oslovená sebou trhla a zatvářila se provinile.

„Pochopila jsem správně, že s vámi přišel doktor Ditrich?“

„Ano, on a knihovník Gunter zůstali v táboře.“

„V tom případě pro něj vezmi jedno tělo. Jsem si jistá, že ho bude chtít vidět.“

Vracely se zpátky soutěskou, pod vrcholky mlčenlivých skal. V tábořišti je přivítalo několik mužů, kteří jim bez řečí nabídli něco k snědku. Opět vařili silný vývar z kostí, ke kterému se zakusovaly poslední zbytky starého chleba. I když stále smutní, zdálo se, že poslední úspěch je povzbudil.

Lauru překvapilo, že stále zůstávají s nimi. Už dávno mohli být pryč, nechat klaimóry se vypořádat s nebezpečím, ale oni z nějakého důvodu zůstávali.

Těsně vedle žulové stěny povykoval Raúl, tentokrát střízlivý, ale o nic méně chvástavý.

„Při troše dobrého výcviku dokážeme všechno, věřte mi. Přirozeně, vhodná příležitost je základ – musíme donutit jómy, aby hráli podle našich pravidel…“

Náhle se zarazil a téměř jako dítě se šťastně usmál. S důvěrností, kterou by si žádná z nich nedovolila, zamával na Samantu: „Hej, už jste zpátky? Přihodilo se něco zajímavého? Donesla si mi odtamtud nějaký dárek?“

Lauře neuniklo, že Hildě sklouzla ruka k meči, jako by to považovala za znevážení vlastní osoby. Samanta se kupodivu také usmála. Bylo to jako obvykle poloviční, takřka schované povytažení ústních koutků, ale přesto úsměv.

„Jak bych na tebe mohla zapomenout,“ řekla s nádechem slabé ironie. „Tumáš!“

Hodila mu kuši, kterou nesla, a muž zavrávoral, když ji chytil do náruče. Svaly na jeho pažích se napjaly, jak se snažil mohutnou zbraň udržet.

„Máš k té hračce šípy?“ zeptal se fanfarónsky. „Jako dítě jsem měl podobnou.“

„To je dobře.“ Samanta mu podala toulec. „Tahle hračka dokáže zabít jakéhokoliv jómu. Pokud ti ten ovšem dovolí, abys ho zasáhnul do hlavy.“

„Já ho napřed zdvořile poprosím,“ ujistil ji. „Hej panáčku, nastav hlavičku. Jak by mi mohl odolat, že?“

„Tobě zkrátka neodolá nikdo.“

Sice ničemu nerozumím, pomyslela si Laura, ale jsem ráda, že má dobrou náladu. Vzpomněla si na svého přísného otce, ke kterému se vždy přibližovala, jen když slyšela jeho smích.

Samanta ale příliš dlouho nevydržela laškovat; sotva se otočila ke zdravotnímu stanu, z tváře se jí opět stala chladná a nepřístupná maska.

Z neznámých důvodů pokynula právě Lauře, aby ji následovala, a vešla dovnitř. Na lůžku, na kterém ještě odpoledne ležela Karen, našly Danae se zavřenými očima. Kleopatra navzdory všem očekáváním stále ještě dýchala. Z její odhalené paže vedla skleněná trubička k paži druhé klaimóry a mezi nimi proudila tmavá krev.

U lůžka seděl postarší shrbený muž se starostlivou tváří.

„Jak se jí daří, doktore Ditrichu?“

Muž se otočil a když poznal Samantu, z jeho tváře vyprchala veškerá barva.

„Číslo dvacet pět?“ zašeptal. „Co tady děláš? Proč právě ty?“

Samanta otázku ignorovala. „Jak se jí vede?“

„Snad se ji podaří zachránit,“ řekl doktor Ditrich. „Bohužel mi nezůstalo mnoho vybavení. Vlastně žádné,“ dodal lítostivě. „Tohle jsem koupil ve městě, ve kterém jsme se zastavili cestou. Potřeboval bych tady číslo devět, Brigitu. A nebo kteroukoli jinou, která dokáže pomoci s regenerací. I tak je s podivem, že vydržela tak dlouho.“

„Je napůl Probuzená,“ poznamenala Samanta klidně.

„Ach tak!“

Doktor Ditrich tuhle informaci přijal bez dalších poznámek, jako by se vše vysvětlilo.

„Jak se to stalo?“

„To není důležité. Mimochodem, venku leží tělo, na které byste se měl podívat.“

„Tělo?“

„Tělo vojáka rémské republiky.“

„Hm, podívám se,“ slíbil doktor Ditrich. Sotva vyšel ze stanu, ozval se děsivý výkřik. Někdo venku volal o pomoc.

Laura vyběhla ze stanu.

„Co se děje, Guntere?“ zeptal se doktor Ditrich starého muže, který se naříkavě doprošoval ochrany kolemjdoucích klaimór.

„Tam, Ditrichu, tam.“

Když se všichni otočili, kam vystrašený knihovník ukazoval, spatřili, jak se soutěskou vrací Sibyla s Lucií.

„Číslo dvě?“ zamumlal doktor Ditrich. Na okamžik se zdálo, že i on se poběží schovat za záda bojovnic. Pak se ale otočil k Samantě: „Ty víš, co se stalo s Organizací?“

„Přirozeně.“

„Proč je tu tedy ona.“

„Je tu jako můj vězeň. O jejím trestu nemohu rozhodnout sama.“

„Trestu?“ zeptala se malá Karen, která vykoukla zpoza plachty, kde až doteď odpočívala. Lauru bodlo u srdce, když viděla obvázaný pahýl její paže.

„Trestu,“ potvrdila Samanta a obrátila se na Sibylu. „Je to tak?“

Oslovená jen pokrčila rameny. „Dělej si se mnou, co chceš. Měla jsem jediný smysl života. Na zbytku nezáleží.“

„Chápu.V tom případě ti nebude vadit, když si vezmu malý závdavek z tvého trestu.“

„Závdavek?“

Sibyla se zatvářila užasle. Než stačila pochopit, co slyší, Samanta se opět pohnula svou neuvěřitelnou rychlostí. Takřka žádné uvolněné jóki, uvědomila se Laura. To je krajně nezvyklé.

Pohyb skončil stejně náhle jako začal. Sibyla se podívala směrem ke své ruce, ze které ji zůstal jen ubohý zbytek. Uťatá končetina ležela na podlaze, její prsty se ještě třásly náhlým šokem.

„Co to má být?“ vyjekla Lucie a před ústa si strčila dlaň. „Co jsi to provedla?“

„Potrestala jsem ji,“ odtušila Samanta klidně. „Právě ty by jsi mne měla chválit. Lauro, zvedni tu ruku a zanes ji Karen. Myslím, že ji bude potřebovat.“

Konec Vytí