V zajetí III.

Vlčí vojáci, sotva zahlédli charakteristické brnění klaimóry a její dlouhý meč, okamžitě zvedli velké kuše a namířili jejich hroty přímo na ni. Osamělá bojovnice si ale nevšímala ani jich, ani svých soudruhů, a klidně se postavila před velitele.

„Jsem klaimóra Demetra,“ pověděla klidně. „Vím, že jsi se na to chtěl zeptat. A ty jsi kdo?“

„Jsem Titus, desátník. Pod velením setníka Taraa Lupa.“

„Ach tak. A co chceš?“

„Mám své rozkazy, klaimóro.“

„Jaké?“

„Prosazovat právo a spravedlnost.“

„Jaké právo a jakou spravedlnost?“

Desátník se udeřil pěstí do hrudi. „Rémskou spravedlnost.“

„V tom případě mne necháš jít. Nemám s vámi co do činění.“

„To si nemyslím…“

Vojákovou černé brnění zřejmě skrývalo jakousi kapsu, protože desátník do ní sáhl a vytáhl odtud svinutý kus pergamenu.

„Rozkaz o bytostech zvané klaimóry,“ začal číst. „Vzhledem k hrozbě, kterou výše uvedené bytosti možná představují a také vzhledem k jejich blíže neurčenému vztahům k netvorům jménem jómové, přikazuji s okamžitou platností, aby každá taková klaimóra byla vzata do zajetí. Při zatýkání je třeba vzít v potaz, že tyto bytosti disponují nelidskými schopnosti, proto důtklivě doporučují použití bojových balist a zachování vhodné obranné formace. Jakýkoliv pokus o odpor okamžitě potlačit se zachováním krajní opatrnosti.

Podepsán: Taraus Lupus

„Slyšela jsi?“ zeptal se.

„Slyšela jsem. Musíš mne zajmout. Otázkou zůstává, jak to chceš provést?“

„Snadno,“ řekl desátník. „Když budeš odporovat, zemřeš.“

Kdybych tak uměl cítit, vidět a nebo číst tu zatracenou věc, které čarodějnice říkají jóki, pomyslel si Raúl, když hleděl na nehybný obličej Demetry. Jsou všechny jako skála, nic na nich nepoznáš.

Laura ho stále objímala, třebaže celé tělo měla napjaté a tvrdé vyčkáváním, jak se připravovala, že vyrazí soudružce na pomoc.

„Poslyš,“ zašeptal do jejích bílých vlasů, „čeho chce vlastně dosáhnout?“

Podle jemného pokrčení ramen poznal, že tentokrát je klaimóra stejně bezradná jako on.

Raúla napadly pouze dvě možnosti: buď má Demetra nějaký tajný plán (a on o tom pochyboval) a nebo prostě přecenila své schopnosti. Možná že spoléhá na něco, o čem já nevím. Proč vůbec nechaly za soutěskou tihle kříženci vlků s lidmi čarodějnice odejít, když teď po nich tolik touží… Možná že tenkrát je dokázaly klaimóry zastrašit.

Nejraději by se Laury zeptal, co se tam přesně přihodilo, ale právě nebyla vhodná chvíle. Desátníkova trpělivost přetékala; a nebo možné chtěl soupeřku vystrašit, když zvedl ruku v gestu, které zcela jistě předcházelo povelu k palbě.

„Budu počítat do tří, klaimóro! Jedna…“

„Vida ho, jelimánka,“ zabručel nahlas Raúl v zoufalé snaze prodloužit neodvratné, „a to se mu prý násilí na ženách protiví.“

Jeho střela zasáhla do černého, protože desátník Titus na okamžik zaváhal.

„Ty mizero,“ říkal jeho pohled, zatímco nahlas pokračoval: „Dvě!“

Demetra sklopila meč a usmála se s odzbrojujícím úsměvem: „Dobře, desátníku. Vyhrál jsi… Bylo to laciné vítězství nad bezbrannou dívkou.“

Takhle na něj, pomyslel si Raúl. Tahle Demetra byla spíš podle jeho gusta než kterákoliv jiná z bojovnic. Oproti téhle svědomité Lauře, která se snaží všechno uchopit rozumem, jedná tahle stejně jako bych jednal i já.

Uměl si sám sebe představit, jak na jejím místě fanfarónsky vstupuje na scénu, aby nakonec jako ona kapituloval před přesilou. Možná že celé to její tajemství je, že je stejně lehkovážná jako já.

„Hloupá slepice,“ zabručela Laura, jako by odpovídala jeho myšlenkám. Pro ni zřejmě zůstával Demetřin kousek neproniknutelnou záhadou, nanejvýš pošetilou.

Možná že právě teď, napadlo Raúla, si láme hlavou nad něčím, co mozkem nedokáže pochopit. Mezi ní a jí není žádná spřízněnost, nic co by jí napovědělo.

„No,“ pověděl nahlas, „teď když jste se tak hezky pobavili, já a má neteř půjdeme.“

Chystal se zvednout, ale desátníkův kopanec ho srazil k zemi.

„Nikam, chlape,“ řekl. „Rémská spravedlnost nezapomíná.“

„Rémská spravedlnost, rémská spravedlnost,“ zavrčel Raúl. „Pořád nevím, co to je, ale už mi to vážně leze krkem.“

„Strýčku, neprovokuj ho,“ přivinula se k němu Laura a vrhla na desátníka opovržlivý pohled. „Je to surovec.“

Titův ruměnec se ještě prohloubil, ale nespokojené vrčení a vytí smečky za ním, ho probralo, takže zavelel kovovým hlasem.

„Půjdete s námi všichni tři. Klaimóra proto, že je čím je. Ty, chlape, proto, že násilí na ženách je proti rémskému právo. A ty, děvče, proto, že rémská spravedlnost se vždy stará o bezbranné.“

„A to i proti jejich vůli,“ zabručel Raúl, když se zařadil do průvodu vojáků, kteří ho zahrnuli podivnými špatně srozumitelnými posměšky. V čerstvém horské vzduchu, vysvlečený ze svého ponča, mu začínala být zatracená zima.

„Ani bych se nedivil,“ prohodil k zachmuřené Lauře, která šla po jeho boku, „kdyby nás někde nasekali do guláše. Trochu mne děsí, když vidím ty jejich tlamy plné ostrých zubů…“

V zajetí II.

„Dej to sem! Pusť tu zatracenou věc!“
Zápasili na okraji strmého srázu ve vzájemném propletenci těl. Raúl zblízka sledoval Lauřiny oči, které se ze stříbrné šedé měnily do slabě modré a získávaly víc na lidském výrazu. Objevil se v nich vlahý dívčí lesk.
„Co blázníš?“ zakřičel na ni. Zdálo se, že jak získává klaimóra přirozenou barvu, mizí z ní i část nadpřirozené síly. Mužské svaly jí téměř dokázaly vzdorovat.
„Vlčí vojáci, troubo! Cítila jsem je, pusť tu zatracenou věc.“
Když povolil sevření, klaimóra mu vyškubla obrovskou kuši, o kterou až doteď starostlivě pečoval.
„Počkej, co s ní chceš dělat. Tu mi…“
Klaimóra se rozmáchla a širokým obloukem hodila zbraň do rokle po pravé straně. Raúl jen bezmocně přihlížel, jak se tmavé dřevo tříští o ostré kamení.
„…tu mi dala Samanta,“ dokončil tiše.
Věc, pomyslel si smutně, to nebyla obyčejná věc, obyčejná zbraň. To bylo moje vyznamenání.
„Můj plášť,“ sykla Laura, když od něj odstoupila. „Byl roztrhaný, zahodila jsem ho. Jak teď zakryji meč?“
„Hoď ho taky do propasti,“ poradil ji Raúl, „když už jsi v tom.“
„Blázníš?“
Myšlenka, že by se měla takto zbavit , ji musela šokovat. Celá strnula, v mučivé nerozhodnosti – pak ale, jako by se podřídila hlasu rozumu, sáhla za hlavu na dlouhou rukojeť potaženou kůží.
Právě toto gesto Raúla probralo. I když s nechutí, přesto ji zarazil. Uvnitř hlavy se mu hádaly dva rozzuřené hlasy.
Na jednu stranu mohl Lauru nechat být, ale jeho zodpovědnější já vědělo, že existuje lepší řešení. Třebaže by mu neudělalo větší radost než ji donutit k témuž , co jemu provedla ona, rozumem chápal, že by si tím příliš neprospěl; jen by na pár okamžiků ukojil ukřivděný pocit, který se mu rozléval kolem žaludku.
„Počkej,“ zarazil ji a rychle si povolil opasek, aby mohl přetáhnout pončo přes hlavu. Jeho mačeta mu v tom zmatku spadla kamsi k nohám. Látka vytvořila z meče nevzhledný hrb a schovala i ocelovou zbroj bojovnice.
„Právě včas,“ zašeptala Laura, když mu pohlédla přes rameno.
Raúl se ohlédl a spatřil, jak se k nim rychle blíží jednotka vojáků, dusajících po skále pevným pravidelným krokem.
„To jsou oni?“
Věděl, že se ptá zbytečně. Černé kožené brnění, pobité železem, stejně jako obrovské kuše a krátké meče u pasu se nijak nelišily od výstroje, kterou viděl na mrtvole vojáka, přivlečeného do tábora klaimórami.
Přesto nejsou stejní, uvědomil si. Tihle živí už mi tolik nepřipomínají lidi.
Na pár krátkých okamžiků se zamyslel, aby pochopil, v čem hledat ten rozdíl. Ano, musí to být zvuky, uvědomil si. Ten mrtvý zůstal zticha, zatímco tihle… Připomínají psí smečku na řetěze.
Od vojáků se neustále ozývalo tiché ňafání, vrčení a jiné zvířecí projevy. Na okamžik ho napadlo, že mají nějakou cizí řeč, připomínající štěkot. Ale ne, tohle není řeč…
„Stůjte,“ zavelel statný muž v rudém sepraném plášti. „Co to děláš s tou dívkou, chlape?“
Raúl si uvědomil, že zůstal polonahý a přitisknutý k Lauře, jak jí upravoval pončo přes tělo.
„Hm,“ řekl a krůček odstoupil. „Zrovna jsem se chtěl přesvědčit, jestli není neteřince moc horko… A kdo jsi ty, že mi dáváš otázky?“
Vojáci nespokojeně zavrčeli. Ať už tón otázky, nebo možná celá Raúlova osobnost se jim nezamlouvaly.
„Jsme rémská hlídka, chlape,“ řekl rázně velitel. „Naše civilizace nedovoluje beztrestně přihlížet násilí. Pokud je ta dívka opravdu tvá neteř, pak jsi se chystal spáchat dvojitý hřích.“
„To rozhodně ne,“ ušklíbl se Raúl. „V mém věku můžu hřešit sotva jednou.“
Ani jeden z vojáků se nezasmál, naopak znovu zavrčeli a jejich velitel přistoupil k Raúlovi, kterému, než se ten stačil ohradit, uštědřil silný políček.
Nejsou tak rychlí jako čarodějnice, pomyslel si Raúl, když se sbíral ze země a otíral si rozbitý ret, ale obyčejný člověk se s nimi tak jako tak nemůže měřit.
„Co mne tlučeš,“ ohradil se rozmrzele. „Nerozumíš žertu?“
„Nemyslím si, že by to bylo pro to děvče tak veselé,“ odpověděl velitel vážně.
„No nikdy nevíš, kdy si holka chce zaskotačit a kdy zaplakat.“
Druhá rána přišla stejně rychle jako první . Z Raúlova nosu vytryskla rudá krev.
„Strýčku!“
Laura se k němu vrhla, aby ho objala.
„Budeš se mnou mluvit slušně, chlape,“ sykl rémský velitel. Jak vyhrožoval, pod ohrnutým rtem se vynořila řada bílých tesáků zasazených do vystouplé čelisti.
„Možná máme jen každý jinou řeč,“ odsekl Raúl rozzlobeně. „Já rád o holkách a ty zase rád rozdáváš rány. Nevím, co jste vůbec zač, ale co kdybyste se vydali svojí cestou?“
„Násilí na ženách je neodpustitelné!“
„Ty jsi asi nikdy nebyl ženatý, co?“
Přes velitelovu tvář se k Raúlovu překvapení prohnal slabý ruměnec. Ať už jsou čímkoliv, napadlo ho, mají i lidské slabosti.
Rémský voják zbrunátněl a právě když znovu zvedal ruku, aby Raúla odeřil, ozvalo se:
„Co se to tady děje?“
Když se Raúl otočil uviděl scházející Demetru, jak si zvědavě měří vlčí vojáky.
Proč se jim tak ukázala, pomyslel si – a když se jeho oči setkaly s Lauřinými, bylo mu jasné, že tutéž otázku si klade i ona.

V zajetí I.

Raúl žvýkal hořký kořen, aby zahnal pocit hladu. Od bitvy v soutěsce se pořádně nenajedl a dnešní den neměl být výjimkou. Čekala je ještě dlouhá cesta do nejbližší vesnice, kde snad budou lidé dostatečně přívětiví, aby se s ním rozdělili o trochu zbytků od oběda.

I když možná si nemusím dělat starosti, napadlo ho, tyhle klaimóry docela určitě nedostatkem netrpí. Třeba zaplatí i za mne, když jsem teď jedním z nich.

S chutí si vybavil Samantinu vážnou tvář, když si ho zavolala stranou a ukázala mu dvě bojovnice: „Ty ti svěřuji, Raúle. Rozumíš?“

Jak by nerozuměl. Stačilo mu na ty dvě se podívat, aby věděl, že jim chybí zkušenosti. Byly obě dvě tak mladičké a tak vyděšené.

Raúl se v duchu zachechtal. Mají z ní strach, to je jednou jasné. Na rozdíl ode mne…

I když i on se jí obával, přesto necítil tutéž panickou hrůzu, kterou zahlédl v jejich stříbrných očích, pokaždé, když je ona oslovila.

Já jí důvěřuji, plním to, co po mně chce.

To byl asi ten největší rozdíl mezi jím a klaimórami. Ta, která se jmenovala Laura, měla tu hloupou potřebu přemýšlet nad vším, co se jí řeklo. Copak si každá z nich myslí, že má patent na rozum? Ta jejich příšerná arogance…

Raul se otočil, aby sledoval jejich hádku. Nikdo mu nemusel vykládat, že v těch pár větách, které mezi sebou prohodily, vzájemně soupeří o postavení, o nadvládu jedné nad druhou.

Pokud dobře pochopil, Samanta svěřila velení Lauře. A dokud byly obě v táboře, ta druhá Demetra, ani na chvíli neprotestovala. Ale sotva se vydaly na cestu (a Raúl s nimi), aby vyhledaly další klaimóry a svolaly je na sněm (nebo sabat, jak říkal on) čarodějnic, Demetra začínala vystrkovat růžky.

Jsou jako koťata, pomyslel si dobrosrdečně. Já jsem to zažil tolikrát… Vždycky jsem si musel vybojovat místo na slunci. Vždycky samí drsní chlapi, ať už na plantáži, ve vězení, mezi lotry…

Musel se pousmát: Celý můj život byl jako série lekcí, příprava na tyhle dny. Vždycky jsem hledal nejsilnější smečku – a zdá se, že jsem ji našel…

„Já se s tebou nebudu bavit,“ pověděla právě Laura a rozzlobeně sledovala vepředu kráčející Demetru. „Rozkaz si slyšela stejně dobře jako já.“

„Já se nechci hádat, číslo čtyřicet, ale snaž si vzpomenout. Samanta pověděla, že si to máme vzít, aby nás nikdo nepoznal. Vidíš snad kolem sebe někoho, kdo by v nás poznal klaimóry.“

„Klaimóry? Ty si tak říkáš?“

Laura se, jak Raúl usoudil, se uchýlila k podpásovému úderu. Protože neměla v hádce navrch, otočila téma jiným směrem. Na druhou stranu, šlo jen o půjčku za oplátku. Ta druhá je o jeden stupeň vyšší. Proto se jí pořád připomíná číslem.

Raúl poslouchal s melancholickým pocitem, že slyší hádku, kterou sám vedl nesčetněkrát. Možná že jsem byl vždycky zbytečně ambiciózní, pomyslel jsem. Nakonec chlapec z dobré rodiny… Vzpomněl si na svou úctyhodnou matku a dobromyslného otce; sám nad sebou se otřásl odporem. Jediný jóma dokázal změnit celou rodinnou idylu. Změnit celou mou životní dráhu… Možná proto mne to přitahuje k nim, jejich osud a můj se podobají.

„Máš snad problém říkat si klaimóra?“ pokračovala povýšeně Demetra. „Každý nám tak říká, tak proč ne my samy…“

„To je… to je…“

Laura, která v debatě očividně ztrácela body, znovu uhnula, tentokrát zpět k tématu: „Samanta nařídila užívat celou cestu. Nejen když potkáme lidi.“

„Hm, už jsi někdy slyšela o duchu nařízení? Podle mého musí být každému jasné, kdy ty prášky budeme potřebovat a kdy ne. Před kým bychom se tady schovávaly, co?“

„Třeba před nimi.“

Laura ukázala na Raúla. Ten se chtěl rozhořčeně ohradit, pak si ale uvědomil, že prst míří na velkou těžkou kuši, kterou nesl přehozenou přes rameno.

„Ach tak,“ zabručel.

„Vlčí vojáky jsme zahnali,“ řekla Demetra sebejistě.

„Samozřejmě, utíkali před tebou s hrůzou. Viděla jsem tvé černé jóki obav.“

„Černé jóki obav?“

„Tenhle výraz použila Samanta, když jsem…“

Laura zahanbeně zmlkla, chycená do vlastní pasti.

„Když jsi co?“ popichovala ji Demetra. „Měla na kahánku? Vyskočila na tebe myška z díry?“

Laura jí věnovala zamračený pohled. „Konec diskuzím,“ prohlásila a napřáhla k ní dlaň, po které se kutálela šedá pilulka. „Vezmi si to!“

„Později,“ řekla Demetra a sehnula se k řemenům svého brnění. „Později, ano? Rozvázala se mi… Běžte napřed, hned vás doženu.“

Raúl si pomyslel, že přes veškerou svou neobratnost nedopadla Laura tak špatně. Ta druhá se jí neodvážila odmítnout přímý rozkaz.

„Co je to za prášky?“ zeptal se. „Myslel jsem, že čarodějnice nestonají.“

„Tohle?“

Dívka se netvářila tak nepřístupně jako jindy, kdy jako by si připomínala jeho žalostnou opilost v táboře. Teď se stydí sama před sebou. Bude chtít zapomenout na šarvátku s tou druhou.

„Tyhle potlačují jóki,“ vysvětlila ochotně. „Dokáží nás dočasně zamaskovat.“

„Proč se jim tamta,“ Raúl mávl palcem přes rameno, kde zůstala Demetra, „tolik brání?“

„Protože…“ Laura se rozhořčeně nadechla, „protože ona je… Ne, ve skutečnosti nás nejen maskují, ale ubírají nám i na našich schopnostech. Ne že bychom jich já a nebo ona měly tolik,“ dodala trpce. „Kde vůbec vězí…?“

Netrpělivě se ohlédla za sebe. Cesta za nimi zela prázdnotou.

„Rémští vojáci dokáží vycítit jóki. Mohli by nás lehce stopovat, pokud nepotlačíme jóki. Oni…“

Laura se zastavila uprostřed věty a sáhla po meči.

„Slitování,“ zaúpěla. Vzápětí se otočila, do úst si vhodila pilulku připravenou v dlani a vrhla se na překvapeného Raúla.

Co je s ní? Zešílela? Napadlo ho, když ucítil, jak mu její dlaň, nepřiměřeně silná pro tak křehké kosti, nemilosrdně drtí zápěstí.

Vytí IX.

Když se rémské jednotky ztratily za obzorem, přistoupily k Samantě Demetra se Sibylou. První se tvářila nadšeně, druhá ponuře.

„Páni, to bylo báječné,“ drmolila Demetra. „Už jsem se loučila se světem, ale ty si ho dokonale odpravila. Já…“

„Ty jsi číslo třicet šest?“ zeptala se jí chladně Samanta.

„Ano.“

„Nechci, aby ses dále stýkala s číslem dvě. Jsem ochotná ti prominout, ale jen jednou. Běž se postavit k číslu čtyřicet. Od teď budeš poslouchat její rozkazy.“

Demetra otevřela ústa, aby protestovala, ale nakonec neřekla nic. Rychle se zorientovala a i když Lauru neznala, zařadila se po jejím boku.

Moje podřízená, pomyslela Laura nešťastně. Přesně tohle bych od Samanty čekala. Proč dala tuhle zrádkyni ke mně? Chce ji tak potrestat?

Demetra zřejmě nebyla z těch, které dlouho vydrží mlčet. Naklonila se ke své nové nadřízené: „Poslyš, já…“

„Ticho,“ zarazila ji Laura příkře. „Mluv, až ti řeknu!“

Mezitím k Samantě přistoupila Sibyla.

„Měla bych ti poděkovat,“ řekla zamračeně. „Zachránila jsi nám život.“

„Ty jsi vyvraždila Organizaci?“

„Ano.“

„V tom případě mi nemáš zač děkovat. Ještě jsem se nerozhodla, jestli tě nechám na živu.“

Ach, slitování! Copak nebezpečí ještě neskončilo? Proč ji Samanta provokuje? K Lauřinu překvapení sklopila Rudá Sibyla hlavu. „Dělej si se mnou, co chceš. Dovolíš mi alespoň pohřbít sestru?“

„Lily? Zemřela jako Probuzená, že?“

„Ano. Nedokázala jsem jí na pomoc přijít včas.“

„Ještě že tak!“ ozvala se nenapravitelná Lucie.

Samanta se k ní otočila. „Díky že jsi se mi připomněla. Zdá se mi to, Sylvie, a nebo mají dnešní nízká čísla potíže s kázní?“

„Jsou příšerně nevychovaná,“ souhlasila Sylvie a mrkla na Lauru.

„V tom případě pomůže Lucie Sibyle s pohřbením sestry. Bude mi ručit za to, že se číslo dvě poslušně vrátí jako vězeň. Nakonec, pochopila jsem, že má na jejím potrestání osobní zájem.“

„Já? Já mám… Ale jak?“

„To je tvoje věc,“ řekla Samanta chladně. „Až doteď jsem měla dojem, že umíš poradit každému. Takže si poraď, jak uznáš za vhodné.“

„Ale já…“

Diskutovat je zbytečné, uvědomila si Laura. Samanta se stále víc a víc zabydluje na pozici velitele; kázeň, kterou vyžaduje, je absolutní. Tohle musí být lekcí pro každou z nás.

Stály mezi padlými těly rémských vojáků; jejich těla roztrhala přízračná síla bývalého čísla třicet tři. Někteří vojáci měli ještě výraz soustředění, když se připravovali na odpor, jiní umírali se zuřivou zlostí nad vlastní porážkou. Jak vychládali, mizela z nich i přítomnost jóki.

„Tohle,“ pověděla Samanta a sklonila se nad jednou mrtvolou, „si vezmeme sebou.“

V ruce držela masivní kuši, příliš velkou pro běžného člověka. Výška zbraně sahala dospělé ženě pod bradu a rozpětí lučiště přesahovalo rozpětí lidských paží. Vedle ležel i toulec naplněný dlouhými dubovými šípy. Samanta si zamyšleně prohlížela jejich ostré trojhranné hroty.

„Podobný materiál jako naše meče,“ poznamenala. „Tahle věc dokáže zabít i Probuzeného. Každá si vezměte jednu.“

Natálie si s Laurou vyměnila pohled. „Proč,“ chtěly se zeptat, ale ani jedna si netroufla otevřeně odporovat. Poslušně si vybraly kuše s nepotrhanou tětivou a několik toulců a stejně poslušně se zařadily za Hildu, která jim dala znamení.

V podstatě jsme se změnily na vojáky, napadlo Lauru. Ať už Samanta plánuje cokoliv, má o budoucnosti jasnou představu. Možná, že právě to je, co nás nutí neprotestovat. Na rozdíl od nás, jí neschází vize.

„Počkat!“ řekla Samanta. „Hej ty, jmenuješ se Sofie?“

Oslovená sebou trhla a zatvářila se provinile.

„Pochopila jsem správně, že s vámi přišel doktor Ditrich?“

„Ano, on a knihovník Gunter zůstali v táboře.“

„V tom případě pro něj vezmi jedno tělo. Jsem si jistá, že ho bude chtít vidět.“

Vracely se zpátky soutěskou, pod vrcholky mlčenlivých skal. V tábořišti je přivítalo několik mužů, kteří jim bez řečí nabídli něco k snědku. Opět vařili silný vývar z kostí, ke kterému se zakusovaly poslední zbytky starého chleba. I když stále smutní, zdálo se, že poslední úspěch je povzbudil.

Lauru překvapilo, že stále zůstávají s nimi. Už dávno mohli být pryč, nechat klaimóry se vypořádat s nebezpečím, ale oni z nějakého důvodu zůstávali.

Těsně vedle žulové stěny povykoval Raúl, tentokrát střízlivý, ale o nic méně chvástavý.

„Při troše dobrého výcviku dokážeme všechno, věřte mi. Přirozeně, vhodná příležitost je základ – musíme donutit jómy, aby hráli podle našich pravidel…“

Náhle se zarazil a téměř jako dítě se šťastně usmál. S důvěrností, kterou by si žádná z nich nedovolila, zamával na Samantu: „Hej, už jste zpátky? Přihodilo se něco zajímavého? Donesla si mi odtamtud nějaký dárek?“

Lauře neuniklo, že Hildě sklouzla ruka k meči, jako by to považovala za znevážení vlastní osoby. Samanta se kupodivu také usmála. Bylo to jako obvykle poloviční, takřka schované povytažení ústních koutků, ale přesto úsměv.

„Jak bych na tebe mohla zapomenout,“ řekla s nádechem slabé ironie. „Tumáš!“

Hodila mu kuši, kterou nesla, a muž zavrávoral, když ji chytil do náruče. Svaly na jeho pažích se napjaly, jak se snažil mohutnou zbraň udržet.

„Máš k té hračce šípy?“ zeptal se fanfarónsky. „Jako dítě jsem měl podobnou.“

„To je dobře.“ Samanta mu podala toulec. „Tahle hračka dokáže zabít jakéhokoliv jómu. Pokud ti ten ovšem dovolí, abys ho zasáhnul do hlavy.“

„Já ho napřed zdvořile poprosím,“ ujistil ji. „Hej panáčku, nastav hlavičku. Jak by mi mohl odolat, že?“

„Tobě zkrátka neodolá nikdo.“

Sice ničemu nerozumím, pomyslela si Laura, ale jsem ráda, že má dobrou náladu. Vzpomněla si na svého přísného otce, ke kterému se vždy přibližovala, jen když slyšela jeho smích.

Samanta ale příliš dlouho nevydržela laškovat; sotva se otočila ke zdravotnímu stanu, z tváře se jí opět stala chladná a nepřístupná maska.

Z neznámých důvodů pokynula právě Lauře, aby ji následovala, a vešla dovnitř. Na lůžku, na kterém ještě odpoledne ležela Karen, našly Danae se zavřenými očima. Kleopatra navzdory všem očekáváním stále ještě dýchala. Z její odhalené paže vedla skleněná trubička k paži druhé klaimóry a mezi nimi proudila tmavá krev.

U lůžka seděl postarší shrbený muž se starostlivou tváří.

„Jak se jí daří, doktore Ditrichu?“

Muž se otočil a když poznal Samantu, z jeho tváře vyprchala veškerá barva.

„Číslo dvacet pět?“ zašeptal. „Co tady děláš? Proč právě ty?“

Samanta otázku ignorovala. „Jak se jí vede?“

„Snad se ji podaří zachránit,“ řekl doktor Ditrich. „Bohužel mi nezůstalo mnoho vybavení. Vlastně žádné,“ dodal lítostivě. „Tohle jsem koupil ve městě, ve kterém jsme se zastavili cestou. Potřeboval bych tady číslo devět, Brigitu. A nebo kteroukoli jinou, která dokáže pomoci s regenerací. I tak je s podivem, že vydržela tak dlouho.“

„Je napůl Probuzená,“ poznamenala Samanta klidně.

„Ach tak!“

Doktor Ditrich tuhle informaci přijal bez dalších poznámek, jako by se vše vysvětlilo.

„Jak se to stalo?“

„To není důležité. Mimochodem, venku leží tělo, na které byste se měl podívat.“

„Tělo?“

„Tělo vojáka rémské republiky.“

„Hm, podívám se,“ slíbil doktor Ditrich. Sotva vyšel ze stanu, ozval se děsivý výkřik. Někdo venku volal o pomoc.

Laura vyběhla ze stanu.

„Co se děje, Guntere?“ zeptal se doktor Ditrich starého muže, který se naříkavě doprošoval ochrany kolemjdoucích klaimór.

„Tam, Ditrichu, tam.“

Když se všichni otočili, kam vystrašený knihovník ukazoval, spatřili, jak se soutěskou vrací Sibyla s Lucií.

„Číslo dvě?“ zamumlal doktor Ditrich. Na okamžik se zdálo, že i on se poběží schovat za záda bojovnic. Pak se ale otočil k Samantě: „Ty víš, co se stalo s Organizací?“

„Přirozeně.“

„Proč je tu tedy ona.“

„Je tu jako můj vězeň. O jejím trestu nemohu rozhodnout sama.“

„Trestu?“ zeptala se malá Karen, která vykoukla zpoza plachty, kde až doteď odpočívala. Lauru bodlo u srdce, když viděla obvázaný pahýl její paže.

„Trestu,“ potvrdila Samanta a obrátila se na Sibylu. „Je to tak?“

Oslovená jen pokrčila rameny. „Dělej si se mnou, co chceš. Měla jsem jediný smysl života. Na zbytku nezáleží.“

„Chápu.V tom případě ti nebude vadit, když si vezmu malý závdavek z tvého trestu.“

„Závdavek?“

Sibyla se zatvářila užasle. Než stačila pochopit, co slyší, Samanta se opět pohnula svou neuvěřitelnou rychlostí. Takřka žádné uvolněné jóki, uvědomila se Laura. To je krajně nezvyklé.

Pohyb skončil stejně náhle jako začal. Sibyla se podívala směrem ke své ruce, ze které ji zůstal jen ubohý zbytek. Uťatá končetina ležela na podlaze, její prsty se ještě třásly náhlým šokem.

„Co to má být?“ vyjekla Lucie a před ústa si strčila dlaň. „Co jsi to provedla?“

„Potrestala jsem ji,“ odtušila Samanta klidně. „Právě ty by jsi mne měla chválit. Lauro, zvedni tu ruku a zanes ji Karen. Myslím, že ji bude potřebovat.“

Konec Vytí

Vytí VIII.

„Chceš snad vyhrožovat zástupci rémské republiky, klaimóro?“ zeptal se setník. „To si lze vykládat jako nepřátelský akt -navzdory našim mírumilovným úmyslům.“

Ten muž má v sobě něco z většího zvířete než je vlk, uslyšela Laura Sylvinu myšlenku. Má totiž v sobě i něco z politika. V té drobné větě se skrývalo pobavení, kterému Laura příliš nerozuměla. Jaká je tohle politika? Vždyť je to jen předehra k masakru?

Masakr? zeptala se Sylvie. To je ta méně podstatná část v téhle hře.

„Jak už jsem řekla,“ ozvala se Hilda. „Jsme soukromý subjekt, nespadáme pod jurisdikci žádného státu a nebo města.“

„To je proti přírodě,“ řekl setník chladně. „Každý detail zastřešuje vyšší celek.“

Jeho vojáci nespokojeně zavrčeli. Ta představa, že se nezodpovídáme nikomu, je snad i proti jejich vlčí přirozenosti, pomyslela si Laura.

„V každém případě žádáme, abyste naše soudružky propustili na svobodu,“ pokračovala Hilda.

„Možná se nechápeme, klaimóro,“ řekl setník. „Ale já se teď nerozhoduji, zda propustit tyto dvě. Já se rozhoduji, zda vás nepřidat k nim.“

Hilda ztuhla.

„To je velice nešťastné,“ poznamenala po chvíli. „Ty si zase, setníku, uvědom, že stanovy bojovnic nám zakazují použití síly vůči lidem.“

„Velice pošetilý přístup! My prosazujeme právo a spravedlnost pro všechny bez rozdílu. Když ale uvážím, že monstrum, které jsme zabili, nám způsobilo jisté potíže, pak jsem rád, že se tentokrát vyhneme boji.“

Laura v jeho hlase uslyšela skrytý výsměch, a ještě skrytější úlevu. On z nás opravdu má strach. Jak by také ne, zřejmě není zvyklý na porážku. A potkat bytost, která během chvilky zlikviduje tři sta těchhle vojáků páchnoucích po jóki? Jak byla Lily ve skutečnosti silná?

Pohlédla na její uvolněnou a čekající rudovlasou sestru. Vedle nervózně pulsujícího jóki Demetry působilo to její jako mohutná a vyrovnaná řeka. Znovu jí v hlavě problesklo několik výjevů: mrtví Výběrčí, rozsekaní radní a hořící Organizace. Ach, tahle tedy nebude váhat, když bude stát proti lidem.

Laura si uvědomila, že je proto ráda. Běsnící Sibyla, pokud se rozhodne pomstít sestru, bude vynikajícím spojencem. Ano, to je asi také ten důvod, proč ji chce Samanta osvobodit.

„Možná se nechápeme, setníku,“ oplatila Tarausovi předchozí slova Hilda. „Ale pravidlo, které jsem zmínila, platí bez výjimky pouze pro příslušníky lidské rasy, ne na křížence s jómou a bůhvíčím…“

A je to tady, pomyslela si Laura, která náhle pochopila, kam další rozhovor směřuje. Tihle vojáci ani netuší, kolik mají společného s jómy. Brzy budou muset čelit nejen já, ale i šoku vlastní identitu.

„Co tím chceš říct, klaimóro?“ zeptal se setník užasle. „Jaké křížence máš na mysli?“

„Chci tím říct, že pokud jde o vás, rozhodně nejste lidé podle našich měřítek.“

Laura viděla, že mezi vojáky se našlo mnoho těch, kteří dobře pochopili, co jim právě Hilda řekla. Možná, že už dávno měli nějaké podezření. Sám setník ovšem stál nehnutě. Z jeho jóki nezavanul sebemenší závan překvapení.

Buď je neochvějně přesvědčený o svém lidství – a nebo… Laura se téměř zajíkla … a nebo zná pravdu o svém původu.

„To je zrůdné,“ zašeptala.

„To je jen politika,“ ozvala se nahlas Samanta. Její hlas zněl bez námahy až daleko do zadních řad rémských vojáků. „Poslouchejte mne pozorně. My klaimóry jsme napůl lidé a napůl jómové. Když z nás cítíte pach jómy, cítíte věc zvanou jóki. Totéž jóki cítíme i my z vás. Nevíme, co jste zač, ale nebudeme váhat vás pobít. Pro nás nejste lidmi!“

Vlčí pospolitost zaváhaal. Setník Taraus vycítil změnu nálady smečky a rychle řekl.

„Pobít nás? Nebuď směšná!“

Ani na okamžik nepopřel, že by nebyli jómi, uvědomila si Laura. Ovšem, pokud mezi nimi panuje takové zvířecí spřízněnost, pak jakákoliv faleš musí být mezi nimi odhalena jejich šestým smyslem. Nakonec ani my si mezi sebou neumíme účinně lhát.

„Pobít vás?“ Samanta se zřejmě chystala převzít velení nad celou diskuzí. Ramenatá Hilda se poslušně stáhla do pozadí. „Pobít vás je jen alternativa. My netoužíme po krveprolití.“

V té chvíli zvedla rudá Sybila hlavu a z jejích očí si kdekdo mohl přečíst: „Mluv jen za sebe!“ Rudovlasá se celá napjala, jako by už nemohla déle čekat, než se rozpoutá masakr.

„Černé jóki zoufalství“, jak to nazývala Samanta, se zvedlo jako temný oblak nad ubohou Demetrou. Přesto i ona nezaváhala a chystala se k boji.

Setník Taraus zvedl paži.

„Stačí jediné mé znamení,“ začal, „a budete…“

V tom okamžiku Samanta zmizela. Celá její postava včetně meče, jehož špička se chvěla na hrdle protestující Lucie, se vytratily na jeden krátký okamžik ze světa.

Její rychlost, pomyslela si Laura, když se Samanta objevila u setníka a položila mu klidně dlaň na hrdlo, je mimo jakékoliv mé možnosti. Kdyby na mne zaútočila, byla bych mrtvá dřív, než bych si stačila všimnout, že jsem přestala dýchat. Děsivé!

Všimla si, že není sama, na koho tahle ukázka zapůsobila. Okolo stojící klaimóry zalapaly po dechu, dokonce i Sylvie vypadala ohromeně.

Co bylo ale důležitější, rudovlasá Sibyla povolila své svaly. Klidnou hladinu jejího jóki rozvířil postupující úžas.

Dokonce i číslo dvě, uvědomila si Laura, nevěří vlastním očím a smyslům. Co je vlastně Samanta zač? Patří vůbec mezi nás?

„Nevyvíjím na tebe žádný nátlak,“ poznamenal Samanta k vyděšenému setníkovi. „V žádném případě nechci vyvolávat spor s rémskou republikou. Ani na okamžik si nesmíš myslet, že tě jakkoliv ohrožuji…“

Během své řeči Samanta povolila ruku ze setníkova hrdla: „… ale mohl bys prosím zvážit propuštění těch dvou? Nestojíme přece o žádné nedorozumění, ne?“

Tohle má být diplomacie v jejím podání? zaslechla Laura Sylviinu pobavenou myšlenku.

„Já…“

V setníkově jóki vířilo několik pocitů. Mezi prvními se hlásil pud sebezáchovy. Ani Taraus Lupus nechtěl zemřít; a bylo mu jasné, že stačí jediná chyba a žádné kuše nezastaví tuto bojovnici.

Jeho čest vojáka mu možná přikazovala si zachovat vlastní tvář, stejně jako vědomí vůdce smečky. Jistě věděl, že pokud předá své dvě zajatkyně, jeho postavení zakolísá.

„No tak,“ zašeptala Samanta, „můžete být jakkoliv silní, můžete se křížit s jómy, jak chcete, ale jste jen smečka vlků, proti kterým stojí houf pardálů. Oba víme, co je rozumná volba.“

„Rozumná volba…,“ zachraptěl setník. „Nic takového nemám na výběr. Ale ať je po tvém.“

Mávl paží a na tento povel se sevřené formace vojáků rozestoupila, aby uvolnila cestu zajatým klaimórám. Na Demetřině tváři se objevil výraz nekonečné úlevy, zatímco Sibyla jen zamračeně hleděla na Samantu, jako by ji obviňovala z toho, že ji připravila o pomstu. Nicméně obě dvě poslušně vyšly z kruhu a přidaly se k ostatním.

Vytí VII.

„Jsem Taraus Lupus,“ řekl muž a bouchl se dlaní do levého prsního plátu. „Jsem rémský setník a velitel této jednotky. Kdo jsi ty?“

Laura si všimla, že mužova jóki téměř dosahuje síly mladé Lucie. Ale na rozdíl od jejího, tohle bylo uvolněné až do naprosté krajnosti.

On nemůže být klaimór, napadlo ji. Kdyby byl, už dávno by překročil Hranici.

Zdálo se, že ani jeden z vojáků nedokáže jóki kontrolovat. Jako by ho do jejich těla někdo uměle vsadil a nechal ho stále planout.

Napůl člověk a napůl zvíře, pomyslila si, když zkoumala setníkovy dopředu vystouplé čelisti, které připomínaly vlčí tlamu. V ní byly usazeny silné a ostré zuby, které muži překážely v plynulé řeči – stejně jako nepřirozeně dlouhý růžový jazyk.

Jeho nos se u kořene široce rozšiřoval, ústil do obrovských nozder, které neustále nasávaly a analyzovaly okolní vzduch.

Ať už je čímkoliv, napadlo Lauru, není radno ho podceňovat. Zejména když má za sebou svou smečku.

Všimla si, že u ostatních vojáků se vlčí rysy, které pozorovala u Tarause, neprojevovaly tak výrazně. Jako by míra znetvoření byla i mírou jejich jóki.

Setník se znovu netrpělivě udeřil do prsního plátu.

„Jsem setník rémské republiky. Kdo jsi ty? Odpověz!“

„ODPOVĚZ!“ zaznělo v podivné ozvěně z řady jeho mužů. Každý z nich v naprosté souhře s ostatními vyplivl tohle jediné slovo. To se po údolí rozlehlo jako příkaz mamutího kostelního sboru. „ODPOVĚZ!“

Laura se otřásla hrůzou. Jaká fantastická synchronizace! Ti muži jsou jako jeden…

Ramenatá Hilda ani nezakolísala. Její hlas zněl klidně a zněle.

„Jsem číslo dvanáct, jménem Hilda. Jsem bojovnice Organizace, kterým někteří říkají klaimóry. Proč jste obklíčili dvě z nás?“

„Klaimóry? Nikdy jsem o nich neslyšel,“ řekl setník.

„Já zase nikdy neslyšela o rémské republice,“ oplatila mu Hilda bohorovně. „Co vůbec dělá armáda v tomhle kraji?“

„Zastupuješ snad státní moc?“ zeptal se rychle setník. „Jsou klaimóry armádou některé republiky?“

„Nikoliv. Organizace je soukromá jednotka, která se neplete do politiky. Zabýváme se lovením netvorům jménem jóma. Ty určitě znáte.“

„Ano, známe jómi,“ potvrdil setník. „A to je také důvod, proč jsme tady. Byli jsme posláni, abychom od nich vyčistili tento kraj.“

„V tom případě bychom si neměli překážet.“

„Překážet? To si nemyslím.“

Znovu nasál pach jako hladový pes. „Stejně jako z těch dvou tady, i z vás cítím pach jómy. Jak mi to vysvětlíte? Mluvte!“

A jako na povel sbor za ním temně zahučel: „MLUVTE! MLUVTE!“

Laura si nemohla pomoci, aby se zimničně neotřásla. V té chvíli nesmírně obdivovala ostatní klaimóry, které na sobě nenechaly nic znát. Sylvie si dokonce okázala zívla. Pouze Lucie, stále ještě nervózně zahleděná na ostří Samantina meče, se otřásla.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Hilda mrazivě. „Snad o stejném pachu, jaký táhne i z vás?“

Setník Taraus se na okamžik zatvářil zmateně.

On opravdu netuší, že totéž jóki, které cítí z nás, je obsaženo i v těle každého z nich? Laura si nebyla jistá, zde je to její a nebo Sylviina myšlenka. Přála si mít její nadání.

„Už jednoho netvora jsme zabili,“ prohlásil setník. „Páchl podobně jako vy.“

Mezi Sylvií a Samantou opět proběhl rozhovor beze slov. Hilda se zatvářila zvláštně nepřítomně.

„To je v pořádku,“ prohlásila. Laura z ní vycítila zvláštní zmatek. Jakoby netušila proč říká, co říká. „Ta, o které mluvíš, byla monstrum. S námi neměla nic společného. Naše soudružky, které jste zajali, měly za úkol ji zneškodnit.“

„Ale to není…“ chtěla protestovat Lucie. Samantin meč na jejím hrdle se bez milosti zarylo hluboko do bílé kůže. Mlč!

Mentální příkaz, který vytryskl od Sylvie, mohla slyšet každá z nich, tak byl silný a autoritativní.

„Tomu máme věřit?“ zeptal se setník opovržlivě. „Proč se mi zdá, že jsi si to právě vymyslela? Co vůbec víš o tom, co se tady před chvílí odehrálo? Mluv!“

„MLUV!“ ozval se sbor vojáků. Několik z nich posměšně zavylo, jako smečka hladových vlků.

Hilda strnula jako kamenná socha, lhostejná k posměškům. „Když neuvěříte, tak…“

„Tak co?“

Setník se napřímil a opět se udeřil do prsního plátu. Řada vojáků s kušemi se jako na povel otočilo a zaměřilo své zbraně na klaimóry.

Další boj? pomyslela si Laura. Když viděla nekonečné zástupy, které proti nim stojí, ztrácela veškerou odvahu. Přesto si povšimla, že jedna z obklíčených bojovnic, Demetra, k nim hledí s nadějí. Její oči volaly o pomoc.

Za to druhá, číslo dvě s neobvykle rudými vlasy, rozhovor nechávala plynout kolem sebe. Tu nezajímá nic, než kdy začne krveprolití. Chce se pomstít… Nač tedy vlastně čeká?

„Pověz, klaimóro,“ zopakoval posměšně setník Taraus, klidně spoléhající na zástupy svých podřízených, „co se stane, když ti neuvěříme?“

„MLUV!“ zavyla netrpělivě vlčí horda. Zvuky, které vydávaly, se přestávaly podobat lidským.

„Když mi neuvěříte, pak…,“ Hilda se odmlčela a klidně dodala: „pak prostě zemřete.“

Vytí VI.

Samanta zvedla paži. Všechny se na ni zadívaly s očekáváním.

„Půjdeme dolů,“ řekla klidně. „Zatím nevíme, zda Sibyla s Demetrou budou bojovat. Pokud ale budou bez důvodu napadeny, musíme jim pomoc.“

„Ale…,“ ozvala se Lucie.

„Ticho,“ okřikla ji Samanta. „Budeme se řídit pravidly Organizace. Nejvyšším číslem je zde Hilda. Co uděláš, Hildo?“

Dotázaná zaťala pěsti.

„Půjdu tam, kam řekneš ty. Tolik jsem ti slíbila a já své slovo neberu zpět. Nevím sice, co se tu děje, ale to je bezpředmětné.“

„Organizace je…,“ začala Lucie, ale Hilda ji rázným pohybem ruky umlčela. „Nevím ani, kdo jsi ty, ale pochybuji, že ty bys tady mohla mít slovo.“

Tak kruté, pomyslela si Laura. Hilda patří do staré školy. Ona se ani nesnaží předstírat, že by pro ni nízká čísla jako jsem já, Karen a nebo Lucie něco znamenala…

„Dobře, pojďme tedy.“

Samanta vyrazila jako první a nikoho nenechala na pochybách, že ona vede jejich malou skupinku. Za ní se vydala Sylvie se s Natálií, obě dvě spojené poutem podobných schopností. Pak následovala s úšklebkem Danae, která ale opatrně vyčkala, dokud kolem ní neprošla zamračená Hilda. Vzpurnou Lucii musela Sofie popadnout za ruku a táhnout ji jako neposlušné dítě.

„Půjdeš také?“ zeptala se Laury.

„Copak mám na výběr? Slabí se musí držet silných.“

S těmi slovy vykročila a snažila se s nimi držet krok. Jak se blížily středu údolí, začaly rozeznávat, co se doopravdy děje. Ze záhadných bytostí, které vyzařovaly do okolí slabé jóki, se vyklubaly lidské postavy.

„Vojáci,“ poznamenala Sofie. „Vypadají jako lidé. Ale proč z nich… cítím jóki?“

Sotva mezi nimi bylo asi padesát metrů, mohly vidět víc. Kam až oko dohlédlo se táhly řádně uspořádané vojské šiky. V jejich středu se nacházely dvě klaimóry, které s tasenými meči čelily nebezpečí. Byly obklopeny tuhými dřevěnými štíty, za kterými vedlo pět řad střelců z kuše.

Jak jen se mohly do takové pasti dostat, pomyslela si Laura. To se nechaly obklíčit bez odporu?

Pak si uvědomila, že obě bojovnice zřejmě neměly na výběr. Jakýkoliv pokus o odpor by skončil jejich naprostým zničením. Vojsko by přes ně přešlo jako kobylky přes pole s obilím.

„Buďte opatrné,“ řekla Samanta. „Při první známce nebezpečí se rozptylte, ať nejste snadný terč pro jejich zbraně. Okamžitě uvolněte veškeré jóki. Musíte jich dostat co nejvíc, dokud jsou seřazeni takto.“

Jak jsou seřazeni? Proč? Laura neměla příliš povědomí o taktice vhodné proti početným vojenským oddílům. Jsme snad ve výhodě?

„Soustředí se na ty dvě,“ poznamenala Sylvie, „proto jim zabere nějaký čas, než se sešikují proti nám. To bude naše příležitost.“

Zase mi čteš myšlenky, ohradila se Laura. Pak ale pocit roztrpčení zahnala úvahami o tom, jak se Sylvie i Samanta vyjadřují. Nezdálo se, že by příliš pochybovaly o tom, že je čeká boj. Ach, slitování, copak máme šanci?Proti takové přesile?

Konečně si měla příležitost prohlédnout vojáky. Byli oblečeni do černé kůže, pokryté pláty brnění, které chránilo jejich důležité orgány. Nicméně jejich zbroj a výstroj se lišila podle toho, jaké jóki vyzařovali. Pro Lauru bylo sice krajně obtížné vysledovat rozdíly mezi tak slabým, ale tak či tak postřehla, že jejich velitelé nosí brnění lepší a propracovanější.

To, co ji však zaujalo nejvíc, byly jejich tváře. Vyzařovalo z nich cosi nelidsky zvířecího. Jako by se motor evoluce zastavil a vrátil na pár okamžiků zpět. Jejich oči se podobaly upřeným očím šelem, jak zlatavým nádechem, tak i určitou netečností. Člověk nemůže rozumět zvířeti!

Když zkoumala své pocity, pochopila proč lidé neumí snést klaimóry. Pokud jsme pro ně stejně cizí jako tihle pro mne, pak se není co divit.

„Hildo,“ řekla tiše Samanta, „ty budeš mluvit. Víš, který je jejich velitel?“

„Tolik ještě dokáži rozeznat,“ odpověděla hranatá bojovnice a rozkročila se. Její obličej, strhaný po zranění Kleopatry, náhle zpřísněl.

„Co jste zač?“ zeptala se nahlas. „A jaké máte úmysly s těmi dvěmi? Proč jste napadli naše soudružky?“

„Naše soudružky,“ vyjekla Lucie. „Tyhle zrádkyně…!?“

Ale dál už nepokračovala, protože před jejím hrdlem se náhle objevil hrot širokého meče. Samanta se ani neohlédla, když pověděla: „Ještě slovo a zemřeš mojí rukou.“

Laura se už přestala divit, jak Samanta dokáže tyhle věci. Zřejmě jí stačilo slyšet Luciin hlas, aby dokázala poslepu zjistit, kde se nachází její hrdlo. A nebo prostě má štěstí… Ale když si znovu prohlédla nehybný hrot meče, neúprosně položený na hladké kůži mladé klaimóry, věděla jistě, že štěstí s tím nemá co dělat. I ty se naučíš bát čísla dvacet pět, pomyslela si v duchu. Tak jako se jí bojím já a kterákoliv z nás… I Sylvie se jí bojí, třebaže navenek vystupuje jako její největší spojenec. Možná že jen díky svým schopnostem vycítila nebezpečí jako první z nás.

„Hm,“ ozvala se tiše Sylvie a poprvé promluvila hrozivým tichým hlasem. „Neměla by ses zapomínat, Lauro. Slyším tě velice dobře.“

„Ty děvko! Přestaň mi číst myšlenky!“

„Nečtu je,“ odpověděla Sylvie skoro netrpělivě. „Ty je kolem sebe pokřikuješ. Nedokážu si zacpat tyhle vnitřní uši… Buď prosím zticha, nepřemýšlej tak hlasitě, mám důležitější starosti.“

Nepřemýšlej hlasitě? Důležitější starosti? Pokud šlo o to první, Laura netušila, jak by měla ztlumit své myšlenky. Ale chápala, že by se měla pokusit. Důvod, proč Samanta nechala mluvit Hildu byl zjevný: zatímco Hilda mluvila, ostatní měly příležitost analyzovat protivníky a hledat jejich slabá místa.

I já bych měla, uvědomila si Laura. Hm, tohle by mělo být snadné. Tihle vojáci si nekryjí krk!

Mezi krátkou přilbou a hrudním pancířem se nacházela nekrytá oblast, odhalující krční tepnu. Nakonec, jejich brnění muselo být navrženo do války mezi lidmi; čili do situací, kdy nehrají roli přesnost a nebo efektivita boje. Těžko si představit vojáky, kteří by v žáru bitvy útočily na tak choulostivé, nicméně těžko zasažitelné místo mezi hlavou a hrudí. Jejich výcvik je nutil vést ránu do otevřených velkých oblastí. Kde je hrudník, je i srdce a nebo plíce. Pod lebkou se skrývá mozek. Nemluvě o břichu se svými orgány.

„Krční tepna,“ řekla hlasitě.

„Nenapovídej,“ ohradila se Danae. „Copak myslíš, že jsem slepá?“

Ale už nezbyl čas odpovědět. Jeden z vojáků, vybavený nejlépe a s nejsilnějším jóki, si uvolnil cestu mezi ostatními a přišel přímo před ně. Bylo jasné, že se chystá promluvit…

Vytí V.

Všechny na Lauru hleděly s pátravým výrazem. Jako by jim ona mohla odpovědět, jaké jsou skutečné úmysly útočníků.

„Je jen jediný způsob, jak zjistit, co chtějí,“ řekla Samanta. „Pokud to tedy chceme zjistit.“

„Proč bychom neměly chtít?“

„Protože se s nimi můžeme dostat do křížku. Budeme-li počítat ty dvě před námi, je nás devět. Stály bychom proti mnohonásobné přesile.“

„Ale Lily přece …“

„Lily byla Probuzená a možná s nimi bojovala za jiných podmínek. Nemůžeme vědět, zda je nenapadla jako první a nezískala tak výhodu. Možná se rozdělili do skupin, aby lépe prozkoumali kraj. Lily mohla snadno likvidovat jednu skupinu po druhé.“

Všechny se zamyslely, nebo alespoň ty z nich, které stejně nedokázaly sledovat průběh událostí. Laura v té chvíli záviděla Sylvii a nebo Natálii. Ona sama jen tušila cizí přítomnost, její vjem se podobal pozorování starého zašlého obrazu.

„Bojují?“ zeptala se.

„Stále ještě ne. Myslím, že mluví Demetra,“ odpověděla Sylvie. „Zdá se, že je přesvědčuje, aby je nechali jít. Sibyla mlčí a připravuje se na boj.“

„Co to znamená?“

„Podle mého jen jedno,“ řekla Sofie. „Sibyla chce nechat rozhodnout osud. Ty jsi správně odhadla,“ obrátila se na Lauru, „že se nechce mstít za zabití Lily, protože i ona chápe, že ti druzí možná neměli jinou možnost. Třeba zabili Lily v sebeobraně. Nicméně pokud opravdu napadnou dvě klaimóry, pak to nejsou nepřátelé jen jómů a Probuzených, ale nás všech.“

„A já říkám,“ ozvala se zuřivě Lucie, „že nám nemusí záležet, jak s nimi naloží. Dvě zrádkyně se nepočítají.“

„Ty jsi v dětství spadla na hlavu?“ optala se jí Sylvie laskavě. „Slyšela jsem, že to zanechá následky na celý život.“

„Co si to…?“

Jsem ráda, pomyslela si Laura, že tentokrát si vybrala ke špičkování někoho jiného než mne. Ale copak si tahle Lucie neuvědomuje základní skutečnosti.

„Právě teď přece nesejde, která z nás tam stojí,“ poznamenala vzrušeně. „Nic by se nezměnilo, pokud by ses tam octla ty a tady Sofie.“

„My nejsme žádné zrádkyně,“ odporovala Lucie zuřivě. „Jak nás vůbec můžeš srovnávat?“

Ona je opravdu trochu pomalá na hlavu. Laura si povzdechla a zoufale hledala pomoc u Samanty. Ta ale rozhovoru za svými zády nevěnovala pozornost.

„Já tě přece nesrovnávám. Já jen konstatuji, že ti druzí netuší, kdo je Sibyla a co provedla Organizaci.“

„Jak to můžeš vědět?“ štěkla Lucie.

„Jak by se k nim ta zpráva dostala? Bude ještě chvíli trvat, než lidé uvěří, že Organizace zanikla. A i pak sotva budou chtít vykonat spravedlnost na nějaké Sibyle. Vždyť ani netuší, která z nás je která.“

Sylvie se zasmála, jako by pověděla něco směšného. Dřív než se stačila urazit, ukázala jí vztyčený palec. Jako by to nebylo jedno, pomyslela si Laura. Nakonec stejně rozhodne Samanta a její nohsledi.

„Kdo říká, že Organizace zanikla,“ zeptala se Lucie.

„Cože?“

Všechny k ní užasle obrátily hlavy.

„Myslíte si snad, že radní neměli nouzové plány? Vždycky jednali na ostří nože. Museli tušit, že k tomu dojde a pojistit se.“

„Ta banda arogantních hlupáků neměla nikdy žádné plány!“

Tentokrát promluvila Natálie. Dokonce i Samanta se užasle otočil. Kdo by čekal od skromné a přívětivé Natálie takové zásadní odsouzení? Kdyby tak promluvila Sylvie, nedivila bych se. Ale Natálie?

Klaimóra si uvědomila jejich zvědavé pohledy a zrudla: „Omlouvám se,“ řekla ostýchavě. „To byl jen můj soukromý názor.“

„Ať tak či tak,“ prohlásila Lucie. „To, co tam je, nejsou lidé. I já cítím jejich jóki. A kdo jiný než Organizace umí provést adaptaci? Ty bytosti musely projít podobným procesem jako my. Možná že jsou záložním plánem Organizace, vyslané napravit situaci.“

„To je jen tvoje zbožné přání,“ odfrkla si Sylvie pohrdavě - a Natálie kývla na souhlas. Zdálo se, že teď, když už se jednou vyjádřila, chce důsledně podporovat svou názorovou stranu.

„Musíme se ale rozhodnout, co uděláme,“ připomněla Laura. „Možná že…“

Náhle se zarazila a otočila se k soutěsce za sebou. Ze stínů zapadajícího slunce vystoupily postavy dvou bojovnic.

„Hilda a Danae,“ vykřikla Natálie. „Co se stalo? Je Kleopatra…“

Nedokončila, ale každá pochopila, že Studená královna musela zemřít. Jinak by ji ty dvě neopustily.

„Kleopatra je v pořádku,“ řekla Danae. „Stará se o ni doktor Ditrich. Podle něj má šanci přežít díky…“

„Díky?“

„Díky tomu, že je napůl Probuzená.“

Danae tentokrát hleděla na Samantu, jako by ji z něčeho obviňovala. „Prozradil nám, že tuhle techniku Organizace nikdy neschválila. Proč jsi ji použila?“

Samanta stále zachovávala nehybnou tvář. Laura pocítila drobný záchvěv pochyb. Případ Kleopatry lze omluvit, pokud se tím dalo předejít plnému Probuzení. Ale co já? I já jsem… Náhle zatoužila poděkovat osudu, že radní už nad nimi nemají žádnou moc.

„Tohle jsi nám přišla říct?“ zeptala se chladně. Ach, slitování, to zní jako bych byla na druhé straně. „Proč jste vůbec tady?“

Hilda sáhla po meči a tasila. Ozval se jasný kovový zvuk. Cože, ona chce bojovat? Laura se nakrčila.

Hranatá bojovnice si ale klekla před Samantu a v těžkopádném gestu jí podala meč ostřím k sobě. „Děkuji,“ pověděla prostě. „Díky tobě žije jediná osoba, na které mi skutečně záleží. Můj život patří tobě. Nakládej s ním, jak uznáš za vhodné.“

„Pche!“

Danae se zatvářila jako krajně nespokojená profesorka. „Tohle se radním nebude líbit.“

„Radním?“

Nikdo z nich se neměl k tomu, aby jim oznámil, co se skutečně stalo. Po chvíli si i Danae všimla, že něco není v pořádku.

„Copak se děje? Nebojte se, já nic neprozradím, pokud jde o tohle. Osobně je nemám právě ráda a určitě bych jim nezradila přítelkyně.“

Přítelkyně? Laura se bůhvíproč zastyděla. Kromě Karen jsem nikdy žádnou z nich za přítelkyni nepovažovala. Odtažitá Danae v nich vidí něco víc, než jen pouhé známé svázané osudem. Proč?

„Další zrádné řeči,“ zamumlala Lucie. „Organizace byla prolezlá červy jako shnilé jablko. Pojďme, Sofie, musíme najít jiné bojovnice. Už chápu, proč chtějí tolik zachránit Rudou Sibylu.“

Pokusila se vzít oslovenou za ruku, ale ta zůstala stát. „Lucie,“ řekla tiše. „Copak ty jsi to ještě nepochopila?“

„Nepochopila co?“

Lucie si je všechny měřila vzpurným pohledem.

„Ty jsi nejmladší člen Organizace?“ zeptala se náhle Sylvie.

„No a co? Alespoň jsem ještě nepodlehla nákaze jako některé.“

„Nákaze? Hm, to, co se ti snaží Sofie vysvětlit, je, že nenajdeš žádnou druhou věrnou. Mezi těmi silnými určitě ne. Nechápej nás špatně, dítě. My všechny oceňujeme tvou loajalitu, některé z nás byly také takové…“

Laura si všimla, že Sylvie se lehce usmála, jako by řekla malý a soukromý žert. Čili některé z nás se distancovaly od samého začátku, od samotné Adaptace, pomyslela si. Možná má tahle Lucie pravdu; jsme obklopené spiknutím.

„…ale čas nás všechny vyléčil,“ pokračovala Sylvie. „Já nejsem něčí nástroj jen proto, že do mne bez mého svolení někdo vložil krev a maso netvora. Mám proto brát svou smrt jako samozřejmost? Proč?“

„Protože to je naše poslání. Všechny jsme souhlasily, když se ptali po svolení.“

„Ptají se po svolení desetiletých, vystrašených masakrem příbuzných. Já jsem ztratila matku. Když mne zavedli k Organizaci, ani jsem nechápala, nač se mne ptají. Tomu ty říkáš dát svolení?“

„Já…“

„Počkejte,“ zarazila je Laura. „Proč se vlastně hádáme? Copak nemáme důležitější věci k rozhodnutí?“ A ukázala rukou do údolí.