V zajetí IX.

Lakedaimónský se do ringu dostal jako poslední. Jeho čtyři protivníci se zřejmě dokázali dohodnout, jakmile pochopili, co rémská spravedlnost obnáší, že jej napadnou najednou.
Jak chtěli řešit, co bude potom, až jej porazí, to Raůl netušil. Snad doufali, že jejich protivník vyřídí většinu z nich.
Ale nezdá se, že by si Lakedaimónský dělal starosti, pomyslel si Raůl. Navíc droga jim jistě udělá škrt přes rozpočet.
Jeden z mužů náhle odhodil meč, klekl si a začal úpěnlivě plakat. Slzy jako hrachy mu stékaly po tvářích. „Bratři,“ volal, „jsem taková odporná sketa. Zradil jsem, hanebně jsem zradil.“
„Vzpamatuj se, Joriku,“ napomenul ho další. Přesto však i jemu cukaly koutky úst. Vypadal, že se o něj pokouší hysterický záchvat. „Je to jen to svinstvo, co jsme museli vypít.“
„Máš pravdu, bratře, jsem jen ubohá troska. Vraž mi meč do chřtánu. Zradil jsem každého z rodiny.“
„Když na tom trváš…“
Muž zapomněl na ostatní a vrhl se na bratra, aby s ním udělal krátký proces.
„Co to děláte, vy dva?“
Ale už bylo pozdě. Vojáci nadšeně zabušili do štítů, takže světem zadunělo tisíc hromů. Dav kolem, opilý lidskou krví, zaječel rozkoší. Několik dětí se vytrhlo matkám a opřeny o dřevěnou ohradu, uchváceně sledovaly krvavé drama.
Ze šera vystoupila Laura a s tváří pokřivenou hnusem je popadla za ucho a odvedla k matkám. Raůl si všiml, že na ženy cosi křičí, ale ty, ponořené do extáze, jí sotva rozuměly. Přesto k sobě přivinuly své potomky a zakryly jim oči látkou sukní.
To je barbarské, pomyslel si. Pak se stočil stranou, strčil si do krku celý prst a několikrát po sobě vyvolal dávení. V žaludku mu zůstalo několik zbytků temného rémského vína. Nyní, smíšená se žaludečními šťávami, tekutina nepáchla po hroznech, ale po mase a krvi.
Potřeboval bych snad pustit žilou, pomyslel si Raůl. Přinutil se sledovat souboj v ohradě. Lakedaimónský se ocitl pod útokem ze tří stran, ale jeho největším nepřítel se zřejmě stalo svědomí. Jeho obličej byl bledý, potil se a když uskakoval ranám, vykřikoval výzvy určené cizím bohům.
„Nebyl jsem tam,“ křičel. „A ani jsem tam nemohl být.“
Nyní když měl Raúl příležitost sledovat vše zvenčí, alespoň částečně nezaujatě, viděl, že tento boj opravdu připomíná boží soud. Protivníci se pohybovali malátně a pomalu, často si sedali do prachu a blábolili s někým, kdo tam nebyl.
„Soustřeď se,“ křičel na Lakedaimónského. „Soustřeď se. Nic to není, žádní bohové. Jenom droga. Žádná rémská spravedlnost neexistuje.“
Lakedaimónský se s námahou otočil: „Já to vím,“ zachrčel. „Ale jak se mám přinutit zabít tyhle ubožáky? Řekni mi to, Raúle.“
„Zabij je!“
„Zabít? Zabít bezbranné nadrogované sedláky. To nemůžu!“
„Zabij je! Slyšíš? Zabij je! To je rozkaz!“
„Rozkaz?“
Podle zaujatého výrazu, který Lakedaimónský nasadil, Raúl pochopil, že uhodil hřebíček na hlavičku. Přirozeně, že voják poslouchá rozkazy. Prolitá krev zůstává na rukou nadřízeného.
„Chceš být za to zodpovědný?“ optal se Lakedaimónský se smutným úsměvem. „Dokážeš mi přikázat, zabíjej bezbranné?“
„Zabij je!“ zopakoval Raúl. Vlastní svědomí se v něm příčilo, ale věděl, že to je jen přetrvávající účinek drogy. Nejsem žádná měkota. Zítra se z toho vyspím.
„Říkáš zabít?“ zeptal se Lakedaimónský.
Raůl měl potíže otevřít ústa. „Ano,“ dostal nakonec ze sebe proti své vůli. „Zabít všechny.“
„Děkuji, opravdu ti děkuji. Ale toto nemůžu přijmout. Jsem Lakedaimónský, potomek bojovník se ctí. Nemohu nechat svou hanbu na cizích zádech. Poslouchejte všichni! Zabiji tyto ubožáky, kteří ani neumí držet meč, ze své vůle. Sám na sobě ponesu břímě odpovědnosti. Slyšíte mne všichni?“
Na odpověď mu vojáci zabušili do štítů a dav vypukl v obrovské ovace. Oči Lakedaimónského se změnily v chladné oči hada, připraveného uštknout.
On dokázal vytěsnit účinky drogy? ptal se Raúl sám sebe. Ne, to není ten případ. On se dokázal smířit s vlastním svědomím. V podstatě oznámil, že pykat bude později.
Válečník se vrhl dopředu. Jeho soupeři by neměli šanci ani za jiných okolností, tentokrát ale, jako blábolící trosky, byli odsouzeni k rychlé a okamžité smrti.
Dav zabručel zklamáním. Představení bylo u konce, podle nich zřejmě předčasně.
Taraus Lupus, stále postavený na pódiu, zatleskal.
„Spravedlnosti bylo učiněno zadost,“ zaburácel. „Hoďte zločince šelmám.“
Vojáci vtrhli do arény, odkud sesbírali mrtvá těla, a odnesli je ke klecím. Každý jóma dostal svůj příděl masa, takže bestie řvaly nadšením. Roztrhaly zabité na kusy a s výrazem zkušených gurmánů se zakously do teplých vnitřností.
Dokonce i Démetra dostala svůj příděl, ale klaimóra jen srovnala mrtvoly na podlaze své klece a postavila se nad ně.
„Co to asi dělá?“ napadlo Raůla.
„Modlí se.“
Raúl se otočil a spatřil Lauru. „Modlí se?“
„Modlí se,“ přitakala klaimóra.
„Za ty mrtvé?“
„Nejen za ně.“
„A za koho tedy?“
„Modlí se i za sebe,“ řekla Laura vážně. „Tuší, že do hodiny zemře.“

V zajetí VIII.

Raůl vypil džbán vína, který mu podali, do dna.

Do velké kruhové ohrady bylo dostrkáno pět mužů, každý v ruce krátký meč. Tři z nich svírali zbraň jako násadu lopaty, bez nejmenšího tušení, jak s ní zacházet.

Rémská spravedlnost, pomyslel si Raůl, má alespoň logiku.

Byl jedním z té pětice, spolu s ještě dalším mužem s obličejem poďobaným od neštovic, kdo uměl s mečem zacházet.

Je to prosté, uvažoval. Musím dostat tamtoho, na zbytku nezáleží.

Poďobaný muž měl na věc stejný názor, ale podle kradmých pohledů, které na Raůla vrhal a podle odstupu, který si držel, bylo jasné, že sám s ním střet hledat nebude.

„Jestliže větev stromu napadne nákaza,“ burácel Taraus Lupus, „odříznete i zdravé dřevo. Nemoc se nesmí šířit. Mezi vámi je taková nákaza. Bohové rozhodnou, kdo je vinný a kde nevinný.“

„Jen aby ti tví bohové dnes nezaspali,“ zabručel Raůl. Znervózňoval ho koridor vojáků, kteří bušili meči do štítů vždy, když se jejich velitel odmlčel. Nakonec, jsem nevinný…

Hlavou mu proletěl celý život. Pravda, vůči mladé „neteři“ se nedopustil ničeho, ale co ten zbytek…?

Tupé bušení mečů o štíty ho přivádělo do téměř náboženského vytržení.

Jsi hříšný… Jsi hříšný… Jsi hříšný…

„Vás pět,“ hovořil Taraus, „bude bojovat. Bohové rozhodnou, kterému z vás odpustí.“

Odpustí? Ach, právě mně mají co odpouštět. Lhal jsem, kradl jsem a zabíjel jsem. Je snad něco, čeho bych se nedopustil?

Vojáci znovu bušili mečem o štíty. Zpívali přitom ponurou táhlou píseň. Slovům Raůl nerozuměl, ale každé z nich mělo svůj vlastní význam. Jako modlitba na přivolání temných bohů pomsty.

Co se to se mnou děje?

Vytržení ho zachvátilo s naléhavostí plamene. Vesmír se rozprostřel jako dlouhý bílý plášť. Bušení a zpěv vojáků neustávaly.

To víno, pomyslel si, to víno je příliš silné… Ty bylinky na dně, oni mne otrávili.

Zamrkal a donutil se rozhlédnout. Svět kolem něj se změnil. Lidé zůstávali stejní, pouze jejich těla se pohybovala pomalu. Zato z rémských vojáků vystupovala narudlá záře, jako svit pod mraky při západu slunce.

Co to může být, pomyslel si. Jako by ti vojáci byli víc než lidmi.

Pohlédl stranou, ke klecím, ve kterých drželi zajaté jómy. Netvoři opět lomcovali železnými mřížemi, vydrážděni čímsi, co mohli vědět jen oni. I Demetra stála opřená o mříže a pozorně sledovala dění v ohradě. Zatímco kolem jómů se tetelil narudlý opar, trochu silnější než u rémských vojáků, klaimóra byla obklopena krvavou aurou.

Jóki, pomyslel si Raůl, já vidím zatracené jóki, tu věc, o které čarodějnici vždycky tolik nažvanili. Museli mne otrávit…

Muži v ohradě se otáčeli kolem sebe, v němém úžasu, jak se změnil svět. Na rozdíl od Raůla si neuměli vysvětlit, co vidí.

Taraus Lupus zvedl ruce nad hlavu.

„Věřte, že my, Rémané,“ zahřměl, „jsme potomci bohů. Nyní, vykonejte spravedlnost!“

Vykonejte spravedlnost? Kdo? Jak? A nad kým?

Omámení muži zřejmě pochopili lépe než on. V extázi zvedli nad hlavu své meče. Nejistota z nich spadla, šli důstojně proti sobě jako kněží. Mystérie jim pronikly až do konečků prstů.

Zdálo se, že z nich zmizel pud sebezáchovy. Dva statní sedláci se postavili proti sobě a s lhostejnou krutostí si zasazovali neobratné rány. Ani jeden se nesnažil krýt.

Tohle je tedy ta spravedlnost, pomyslel si Raúl v rozjaření. Pak odmítám zemřít…

Silou vůle potlačil opojení. Blížil se k němu poďobaný muž. V jeho chůzi chyběla předchozí plíživá opatrnost.

„Zabil jsem… zabil jsem,“ opakoval stále dokola. „Odpustí mi bohové? Zabil jsem pro peníze. Ne jednou, ale mnohokrát. Odpustí mi? Odpustíš mi ty?“

Další zbojník, pomyslel si Raúl. To je tedy dobré. Lapka bude soudit lapku.

Zvedl meč nad pravé rameno.

„Vzpamatuj se, pitomče. Nechci tě rozpárat jako bezbrannou ovci.“

„Bohové mi odpustí!“ zaječel poďobaný a vrhl se vpřed. Něco z instinktů v něm přece jen zůstalo.

„Obávám se, že ne,“ řekl Raúl. Zabil svého protivníka až příliš snadno. Ten mu ztuhl v náruči a křečovitě ho objímal kolem krku.

„Nech mne být, troubo,“ ohradil se Raúl. Vzápětí ucítil silnou bolest v zádech. Otočil se i s poďobaným; právě včas, aby na mrtvé tělo dopadla další rána.

Před ním stál poslední z pětice. Mladý muž, asi osmnáctiletý, s nadšeně rozzářenýma očima.

„Jsem nevinný,“ křičel. „Bohové mne vyslyšeli Věděl jsem, že jsem nevinný. Ó, děkuji.“

To je tedy ironie, pomyslel si Raúl. Cítil, jak mu mezi lopatkami stéká horká krev. On opravdu věří, že si ho vybrali bohové? Nakonec, jako snad jediný tu nic neprovedl…

I když se stále bránil omamným účinkům drogy, Raůl téměř nedokázal vzdorovat naléhavému šepotání vlastní minulosti: Na co vlastně čekáš, syčel mu do ucha nelítostný hlas. Copak jsi opravdu spokojený s životem, který jsi vedl? Nenastal čas zbavit zemský povrch toho bídného červa, který nese tvoje jméno.

Odpor, který se v něm zvedl, poutal jeho údy jako kluzké bahno.

„Co po mě vůbec chceš,“ zakřičel vzhůru, někam tam, kde tušil ten cizí hlas. „Nikdy jsem neslíbil, že budu nejlepší z tvých dětí.“

Vyrostl jsi v zázemí, jaké by ti jiné dítě závidělo. Nikdy si netrpěl nedostatkem… A tak ses odvděčil?

„Bohové poručili, abys pykal,“ zavřeštěl mladík a znovu zvedl meč. Na Raúla dopadla další rána.

„K čertu s tebou!“

Raúl se konečně pohnul. Bolest ve svalu mu pomohla pročistit hlavu. Ještě že ten jelimánek neumí opravdu s mečem zacházet.

„Teď jsem na řadě já.“

Konečně se zbavil těžkého těla poďobaného, - a dřív než mohla droga znovu otupit jeho reakce, vrhl se na mladíka a bez zbytečných průtahů mu vrazil čepel do břicha.

„Co se to… Co se to stalo?“ Poraněný pomalu klesl na kolena. Na písek dopadly první kapky rudé krve. „Takhle to přece nesmí být. Já nesmím umřít. Nic jsem neprovedl.“

Raůla přepadl nesnesitelný pocit viny. Když se rozhlédl, zdálo se mu, že vidí v každém oku výčitku.

Taraus Lupus si ho měřil opovržlivě, Lakedaimónský měl koutky úst stažené dolů do jasného nesouhlasu. Laura špulila rty, jako by si chtěla odplivnout. Demetra v kleci se od něj dokonce odvrátila…

To ty jsi měl zemřít… To já jsem měl zemřít.

Cizí a jeho hlas se konečně sjednotily v názoru: Ta bídná troska musí zahynout…

Raůl obrátil meč proti sobě. Rozhodl se, že na něj nalehne právě teď. Umírající mladík se na něj povzbudivě usmíval.

Nech toho!

Ostrý příkaz přerušil jeho přípravu. „Kdo to promluvil?“

Nech toho!

„Ale já musím zaplatit…“

Nech toho!

Byl to už třetí hlas. Nakonec jsem se asi zbláznil, pomyslel si Raůl zoufale. Dva bych ještě snesl, ale mít v hlavě tři hlasy… To po mně nemůže nikdo chtít.

To jsem já, Demetra.

Demetra? Jaká Demetra?

Raúl se ohlédl ke kleci. Zajatá klaimóra stále seděla s odvrácenou tváří. Přesto mezi ní a jím existovalo mihotavé vlákno.

Díky té droze jsem to dokázala… Ale jen na chvíli. Buď silný! Jsi na živu! Musíš odsud odejít zdravý!

Jsem naživu?

Ano, byl na živu. Nakonec, to byla ta jeho věčná výmluva! Když jsem zabíjel, říkal jsem s:, pravdu jsem měl já, protože jsem přežil… Jak ubohé! Jak zvířecí! Jak směšné!

Raůl se otřásl a zvedl k nebesům zkrvavený meč.

„Ne, nechte mne být,“ zakřičel. „To já jsem nevinný! To já jsem na živu!“

V zajetí VII.

Byl druhý den ráno, když všechny zajatce vyvedli na velké nádvoří, hned vedle dřevěné ohrady. Přímo naproti užaslým mužům se postavila rota rémských vojáků.
„Vida, jde to i bez štěkání,“ poznamenal Raúl k Lakedaimónskému, když si uvědomil, že polozvířecí soldateska se chová nezvykle tiše a ukázněně.
„Teď poznáš, co oni považují za spravedlnost. Pro tebe i pro mne to bude snadné. Ale líbit se ti to nebude.“
Snadné? Raúl si nebyl jistý, že by cokoliv, co mu mohou Rémané přichystat, bylo jednoduché. Raději se rozhlédl kolem sebe.
V dřevěné kleci stále seděla uvězněná Demetra, hned vedle jómů, kteří snad neztratili nic ze své zuřivosti.
„Čím je asi tak krmí?“ napadlo Raúl.
„To brzy poznáš,“ odpověděl Lakedaimónský. Rozcvičoval se a protahoval, jako by se ocitl v některém z jižanských gymnázií. Raúl mu záviděl tu ladnou postavu a dokonalé svaly.
Dívám se na něj, jako bych sám byl mrzák, pomyslel si hořce. Tihle jsou proslulí láskou mezi muži. Není divu, když se tak piplají se svým vzhledem.
Prazvláštní sprška plná závisti vůči tak dokonalému muži ho zaskočila i rozesmála. Rozhlédl se kolem. Kromě zasmušilých tváří svých soudruhů ze žaláře, uviděl ještě i vážné povědomé oči.
„Lauro!“ zakřičel a s přehnaným nadšením ji zamával. „Holčičko roztomilá, daří se ti dobře? Scházela jsi mi.“
Klaimóra na chvíli stáhla ústní koutky, jako by ji právě strašně rozbolely zuby, ale také zamávala: „Strýčku, jsi v pořádku? Nechtěli mne k tobě pustit.“
Jistěže ke mně, pomyslel si trpce Raúl. Samozřejmě ses zajímala o mně, ne o tamtu zavřenou primadonu.
Demetra, jako by vycítila, že myslí na ni, zvedla hlavu a povzbudivě se usmála. Dokonce opatrně zvedla palec na štěstí.
Proč je tahle víc podle mého gusta? napadlo Raúla. Nakonec, to není nic těžkého uhodnout. Já i ona jsme právě vězni, kriminálníci. Slečna Dokonalá (to myslel Lauru) stojí opodál a nejraději by se ani k jednomu z nás neznala.
„Neteřinko,“ zakňučel svým nejubožejším hlasem, „brzy budu u tebe.“
„Ticho,“ napomenul ho a některé další rémský voják. „Bude mluvit velitel.“
„Když má takovou touhu,“ odsekl Raúl, „kdo jsem já, abych mu bránil? Jen další ubohá oběť rémské nespravedlnosti… Ehm promiň, přeřekl jsem se. Rémská spravedlnost mi ještě leží v žaludku… spolu s rémskými koláči.“
Pár vězňů se zachechtalo a voják přetáhl mluvku na plocho mečem. „My, Rémané, nemáme smysl pro humor, lotře.“
„To není nic, čím bych se na tvém místě chlubil… Měl jsem strýce, který se tvářil kysele jako šťovík. Nikdy jsem to nechápal, dokud mi neprozradili, že chudákovi strýci kdosi v mládí vrazil násadu hluboko do zadnice… Tobě tam museli vrazit aspoň hrábě, že máš tak mrzutý ksicht.“
Voják zbledl a znovu se napřáhl. Raúl se přikrčil, ale očekávaná rána nedopadla. Svalnatá paže uchopila zápěstí s mečem. „Markus, že ano?“ zeptal se Lakedaimónský. „Ještě si tě pamatuji, vojáku. Jak mohli ubožáci jako ty vyhladit naše slavné město? Pověz mi to!“
„Pusť mne nebo…“
„Nebo co? Zavoláš o pomoc? Jsi udatný jen ve smečce, že ano? Jinak nevíš, co je odvaha.“
„Pusť mne, Lakedaimónský. Jen z úcty k tvým slavným předkům ti odpustím tvou drzost.“
Podle toho, jak se chladně zaleskly zelené oči, pochopil Raúl, že voják přestřelil.
„Nezabíjej ho,“ varoval rychle přítele.
„Zabíjet? Takovou krysu? Slabocha? Ať si jde…“
Réman zavyl bolestí. Železné prsty ho svíraly jako svěrák. Když zapraskaly kosti, Raúl pochopil, že Lakedaimónský rozdrtil vojákovo zápěstí.
„Běž si lízat rány, vlku,“ vyzval ho pak bojovník. „A nikdy nezapomeň, že pes neporazí muže.“
„Díky,“ řekl Raúl.
„To nic nebylo,“ odpověděl Lakedaimónský a zatvářil se trochu rozpačitě. „Jsi zvláštní chlapík, o tom není pochyb. Dráždíš rémského hada bosou nohou. Ale nejen Rémané nerozumí žertu, my také…“
V okamžiku, kdy se odmlčel, Raúl pochopil, že se mu jeho nový přítel omlouvá za nedostatek smyslu pro humor. Proč je to pro něj tak důležité? Jako by to bylo právě teď podstatně - porozumět vtipu?
Ale už nebyl čas řešit tuhle záhadu. Zazněl roh a přehlušil veškerý hovor. Na pódium, sbité z borovicích desek, vystoupil Réman s nápadně výrazným obličejem. Měl hranaté ostré rysy a ještě výraznější vlčí mordu než ostatní. Kudrnaté vlasy mu splývaly až po ramena jako hříva.
„To je Taraus Lupus,“ poznamenal Lakedaimónský neutrálně. „Velmi udatný velitel. Přísahal jsem, že jednou jeho střeva pověsím po stromech, jeho srdce vytrhnu z těla a jeho oči přibiji na kůl pomsty.“
„Ještě že se nechystáš si z něj udělat guláš,“ řekl Raúl. „To už bych opravdu nesnesl. Co ti udělal?“
„On vedl rémské legie proti mému městu.“

V zajetí VI.

„Krmení! Žrádlo! Zvedněte se, prasata!“

Muži v cele se začali zvedat na nohy a dychtivě hledět vzhůru k otevřenému stropu.

„Zpátky,“ zařval Lakedaimónský. „Nikdo se ani nehne bez mého dovolení.“

To je velitel, pomyslel si Raúl. Sebejistý, nepochybuje o tom, že ho poslechnou!

Přesto oba dva vysloužili spoustu nevraživých pohledů, když si stoupli doprostřed místnosti a hlídali, zda ostatní sedí na svých místech u stěn.

„Nikdo se ani nehne,“ zopakoval Lakedaimónský . Mluvil se stále hrubším přízvukem.

Vzduchem prolétly první placky. Oba muži je chystali a skládali na hromádku, když si na špinavou zem hodili trochu čisté slámy. Jak se kupil sloupec z placek, ostatní je podezřívavě sledovali.

Copak si opravdu myslí, že to chceme sníst sami, pomyslel si Raúl pobaveně. Jak dlouho už tady trpí hlady? Týden, měsíc? Za tu dobu ani netušili, kolik tohohle žrádla sem denně Rémané nahází. Chyběl jim řád…

„Hej ty!“

Všiml si, že jedna z placek přistála přímo u nohou jednoho nešťastníka. Ten se po ní hladově vrhl.

„Dej to sem!“

Lakedaimónský k němu napřáhl paži. V mužových očích svítil hlad jako varovné znamení šelmy. Odhalil zuby a zavrčel.

„Dej to sem, povídám! Nebo dnes nebudeš jíst vůbec.“

Když ubožák neochotně poslechl, Raúl si všiml, jak hubený ten muž je. Ruku měl jako hůlku sukovitého stromu.

Bestie, pomyslel si. Vždycky jsem myslel, že jómové jsou největší šelmy tohoto světa. Ale jóma je proti Rémským jen neškodný domácí mazlíček.

Konečně krmení, nebo jak říkat tomuhle způsobu předávávání potravy skončilo, a rémský voják odešel s hlasitým zvoněním, jak se snažil cestou vyčistit prázdný pekáč.

„Lidé se dělí na lidská tvory a zvířata,“ řekl hlasitě Lakedaimónský a ukázal na hromadu uprostřed místnosti. „Toto je náš denní příděl jídla, víc nikdo nedostane. Chcete se o něj rozdělit a nebo porvat?“

Nikdo neodpověděl, ale dychtivý výraz v jejích očích napovídal, že by dali přednost rvačce. Ti slabší zase rezignovaně odvraceli tváře, jako by nechtěli svou odolnost pokoušet ve světle pokušení.

Myslí si, že se dnes zase nenajedí.

„Mužové,“ řekl Lakedaimónský dál, „nejsou ženy. Nehádají se, ale bojují. Alespoň tomu já věřím. Chcete ale bojovat sami se sebou, když venku čekají rémští psi, kteří vás do téhle situace dostali?“

Mluví k nim jako k vojákům, pomyslel si Raúl nevesele. Nechápe, že oni jsou jen zatoulaní farmáři. Oni netuší, co po nich chce… Určitě se nedají snadno přemluvit ke vzpouře.

„Dáš nám najíst?“ zeptal se kdosi. Víc ho zřejmě nezajímalo.

„Copak ty myslíš jen na jídlo?“ zeptal se ho Lakedaimónský pohrdavě. „Co kdybys zkusil myslet na svůj příští den?“

„Nevím, co myslíš,“ řekl muž a natáhl k němu ruce. „Dej nám najíst, prosím.“

„Tohle je všechno, co chcete?“ zeptal se jich Lakedaimónský pohrdavě. „Jen jíst?“

Každý z nich pokýval hlavou.

„Rozdej jim to, Raúle.“

Raúl napřed sebral placku pro sebe a pro přítele, teprve potom obcházel muže a rozděloval jim jejich porce. Ty, kteří se jim postavili včera, úmyslně nechal až na konec. Takto obešel celý prostor dvakrát. Zůstalo několik zbytků, které jednoduše rozdělil mezi sebe a Lakedaimónského. Nikdo neprotestoval, všichni se hladově zakousli do jídla.

„Co myslíš, že bude teď,“ zeptal se Raúl. „Ty znáš tyhle Rémany?“

„Znám ty psy moc dobře,“ zabručel Lakedaimónský. „Často jsme s nimi bojovali, dokud nás nevyhladili.“

„Nevyhladili?“

„Ano, naše slavné město spálili na popel. Když jsem se to dověděl, bylo už příliš pozdě. S politováním mi přečetli nařízení, že každý zbylý Lakedaimónec musí být vystaven rémskému soudu.“

„Co to vlastně je? Ta rémská spravedlnost?“

„To brzy poznáš. Oni tomu říkají spravedlnost, já zase slepá náhoda. Není divu, že na svých obrazech jí dávají podobu ženy s páskou na očích.“

„Ženy s páskou na očích?“

Raúl si vzpomněl na svá školní léta. „Ale to znamená, ať padne komu padne.“

„Původně možná ano. Ale nyní si Rémané vykládají spravedlnost jinak. Ale buď bez obav: pro tebe a pro mne tahle spravedlnost otvírá své oči.“

V zajetí IV a V.

Putovali spolu s rémskými vojáky dlouhých deset dnů daleko na jih, tam, kde nehostinné hory přechází do zelených plání a vřesem zarostlých pahorků. Cestou se připojili k celému oddílu Taraa Lupa, který neskrýval uspokojení, když mezi zajatci zahlédl Demetru. Raúlovi se zdálo, že na chladném velitelovi všech zdejších jednotek vidí téměř osobní zadostiučinění.

„Nikdo se nepostaví Rému dvakrát,“ poznamenal k ní a pak jen pokynul zlehka paží.

Klaimóra byla odvedena suitou třiceti vojáků k velké pojízdné kleci, vyrobené z ocelových tyčí silných jako palec. Ve dvou k Raúlově překvapení se zuřivým výrazem v napůl lidské a napůl zvířecí lomcovaly tlustými mřížemi dva jómové, kteří dlouho do noci řvali svůj hněv a nespokojenost.

Přítomnost klaimóry ve vedlejší kleci ještě vydráždila netvory, takže jejich řádění, i přes kovovou ochranu, mnoho kolemjdoucích znepokojovalo. Raúl zahlédl několik žen, které omdlévaly strachy, když musely projít kolem.

Uprostřed vojenského tábora byla postavena dřevěná budova bez oken a bez střechy.

„Hejbni se,“ pobídl voják Raúla. „Tam patříš!“

„Počkej – a co moje neteř?“

Raúl se ještě stihl otočit a zahlédnout Lauru, která ho sledovala s nečitelným výrazem. K čertu s těmi čarodějnicemi, pomyslel si. Kdyby alespoň chtěla zahrát divadlo…

Vzepřel se mezi dveřejemi. „Lauro,“ zakřičel, „buď opatrná a nezapomeň na strýčka.“

„Takových strýčků najde na každém rohu deset,“ zabručel voják a šťouchnul ho pod lopatky. „Zalez dovnitř a nevyváděj.“

„Doufám, že tě taky někdo připraví o rodinu, mizero!“

„Mně už o rodinu připravili jómové. A teď přestaň s potížemi. Brzy bude krmení.“

Na okamžik se ve vojákově vlčí tváři objevil záblesk citu, brzy nahrazený nesmlouvavým popostrčením.

„Hej, počkej!“

Ale bylo příliš pozdě. Masivní dveře se za ním zabouchly a Raúl zůstal stát uprostřed jediné obrovské místnosti, která víc než cokoliv jiného připomínala stáje. Sem tam někdo naházel hrsti slámy, na kterých se povalovaly mužské postavy. Vládl tu pach nemytých těl, šero a ponurý pocit, jaká obvykle vzbuzují vězení.

„Tady je mi ale veselo,“ zabručel Raúl. „Hnedle jako o pohřbu… Zdravíčko, sousedi!“

Nikdo mu neodpověděl, možná se jen zvedlo pár matných pohledů. Takovou díru, pomyslel si, jsem ještě nezažil.

Právě se chystal pokročit dál do místnosti, zaujmout místo vedle nejméně nebezpečně vyhlížejících kolegů, když v tom se dveře za ním opět otevřely.

„Vždyť jsem hned věděl, že to bude nějaký omyl.“

Otočil se, ale místo, aby jej pustili ven (v což ve skutečnosti nedoufal), vpadl dovnitř další zajatec.

„Jak se jmenuješ, vojáku,“ zavrčel ten muž a chytil svého drába za rukáv. „Ještě než zmizím mezi touhle verbeží, pověz mi svoje jméno.“

„Jmenuji se Markus,“ řekl voják, který se marně snažil vyprostit ze železného sevření.

„Markus co? Není to trochu vznešené jméno pro hnůj jako ty?“

Vlčí voják ztuhl, ale pak se pouze vytrhl a s hlubokým zavytím zabouchl dveře.

„Budu si tě pamatovat, Markusi,“ zavolal muž a s rukama založenýma na hrudi se posupně rozhlédl.

Raúl, který se octl přímo proti němu, mu oplácel upřený pohled.

To je chlap, pomyslel si téměř se závistí. Sám nebyl právě pohledný - a vznešený ostře řezaný obličej se světlými vlasy a podlouhlýma zelenýma očima mu imponoval. Muž byl oblečený pouze do krátké tuniky, ale na rozdíl od napůl nahého Raúla se netřásl zimou. Celé tělo měl pokryté oblými svaly, které dávaly tušit nejen velkou tělesnou sílu, ale i určitou kultivovanost v pohybu.

Tenhle musel hodně cvičit se závažím, napadlo Raúla. Ze zkušenosti věděl, že podobnou postavu si nikdy nevypracují muži živící prací. Na to byla příliš rozložitá v ramenou a útlá v pase. Ten chlap je atlet, nebo alespoň dělal atletiku. Možná že se živil jako potulný silák.

Ani jeden z mužů nepověděl slovo. Oba se změřili a vzájemně se ocenili. Raúl nakonec jemně pokývl hlavou, aby dal najevo, že uznává cizincovu převahu.

Ten to vzal na vědomí pouhým přivřením očí.

Raúl se posadil do volného rohu, přičemž dal najevo, že cizince nenutí, aby si k němu přisednul. Ten tak ale nakonec učinil.

„Hej vy, prasata!“ ozvalo se za vysokou zdí budovy. „Vstávejte! Je čas krmení.“

Prasata? Krmení? Co to je? Raúl chvíli myslel, že jen slyší hlas kolemjdoucího ovčáka a nebo správce dobytka, ale mýlil se. Všichni kolem něj vstávali a hleděli k otevřené střeše. Nezájem nahradilo hladové očekávání.

„Tady máte! Tady máte!“

Celá masa se pohnula jako obrovská vlna k jedinému bodu, jako by je hnal neviditelný bič.

Co to má být? Nějaké cvičení…?

Raúl zprvu nechápal co se děje, ale když se pozorněji zahleděl do míst, kam místní obyvatelé vždy směřují, zjistil, že zpoza vysoké zdi budovy lítají ploché kotouče. Jeden z mužů vyskočil do neuvěřitelné výšky, uchopil tu věc a ještě ve vzduchu se do ní zakousl. Vzápětí se na něj vrhla lavina těl.

Krmení? A my máme být ta prasata?Poprvé… Raúl si vždy myslel, že už zažil ledaco, ale toto bylo poprvé, kdy s ním jednali jako se skutečným dobytkem. I ve vězení, kde strávil víc než dva roky života, s ním zacházeli důstojněji.

Aniž by si to uvědomil, zaťal pěsti – ne proto, že by se chtěl připojit do všeobecné pranice, ale proto, aby si podal prvního rémského vojáka. Na jeho rameno dopadla těžká ruka.

„Trpělivost,“ řekl cizinec se zelenýma očima. Zdál se být uvolněný, ale právě jeho zelené oči metaly kolem sebe divoké blesky. „Náš čas ještě přijde… Teď ale musíme hrát podle jejich pravidel.“

„Přísahám, že jakmile se mi dostanou do pracek..“

„Musíme být silní,“ řekl muž. „A kdo chce být silný, musí dobře jíst. Jsi z těch, kteří se umí podělit s přáteli?“

„Samotnému mi nechutná,“ ušklíbl si Raúl, když pochopil, co mu cizinec nabízí. Panovala mezi nimi jistá shoda, která snad pramenila z podobných životních zkušeností.

„Takže pojďme jíst.“

Oba dva se vrhli do davu, rozdávali rány, odhazovali slabší těla stranou, přičemž si ale dávali pozor, aby se nezamíchali do nejhustší tlačenice. Raúl ukořistil tři placky, zatímco cizinec jen dvě.

„Na tu máš,“ nabídl mu tu jednu navíc, když se posadili zpět na svá vybraná místa. „Jsi větší než já a potřebuješ ji víc než já.“

„Jsi si jistý? Možná to bude dlouho, než se zase najíme.“

„Moje chyba,“ řekl Raúl. Ve skutečnosti ale nevěřil, že cizinec jeho nabídku přijme. Znal dobře tyto typy, aby věděl, že se neradi zavazují a nebo přijímají laskavosti.

Zelenooký cizinec zaváhal, ale pak rychle rozdělil lichou placku na dva díly. Jeden podal Raúlovi.

„Takto to bude spravedlivé.“

Raúl z náznaků poznal, že až půjde do tuhého, muž bude chtít převzat velení. Už teď mu v hlase zaznívala charakteristická rozhodnost. Pokud jde o mne, raději trávím svůj čas ve stínu, pomyslel si Raúl a zakousl se do placky.

Ta byla vyrobená z nenakynutého těsta, osoleného mořskou solí a slabě okořeněného bylinkami. Těsto kuchař usmažil na živočišném tuku, takže se na něj lepila všechna špína, pokud spadlo na zem. Maso vězni nedostali žádné.

„Měl bys jíst rychleji,“ poznamenal zelenooký cizinec. „Nepřítel nebude čekat.“

Raúl sledoval jeho pohled. V druhém koutě se o něčem radila skupinka pěti mužů. Podle šatů to byli vesničané a nebo také bandité. Kradmo se ohlíželi a jejich nepřátelské výrazy nevěstili nic dobrého.

„Ještě máme trochu času,“ řekl Raúl a aby si nezadal, předstíral, že nemá nic lepšího na práci, než žvýkat mastnou placku. Ať vidí, pomyslel si, že nejsem právě zajíc, když přijde na věc. Co ale tady použít jako zbraň?

V okolní prázdnotě nebylo nic užitečného, nakonec mu nezbylo, než si omotat kožený řemen z kalhot kolem pěsti.

„Hm,“ poznamenal cizinec, „vezmi si raději toto.“

Podával mu krátký, ale silný kus dřeva, který se dal použít jako obušek.

„Ale co ty?“ optal se Raúl. „Tohle není placka, na půlky to nerozdělím.“

„Lakedaimónci nepotřebují zbraň na smečku divokých psů.“

Lakedaimónec? Raúl už slyšel o udatných válečnících toho kmene, o jejich úspěších a ještě podivnějších zvycích. Ale já, který bojoval bok po boku s klaimórami, napadlo ho hrdě, se nemusím cítit méněcenný. Uvidíme kdo s koho, válečníku.

Skupina v protějším rohu se doradila a nyní se šouravým krokem vydala k nim. Lidé kolem se stahovali do stran, aby nepřekáželi v následující potyčce.

Raúl s Lakedaimóncem se postavili.

„Zdravíčko, sousedi,“ řekl Raúl nahlas. „Dneska je moc hezky na procházku, viďte? Vyčasilo se, obloha bez mráčku, není nad přátelský rozhovor, co?“

„Přišli jsme si pro spravedlnost,“ řekl mluvčí skupiny. Muž asi čtyřicetiletý s roztrhlým obočím a zavilým výrazem divokého medvěda.

„Spravedlnost? Myslíš tu rémskou věc?“

Muž si odplivl. „Neházej nás do jednoho pytle s vlčími zaprodanci. Naši spravedlnost poznáš brzy. Vy dva se musíte naučit znát své místo.“

„Co přesně jsme provedli?“

„Co přesně jste provedli?“ Muž se nevesele zasmál. „Všichni tady trpíme hlady. Jednou denně nám hodí žrádlo. A vy si myslíte, že se budeme dívat, jak si kradete víc, než je váš podíl.“

„Náš podíl? Možná jsem slepý, ale přišlo mi, že tady hraje každý za sebe. I ty jsi měl víc než jednu placku.“

„Tady nemluvíme o nás, ale o vás,“ řekl muž. „Jste jen cizáci, kteří si musí zvyknout na svoje místo. Když budeme chtít, necháme vás umřít hlady. Rozuměli jste?“

„Jsi opravdu laskavý. Ale já ti právě nerozumím…“

„Je to prosté. Při příštím krmení budete čekat, až vám dovolíme e nakrmit. Tak to funguje. Napřed ti, co jsou tady nejdéle, pak teprve nováčci. Taková je naše spravedlnost.“

„No zdá se, že máš podporu davu.“

Raúl se posměšně rozhlédl a ukázal na ostatní spoluvězně, kteří se na hovořícího dívali se směsí strachu a nenávisti. „Skoro bych si vsadil, že jsi Réman. Také umíš moc hezky rozhodovat za druhé. A moc rád používáš to pitomé slovo.“

„Jaké slovo?“

„Spravedlnost.“

„Spravedlnost je třeba ctít,“ řekl muž. „Jmenuji se Justus, což v našem jazyce znamená spravedlivý. Pochopili jste mne dobře, vy dva?“

„Mluvíš jasně jako kněz. My přirozeně počkáme, až se vy všichni najíte. Když na nás nevyjde, budeme spoléhat na to, že nám hodíte zbytky. Tebe asi při porodu tahali kleštěmi, viď?“

„Co tím chceš říct?“

„Můj drahý Justusi,“ řekl Raúl a rozkročil. „Dovol, abych tě uvedl do situace. Takové silácké žvásty můžeš zkoušet na tuhle bandu vesnických pitomečků, když si to nechají líbit. Jak jim zapomínáš házet drobky, nějak ti přestávají rozumět. Vsadím se, že někteří už hlady šilhají. A teď čekáš, že se my dva poslušně začleníme mezi tyhle ovce a pokorně si necháme naordinovat ten tvůj ohromný půst?“

„Když ne pokorně,“ ušklíbl se Justus, „pak tedy silou. Brzy budeš litovat své nevymáchané huby.“

„Nikdo není dokonalý,“ řekl Raúl. Ruku, ve které držel schovanou palici, držel za zády. Justus stál právě před ním.

Nikdy jsem neměl moc smyslu pro čestný boj, pomyslel si Raúl, když švihl paží a spokojeně cítil, jak tvrdé dřevo roztříštilo Justův obličej.

„Jak mi říkal ten kovář, když mi vytrhl stoličku. Chvíli nekousej a ono se to spraví.“

Ostatní muži se šokovaně hleděli na hrozně znetvořený obličej. Justus ztratil všechny přední zuby, rty měl rozbité a z úst a nosu mu kapala rudá krev.

„Ještě jsme spolu neskončili,“ křikl Raúl a vrhl se dopředu. Lakedaimónský ho následoval tiše jako panter. Oba dva rozdávali rány jako dvě zběsilé mlátičky. Na jejich straně byl jak moment překvapení, tak i účelná krutost, s jakou si oba počínali.

Tenhle musel prožít totéž co já, pomyslel si Raúl, když sledoval svého nového přítele, jak chodí mezi ležícími nepřáteli a bez známky slitování je kope do slabin, tváří a břich. Tuhle část jsem vždycky nesnášel.

Raúl se zatvrdil a snažil se neslyšet ponížené kňourání o milost. Buď oni a nebo my.

Věděl, že pokud by nechali jen sebemenší prostor pro odpor, brzy by oba podlehli. Pořádně by se nevyspali, kdyby se museli navzájem hlídat.

Tolik zbytečné krve!

Raúl si přitáhl Justa na délku paže a udeřil ho tak, že muž se zhroutil do kouta, kde od něj vystrašeně odskakovali spoluvězni.

„Chcete mu snad pomoc?“ zařval na ně Raúl, třebaže oni si jen krčili. „Ty jsi jeho nohsled, co?“

Chytil hubeného chlapíka, s hodnou tváří starostlivého otce a za klopy vesnické blůzy si ho vytáhl až ke tváři.

„Máš snad také problém s tím, kdy budeme jíst? Mluv!“

„Ne, pane! Já s nimi nemám nic společného, pane. Už jsem nejedl tři dny. K ničemu mne nepustili. Jsem už tak slabý.“

„Tak slabý?“

Raúl ho pustil a rozhlédl se. Lakedaimónský se k němu postavil. „Je tu snad někdo silný?“ zeptal se svým hrdelním přízvukem. „Někdo kdo by si chtěl s námi promluvit.“

Odpovědí mu bylo pochmurné mlčení a oči sklopené ke špinavé podlaze.

Vyhráli jsme, pomyslel si Raúl s úlevou. Snadno a rychle jsme vyhráli. V téhle prašivé díře přežijeme.

A věděl, že kdyby se věci nevyvíjely takto, byli by to oni, kdo by teď zkrvavený ležel na tvrdé studené zemi.