Vytí IV.

Klaimóry se zastavily na začátku srázu. Před nimi se objevilo dlouhé travnaté údolí, místy zarostlé křovinami.

„Nádherné,“ vydechla Natálie. „Vidíte to, co já?“

Laura zmateně hleděla před sebe. Před ní neleželo nic než zakrslé keře a rudé vřesoviště. Pak ale ucítila přítomnost. Ze všech koutů se zvedaly váhavé záchvěvy slabého jóki. Každý z nich měl jinou barvu, některé se pohybovaly jako součást pomalého ohňostroje, jiné doutnaly jako jiskry v ohni.

„Tamhle,“ ukázala Sylvie. Naznačeným směrem leželo epicentrum; vyhasínal tam Lilyn život, jako vyhasíná táborový oheň. Kolem ní mizely stovky menších žhavých uhlíků.

„Co to jen je?“ zeptala se Natálie. „Jsou příliš slabí i na jómy. Ale přesto nejsou lidmi. Sylvie?“

„Já také nevím. Samanto?“

Opatrná neodpověděla; Laura ji tajně podezírala, že se nechce před ostatními přiznat k nevědomosti.

„Ať je to, co chce,“ řekla nakonec, „zabilo to Lily v Probuzeném stavu. Zdá se, že jich sem muselo přijít kolem tisíce. Víc než tři stovky s sebou vzala Lily.“

Tři stovky? Čeho? Koho?

Laura jen zvolna chápala, o čem Samanta mluví. Ty uhlíky, ty chladnoucí známky života, to byly nějaké bytosti? Tvorové schopní usměrňovat jóki? Tisíce?

„Ach, slitování,“ zaúpěla.

Sylvie ji konejšivě pohladila po hlavě.

„Neměj strach, sestřičko.“

Laura uskočila, jako by ji uštkla zmije. Když bylo jejich vzájemné splynutí pryč, nevěřila jí o nic víc než předtím.

„Tamhle přichází Sibyla,“ upozornila je Sofie. „Nejsem tak nadaná jako Natálie, ale po událostech v Organizaci dokáži rozeznat její jóki velmi dobře.“

„Opravdu, blíží se,“ přikývla Natálie. „Ale…“

Klaimóra vzhlédla k Sylvii, jako by se jí ptala na potvrzení něčeho, čím si není jistá.

„Ale není sama,“ potvrdila Sylvie. „Přichází s ní jedna z nás. Kdo je to?“

„Demetra,“ odpověděla Sofie. „Přidala se k bývalému číslu dvě, protože chtěla mít naději přežít.“

Naději přežít? Laura si připomněla slova, které zaslechla před chvílí: A slabí jako já se přimykají k silným jako je ona. Tolik pověděla Sylvie. Ale já se nechci přidávat ke komukoliv, pomyslela si vzpurně. Pak si připomněla pláň pokrytou umírajícími těly. Opravdu si nemohu dovolit svobodu volby?

„Pokud tahle Demetra touží přežít,“ poznamenala Samanta, „pak si vybrala špatnou stranu. Podívejte!“

Sibyla a její společnice byly postupně obkličovány. Slabě světélkující jóki se kolem nich stahovalo jako můry kolem světla. Obě dvě mezi nimi zářily jako jasné svíce.

„Bývalé číslo dvě je nebezpečné,“ poznamenala Sofie. „A oni se ani s jednou z nich nemohou měřit.“

„Smečka vlků uštve i jelena,“ odpověděla Samanta. „Ani dvě bojovnice, jakkoliv mocné (a ta druhá je spíš slabší), nemohou vzdorovat dlouho.“

„Říkala jsi, že jich Lily s sebou vzala přes tři sta. Sibyla je zkušenější než její sestra.“

„Jenomže oni se učí rychle. Všimněte si, jak se opatrně přibližují.“

„Co jsou ty světlejší skvrny mezi nimi?“ optala se Natálie.

„Jejich velitelé,“řekla Samanta. „Při bližším pohledu zjistíte, že se kolem nich drží podřízené jednotky. Pokud mají vojenskou organizaci, pak jistě mají i zbraně. Sibyla a ta druhá měla jedinou šanci: utéct dřív, než je obklíčí.“

„Myslíš, že ji to nenapadlo?“

„Každý ví, jak byla Sibyla závislá na mladší sestře. Jestliže ji našla mrtvou a její vrahové nad ní, myslíte, že bude utíkat? Právě se připravuje na poslední boj svého života.“

„Ale co Demetra?“ zeptala se Sofie úzkostlivě.

„Vybrala si sama,“ ozvala se náhle druhá z příchozích, Lucie. „Vzpomeň si, že jsme ji varovali, ať s ní nechodí. Mohla zůstat s námi. Jestliže zemře, pak já nic nenamítám. Považuji za stejnou zrádkyni jako Sibylu.“

„Ale Lucie! Vždyť jsme byly přítelkyně. Jak jen můžeš…“

„Příště si zkrátka budu vybírat přítelkyně pečlivěji,“ prohlásila Lucie a založila ruce na prsou.

Dost zvláštní prohlášení na někoho tak slabého, pomyslela si Laura pobaveně. Pak se zarazila. Počkat, vždyť já o ní uvažuji, jako uvažuje Sylvie o mě. Ani já ji neberu vážně. Jen proto, že je mladá a nezkušená.

„Já si myslím,“ řekla nahlas, „že… že bychom jim měli pomoc.“

„Proč?“ ohradila se Lucie ostře. „Pokud jsi to ještě nepochopila, tak Sibyla vyvraždila Organizaci. Jestli si někdo zaslouží zemřít, pak ona. Co mě se týče, půjdu těm bytostem ještě poděkovat. Nakonec, nemůžeme jim vyčítat, že zabily Probuzenou Lily - a že zabijí Sibylu jakbysmet.“

Laura tušila, že v Luciině logice se někde skrývá háček. Rozhlédla se kolem sebe. Ostatní klaimóry se tvářily podivně nezúčastněně. Samanta dokonce hleděla na ni, jako by od ní očekávala rozhodnutí. Lauru napadlo, jak by bylo snadné obrátit se na ni a nechat ji udělat, co považuje za vhodné.

„Já nesouhlasím…“

„Proč?“

Luciin hlas švihl jako bič. „Proč bys neměla souhlasit? Proč?“

„Protože neznáme všechno,“ řekla Laura nesměle. „Nevím, jak vy, ale já si myslím, že ani Sibyla by nechtěla pomstít sestru, ze které se stala Probuzená. Možná ji chtěla chránit před Organizací, dokud žila, ale proč by ji chtěla pomstít?“

„Pomstít ji rozhodně chce,“ namítla Sylvie. „Cítím její jóki jasně.“

„To možná ano, když jí nic jiného nezbude. Ale my nevíme, co se stalo. Proč se k ní ty bytosti stahují. Zaútočila snad na ně?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Vidíte! Ale ty bytosti nevědí, že má nepřátelské úmysly. Zatím je nedala najevo. Určitě musely poznat, že proti nim stojí klaimóry. Pokud se s nimi rovnou pustí do boje , pak…“

„Pak co?“ zeptala se Samanta klidně. „Tyhle úvahy se mi líbí. Prosím, Lauro, pokračuj…“

Chová se ke mně jako ke školačce. Laura si připomněla své dětství, dávno zapomenutou vzpomínku, kdy stála před katedrou a cucala si rozpačitě cop.

„Pak,“ pokračovala ostýchavě, „stejně jako zabijí Sibylu, se budou snažit zabít i kteroukoliv z nás.“

Vytí III.

„Už teď jsi mrtvá,“ zaječela Laura. Teplé jóki ji zaplavovalo jako vlahý jarní déšť. Jen víc a víc! Ještě nikdy se tak nepřiblížila té obávané Hranici. Ukážu jim, všem jim ukážu!

„Nenávidím tě,“ zavrčela přes znetvořenou mordu. „Nenávidím všechny přezíravé děvky. Ale tebe zabiju jako první.“

Ostatní klaimóry od ní odskočily, jako by měla mor. Jejich ruce sáhly po mečích, sotva pochopily, k čemu směřuje.

Jen Sylvie se Samantou zůstaly, kde stály, stejně nehnuté a stejně lhostejné.

„Co si myslíte?“ Laura cítila šílený vztek proto, že se neobtěžují být ani ve střehu. „Co jsem pro vás, he? Ten chlap má pravdu… Jste čarodějnice. Zasloužíte si zemřít, obě!“

V okamžiku, kdy namířila zbraň i na Samantu, se v ní ozval pud sebezáchovy. Rozum jí napovídal, že rostoucí pocit moci není nic než jen iluze. Každá z nich jí musí jednou čelit. A ani bouřící jóki v uších nemohlo přehlušit šeptání obav zbabělce.

„Já se vás nebojím,“ vykřikla znovu.

„Lauro…“

Svět se rozmazal, jak rychle se otočila. Dříve než mohla odpovědět, její tělo udeřilo. Natálie jen na poslední chvíli uskočilo.

Jaká báječná rychlost! Jsem tak… ach, smrtonosná! Tohle je tedy Probuzení?

„Jsi směšná,“ řekla Sylvie. Ta slova ji zasáhla jako rána pěstí.

Promluvila tak znuděně, s takovým opovržením!

„Teď tě opravdu musím zabít,“ řekla Laura. Ano, teď už nemohu couvnout. Předvedu jí, jak jsem směšná!

Shromáždila veškeré jóki, soustředila jej do svalů paží a vytvořila z nich napjaté pružiny.

Každá máme svoje tajemství, milá Sylvie. Bylo úžasné, s jakou snadností se připravila na úder, který jindy připravovala celé hodiny. Vše se ulehčovalo, i samotný čas jako by stál při ní.

Sylvie byla příliš uvolněná, příliš zahleděná do vlastní nadřazenosti.

„Zemři!“

Meč se uvolnil jako šíp. Upravené svaly mu dodaly rychlost blesku. Klaimóra proti ní ztuhla, jak až nyní pochopila, že se nedokáže úderu vyhnout a skončí s odťatou hlavou.

„Zemři!“

Hrot meče se zastavil před Sylviiným hrdlem, sražený vzápětí se zvučným cinknutím.

„Co…?“

Užasle si prohlížela vlastní meč, jako by ho viděla poprvé. Pak pochopila, že proti ní zakročila Samanta. Její obrana přesahovala Lauřiny možnosti. Tolik rozumem pochopila, ale přesto se nedokázala s tím smířit.

Být tak podřadná! Být tak nicotná!

Znovu a znovu se pokoušela prorazit ten ocelový blok. Znovu a znovu selhávala. Sylvie se už netvářila vyděšeně. „Teď už chápeš?“ ptal se její klidný výraz. „Proti komu chceš bojovat? Ty ubohá napodobenino bojovnice…“

Stále jen obrana, nikdy útok… Lauře si vybavil Samantin boj s mužským Probuzeným. Tehdy čekala na kamennou lavinu, na co čeká teď?

Celé své já soustředila do stále zuřivějších útoků. Přestala vnímat, přestala myslet. Zabít! Zabít! Zabít!

Napětí v ní sílilo až k nesnesitelné bolesti. Proč už nestříká krev? Náhle promáchla naprázdno, čísi paže se jí omotaly kolem krku. Kde stála Sylvie, zůstalo prázdné místo. Na týle ucítila horký ženský dech.

„To stačí, vrať se nazpátek. To docela stačí!“

Stačí? O čem to mluví? A jak se ocitla v mých zádech?

V Lauře vyvolával Sylviin dotek pocit fyzické nevolnosti. Proč mne objímá? Jak se tam ocitla? Proč jsem prohrála?

Pokusila se vymanit, ale nemohla. Zalilo ji čisté nevzrušené jóki, které se vpíjelo do jejího a měnilo jej z rozvodněné řeky na pokojný potok.

Zatímco jedna část Lauřiny osobnosti protestovala, druhá si ulehčeně oddechla. Vracím se nazpět… Nestanu se monstrem!

„Děláš se mnou to, co udělala Samanta s Kleopatrou?“ poznala. „Proč?“

„Dělám to lépe,“ zašeptala Sylvie. „Už nemusíš bojovat. Viděla jsem, jak Kleopatra trpěla, když ji vracela. Se mnou se nemusíš bát, budu něžná…“

Laura cítila, že jejich vědomí na pár chvil dokonale splývají. Přestala rozlišovat mezi sebou a jí. Nyní se Sylviiny pocity staly jejími; nefigurovala v nich ale jako slabá a opovrženíhodná, spíš jako pošetilá mladší sestra.

Tolik hněvu jsem si zasloužila? zeptal se jí hlas v hlavě, který ale nepatřil jí. Byl jemný a zastřený bolestnou výčitkou. Laura pochopila, že Sylvii odkrývá každou myšlenku, každou svou zlobu a zášť. Náhle se v ní zvedl obrovský pocit studu.

Je mi líto, pomyslela si.

To nemusí, sestřičko. Sylviino vědomí se změnilo v konejšivou zář. Tak pojď se mnou…

Co se mnou děláš?

Přála sis být silnější? zeptala se Sylvie. Víc jsme pro tebe udělat nemohly.

Kdo je to my?

Já a Samanta.

Laura opět pocítila osten známého podráždění. Ty a Samanta? Proč?

Nastávají zlé časy, vysvětlila Sylvie. A slabí jako já se přimykají k silným jako je ona. Ti, co chtějí přežít, si nemohou dovolit přepych svobody volby.

Já nejsem ničí loutka!

Ale Sylvie neodpověděla, tok jóki povolil a ona odpoutala své vědomí. Laura pocítila pocit ztráty z čehosi důvěrného. Bylo to po poprvé, kdy jsem splynula s jiným já. Zažívají totéž muž a žena?

Zatímco Kleopatru vrácení k lidské podstatě vyčerpalo, Laura zůstala na nohách. Na sobě cítila zkoumavý pohled Opatrné Samanty.

„Proč?“ zeptala se jí. „Proč jste mne provokovaly?“

Bojovnice se nepatrně usmála: „Vítej do klubu, sestro, vítej mezi napůl Probuzené.“

„Napůl Probuzená? Já? Co to znamená?“

Ale Samanta jí zřejmě nechtěla odpovídat.

„Teď už nejsi tak slabá jako jsi bývala,“ poznamenala a ukázala na okraj soutěsky, za kterým se rozevíralo údolí. „Budeme potřebovat jen silné bojovnice, pokud chceme obstát před tím, co čeká tam venku. Tebe i ty dvě, co právě přišly.“

Sofie se svou společnicí se na sebe užasle zadívaly.

„Copak ty nechceš slyšet, co se stalo?“

Samanta kývla směrem k Sylvii. „Co jsem potřebovala vědět, už vím. Přinesly jste zprávu o masakru. Bojím se ale, že dřív než se setmí, budeme tu mít další…“

Vytí II.

Každá z nich cítila, jak kdesi za soutěskou, odkud přišli Probuzení, zuří cosi neskutečně velkého. I kdyby se smíchali dohromady všichni tři, které jsme porazili, pomyslela si Laura, ani náhodou by nedosáhli takové úrovně.

To vědomí ji zasáhlo jako rána. Několik stovek metrů se nacházel netvor neporovnatelný s ničím, co kdy zažila. Ale já nemám mnoho zkušeností.

Krátký pohled na zamračenou Samantu jí napověděl, že ve svých obavách tentokrát není sama. Opatrná na okamžik vzhlédla k Sylvii a obě se snad na něčem dohodly.

„Danae tu musí zůstat s raněnými,“ řekla Sylvie, jako na otázku, kterou nikdo nepoložil.

Co to je s nimi? napadlo Lauru. Opravdu se dokáží domluvit beze slov? Sylvie možná… Stejně jako Natálie… Ale Samanta? Jaké jsou její skutečné schopnosti?

Kromě Danae, která nic nenamítala, se rozběhly směrem na západ. Nad hlavami se jim rozléhaly ostré stěny soutěsky a zamračené nebe. Zapadající slunce na vrcholcích horských stítů vykreslovalo měkké stíny.

„Téměř bych řekla,“ vydechla Natálie, „že tohle jóki odněkud znám. Připadá mi povědomé, nepodobá se na Lily?“

„Na Lily?“

Sylvie pokrčila rameny. Byla zkušenější, takže všechny doufaly v potvrzení od ní. „To by mohlo být… ale že by Lily byla tak silná? Každý ví, že má potenciál, ale toto? . Vzorce v proudění by se nicméně shodovaly. Nicméně tohle by …“

Zarazila se a vyměnila si s Natálií pohled plný porozumění.

„… by odpovídalo, leda by se ocitla za hranicí Probuzení. A to už nějakou dobu.“

„Čekaly jsme na Lily dlouho,“ poznamenala Laura. „Měla se objevit mezi prvními, ale zdržela se. Nikdo nevěděl proč.“

Běžely dál. Náhle vjem obludného jóki vyprchal. Nezůstala po něm víc než matná vzpomínka. Laura téměř vydechla úlevou.

„Pokud to byla Lily,“ poznamenala Natálie, „pak právě zemřela.

„To není dobrá zpráva,“ odpověděla Samanta a opět pohlédla na Sylvii, jako by se jí na něco ptala.

„Cítím to také,“ přikývla dotázaná. Lauru dráždila tahle neverbální komunikace. Jaký mezi námi musí být rozdíl? Vyměňují si myšlenky? Tak snadno jako já mluvím? K čertu…

„Když chcete něco říct,“ vyhrkla podrážděně, „povězte to nahlas. Ne všechny jsme na stejné úrovni.“

Nejraději by vzala svá slova zpátky. Proboha, to zní stejně kysele jako by promluvila Kleopatra. Měla bych se umět chovat…

Sylvie si to očividně myslela také, protože se na ni káravě zahleděla. Tak si mne přečti, vyzvala ji v duchu Laura, já nic neskrývám na rozdíl od vás…

„Nikdo nic neskrývá,“ řekla Sylvie klidně. „Blíží se číslo dvě, Rudá Sibyla. Nevíme, kde se tady vzala, ale Lily byla její sestra, ať už Probuzená a nebo ne.“

Šok se v ní rozlil a zasáhl ji hluboko, až do podbřišku. Ona snad doopravdy čte myšlenky.

Nejraději by se zahryzla do pěsti, když jí hlavou proběhly všechny ostudné vzpomínky, hloupé návyky a žíravé posměšky. Byla jsem hloupá… Byla jsem ošklivá… Chovala jsem se…

„Pravděpodobně přispěchala, protože jí sestra poslala Černou známku,“ navrhla Natálie.

„Ty si to opravdu myslíš?“ zeptala se jí Sylvie, jako by zkoušela hloupého žáka. Natálie zrudla.

„Jaké je jiné vysvětlení?“

„Pokud ho chceš slyšet, pak ti ho povím.“

Hlas, který se ozval za nimi, nepatřil žádné z nich. Otočili se a za sebou spatřily dvě cizí bojovnice. Obě sotva popadaly dech; jejich světlé šaty byly ušpiněny prachem z cest a zaschlou krví.

„Konečně jsme vás našly,“ řekla silnější z nich.

Ta druhá, pomyslela si Laura s trochou užaslé radosti, je ještě slabší než já. Nevěřila bych, že v Organizaci najdu takovou.

„Ty jsi Sofie,“ řekla Opatrná. „Číslo třicet jedna.“

„Jsem bývalé číslo třicet jedna,“ opravila ji bojovnice.

„Bývalé? Copak jsi povýšila?“

„Povězme, že tohle číslování už ztratilo smysl.“

„Ztratilo smysl…?“

Laura se ohlédla na Sylvii a viděla, jak se její oči do široka otevírají v šoku. Ať už se dozvěděla ze Sofiiny mysli cokoliv, muselo ji to ohromit. Štíhlá klaimóra zavrávorala a opřela se o okolní skálu.

„To není možné,“ zašeptala. „To zkrátka není možné!“

„Ty jsi Sylvie, co?“ obrátila se na ni příchozí. „Kdysi jsem slyšela, že dokážeš číst i naše myšlenky. Vidíš do mé hlavy? Vidíš, co se stalo?“

„Jen obrazy,“ přiznala Sylvie tiše. „Neskutečné výjevy s mrtvolami a plameny.“

„Správně,“ řekla Sofie rázně. „Ale co se stalo, stalo se… Jsem tu, abych vyřídila vzkaz. Která z vás je Samanta, bývalé číslo dvacet pět?“

Už jsem zažila příliš, než aby mne to překvapilo, napadlo Lauru. Koho jiného by mohly oslovit, když ne Opatrnou?

„Proč právě ji?“ vyhrkla náhle. „Co se tady děje?“

„To bychom také rády věděly,“ ozvala se ta druhá, slabá. I ona nedokázala skrýt jisté rozhořčení.

„Ale ona nám pověděla, abychom šly za ní.“

„Kdo?“

„Rudá Sibyla, bývalé číslo dvě,“ řekla Sofie.

„Co je s ní?“

„Vyvraždila a vypálila celou Organizaci.“

Laura nyní pochopila, proč se Sylvie tvářila tak užasle a nevěřícně. I já nemůžu pochopit, co slyším… Organizace? Vypálena? Vyvražděna? Co to znamená?

„Co to znamená? Chceš to vědět?“

Sylvie se na okamžik zajíkla napůl hysterickým smíchem. „Dovol, abych ti to předvedla…“

Naklonila se k Lauře, uchopila ji za ramena a zabořila se do ni pohledem. Její šikmé oči se rozšířily, zaplály uvolněným jóki a pak…

Co to je? Kde to jsem? Laura poznala poradní sál. Jeho prostor působil tak tiše a opuštěně. Když se rozhlédla, zalapala po dechu. Vize se rozostřila, jako by i ten, kdo ji poskytoval, měl potíže se soustředit při pohledu na rozpoutaná jatka.

Tolik mrtvol! Tolik lidských mrtvol! U křesel Radních se rozpadal na kusy radní Cutbert, muž, který ji přijímal a který ji první vysvětlil povinnosti klaimóry. Vedle něj se válely končetiny ostatních Radních, pohozené jako větvě po vichřici.

Pak přišel velký a stravující požár. Všude kolem se rozprostřel zápach petroleje. Mezi těly chodila soustředěná postava s rudými vlasy. Číslo dvě…

„Ne!“

Laura se chytila za hlavu a vytrhla se z toho podivného transu. „Už to nikdy nedělej,“ zaječela na Sylvii. „Nedělej to, nebo tě zabiji. Nepřeji si, aby sis hrála s mojí hlavou. A už vůbec nechci, abys četla moje myšlenky.“

Aniž si to uvědomila, stála rozkročená a v ruce svírala tasený meč. Tělo jí pokřivilo náhle uvolněné jóki. Aniž by si to přála, takřka se ocitla na samotné hranici.

„Zabiji tě,“ zopakovala a věděla, že to myslí vážně. Nenávidím tuhle Sylvii, napadlo ji. Nevím proč, ale nenávidím. Musím ji zabít!

Vytí I.

Co může být pustějšího než včerejší bojiště, pomyslela si Laura. Procházela se mezi vlněnými přikrývkami a dívala se kolem se sebe. Konečně našla odvahu, aby se zajímala, jak je na tom Karen. Co jí můžu říct? Jak ji mohu konejšit, když je teď z ní mrzák?

Zastavila se u rychle vytvořeného stanu, ve kterém ležely obě raněné. Zevnitř zněl tichý rozhovor. Podle hlasu poznala Samantu s Danae.

„Jak je na tom?“ ptala se Opatrná.

„Jestli se ptáš, zda přežije, tak nevím,“ odpověděla Danae svým profesorským způsobem. „Kdyby tu byl doktor Ditrich, mohla by mít naději.“

„Doktor Ditrich tu ale schází,“ řekla Samanta suše. Už to, že upozornila na očividnou skutečnost, muselo být pro Danae urážlivé.

„Ale můžeme ji k němu dostat,“ odpověděla hádavě.

„Opravdu? Já si myslím, že ne. Vydrží nejdéle do rána.“

Danae se naježila.

„Proč se mne ptáš, když znáš odpověď?“

„Abych něco nepřehlédla.“

„Hm!“

Danae to vzala jako omluvu. Smířlivě zabručela: „Kdybychom alespoň mohli udělat něco pro Hildu. Kdo mohl tušit, že ji to tak sebere?“

Laura se otřásla, když si vzpomněla, jak se ramenatá bojovnice sesypala. V jednu chvíli by ji považovala za ztělesnění udatnosti a v druhé se číslo dvanáct změnila v roztřesenou trosku.

Vždycky jsem si myslela, že ty ostatní nemají city. Že jen já jsem tak slabá a nepovedená.

„Ona a Kleopatra si byly blízké?“

Danae pokrčila rameny.

„Zřejmě ano. Kdo ví. Vždycky se za ni hodně brala.“

„Dobře…“ Samanta náhle zvýšila hlas. „Mimochodem, Lauro, nestůj tam venku. Pojď dál.“

Laura rozhrnula závěsy stanu a vešla dovnitř. Obě raněné ležely na měkkém podloží z čerstvé trávy, kterou natrhaly ostatní bojovnice. Zatímco Kleopatra připomínala hrůzostrašnou mumii, obvázanou od hlavy až k patě, Karen ležela se zavřenýma očima a zdálo se, že pokojně spí. Pahýl paže měla odkrytý a zahojený.

Laura na něj ukázala.

„Dokáže… dokáže si ji zregenerovat?“

„Sotva,“ řekla Danae. „Celý zbytek paže zůstal pod lavinou. Na její úrovni považuji za zázrak, že vůbec dokázala provést hojení. Tady se bavíme o nahrazení kosti a tkáně celé končetiny… Ty bys to dokázala?“

Na okamžik se ji dotkl přezíravý tón, který Danae použila.

„Nevím, nikdy jsem to nezkoušela,“ odsekla.

„Nejde o její celkovou nezkušenost, ale i o schopnost řídit jóki,“ poznamenala Samanta. „Ona prostě neví, jak se o to pokusit.

„Takže přišla o ruku?“

V té chvíli Karen otevřela oči a malátně se na přítelkyni usmála.

„To je,“ zašeptala, „malá cena za vítězství, Lauro.“

Udatná a silná! Připadala si, jako by ji při něčem přistihla.

„Odpočívej,“ řekla neobratně a vyšla ven. Za ní zašustil závěs, ze kterého vyšla i Samanta. Její chladný nevzrušený obličej nevyjadřoval nic.

Lituje, jak to dopadlo? napadlo Lauru. Nebo to i ona považuje za malou cenu za vítězství?

Dříve než se ale mohla zeptat, objevil se před nimi Raúl. Muž se potácel a nezřízeně se smál.

„Samanta!“ zavolal na ně a ukázal na ně láhví, vydlabanou z dýně. „Moje milovaná čarodějnice! A ještě jedna, kterou sice neznám, ale rád bych poznal.“

Muž se k ní naklonil a zíral na ni z bezprostřední blízky, jak se snažil zaostřit neposlušné oči.

„Jéje,“ zabručel, „tuhle taky znám… Ten proklatý svět je malý.“

Opět zavrávoral a byl by upadl, kdyby ho Samanta nechytila za pončo.

„Ach, dě-děkuji, miláčku,“ zakoktal Raúl. „Trochu jsme oslavovali, vždyť víš. Ale už jsem doma.“

Laura téměř nadzvedla obočí na důvěrností, kterou si muž dovolil vůči klaimóře. Pak si ale všimla jeho zastřeného, do sebe zahleděného pohledu. Možná že ho opilost zanesla zpět do minulosti, do chvíle, kdy se vracel k domů k ženě.

Samanta stále zachovávala chladnou tvář. „Kde je dítě, Raúle? Neopili jste se všichni?“

„Dítě se má moc dobře, dušičko,“ řekl Raúl. „Opil jsem se jenom já. Já, ubohé prase, jsem vypil celou tuhle láhev. Byla poslední a zítra mi bude blbě.“

Dobře ti tak, pomyslela si Laura. Jako by vycítil její myšlenky, Raúl se k ní otočil: „Jsem zvíře, co? To je ten správný znechucený výraz, ty malá čarodějnice. Ale když jsi utíkala v té soutěsce, to ses tvářila jinak. To ti byl starý Raúl dobrý, co?“

Na tvářích se jí rozlila horká červeň. „Děkuji,“ vymáčkla ze sebe.

Raúl se důstojně napřímil.

„Neděkuj, holčičko, nemusíš. Kvůli tobě jsem to nedělal. Dělal jsem to kvůli téhle!“ Obviňující prst ukázal přímo na Samantu. „Tahle mi ještě nepoděkovala.“

Nepoděkovala? Copak to celé nevymyslela? Zmatená Laura se ohlédla, ale tvář čísla dvacet pět zůstala kamenná.

„Nechce to přiznat,“ triumfoval Raúl. „Nikdy nepřizná, že nebýt mne a mého plánu nevrátila by se odtamtud živá… muselo to být pro ni ohromné překvapení!“

Překvapení? Laura přestávala rozumět. Proč by to mělo být pro ni překvapením, když mi o tom před útokem sama pověděla?

„Nikdy to nepřizná, protože by si zadala,“ řekl Raúl a odvrávoral do tmy. „Ale já a ona víme svoje,“ zaslechla ho ještě vykřikovat.

Laura se obrátila přímo na druhou bojovnici. „Je to pravda?“ zeptala se.

„Co?“

„Ten muž tvrdí, že to byl jeho plán.“

„To jistě byl,“ souhlasila Samanta klidně, jako by překvapená, že se na to někdo ptá.

„Ale ty jsi o něm věděla od samého začátku.“

„Jak bych mohla? Copak jsi nepochopila, že se mi nesvěřoval? Myslím si představoval, že mu budu děkovat v slzách.“

Samantin hlas nabyl lehký ironický podtón.

„Copak ti vůbec nic nepověděl?“ zeptala se Laura užasle.

„Tím by přece zkazil celou pointu. Jeho plánem bylo zachránit nás ve chvíli, kdy už budeme zoufalé.“

„Ale ty jsi s ním nepočítala? Copak jsi mi neporučila, abych sledovala oblohu?“

„Samozřejmě jsem s ním počítala. Když mi Sylvie potvrdila, že Raúla napadlo to, co ho mělo napadnout, věděla jsem, že se na něj mohu spolehnout.“

„Počkej, ještě jednou. Ty jsi doufala, že jeho napadne ta věc s kameny?“

„Ano, doufala jsem. Bylo to nakonec krajně pravděpodobné.“

„Pravděpodobné? Mne by to nenapadlo!“

„Dost možná, že tebe ne,“ připustila Samanta, „ale ty nejsi on.“

„Jaký je mezi námi rozdíl?“

Zdálo se, že Opatrná uvažuje, zda se má obtěžovat s vysvětlením.

„Ty jsi bojovnice vychovaná Organizací,“ řekla nakonec. „Uvažuješ jinak než on. On se naučil, že v boji s jómy nesmí spoléhat na vlastní síly. Díky svému předchozímu zážitku pochopil, že se jómům nelze postavit čelem. Proto zůstal odkázaný na lidskou chytrost.“

„Ale vždyť,“ Laura si odmítala připustit, že její život ležel na tak tenkém vlásku. Kdyby se tenhle Raúl zachoval jinak, jsme všechny mrtvé. „Ale vždyť mohl vymyslet nějakou hloupost. Nepřipadá mi jako duševní gigant.“

Samantě se kolem koutků objevil zlomyslný úsměv. „Tys mi také nepřišla jako duševní gigant, ale přesto jsem věřila, že nás včas varuješ.“

Laura polkla rozhořčení.

„To je přece rozdíl. Doufala jsi, že ho napadne stejná myšlenka jako tebe. Proč?“

„Raúl se živil jako zbojník. Dlouhý čas vymýšlel léčky, aby do nich chytil obchodní cestující. Mohla jsem tedy předpokládat, že jej napadne tak prostá myšlenka, jako použít kameny v soutěsce.“

„Ale kdyby ses mýlila, byly bychom všechny mrtvé.“

Laura si uvědomovala, jak je nespravedlivá. Klaimóry nikdy nežádaly o pomoc, rozhodně ne lidi. Žádná možnost nepřicházela v úvahu. Měla bych být vděčná, pomyslela si. Místo toho tu štěkám jako nespokojený pes. Nadechla se, aby se omluvila. Pak strnula a zůstala s hlavou zakloněnou jako větřící pes. Totéž provedla každá bojovnice.

„Co je tohle za monstrózní jóki,“ vydechla Natálie. „Vybuchlo mi v hlavě jako sopka.“

Podle toho, jak všechny sáhly po meči, bylo Lauře jasné, že potíže neskončily...

Pokračování

Další díl chci začít zveřejňovat od začátku příštího týdne. Proto prosím všechny, kdo čekají na pokračování, o trpělivost.

Rád bych poprosil všechny, koho Claymore zaujal, aby v této pauze, pokud budou mít čas a chuť, vyjádřili své připomínky a postřehy. Tyto komentáře bych rád zapracoval do dalšího děje.

Hřmící soutěska X.

Laura tedy sledovala oblohu. Hleděla přímo podél těžkých zachmuřených skal až kamsi k jejich vrcholkům, ostře kontrastujícím s modrou oblohou.

Jaké bezútěšné místo, napadalo ji. Tohle tedy bude můj hrob?

Cizí holčička v ní šeptala, že by raději květy a stromy. Krásná zahrada plná růží? Kde se ve mně vzala ta vzpomínka? Uviděla děvčátko v bílých šatech, jak na ni přes sousední plot. Podobalo se na Karen. Kdo jen to byl?

Potřásla hlavou a znovu zvedla oči k nehostinným srázům soutěsky. Co to bylo? Na okamžik měla dojem, že proti světlé obloze zahlédla lidskou tvář. Zdá se mi to?

Ne, nemohlo být pohyb. Na samém vrcholku skal se pohyboval člověk. Ne, opravila se vzápětí, pohybují se tam lidé.

I na ni to byla veliká vzdálenost, ale přesto rozeznávala tvář toho muže, se kterým přišla Samanta. Ti ostatní kolem něj museli být lovci kožešin z vyvražděné vesnice.

Co tam provádějí? Pohyb se vždy objevil jen na okamžik, pak zase sráz osiřel. Zdálo se, že muži se stále vrací. Ale co tam dělají?

Kdyby to měli být jen diváci, zůstali být na místě.

Náhle zaslechla nějaký zvuk. Po srázu se k ní skutálel malý kámen, uvolněný právě jejich činností.

Kámen? Nenosí nakonec kamení?

Opravdu! Když už věděla, nač se zaměřit, všimla si, že na samém okraji skály roste zeď z balvanů. Muži na ně vršili další a další kusy. Stačilo do nich strčit a zřítí se dolů jako lavina.

Lavina?

Pochopení k ní přišlo doprovázenou nesmělou úlevou. Možná nemusím zemřít! Probuzení se chytnou do smrtící pasti.

A spolu s nimi všechny bojovnice, které nikdo nevaruje.

Tohle je tedy moje úloha, pomyslela si. Musím dávat pozor a v pravý okamžik, ani příliš brzy a ani příliš pozdě, donutit ostatní ustoupit.

Pocit vlastní bezvýznamnosti z ní vyprchal nahrazený tíživou zodpovědností. Jestliže něco zkazím, zemřou i moje kolegyně. A nebo naopak Probuzení vyváznou spolu s námi.

Muž nahoře, Samantin společník jménem Raúl, na ni zamával. Napřed nevěřila, že mává na ni. Pak pochopila, že je jediná, kdo se s ním může na dálku domluvit. Ostatní byly příliš zaměstnané boje. Pozvedla meč, ukázala hrotem na balvany a pak na Probuzené.

Muž horlivě zakýval hlavou. Jsou už připraveni?

Laura zadoufala, že ano. Pokud ho špatně pochopila, bude to konec. A nastane její vinou.

„Ústup,“ zakřičela, „ústup. Všechny ustupte.“

Napřed jí nikdo nevěnoval pozornost, ale potom se přidaly Samanta a Sylvie.

„Rychle zpět! Rychle zpět! Hildo, musíme pryč!“

Ramenatá klaimóra na okamžik zaváhala, ale pak se rozhodla.

„Dělejte!“ zakřičela. „Nechte je být. Ustupujte! To je rozkaz! Všechny skupiny pryč! Kleopatro, neslyšíš? Zpátky!“

Klaimóry se jen těžko odhodlávaly k útěku, rozpolcené mezi chutí dál bojovat a povinností poslouchat rozkazy. Mezi prvními se zpět vrhly Karen a Danae. Slyvie uchopila vzpírající se Kleopatru za paži a táhla ji zpátky.

Laura vzhlédla.

Z vysokého skalního převisu se kutálely první balvany. Jejich hmota strhávala další a další. Lavina narůstala na objemu a na šířce.

Musím se odsud dostat, pomyslela si Laura. Otočila se na podpatku a utíkala pryč, aniž by se starala o ostatní. Za sebou ještě zaslechla posměšné povykování Probuzených.

Náhle kolem ní proletěla Samanta skákající po skalách jako kamzík.

„To stačí,“ zakřičela na ni. „To stačí, Lauro. Zastav a otoč se.“

Proč? Obrátila se a podívala se dozadu. Jaký má teď smysl přestat utíkat?

Pak pochopila. Byl to okamžik vítězství, který málem propásla. Tři Probuzení zůstaly osamoceni a zmateně se rozhlíželi.

„Zbabělci,“ zaklepala pavoučice kusadly, „copak už nebudeme tančit?“

Vzduchem se rozléhalo stále silnější hřmění. Probuzená s tvary kudlanky konečně vzhlédla. V témže okamžiku na ni dopadl balvan jako obří pěst. Netvora úder téměř zarazil do země.

Ostatní Probuzení pochopili, v jakém se octli nebezpečí, ale bylo pro ně příliš pozdě. Pavoučice po několika vratkých krocích zůstala s naříkavým pištěním ležet poté, co ji lavina takřka uťala dlouhé tenké nohy.

„Tohle se mi ještě nestalo,“ řval mužský Probuzený, jako by si stěžoval nebesům. Na několik krátkých okamžiků jeho silný krunýř vzdoroval smršti žuly, ale nakonec i on podlehl.

„Ne, pusť mne!“ ozvalo se ze strany. Kleopatra se vytrhla ze sevření Sylvie a bez rozmýšlení se vydala zpátky, mezi dunící skály.

„Co to děláš?“

Hildina tvář byla pokřivená zděšením.

Ale Studená královna se jen vrhla dopředu, jako cirkusová baletka proskakovala mezi kameny.

„Zpátky, ty hloupá huso. Zpátky! Copak nerozumíš?“

Klaimóra ale na nic nedbala; jako posedlá se prodírala smrtelnou lavinou, až nakonec na pár úderů srdce zastavila a vydala se nazpět. V ruce nesla košík odložený Probuzenou s tvary kudlanky.

„Dítě, bylo tam dítě,“ zakřičela.

Laura nikdy neviděla tak neuvěřitelnou koordinaci pohybu. Zdálo se, že Studená královna opravdu tančí na rytmus hřmící hudby. Tam, kde stála před několika okamžiky, dopadaly těžké kusy skal. Od nich se vířila mračna prachu, které ji téměř zakrývaly.

Právě ve chvíli, když vyskočila z nejvíc ohroženého pásma, zvedla Kleopatra košík vysoko nad hlavu.

„Nemohla jsem ho tam nechat…“ zakřičela jako na vysvětlenou. „Bylo to o vous.“

„Pozor!“

Hilda, která ji úzkostlivě sledovala, si dala ruce před ústa jako vyděšená holčička. Balvan veliký jako mlýnské kolo se nešťastně odrazil a nezadržitelně namířil k napřímené klaimóře. Ta se stačila pootočit, pak se ale ve vteřině rozmyslela a aniž by se pokusila uhnout, hodila košík s dítětem do čekající náruče Sylvie.

Vzápětí ji balvan srazil a zamáčkl mezi suť. Do vzduchu vytryskla tmavá krev. „Ne!“ zakřičela Hilda. „To není pravda!Ne, Kleopatro! To nesmíš.. Proč jsi to udělala?“

Jako šílená se vrhla dopředu, následovaná Samantou a Danae. Laura také toužila vydat se na pomoc, ale hřmění laviny ji pronikalo až ke konečkům nervů a nutilo ji zůstat v bezpečí.

Proč jsem takový zbabělec, vyčítala si trpce, když sledovala, jak klaimóry vyprošťují bezvládné tělo a zároveň střeží prostor nad sebou.

V jednu chvíli Samanta vyskočila vstříc padajícímu kamení a velký kámen, který hrozil, že na ně dopadne, se náhle rozpadl na několik kusů. Bojovnice ho nadlidskou silou roztříštila, takže všechny čtyři jen neškodně zasypala drobná suť.

Zbývající klaimóry si jen vyměnily nevěřícné pohledy.

„Prý číslo dvacet pět?“ poznamenala Natálie. „Ta už dávno měla být v první pětce.“

Sylvie jen potřásla hlavou.

„Opatrná Samanta stojí mimo kategorie.“

A náhle dodala něco, co Lauru vyděsilo ještě víc než samotná hřmící soutěska: „To si dobře zapamatujte, až dojde na lámání chleba.“

Konec Hřmící soutěsky

PS: Omlouvám se za zpoždění vzniklé drobnými potížemi. Ne každý den se mi daří napsat tolik, kolik bych si představoval.

Hřmící soutěska IX.

Probuzený se zarazil.
"Co tím chceš říct," optal se pohrdavě. "Snad tady neschováváš posily? Nehraj si se mnou, ty poloviční nedodělku, cítím tu jen tvé jóki. A také..."
Mávnul paží směrem k Lauře: "... trochu z téhle. Ale ta jako by tu nebyla. Možná, když je tak ubohá, že její maso ještě nezkazil jóma v ní."
Proč mne nikdo nebere vážně, pomyslela si uraženě Laura. Strach se trochu vytratil, nahrazený rostoucí zlobou. Jsem opravdu tak bezvýznamná?
"Nevšímej si ho," poznamenala Samanta. "Mají ve zvyku se chvástat před smrtí."
"Před smrtí? Hm, uvidíme, zda budeš tak sebevědomá, až tě budu trhat na kusy."
Probuzený se zaklonil a náhle se rozšířil. Z hrudi mu vypučel temný hrudní štít, lemovaný hrubými paprsky. Jeho paže obalily na kost tvrdé pláty, připomínající brnění rytíře. Podél páteře mu vyrazil kostěný hřeben, stejně hrubý jako hřbet krokodýla.
Ach ne, slitování, zaúpěla v duchu Laura. Cítila se zaplavená brutálním tmavě rudým jóki. Řítil se na ni vodopád energie, nesrovnatelný se vším, co zatím zažila. Předchozí Probuzené se náhle zdály být poloviční. Z muže sálala absolutní zkáza. Slitování! On nás opravdu roztrhá!
Oproti němu působilo Samantino jóki téměř směšně. Téměř jako by se octla svíčka vedle požáru.
To je vše, co je v ní, pomyslela si Laura zklamaně. Pak jsme ztraceni. Probuzený ji smete v okamžiku.
"Připrav se na pomalou smrt, nedokončený zmetku," zařval Probuzený a vrhl se vpřed. Stejně jako s Kleopatrou, i tentokrát Samanta uhýbala ranám s neuvěřitelnou snadností. Kamkoliv se vrhla netvorova obrněná pěst, tam se octl i její meč. Ocel se odrážela o tupou rohovinu s rytmickou pravidelností.
"Co je to s tebou," řval Probuzený. "Proč tě ne-mů-žu za-sáh-nout...?"
S každým neúspěšným útokem se stupňovala jeho zuřivost. Laura téměř mohla číst frustraci z výrazu monstrózní tváře. Obludná ještěří tlama se křivila v podivné zaujatosti, v parodii na lidské soustředění.
Laura totéž už viděla u Kleopatry. Proč ale neútočí? Samanta ani jedenkrát soupeře nenapadla, stejně jako v předchozím souboji se Studenou královnou. K čemu je ale dokonalá obrana bez útoku?
Připadala si směšně, když s napřaženou zbraní přihlížela souboji, do kterého by ani nedokázala zasáhnout. Proto se raději rozhlédla. Asi dvacet metrů vedle se Hilda doprovázená Danae bila s pavoučí Probuzenou. Arachnea se jako blesk posouvala na článkovitých nohách. Z její rozevřené tlamy kapal jed smíšený se slinami.
Kde je Karen? Copak...?
Lauru roztřásla černá předtucha. Copak je už mrtvá?
Pak zahlédla přítelkyni, jak se obezřetně snaží dostat pavoučici do zad. V žáru boje se jí naskytla příležitost. Malá klaimóra se vrhla dopředu a pokusila se vrazit ostří do měkkého podbřišku bestie. Dřív než však mohl úder dopadnout, Arachnea se okamžitě otočila; tvrdé konce noh jen zaklepaly po kamenném podloží.

„Jak ubohé,“ zavřeštěl pavouk. „Okus trochu jiné medicíny.“

Čelisti se scvakly jako kleště a zaryly se do masa přímo pod kovové nárameníky. Ostré hrany se sevřely, až vytryskla zpěněná krev.

„Karen!“

Laura se vrhla dopředu, aby pomohla. Uslyšela, jak se s ošklivým skřípěním a křupnutím zlomila kost. Zbytek těla se bezvládně zřítil na kamenné podloží a zalil ho krví.

„Karen!“

Ještě dva kroky! Náhle Laura narazila na cosi neoblomného, jako by ji do břicha praštili klackem. Dostal mne Probuzený? Kde?

Pohlédla dolů a zjistila, že narazila břichem do Samantina lokte. Její velitelka se ani neohlédla: „Nedovolila jsem ti opustit místo. Víš, co máš dělat. Buď plň rozkazy, nebo se mi nepleť pod nohy.“

Laura ochromeně ustoupila. Její zásah už nebyl zapotřebí. Hilda zaměstnala pavoučici natolik, že Danae mohla v klidu odtáhnout Karen do bezpečí.

Jsem opravdu k ničemu, uvědomila si Laura. Díky šoku, který před chvílí zažila, necítila žádnou lítost. Nemusím se litovat. Nemusím se zlobit. Musím prostě přijmout skutečnost.

Opět vzhlédla. Kleopatra si vedla nečekaně dobře v zápase s Probuzenou připomínající obrovskou kudlankou. Zdatně podporovaná Natálií a Sylvií zasypávala nepřítele smrští rychlých ran.

Takže to nakonec byl úmysl, napadlo ji. Hilda věděla, co dělá, když doplnila extrémně rychlou Kleopatru těmi dvěmi. Obě dvě dokáží plynout s jóki, proto se dokáží přizpůsobit i tak výbušné povaze, jakou má Studená královna. Nejenže jí nepřekáží, ale ve vhodné chvíli se s ní synchronizují natolik, že na Probuzenou vždy míří tři meče.

Ale i přes dílčí úspěchy, výsledkem bitvy musela být nevyhnutelná porážka. Tolik poznala i ona. Přes množství drobných ran, kterými se nestvůrné tělo pavoučice a kudlanky přímo hemžilo, ani jedna klaimóra nemohla proniknout odolným krunýřem Probuzených.

To je tedy důvod, proč Samanta neútočí. Ví, že by jen plýtvala silami. Jaká hloupá náhoda sem přivedla je na jedné straně a takto obrněné monstra na straně druhé?

Chyběla v tom elementární spravedlnost. Osud se k nim obrátil zády a dal jasně najevo, že si nepřeje jejich vítězství.

Lauru popadlo neodbytné přání vzít zbraň a v poslední bitvě rozpustit veškeré rozhořčení a strach. Nevědomky uvolnila jóki a připravila se k útoku.

„Říkala jsem ti, co máš dělat,“ houkla Samanta přes rameno. „Ty jsi ale obtížný podřízený.“

Hřmící soutěska VIII.

Tři Probuzení postupovali pomalu ze západu, obklopení vysokými stěnami soutěsky. Jejich podoba zůstávala lidská, ale i Laura cítila, jak pod měkkou kůží pulsuje zdroj obrovského jóki.

Jak jenom můžou být tak klidné?

Rozhlédla se kolem. Vpravo vedle ní se připravovala Hilda s Natálií, obě dvě přikrčené jako běžec na startovní čáře. Malá Karen se snažila jejich postoj napodobit, ale místo soustředění měla ve tváři vepsány strach a vzrušení.

„Lauro,“ řekla a na okamžik se uvolnila, „už se těším, až si zase popovídáme.“

„Karen!“

Laura se pokusila udržet stejnou nonšalantní pózu, ale pak raději obrátila oči. Jsem příliš vystrašená, abych tomu věřila.

Kousek dál se chystala k boji nevyrovnaná Kleopatra, krytá Sylvií a Natálií. Proč právě dvě z nejcitlivějších bojovnic mají být se Studenou královnou, napadlo ji. Udělala to Hilda úmyslně? A nebo prostě okolnosti omezily její výběr?

Nakonec pohlédla před sebe na rovná Samantina záda. Opatrná stále zírala k nebi, jako by se snažila předpovídat počasí.

Co tam vidí, napadlo Lauru. Opravdu něco přijde z nebe?Božská pomoc?

Cítila k Samantě zároveň vděčnost a nenávist. Vděčnost za to, že ji nenutí nesmyslně nasazovat život. Nenávist za to, že s ní jedná bez respektu. Bez ohledu na hodnost a zkušenosti, obě dvě byly klaimórami. Jaké má právo s mnou jednat jako s přítěží? Copak jsem kotě, abych se pletla pod nohy?

„Už jsou tady,“ řekla hlasitě Hilda. „Připravte se!“

Tři Probuzení se zarazili. Vypadali jako obyčejný muž a dvě ženy. Jedna z žen nesla dokonce na ruce košík jako selka, která se vrací z trhu.

Třeba je to omyl, pomyslelo si nerozumné Lauřino já, zatímco to rozumné se mu vysmívalo: Třeba to jsou obyčejní… Ale jóki, které cítila, nemohlo klamat.

„Klaimóry,“ pověděla žena s výrazně hezkým obličejem a se záplavou havraních vlasů. Měla exotické rysy a dokonce i exotický přízvuk. „Ty malé zmije ještě žijí?“

„Hm,“ pověděl muž. „Nemá smysl se s nimi zdržovat. Jejich maso nestojí za moc, je to jako si žvýkat vlastní nohu.“

„Já souhlasím,“ pověděla žena s košíkem. Lauře připomínala mladou matku z obrazu v kostele. „Nosím si s sebou vlastní jídlo.“

S podivně mírným úsměvem odkryla plachtu košíku. Na dně leželo malé růžové dítě zabalené do povijanu.

Lauru zamrazilo. Tohle je, co se z nás stane? Nemilosrdná monstra?

Ucítila, že se chvěje.

„Ty zvíře,“ vyjekla malá Karen a pozvedla meč. „Ty jsi ho zabila.“

„Ale ne,“ odpověděla žena s košíkem. Jako na důkaz se dítě rozplakalo.„Ještě žije. Mám raději, když mi vydrží čerstvé.“

Opět se zasmála tím mírným příjemným smíchem. „Ale budu ho muset miláčka odložit. Nerada bych, aby se mi pomačkal, zatímco si budu vyřizovat jiné záležitosti.“

Napřímila se, napřáhla ruce a vypustila své jóki. Lauru zaplavil téměř neovladatelný pocit hrůzy. Kolem ní proudily temně rudé proudy neskutečné síly.

Vzpomněla si na Nataliiny pohrdavá slova. Tohle že je slabé? Tohle že by nebyl problém? Ach, slitování!

Probuzené se ruce protáhly do dlouhých háků připomínajících kudlanku. Na konci se leskly drápy ze zpevněné rohoviny, tvrdé skoro jako kámen. S trupem se udála podobná proměna. Tělo se pokrylo dlouhými pláty, jako tělo hmyzu pokrývá krunýř. Lidská kůže změnila barvu na hnědou s jedovatýma světlýma skvrnami.

Protáhlá ústa probuzené změněné do obřích kusadel se s hrozným skřípáním sevřela.

„Tak, děťátka,“ promluvil netvor hlubokým nesrozumitelným hlasem. „Pojďte k mamince. Na co čekáte…“

Kusadla se nedočkavě sevřela a odkápla z nich průhledná slina.

„Já nechápu…“

Laura se ohlédla a viděla, jak Kleopatra věnuje monstru svůj pečlivě pilovaný pohrdavý úsměv, „…jak vůbec můžeš s takovým rypákem mluvit? Podívala ses někdy do zrcadla.“

Bez dalšího rozmýšlení se Studená královna vrhla do boje a spolu s ní i její křídla, Sylvie a Natálie.

Laura si vydechla úlevou. Ať už vyřazená a nebo ne, přece jen byla ráda, že se jí tahle odpornost vyhnula. Jsem opravdu šťastná, pomyslila si zahanbeně.

Pak se ozvala Probuzená s exotickými rysy.

„Počítám,“ řekla, „že právě začíná moje píseň. Povězte, vy chudinky, už jste někdy tančily s chlapcem za soumraku?“

Než jí kdo stačil odpovědět, Probuzená se chytla za tvář, jako by se styděla: „Ó, odpusťte, já zapomněla, že jste zrůdy…“ Náhle se předklonila a s hlavou mezi koleny zašeptala: „…stejně jako já.“

Tentokrát jóki nevytrysklo tak prudce, ale i tak burácelo kolem tak divoce, že se Laura divila, proč nepraskají okolní skály.

Z nahrbených zad jí vypučelo osm velkých koulí. Ty se rozevřely jako rozvíjející květ. S odporným mlasknutím, jako by se otvírala obří škeble, se objevily dlouhé pavoučí nohy. Exotická tvář se pokryla černobílou kresbou ve tvaru kříže.

„Jsem Arachnea,“ zazpívala probuzená vysoce postaveným hlasem. „Jsem pavouček pro štěstí. Zatančíme si?“

Hranatá Hilda se rozkročila.

„Já budu tvůj protivník,“ řekla. „Kleopatra měla pravdu. Proč se nikdy nedíváte do zrcadla.“

S tímhle těžkopádným žertem, byl-li to žert, se Hilda následovaná Danae a malou Karen vrhla do boje.

Laura ještě zahlédla napůl vyděšený a napůl nadšený výraz své přítelkyně.

Opravdu si ještě popovídáme? Karen, Karen, buď opatrná.

Její starostlivé myšlenky přetrhl mužský Probuzený. Vypadal velmi nespokojeně, když pověděl.

„Skoro se mi zdá, že mne podceňujete. Zatím jsem zabíjel jen silné klaimóry. Za vás dvě se budu muset stydět.“

„Co to povídáš?“ optala se Samanta klidně. „Odkud bereš jistotu, že na tebe musíme být dvě?“

Hřmící soutěska VII.

Samanta se dívala na něžnou Lauru, jak se opírá o skálu a nervózně natahuje krk. V dáli se objevily tři malé tečky, postavy Probuzených. Samanta viděla rudou auru kolem každé z nich, která na dálku svítila jako maják.

Laura vytušila její pohled a obrátila se k ní s dojemně upřímným výrazem: „Já se nebojím, Samanta. Můžeš se na mne spolehnout.“

Další dychtivý adept na smrt, pomyslela si Samanta. Mluví stejně jako Raúl. Zatímco u něj by se styděla za zbabělost mužská pýcha, tuhle zase zrazuje falešná sebedůvěra, kterou do ní natloukla Organizace.

„Prašť jako uhoď,“ řekla nahlas.

„Co prosím?“

„Jak dlouho sloužíš, Lauro?“

„Několik měsíců.“

„Několik měsíců, co?“

Teprve po roce se ukázalo, zda klaimóra má šanci ještě žít. Jak se zmínila Sylvie, byla to doba, kdy se nahromadila celková únava z Adaptace a opotřebování lidské mysli, nenavyklé na neustálé nebezpečí. Klaimóry přece jen vznikaly z děvčátek, navyklých spíš na hru s panenkami než na mávání mečem.

Jak pošetilý život, pomyslila si Samanta. Na okamžik si vybavila venkovskou zábavu, kde se za zvuku hudby pohupovaly dívky stejně staré jako Laura a nebo Karen; a pohledem zpoza černých řas lákaly nesmělé chlapce.

„Lauro,“ řekla nakonec, „budeš plnit mé rozkazy bez ohledu na cokoliv?“

„Ano, Samanto.“

Vskutku, jak pošetilý, napadlo ji znovu. Nechce ani úlevy a nechce ani umírat v bitvě. Od nepaměti se v nás sváří pýcha a strach.

„Dobrá, Lauro. Nemusíš se bát, nezůstaneš vzadu. Právě naopak. Ty zaútočíš první a tím mi dáš čas odhalit slabiny netvora.“

Samanta pohlédla na svou společnici. Je to jako poslat ji spáchat sebevraždu. Uvědomuje si to?

Podle šokované hrůzy v Lauřiných očích poznala, že ano. Přesto mladá klaimóra kývla a sevřela pevně meč.

„Jak pošetilé,“ zabručela Samanta a položila ruku na Lauřino rameno. „Chvěješ se…“

„Ne, nechvěji. Nemám strach.“

„Chvěješ se a máš strach,“ opravila ji Samanta. „V nohách se ti usadil rosol a žaludek tě bolí. Cítíš se jako poslední zbabělec.“

„To není pravda!“

„Nemám stejné nadání jako Sylvie, ale tohle cítím. Stoupá z tebe černé jóki obav.“

„Černé jóki?“

Samanta se usmála. „To se jen tak říká. Už se uklidni. Nebudeš bojovat.“

„Ale já…“

„Musela jsem ti ukázat pravdu. Ty dobře víš, že tady nejsi nic platná, viď?“

Laura sklopila hlavu. „Ano,“ přiznala tiše. „Ale pokud mohu pomoci, pomůžu.“

„Pomůžeš mi, když se nebudeš plést pod nohy. Tvé zkušenosti jsou tak nepatrné, že na vážkách boje nebudou znamenat významný rozdíl…. Přesto mi můžeš velmi prospět.“

„Jak?“ Laura se dychtivě chopila poslední šance, jak být alespoň trochu užitečná. „Jak ti můžu být užitečná?“

Samanta ukázala prstem vzhůru. „Sleduj oblohu a nezapomeň nás včas varovat.“

„Co se stane?“

„To netuším. Vím jen, že to poznáš, až to přijde.“

Hřmící soutěska VI.

Číslo dvanáct Hilda se prohlédla sedm bojovnic. Nikdy nepatřila k přemýšlivým typům. Dávala přednost tvrdé práci, soustavnému úsilí, před vymýšlení zkratek. Když dostala úkol, plnila ho dostupnými prostředky. Nikdy se nevymlouvala na okolnosti, měla ráda pocit, že sama sobě nic nedluží.

Ne jako Kleopatra.

Hilda zkontrolovala, zda její pobočnice zaujala stanovenou pozici. Nikdo neznal lépe chyby Studené královny než ona.

„Číslo třicet tři se ještě neobjevila?“

„Lily se možná necítí jistá, když tu schází její starší sestřička.“

Už je o tu zase. Hilda věděla, že Kleopatra umí ukázat jen dvě tváře; buď sveřepě jízlivou a nebo naopak hrdě nedotknutelnou. Poslední dobou si vybírala hlavně tu první: jako by chtěla popřít svou přezdívku!

Hilda pomalu a důsledně hodnotila, koho má k dispozici. Naproti ní se o kámen opíraly malá Karen s ochotnou Laurou; obě dvě čísla tak nízká, že je ani nestálo za to zjišťovat. Jejich jóki se kolem nich drželo jako neurčitý modravý nádech.

Na ty dvě se spolehnout nemohu. Poslat je do boje by byla jejich smrt.

Obě dvě dívky jí hleděly do očí s mladickou důvěrou. Ne, nemohla je zabít, ať už na to měla Organizace jakýkoliv názor. Karen se na ni usmála.

„Vy dvě,“ řekla Hilda tvrdě, „vraťte se zpátky na hlídku. Nebudu vás potřebovat.“

Všechny kolem věděly, proč je odeslala pryč. Také si dobře uměly spočítat, že proti třem Probuzeným nebudou stát v sedmi, ale v pěti.

„Lily nám bude chybět,“ poznamenala číslo dvacet dva Danae. Tón poznámky, i její vzezření v sobě nesly něco profesorského. Měla dlouhý kostnatý obličej a veliké vypoulené oči. Hildě školometský přístup vyhovoval, alespoň měla pocit, že má za sebou kontrolu.

Ale Kleopatra se opět naježila.

„Každý ví, že bez velké sestřičky by byla ztracená.“

„To říkáš ty. Někteří věří, že její jóki by překonalo i současné číslo dvě. Organizace ji drží zkrátka, protože je tak mladá a nezkušená. Například jako…“ Danae zaváhala, ale nakonec jedovatě a s malým úsměvem dokončila: „… jako ty, Kleopatro.“

Kleopatra okamžitě namířila rukou k meči.

„Chceš vyzkoušet moji nezkušenost?“

„Nevidím důvod opakovat, co už provedla tady Samanta.“

Ve vzájemném souboji by Danae pravděpodobně prohrála, usoudila Hilda. Velmi dobře znala Kleopatřiny možnosti. A ještě lépe znala své. Nyní už dokázala vstřebat zjištění, že tajemná Samanta posunula své schopnosti nad jejich úroveň. Ale i tak… V čem leží zdroj její síly?

Kolem Samanty se rozkládal pulsující zelený mrak. Hilda nepatřila k expertům na čtení jóki, ale v základním odhadu se nemýlila. V nejlepším případě by překonala Danae. Nic víc.

Raději se obrátila na poslední z jejich skupiny. Číslo třicet, Natálie, stála stranou a se sklopenými víčky přikyvovala hlavou, jako by naslouchala neslyšitelné hudbě.

„Ano?“

Zřejmě vycítila Hildin pohled, takže se k ní obrátila. Z křehkého obličeje hleděly velké stříbrné oči, napůl zakryté ohromnými řasami.

„Co nového?“

Natálie se mírně usmála.

„Měla by ses ptát svých stráží.“

„Ptám se tebe.“

„Ještě máme několik minut času.“

„Jsou opravdu tři?“

„Bezpochyby.“

„Silní?“

„Nijak zvlášť… na Probuzené.“

Každá z nich pochopila, co chtěla Natálie povědět. Za jiných okolností, proti komandu tří až čtyř bojovnic, by představovali Probuzení zvládnutelný problém. Hilda snad poprvé v životě zatoužila proklít Organizaci. Jedinou rozumnou alternativou zůstává ústup. Kdyby tu alespoň byla Lily.

„Rozdělíme se do tří skupin,“ rozhodla. „První skupina já, Natálie a Karen. Druhá skupina Kleopatra, Sylvie a Danae. Třetí skupina Samanta a Laura… Vyhovuje ti to tak?“

Obrátila se přímo na Samantu. Víceméně ji odsoudila, aby si s Probuzeným poradila sama. Na Lauru se nemohla spolehnout stejně jako ona na Karen.

Samantiny myšlenky se schovávaly za obvyklým nepřístupným výrazem. Hilda zatoužila je poznat.

Já bych na jejím místě nic nenamítala, napadlo ji. Ale já si zakládám na hrdosti bojovnice, na čem si zakládá ona? Na opatrnosti? Pak odmítne. Téměř ji posílím na smrt.

K jejímu zklamání se zdálo, že Samanta hraje o čas.

„Sylvie,“ zeptala se vedle stojící klaimóry. „Co si o tom myslíš.“

Pohledem přitom ukázala vysoko nad jejich hlavy. Druhá jemně pokrčila rameny. Hilda se nemohla zbavit dojmu, že mezi nimi proběhla tichá záhadná komunikace.

Ani jsem netušila, že ty dvě se přátelí.

„Já myslím, že s ním můžeme počítat,“ pověděla Sylvie. „Ale ty jej přece znáš lépe.“

Jej? O čem to mluví. O tom člověku, co Samanta přivedla s sebou? Jaký ten má teď význam?

„Znám ho tři dny... Dokázala jsi ho přečíst?“

„Přečíst?“

Sylvie se téměř zachichotala. „Ale on v sobě nenese jóki. Tak či tak…“

Obě si znovu vyměnily ty záhadné pohledy.

„…nic jiného nám nezbývá.“

Hřmící soutěska V.

Snad poprvé v životě se Samanta stala středem pozornosti. Veškerou její předchozí snahou bylo nepřitáhnout něčí zájem. Politika Organizace, týkající se výjimečných bojovnic, příliš často přinášela ovoce v nutnosti nahradit prázdná místa.

Sedm dlouhých let, přemýšlela, když stála pod převislou skálou a pomalu žvýkala jablko, které jí hodila číslo devatenáct, přátelsky naladěná Sylvie. Měla jsem třikrát víc času než kterákoliv jiná, abych pilovala své umění.

Celý svět přišel Samanta postavený na hlavu. Kdyby zůstala člověkem a přežila své dětství, co by asi dělala? Zřejmě obchodnici a nebo kněžku v chrámu. Pochybovala, že by kdy toužila po mateřských povinnostech.

Takto jsem se stala dobrá v něčem, co naprosto odporuje mé přirozenosti. Samanta nesnášela boj, nenáviděla rychlá a často ukvapená rozhodnutí, které vyžaduje. Místo přípravy a důkladného zkoumání musel se člověk musel spolehnout na vypěstované návyky a instinkty.

„Skutečně ses časem dokázala tolik zlepšit.“

Sylvie, jedna z nejpůvabnějších a nejlaskavějších bojovnic, jako by jí četla myšlenky.

Samanta si ji změřila pohledem. Další z těch, které by jako lidské ženy volily jinou životní dráhu. Nebylo složité si představit Sylvii obklopenou kupou capartů.

A co z ní zbylo teď? Chladnokrevná bojovnice, která hledá alespoň náhražku lásky mezi ostatními klaimórami. Hledí na mne jako na sestru.

„Ano, je to jen zkušenost,“ řekla. „Kolik let už jsi u Organizace?“

„Za pár měsíců to budou tři.“

„Tři?“

Pouhé tři roky - a už teď patří mezi ty starší. Jak s ní srovnávat studenou Kleopatru, bojovnici teprve prvním rokem a zastávající vysokou hodnost jen proto, že její jóki náhodnou dosáhlo určité úrovně?

„Býváš vždycky tak zamyšlená?“ zeptala se Sylvie a přistoupila k ní. Mimoděk jí položila ruce na ramena.

„Musím přemýšlet, abych přežila.“

Samanta setřásla cizí dlaně a otočila se k Sylvii zády. „Můžu tě o něco poprosit?“

„Jistě.“

„Přišel se mnou člověk. Jmenuje se Raúl. Nedá se mu příliš věřit. Můžeš dohlédnout na to co dělá?“

Stále za zády cítila Sylviin dech.

„Když jsem tě poprvé potkala,“ řekla Sylvie. „Stála jsi stranou a každého sis prohlížela. Kdosi mi prozradil, že u Organizace sloužíš pět let. Hleděla jsem na tebe jako na zjevení. Já měla tenkrát za sebou jeden rok a byla jsem si jistá, že už nevydržím déle než pár měsíců. Každý jóma, na kterého mne poslali, byl horší a horší. Chtěla jsem se tě zeptat, jak jsi to dokázala.“

„Proč jsi to neudělala?“

„Dívala jsi se na každého, jako by to byl nepřítel. Zdálo se mi, že máš tajemství, o které se nechceš dělit.“

„Hloupost,“ zabručela Samanta. Sylviin náhled ji šokoval. Ovšem, právě u ní, nadané obyčejnou lidskou empatií, mohla předpokládat, že vycítí Samantino právé rozpoložení.

Cítila, že její uvolněnost mizí a místo ní nastupuje stará opatrnost.

„Už je to tady zase,“ poznamenala Sylvie klidně. „Já nejsem tvůj nepřítel. Nikdy bych tě nezradila.“

„Ani Organizaci?“ uklouzlo Samanta. Jsem s ní příliš uvolněná, pomyslela si zaraženě vzápětí. Ona je typ důvěrníka. Nedáš si pozor na jazyk a vyžvaníš jí všechno. Teď pochopí, čeho jsem se obávala.

„Ani před Organizací,“ kývla Sylvie, jako by jinou otázku ani nečekala.

Za Samantinými zády zavířil vzduch.

„Půjdu dohlédnout na toho Raúla, jak jsi chtěla. Tebe hledá Hilda, myslím, že z tebe hodlá udělat velitele jedné skupiny…“

Ještě než zmizel poslední záchvěv jejího jóky, poznamenala tiše: „Mně můžeš věřit, sestro. Já také nechci zemřít.“

Sotva odešla, vstoupila do příšeří stanu Karen, jedna z nejmladších klaimór.

„Samanto,“ řekla uctivě, „posílá pro tebe Hilda. Právě svolává vojenskou poradu.“

Samanta se vydala za ní, stále ještě v hlubokém šoku.

Obyčejná schopnost lidské empatie, že? Zlobila se sama na sebe, že Sylvii tolik podcenila. Evidentně nebyla jediná, kdo si hodlal udržet své tajemství. Spojením schopnosti vcítit se do druhých a mistrovského čtení výkyvů v jóki, dokázala tato Sylvie vytvořit unikátní dovednost, hraničící téměř se čtením myšlenek.

Musím si na ni dát pozor, umínila si. V případě potřeby se jí nesmím váhat zbavit.

Hřmící soutěska IV.

Raúl viděl, jak se všechny klaimóry shlukly kolem té studené slepice a vzrušeně o něčem debatují.

Klaimóry, neklaimóry, pomyslel si. Chovají se jako obyčejné ženské.

Zamračeně si odplivl a strčil ruce hluboko pod pončo. Na jednu stranu byl rád, že „jeho čarodějnice“ zvítězila, na druhou stranu se zlobil, že ho nazvala svou hračkou.

Jeho zloba ale nešla příliš ze srdce. Čím déle se ten urážlivý rozhovor přehrával, tím více dokázal klaimóře odpustit.

No co, krčil rameny, tyhle čarodějnice si nechtějí zadat. Co já jsem pro ně? Obyčejný člověk.

Hřálo ho, že ho Samanta považuje za jejího. Náznak vlastnictví ho těšil; posledních pár dnů se cítil tak vykořeněný, tak nesvůj.

Celý život jsem někam patřil, přemýšlel trpce. Ve škole, v dole, na plantáži a mezi zbojníky. Teď nemohu říkat my, musím být jen já.

Závistivě hleděl na hlouček klaimór a dal by cokoliv, aby se na něj „jeho“ Samanta obrátila a řekla směrem k němu nějaký suchý žert. Představoval si, jak by jí stejně suše odsekl a tvářil se uraženě.

„Hej,“ začal, aby ji na sebe upozornil. Instinkt mu ale napověděl, že nyní nemůže uspět. Navíc by si připadal, jako že se o pozornost prosí.

Se zaťatými zuby se obrátil a rozhodl se, že z blízka prostuduje tábořiště klaimór. Nedaleko odsud se tyčily improvizované stany z plachet.

Ubožácké podmínky, napadlo ho. I mezi zbojníky jsme měli lepší.

Když přišel blíž, ke svému úžasu zjistil, že u ohně sedí pět lidských postav. Jejich zelené oděvy svědčily, že patří mezi zálesáky, lovce kožešin.

„Zdravím vespolek!“

Místo odpovědi se mu dostalo unavených prázdných pohledů. Někteří se ani nenamáhali zvednout hlavu, jako by byli ponořeni do vzdálených úvah.

„Ehm,“ odkašlal si Raúl a ukázal na kotlík hovězího vývaru, který se vařil nad ohněm, „tak se ptám, jestli mi nabídnete trochu teplé polívky?“

Jeden z mužů vstal, sebral odloženou naběračku a nalil plnou misku. Pak odřezal dva krajíce chleba a podal je Raúlovi.

„Jez, příteli,“ pověděl zastřeně. „Nás si nevšímej. Sotva ti budeme odpovídat.“

Zbojník se s chutí zakousl do chleba a lžičkou, kterou vytáhl z boty, se pustil do polévky.

„Omlouvám se, že ruším, ale jsem společenský tvor. A jak asi víte, s klaimórou si člověk nepopovídá… Jak se jmenuješ, kamaráde?“

Muž zaváhal, zda odpovědět.

„Vincent,“ řekl nakonec.

Výborně, výborně, pomyslel si Raúl, ledy tají. Věděl, že jakmile muž jednou promluvil, bude chtít pokračovat. Pouze jedna věc ho znervózňovala. Vincentovy oči až příliš připomínaly oči ubohého Karlose. Také z nich sálaly strach a zoufalství.

„Co tady vůbec děláte, lidi?“ zeptal se Raúl srdečně. „Paktujete se s čarodějnicemi?“

„Proč jsi tady ty?“ odpověděl Vincent otázkou.

„Já? Jsem zabiják jómů. Patřím k jedné z těch čarodějnic.“

„Skutečně?“

Několik z nich zvedlo konečně hlavy a pochybovačně se na něj zadívalo. „My také známe jómy. Samotný člověk proti nim nic nesvede.“

„Já už zabil dva,“ pochlubil se Raúl. „Nebo jsem u toho pomáhal. Nemusíte mi věřit, když nechcete, ale jedním z nich byla i Probuzená bytost.“

„Probuzená bytost?“ Muži už poslouchali všichni.

„Tahle Probuzená bytost,“ optal se Vincent, „má něco společného s jómou?“

„Moc ne,“ odpověděl opatrně Raúl. Vzpomněl si, jak reagovala Samanta, když se zmínil o Probuzených. Klaimóry by byly nerady, kdyby roztruboval jejich tajemství. A on Samanta dlužil svůj život.

„Když ti povíme, že jsme viděli netvory větší než člověk, podivných tvarů, budeme mluvit o tomtéž?“ naléhal Vincent.

Oni se s nimi setkali. Raúl si vzpomněl na rozhovor Samanty s Kasem, který vyslechl. Také si vzpomněl na váhavost bojovnice, když hovořila o svých šancích na vítězství.

„Ano, budeme hovořit o tomtéž,“ přikývl.

„Bojoval si s takovým netvorem?“ optal se Vincent.

„A vy jste takového někde viděli?“ zeptal se Raúl.

„Viděli jsme tři,“ řekl Vincent neutrálně. „Přišli do naší vesnice a povraždili všechny bez výjimky. Nás pět se právě vracelo z lesa. Leželi jsme schovaní mezi stromy.“

Tři netvoři? Raúl se nevědomky otřásl. Čili na světě jich běhá víc než jeden…

„Takže jste utekli?“

Vincent pokrčil rameny: „Před čím bychom tak utíkali? Před smrtí? Celé naše rodiny jsou mrtvé. Naši rodiče, ženy i děti. Myslíš, že máme pro co žít?“

Odevzdaná trpkost Raúla zaskočila. On sám svým způsobem také ztratil všechny, na kterých mu záleželo, dokonce několikrát, ale přesto žil dál, soustředěný na nalezení další lidské smečky, do které by mohl patřit. Vzdát se života kvůli čemukoliv ho nikdy nenapadlo.

„Dobrá,“ pověděl, „tak proč jste vlastně tady?

„Po té události,“ pověděl Vincent, „jsme se rozhodli, že musíme zabránit, aby další vesnice skončila jako naše. Viděli jsme, kam netvoří míří a tak jsme je předběhli po cestách, které známe jen my, abychom varovali ostatní.“

Raúl ho poplácal po rameni.

„Jste dobří chlapi,“ řekl, „neutápíte se v lítosti. Máte cíl. Bojujete. A co bylo dál?“

„Tady v průsmyku jsme narazili na klaimóru s Výběrčím. Pověděli jsme jim, co se stalo, a oni…“

„Oni co?“ zeptal se Raúl zvědavě. „Stejně jste jim nemohli zaplatit. Měli jste jít dál.“

„Neptali se na peníze. Naopak, řekli nám, že si nemusíme dělat starosti. Že Organizace jómy zastaví.“

„Jen tak? Bezplatně?“

„Ano,“ přikývl Vincent. „Také jsme jim ze začátku nevěřili, proto jsme se utábořili tady a čekali, co se bude dít. Postupně se sem stahovali klaimóry z celého okolí, připravené na boj.“

„Dobrá,“ kývl Raúl. „Ale teď už máte jistotu, že Organizace slib dodrží. Proč tady zůstáváte?“

Muži si vyměnili pohledy.

„Ty jsi opravdu s nimi bojoval?“ zeptal se Vincent. „Zabil jsi Probuzeného?“

„Bojoval a nezabil,“ řekl Raúl s nepříjemným tušením. Připomněl si, jak se ho snažila Samanta odradit od boje – a tentokrát už lépe chápal, že jednala v jeho vlastním zájmu. Přesto měl stále dojem, že má s Probuzenými nevyřízené účty.

„Proč se vůbec ptáte?“ zeptal se podrážděně. „Máte snad chuť se jim postavit také?“

Muži si opět vyměnili pohledy.

„Ano,“ řekl nakonec Vincent. „Naučíš nás, jak na to?“

Hřmící soutěska III.

Dva meče se opíraly o sebe, dvě bojovnice si hleděly do tváří. Šedivý Raúl uskočil poděšeně stranou, jako by se právě teď probudil.

„Co to má znamenat?“ zeptala se číslo dvanáct zachmuřeně.

„No tak, Hildo,“ řekla Kleopatra a nepříjemně se usmála. „nech nás, ať se pobavíme. Chci trochu zahřát tu svoji studenou krev.“

Číslo dvanáct, Hilda, zaváhala. Stále upřeně pozorovala Samantu, když se ptala: „Jsi si opravdu jistá?“

„Do první krve, nic vážného,“ odpověděla Kleopatra.

„V to doufám už kvůli tobě.“

Kdo by čekal u Hildy tolik pochopení, pomyslela si Samanta. Na rozdíl od té druhé ona cítí, že tu není něco v pořádku.

Bojovnice od sebe odstoupily, každá asi o dva kroky. Stály na tvrdém kamenném podkladu. Z dáli se k nim blížilo několik klaimór, vylákaných představou boje.

Samanta poznala několik známých tváří.

„No ne,“ poznamenal Raúl. „Tady je to jako o sabatu. Samá čarodějnice.“

Lupič také ustoupil, přitom dlaň stále držel na mačetě. „Ještě jsme spolu neskončili, ty zmrzlá Kleopatro. Před chvílí jsi mne překvapila, ty slepice. Příště už budu připravený.“

To je nezmar! Samanta pocítila lechtavý záchvěv veselí. Skutečnou radost už necítila celé roky, vždy jen mírné pobavení.

Kleopatra se neobtěžovala mu odpovědět.

„Nevystrašila jsem tě příliš, Opatrná?“ naléhala. „Nechceš raději utéct?“

Pomalu kolem sebe kroužily, obrovské meče mírně nakloněné. Z příchozích klaimór se utvořil zaujatý polokruh.

„Kdo je ta druhá?“ ptala se kterási.

„Myslím, že číslo dvacet pět, Opatrná Samanta.“

Přezdívky se mezi nimi udělovaly poměrně často. I já musím mít nějakou… Přesto se v Samanta vařila krev. Slůvko opatrná lze snadno zaměnit za slůvko zbabělá.

Dříve mi by mi to nevadilo. Jenomže dřív jsem sama nebojovala s Probuzeným. Kromě hněvu cítila ale i něco jiného, chladný rozum ji napovídal, že nastal čas změn.

Dnešním dnem skoncuji nejen s jednou hloupou přezdívkou, pomyslela si.

„Kleopatro,“ řekla nahlas, „ty jsi číslo patnáct?

„Ano, snad tě to příliš nepolekalo…“

„Já jen…“ Samanta zaváhala, aby dala celé větě lépe vyniknout, „… jestli nejsi pro mne příliš slabá.“

Kleopatřiny oči se proměnily v úzké čárky. Známka, že se chystá k výpadu, uvědomila si Samanta. To je ale ošidný návyk!

„Slabá? Zkus tohle…!“

Kleopatra zaútočila jako blesk. Tentokrát rychlost čepele několikrát přesáhla předchozí útok na Raúla.

Samanta ho ale odmávla lenivým mávnutím meče.

Mezi shromážděnými bojovnicemi zvedl udivený šepot.

„Neuvěřitelné! To že je až číslo dvacet pět?“

„Buďte ticho,“ okřikla je Hilda. „Proč jsou tady i hlídky? Karen! Lauro! Zpátky na stanoviště.“

Napětí diváků vzrostlo. Obě duelantky se do sebe zuřivě pustily. Vzduchem jako ohňostroj létaly roje jisker, jak se ocel střetla s ocelí. Zatímco Kleopatra násobila sílu a rychlost svých úderů každým okamžikem, Samanta se omezila na pouhou obranu.

„Výborně, čarodějnice,“ zakřičel Raúl. „Vypadá to, že si poradíš i beze mne.“

Další výbuch veselí stál Samantu málem život. Co se to se mnou děje, napomínala se. To je divný pocit! Cítím se tak… svobodná! Ale proč?

„Neber mne na lehkou váhu,“ vrčela Kleopatra. Dlouhý kobylí obličej se jí ještě protáhl, čelist jí vystoupla a mezi dásněmi narostly ostré tesáky. Panenky jí zlatě žhnuly.

Tolik jóki, pomyslela si Samanta. Tolik síly je v ní. Ale ve srovnání s Probuzenou bytostí je to jako říčka proti rozběsněnému moři.

„Proč jsi tak slabá?“ zeptala se.

V otázce se neskrýval žádný skrytý smysl, žádná provokace. Její mysl nedokázala pochopit ten propastný rozdíl. Podle deformací těla soupeřky mohla určit, že se soupeřka blíží Hranici. Ale přesto…

„… tak slabá!“

„Zabiji tě!“ zavrčela Kleopatra. „Já… nejsem…slabá! Nejsem slabá!“

Rychlost boje se několikrát znásobila. Ocelové čepele se míhaly jako blesky.

„Tedy,“ oslovil Raúl jednu přihlížející klaimóru, „ty jsi na to možná zvyklá, ale mi běhá mráz po zádech.“

Oslovená jen zavrtěla hlavou.

„Tohle jsem nikdy neviděla.“

Ledová královna? Samanta nechala opět své myšlenky toulat. Proč právě taková přezdívka? Koho by napadlo, že se za ní skrývá tak vášnivá povaha? Není už na čase věci ukončit? Blíží se Hranici, brzy se probudí…

„Už to trvalo příliš dlouho,“ poznamenala klidně. „Musím tě zastavit.“

„Zkus to, pokud to dokážeš.“

Alespoň tolik Samanta pochopila. Slova, které opouštěly Kleopatřinu mordu, nepřipomínaly žádný lidský jazyk. Není divu, že nás lidé mají za monstra, pomyslela si.

Přišel další úder. Místo aby se jej pokoušela odrazit, Samanta ho nechal sklouznout po čepeli, natáhla se a přitáhla si zaskočenou Kleopatru na hruď. K hrdlu jí přiložila čepel.

„Uklidni se,“ zašeptala jí do ucha. „Já nejsem tvůj nepřítel. Uklidni se.“

Věděla, že bojovnice, přivedená až k samotné Hranici, ji nebude poslouchat. Stále z ní cítila planoucí jóki, rozvířené bojovým šílenstvím.

„Ustup,“ pokynula jí Hilda a také tasila. „Pro ni už je pozdě. Musíme zajistit, aby zemřela jako člověk. Nechala jsem věci zajít příliš daleko.“

Samanta pozorovala hranatou postavu čísla dvanáct a cítila, jak tělo v její náruči vyděšeně tuhne. Takže i ledová Kleopatra se bojí smrti. Možná si namlouvá, že se bojí Probuzení, ale já vím svoje… Nikdo není připravený odejít tak náhle.

Na okamžik pocítila ke své protivnici lítost, zatímco k vojácké Hildě jen neskutečnou nenávist.

Fanatismus Organizace se v ní zakořenil jako vytrvalý plevel. Vyrveš tady, naroste támhle.

Aniž si to uvědomila, oči jí začaly zářit. Hilda užasle ustoupila. Najednou netušila, na koho namířit meč.

„Nemusíš ji hned zabíjet,“ ozvala se Samanta chladně. „Měj trochu úcty k životu. Podívej…“

O technice, kterou se chystala použít, nevěděla víc, než že existuje. Z vyděšené Kleopatry se valil nepravidelný příval jóki. Opatrně, jako by tlumila dětskou houpačku, se Samanta pokusila uklidnit divoké vlny jóki tím, že je synchronizovala s vlastním vnitřním klidem. Erupce nezvladatelné energie ustávaly, jako by se do rozbouřeného moře nalil olej.

„Co to dělá?“ zeptalo se několik klaimór. „O co se pokouší?“

„Nerušte ji,“ okřikla je Hilda a ustoupila. „Nevím, co se děje, ale číslo patnáct se vrací. Vrací se,“ opakovala téměř jásavě.

Možná jsem se v ní pletla, napadlo Samantu. Tolik radosti nemůže cítit žádný fanatik.

Napočítala v duchu do šedesáti a tehdy, když už nebezpečí pominulo, pustila Kleopatru k nohám. Bojový zápal z obou vyprchal. Zůstala jen bláznivá chuť žít.

Hřmící soutěska II.

Rozhostilo se ticho, ale nakonec se vetřelec pomalu spustil po stráni dolů. Objevila se mužská postava zahalená do ponča a kráčející houpavých krokem. U boku nesl muž dlouhou mačetu, schovanou v ručně vyřezávaném koženém pouzdře.

„Raúl,“ řekla Samanta.

Zbojník se zašklebil, jako by ho potěšilo, že jej poznala. Jeho nepříjemný lotrovský výraz tak získal divoce posupný nádech.

„Hej, čarodějnice,“ zavolal, „jsi překvapená, že mne vidíš?“

„Zklamaná možná, překvapená sotva. Čekala jsem tři dny, kdy tě to přestane bavit.“

„Nohy mne bolí jako čert,“ přiznal Raúl. „Vy čarodějnice nikdy neodpočíváte, nikdy nejíte? Proč se tak ženeš?“

„Zvědavý jako malé dítě,“ odsekla a vydala se na další cestu. Raúl se bez váhání vydal za ní, jako by se rozumělo samo sebou, že ji bude následovat.

„Ten tvůj šéf,“ podotkl, když se ocitl po jejím boku, „bude pěkný pitomec, co?“

Šéf? Samantu překvapilo, že Raúl, který zřejmě vyslechl celý jejich rozhovor, považuje Kasa za nadřízeného.

„Kasus je můj Výběrčí,“ vysvětlila. Neviděla důvod něco před loupežníkem skrývat. Probuzený mu stačil prozradit i ta největší tajemství Organizace. Navíc ji popudilo, že by mohl mít tak absurdní myšlenku, že…

Zarazila se. Ovšem, kdo by pochyboval o našem vzájemném postavení? Stojíme proti sobě, Kasus mluví zvýšeným hlasem, já nakonec ustupuji… Ano, to je logický předpoklad.

„Výběrčí je šéf klaimóry, že?“ ptal se Raúl umíněně. „To tě docela lituji. Není co divu, že jsi nasupená, když jednáš s takovým oslem.“

„Kasus patří k Organizaci jako já,“ řekla. „Přináší zprávy a příkazy od rady. Nic víc, nic míň.“

„Tak proč ho nezabiješ? Proč mu neutrhneš hlavu? Na mne jsi tak milá nebyla.“

„Otázky! Otázky!“ řekla a na okamžik ztratila vyrovnanost. „Mysli si, co chceš. Proč jdeš se mnou?“

„Teď se ptáš ty.“

„Ne že by mne to zajímalo.“

Oba se odmlčeli. Přišli k úpatí Bouřlivých hor a před nimi se rozprostřel široké horské pásmo. Jeho vrcholky pokrývala věčná vrstva ledu a sněhu.

„Víš,“ promluvil Raúl, „jdu za tebou, protože nemám nic lepšího na práci. Moje banda se vypařila jako pára. Zbyli jsme jen Karlos a já.“

„Vzpomínám si na něj.“

„Karlos se sesypal. Už jen blábolil, když jsem ho našel schovaného ve vesnici. Strašily ho příšerné noční můry.“

„Za to ty jsi spal dobře.“

„Samozřejmě,“ holedbal se Raúl. „To by muselo být jiné monstrum, aby mi pokazilo spaní.“

Takový fanfarón, napadlo Samantu. Pak si vybavila, jak Raúl statečně, i když zbytečně stál při ní, jak odmítal odejít… Ale každý jiný by ho ale považoval za žvanila. Měl by si hlídat ústa.

Vstoupili do malého údolí, obklopeného z obou stran ostrými hranami žuly.

„Vida, uvítací výbor,“ poznamenal náhle

Raúl. Zpoza velké skály vyšly dvě klaimóry a vydaly se jim vstříc. Samanta poznala hranatou vojáckou postavu čísla dvanáct. Bojovnice vedle ní jí nebyla povědomá. Dlouhá koňská tvář, podlouhlé oči, malé rty? Marně si ji pokoušela zařadit.

„Takže poslali i tebe?“

Číslo dvanáct jí kývla na pozdrav a lhostejným bezvýrazným přejela Raúla. Nikdy nepokládala otázky, které považovala za bezpředmětné. Jestliže si Samanta přivedla člověka, měla zřejmě proto důvod.

„Nazdar, čarodějnice,“ ozval se Raúl. „Přišli jsme na pomoc hned, jak jsme se to dozvěděli.“

„Dozvěděli? Kdo je to?“

Číslo dvanáct konečně projevila zájem.

„Kolemjdoucí,“ řekla Samanta a pokrčila rameny. „Přišel za mnou.“

„No ovšem, kolemjdoucí,“ ozvala se druhá klaimóra a nepříjemně se usmála. Podlouhlé oči se ještě zúžily. „Opatrná odpověď. Nakonec, co jiného čekat od Opatrné Samanty. Aby sis náhodou nezadala...“

„A ty jsi kdo?“

„Číslo patnáct, Kleopatra.“

„Studená královna?“

Bojovnici se oči stáhly do úzké čárky. „Takže jsi o mně slyšela. Měla bys ale vědět, že tuhle přezdívku nesnáším.“

„To je půjčka za oplátku,“ opáčila Samanta. „Také nemusím, když o mně rozhlašují, že jsem příliš opatrná.“

„Proč by ses za to měla stydět? Každý ví, že chodíš tam, kde chybí nebezpečí. Vy dva se nikdy nepotkáte. Až se tady objeví Probuzení, měla bych vás možná představit. Pochybuji, že jsi vůbec viděla jómu.“

Zkouší mne vyprovokovat? Při náladě, jakou mám poslední dny, to nebude potíž. Ucítila, jak v ní vaří krev. Do rozhovoru se ale vložil Raúl.

„Hele, ty ledová nádhero,“ poznamenal, „nevím jak ty, ale tady tahle čarodějnice jednoho Probuzeného vyřídila… Pravda, s trochou mé pomoci,“ dodal skromně a položil ruku na mačetu.

„Probuzeného?“

Tentokrát se opět ptala číslo dvanáct. Její otázka šla přímo na dřeň, s pominutím Raúlova vychloubání. „Je to pravda?“

„Měla jsem štěstí.“

Samanta věděla, že narozdíl od hlupáka Kase, číslo dvanáct si umí lépe udělat představu, jak nepravděpodobná byla její naděje na vítězství.

Klaimóra nadzvedla zlehka obočí.

„Sama?“

„Ano.“

„Chápu.“

Víc hranatá bojovnice nepověděla, ale závěr si už učinila.

„Chápu,“ opakovala Kleopatra jízlivě. „Takže slavné vítězství, co? Moje gratulace, Opatrná. Čili sis sebou vzala suvenýr.“

Koutek své dlouhé brady ukázala na Raúla. „Ještě že jsi těch vítězství neutrpěla mnoho. To bys sebou vlekla celou smečku.“

Samanta za sebou vycítila pohyb. Raúlovi snad došla trpělivost, možná se mu nezamlouvalo, že jej někdo považuje za pouhý předmět na památku. Ruka mu sjela k mačetě.

„Ty slepice se studeným zobákem,“ zařval, „já tě…“

Kleopatra jako by jeho pohyb čekala. Možná že jí dotklo oslovení, možná si chtěla jen pohrát. Dlouhý meč opustil pochvu.

Ten potížista dostane za vyučenou, pomyslela si Samanta a sledovala, jak se na vyděšeného lupiče snáší meč otočený na plocho. Číslo patnáct ctila kodex, nezabila by člověka. Alespoň si příště dá Raúl pozor na jazyk…

Zazvonila ocel o ocel. Na poslední chvíli Samanta tasila a zabránila zbrani dopadnout.

„Nevzpomínám si,“ řekla klidně k užaslé Kleopatře, „že bych ti kdy dovolila hrát si s mojí hračkou.“

Hřmící soutěska I.

Černý kos hledal ve vysoké trávě dlouhé žížaly. Sotva jednu ukořistil, zašvitořil a odlétl do větví, kde čekala tři nenasytná ptáčata.

Jeho činnost má alespoň smysl, pomyslela si Samanta. Ovšem, jaký má smysl tohle žvanění, nevím.

Naproti ní stál pohledný mladík, její nový Výběrčí. Posledního povýšila Organizace před měsícem a místo něj poslala nováčka.

Svým způsobem mne to unavuje, přemýšlela. K čemu intriky, když mi sám osud hraje do karet?

Poté, co zabila Probuzeného, se dalo čekat, že rada zbystří pozornost. Navzdory všem zkušenostem zůstala na živu, místo aby zemřela. Každý, kdo má mozek v hlavě, by považoval okolnosti za přinejmenším podezřelé.

Ne tak Kasus. Čím méně toho věděl, tím více se ozýval.

„Věci už nebudou jako bývaly,“ rozčiloval se. „Nevím, na co jsi byla zvyklá, ale já vyžaduji pořádek. Pořádek, rozuměla jsi?“

Samanta ho sledovala zpoza ospalých víček. Poslouchat jeho sebestředné pokyny ji vyčerpalo víc než třídenní pochod. Ten člověk nedokázal přestat žvanit.

Rostoucí podrážděnost maskovala jen chladná maska klaimóry. Lidé, napadalo ji stále častěji, si nezaslouží slitování.

Poslední dobou se stávala popudlivější; jednat s lidmi se jí stále více protivilo. Možná se na mé psychice podepsalo částečné probuzení.

Ne, stále ještě netoužila posvačit Kasovy vnitřnosti. Zdrojem narůstající iritace musela hledat jinde.

„Rozuměla jsi mi?“ zakřičel zase Kasus. „Zopakuj mi, co jsem právě říkal.“

Líně si ho prohlížela, než se zvedla a přehodila meč přes rameno.

„V horách mají potíže, půjdu tam,“ utrousila.

Právě jsem rozbila obraz způsobné bojovnice, pomyslila si. Ale tohle předstírání trvalo příliš dlouho. Nyní musím pokračovat jinak.

Kasus se vztekal jako malý kluk.

„Ty se mne opovažuješ ignorovat? Vrať se zpátky! To je rozkaz!“

Ještě slovo, přísahala pro sebe, ještě slovo a zabiji ho.

Do očí se jí nahrnula krev, známka bouřícího se jóki. Barva panenek se měnila na žhnoucí žlutou. Ještě slovo a …

„Oznámím tvou neposlušnost Organizaci.“

Otočila se k němu.

„Promiň, ty jsi něco říkal?“

„Mluvil jsem o Bouřlivých horách,“ řekl Kasus nedůtklivě. „Právě se tam stahuje osm bojovnic. Víš, co to znamená, číslo dvacet pět?“

On se ji snad opovažoval zkoušet? V každém případě ještě nenadešel čas být k němu příliš nezdvořilá.

„Probuzené bytosti?“ nadhodila.

„Správně, správně. Tři slabí Probuzení. Normálně by stačilo poslat vás pár, jenomže tady v okolí nemáme dost silných bojovnic. Povede vás číslo dvanáct.“

Číslo dvanáct? Samanta si vzpomínala na ramenatou klaimóru s krátkým sestřihem a s hřmotnými vojáckými způsoby. Patřila mezi ty ženy, které nebylo snadné rozeznat od mužů. Za jiných okolností by ji kdekdo považoval za příliš emancipovanou, v Organizaci ovšem měla jiné poslání než rodit děti a prát špinavé prádlo.

Žádná z nás nemůže být dost emancipovaná, napadlo ji. Nakonec, o ženách víme stejně málo jako ony o nás.

Samanta si připomněla všechny ty zástupy vyděšených vesničanů, kteří kdy na ni vyvalovali oči. Procházela jejich řadami jako kuriozita, jako část cirkusového představení. Matky schovávající děti za široké sukně, dlaně mužů sevřené na rolnickém nářadí…

Potřásla hlavou, aby zahnala horečnaté mžitky před očima.

„Půjdu,“ řekla.

„Půjdeš, až já povím,“ vyskočil Kasus. „Vážně, když mi o tobě tvrdili, že s tebou nebudou potíže, neměl jsem jim věřit.“

Potíže? On si takto představuje potíže? Samanta věděla o klaimórách, které se Organizaci podřizovaly pouze formálně, vždy na úzkém ostří mezi tolerovanou vzpurností a otevřenou vzpourou.

„Už vím všechno, co potřebuji,“ namítla.

„Nevíš vůbec nic. Nemáš plán. Vám chybí vedení. Ale to já změním…“

„Poslouchám.“

Samanta se zvědavě na Kasa zahleděla. Plány nikdy neexistovaly; byly posílány sem a tam podle momentální potřeby. V rozlehlé rustikální krajině představovalo potíž informace předat, natož ještě hodnotit. Vždy se hodně sázelo na samostatnost.

Jakpak to asi změní tenhle? Pohrdáním si odfrkla jako divoká kobyla.

„Musíš spolupracovat s ostatními,“ zvedl Kasus prostředníček. „Spolupráce je základ.“

Spolupráce? Jaký je jen propastný rozdíl mezi navrhnout a vykonat! Samanta se přes veškerou nechuť pokusila radu Výběrčího rozumně zhodnotit.

Klaimóry kooperovat téměř nedokázaly. Jejich běžné mise vyžadovaly pravý opak; na nikoho se nemůžeš spolehnout, takový základ si osvojila každá. Na vše zůstávaly samy, obklopené nepřátelským prostředím. Pracovat v týmu vyžaduje jiné návyky než pracovat samostatně.

Samanta nemohla přenechat kterýkoliv díl jinému vojákovi. Od obrany až po útok, vše probíhalo v její režii. Pokud by selhala, stálo by ji to život. Nikdo by její chybu nenapravil.

Pokrčila rameny.

„Chápu, spolupracovat… Tak tedy sbohem.“

Tentokrát ji na cestě provázelo ticho. Kasus kromě bručivého pozdravu na rozloučenou už o sobě nedal vědět.

Samanta šla dolů po kamenité cestě a blahopřála si k útěku. Na okamžik se jí vybavila vzpomínka: Děvče před učitelem s rákoskou se zachraňuje před výpraskem pohotovou lží.

To jsem kdysi byla já.

Stejně jako kdysi, i tentokrát měla pocit rozjaření. Ubohé vítězství! Tehdejší učitel představoval veškerou autoritu dospělého světa. Kasus byl cucák s mlékem na bradě.

Zarazila se. Cucák?

Bůhví odkud tohle slovíčko dorazilo. Nepatřilo do jejího obvyklého slovníku, ani do slovníku lidského dítěte, kterým kdysi byla. Jak se mi dostalo na jazyk?To ale může počkat…

Zastavila se a sáhla po meči. Kolem rostl hustý borový les, ponořený do přízračné tmy nepoznamenané kulturní snahou lidské sekery. Zapraskalo pár větviček, jak se někdo ukrytý mezi keři pokoušel opatrně klaimóru sledovat.

„Vylez,“ řekla Samanta a tasila meč.„Vylez a konečně se ukaž. Já vím, že jsi tam!“