Hučení požáru stále sílilo. Na schodišti stále narůstala teplota. Železné kování dveří se rozpálilo do ruda.
Zač mne trestáš?
Doktor Ditrich nevěděl, zda se ptá vážně a nebo jen na posledních chvíli žertuje s nebesy.
Důvodů, proč by s ním vyšší bytost nemusela být spokojená, se našlo mnoho.
Nikdo ovšem není bez viny. Dokonce ani Gunter za mnou.
Ohlédl se k unavené postavě knihovníka, stále zasmušilého ze ztráty milovaných knih.
„Všechny jsou pryč,“ slyšel ho mumlat. „Tolik ztracených vědomostí.“
Bylo samo o sobě dost šokující slyšet Guntera mluvit takto. Každý by ho pokládal za největšího lidumila. Přitom nad desítkami mrtvých neprolil ani slzu. Jediné, na čem mu záleží, jsou jeho proklaté knihy.
Doktora Ditricha zlomyslně napadlo, že se s nimi Gunter brzy shledá. A on ho na té poslední cestě doprovodí.
„Co budeme dělat? Jak se odsud dostaneme?“
Doktor Ditrich nevěřil vlastním uším. Ten šílenec se konečně probudil? Copak nechápe, že jsme ztraceni?
„Vypadá to, Guntere, že asi zemřeme.“
„Opravdu?“
Knihovník přijal tu zprávu se stejným klidem, jako by mu kdosi oznámil, že zítra přestane pršet.
„Proč, Ditrichu?“
„Proč? Vy se ptáte proč?“
Hysterické veselí se prodralo za koutky Ditrichových úst.
„Dovolte, Guntere, abych vás uvedl do obrazu. Naslouchejte mne prosím pozorně. Vidíte támhlety dveře…?“
Knihovník se poslušně zahleděl podél napřažené ruky.
„Ano, zřetelně.“
„Velmi dobře. Takže za nimi právě zuří požár. Rozumíte mi, Guntere, požár? Víte, co je to požár, Guntere? Četl jste o něčem takovém v nějaké zatracené knížce?“
„Ano, v mnoha,“ přikývl knihovník poslušně. „Vlastně celou mou rodinu zabil oheň. Myslím, že si umím požár docela dobře představit.“
„Ach…“
Doktor Ditrich se zastyděl. Vlna hanby ho polila jako studená sprcha. Vždyť o něm vlastně nic nevím. Plýtvat sarkasmem na starého bezbranného ubožáka! Tohle mají být moje poslední chvilky?
„Promiňte, Guntere.“
„Za co se omlouváte, Ditrichu?“
Hledět do nevinných laskavých očí starce bylo na něj příliš. Copak si nikdo nikdy nevšiml, že zešílel? A nebo to je následek masakru? Jako by na tom záleželo…
„Vidíte mříže na oknech, Guntere?“
„Ano, ano. To je nepříjemné, že ano?“
„Přesně tak. Bohužel ta nepříjemnost nás zahubí. Nemáme, jak se odsud dostat.“
Gunter se poškrábal na hlavě. „Tak proto jste se mi zdál nervózní. Už je to lepší?“
Doktor Ditrich otupěle zíral. Vážně šílenec!
„Děkuji za optání,“ odpověděl zdvořile. „Cítím se už mnohem lépe… Ještě před chvíli jsem doufal, že odsud vyvázneme živí. Jsem trochu zklamaný, víte.“
„To je pochopitelné! Naprosto vás chápu. Čeká nás asi nepohodlná smrt?“
Nepohodlná smrt? Tváří tvář vlastní záhubě dokáže ten člověk použít takový eufemismus!
„Záleží na úhlu pohledu,“ slyšel sám sebe. „Určitě by bylo snazší se nechat rozsekat mečem čísla dvě. Ale pochybuji, že bychom bolestivě uhořeli zaživa. Nejspíš se dřív udusíme.“
„Ach tak!“
Knihovník pokýval hlavou jako spokojený pacient. „Teď jste mne uklidnil, Ditrichu. Oceňuji, že hledáte lepší stránku věci.“
Nežertuje se mnou? Doktor Ditrich ostře vzhlédl. Ale starcův obličej zůstával stejně bezelstný a pokojný.
Šílenec!
Náhle měl dost jak rozhovoru, tak i vlastní nečinnosti. V rohu prádelny se černal poklop kanálu. Rozběhl se k němu a nazvedl jej. Otvor v podlaze nepřesáhl rozměr dvou dlaní.
Tudy by se protáhla leda kočka, pomyslel si. Vrhl se ke mřížím a zuřivě s nimi zacloumal.
Kdybych měl čím je vyrazit!
U stěny ležela velká vařečka na míchání prádla. Popadl ji a bušil s ní do stěny kolem mříží. Opadalo pár drobných kusů omítky.
Má to vůbec cenu…?
Ale nepřestával. Marné údery do zdi mu dodávaly na důvěře a umožňovaly zapomenout na bezprostřední nebezpečí. Nahromaděnou zlost si vyléval na tupé lhostejné zdi.
Já… Já… Já…Další úder, další kus omítky. Je nechci umřít. Slyšíte?
Náhle se zarazil a strnul uprostřed pohybu. Za oknem se setmělo a do zapadajícího slunce stoupil černý stín. S narůstající hrůzou odstoupil pár kroků dozadu.
Jak spadnout z deště pod okap, pomyslel si vyděšeně. Za mříže napochodovaly lidské nohy. Na nich rozeznal šedé holenní chrániče. Klaimóra!
„Číslo dvě,“ zamumlal a zvedl vařečku v obranném gestu. „Přišla dokončit, co začala.“
Hysterie si opět začala brát podíl na příčetnosti. Vědomí mu zatmíval neuchopitelný strach, plazící se v koutcích mysli jako tisíciruká chobotnice.
Cosi kovového zaťukalo na železo.
„Doktore Ditrichu! Pane Guntere! Jste tam? To jsem já, Sofie.“
Sofie. Číslo třicet jedna. Zaplavila jej nádherná úleva. V duši se mu zvedal oslavný jásot.
„Říkala jsem, že je to ztráta času,“ ozval se hlas Lucie. „Nevěřím, že by ta bestie někoho ušetřila. Tady jsme skončily.“
„Ne! Ne!“
Oba dva muži se vrhli k mřížím. „Tady jsme, tady!“
Za oknem nastalo překvapené ticho.
„Takže jsem se nepletla,“ poznamenala nakonec Sofie klidně. „Skoro jsi mne přesvědčila, že jsem měla vidiny… Vy dva, odstupte ode zdi. Vysekám vám cestu ven.“
A když na zeď dopadly první údery těžkého meče, doktor Ditrich objal starého knihovníka. „Jsme zachráněni , příteli, jsme na živu.“
„Jak už jsem povídal,“ usmál se knihovník. „Líbí se mi na vás, že vidíte lepší stránku věci.“
„Prosím vás, co by tu mohlo být teď špatného?“
