Samanta I.

Kostelní věž zvonila pátou hodinu, když se na východě objevila žlutá záře, příslib vycházejícího slunce. Stále ještě přetrvával noční chlad, stráně nad vesnicí byly pokryté třpytivou rosou a příroda vypadala čerstvá jako právě nakrájená cibule.

„Nádherné!“

Žena, která právě vyšla z lesa, se zastavila. Každý den začínala takto. Pokládala to za svůj soukromý okamžik, za svou malou zvláštnost. To, že je schopna vůbec vnímat krásu, považovala za přetrvávající znak vlastního lidství.

„Jednoho dne, až se probudím, uvidím jen slunce - a nic víc.“

Věděla, že až ten den přijde, ztratí všechny své city a zůstane v ní jen síla spojená s rozumem. Stane se Probuzenou, podle veškerých měřítkem krvelačným monstrem. Kterákoliv jiná ze sester by jen tu myšlenku považovala za odpornou.

„Dříve než se to stane, musíš poslat Černou známku. Přítelkyně tě zbaví utrpení.“

Samanta se ale už před lety rozhodla, že známku nepošle. Celý proces musí přirozeně zakončit dlouhou cestu. „Život je sérií lekcí, a ta nejpoučnější přijde nakonec!“

Tolik platí pro člověka, ale už ne tolik pro klaimóry. Být zabita dřív než poznám, čeho se vlastně bojíme? Čeho se celé sesterstvo bojí? Utíkat před poznáním? Samantina bytost se vzpírala; vždyť vyhýbat se smrti je přirozenou součástí života monster i lidí. Pouze my, klaimóry, bychom na to neměly mít právo? Směšné…

Sestoupila do údolí, mezi dřevěné baráky vesnice. Cesta před ní ubíhala stále rovně a vedla k většímu, lépe zpracovanému domu, k obydlí starosty. Před nedávnem poslala tato vesnici požadavek na zabití jómy. Monstrum sežralo dvě rodiny a pak se ztratilo. Po měsíci se ale vrátilo stále stejně hladové a nelítostné. Svědkové popisovali mrtvoly bývalých spoluobčanů. Těla byla roztrhaná, vnitřnosti vytrhané a napůl sežrané.

To, je to, čeho se sestry bojí, pomyslela si Samanta. Strach z uskutečněné noční můry, z té druhé půlky, která se probudí a bude řvát a naříkat. Čerstvé maso, střeva a krev! Lidské ostatky na dřevěné podlaze.

Myslí ji probleskla vzpomínka na další mrtvolu. Teta umučená zaživa jómou, přeměněným do podoby strýce. Lesklá tlama netvora plná krve a ostatků z morbidní hostiny.

Když Organizace přišla, aby si vzala svůj díl, nikdo ve vesnici neprotestoval. Samanta tehdy osiřela podruhé. Rodiče zabila nemoc a tetu se strýcem jóma. Nechtěla se stát válečnicí o nic víc, než žít s nerudnými a mrzoutskými příbuznými. Teprve, když do ní vložili krev a maso mrtvé stvůry, poznala, co pro ni osud nachystal. Zvrácenost povýšenou na umění.

Zatoužila zaklonit hlavu a zakřičet do světa ostrý nesouhlas. Agónie trvala dlouhých několik týdnů. Organizace celý proces nazývala něžně Adaptací. Den za dnem dětské tělo prorůstala cizí nepřátelská bytost, každou noc snila o zabíjení a žrádle. Pojem, co je lidské a co zvířecí, se smísilo. Po probuzení ani netušila, jestli je jómou a nebo člověkem.