V zajetí III.

Vlčí vojáci, sotva zahlédli charakteristické brnění klaimóry a její dlouhý meč, okamžitě zvedli velké kuše a namířili jejich hroty přímo na ni. Osamělá bojovnice si ale nevšímala ani jich, ani svých soudruhů, a klidně se postavila před velitele.

„Jsem klaimóra Demetra,“ pověděla klidně. „Vím, že jsi se na to chtěl zeptat. A ty jsi kdo?“

„Jsem Titus, desátník. Pod velením setníka Taraa Lupa.“

„Ach tak. A co chceš?“

„Mám své rozkazy, klaimóro.“

„Jaké?“

„Prosazovat právo a spravedlnost.“

„Jaké právo a jakou spravedlnost?“

Desátník se udeřil pěstí do hrudi. „Rémskou spravedlnost.“

„V tom případě mne necháš jít. Nemám s vámi co do činění.“

„To si nemyslím…“

Vojákovou černé brnění zřejmě skrývalo jakousi kapsu, protože desátník do ní sáhl a vytáhl odtud svinutý kus pergamenu.

„Rozkaz o bytostech zvané klaimóry,“ začal číst. „Vzhledem k hrozbě, kterou výše uvedené bytosti možná představují a také vzhledem k jejich blíže neurčenému vztahům k netvorům jménem jómové, přikazuji s okamžitou platností, aby každá taková klaimóra byla vzata do zajetí. Při zatýkání je třeba vzít v potaz, že tyto bytosti disponují nelidskými schopnosti, proto důtklivě doporučují použití bojových balist a zachování vhodné obranné formace. Jakýkoliv pokus o odpor okamžitě potlačit se zachováním krajní opatrnosti.

Podepsán: Taraus Lupus

„Slyšela jsi?“ zeptal se.

„Slyšela jsem. Musíš mne zajmout. Otázkou zůstává, jak to chceš provést?“

„Snadno,“ řekl desátník. „Když budeš odporovat, zemřeš.“

Kdybych tak uměl cítit, vidět a nebo číst tu zatracenou věc, které čarodějnice říkají jóki, pomyslel si Raúl, když hleděl na nehybný obličej Demetry. Jsou všechny jako skála, nic na nich nepoznáš.

Laura ho stále objímala, třebaže celé tělo měla napjaté a tvrdé vyčkáváním, jak se připravovala, že vyrazí soudružce na pomoc.

„Poslyš,“ zašeptal do jejích bílých vlasů, „čeho chce vlastně dosáhnout?“

Podle jemného pokrčení ramen poznal, že tentokrát je klaimóra stejně bezradná jako on.

Raúla napadly pouze dvě možnosti: buď má Demetra nějaký tajný plán (a on o tom pochyboval) a nebo prostě přecenila své schopnosti. Možná že spoléhá na něco, o čem já nevím. Proč vůbec nechaly za soutěskou tihle kříženci vlků s lidmi čarodějnice odejít, když teď po nich tolik touží… Možná že tenkrát je dokázaly klaimóry zastrašit.

Nejraději by se Laury zeptal, co se tam přesně přihodilo, ale právě nebyla vhodná chvíle. Desátníkova trpělivost přetékala; a nebo možné chtěl soupeřku vystrašit, když zvedl ruku v gestu, které zcela jistě předcházelo povelu k palbě.

„Budu počítat do tří, klaimóro! Jedna…“

„Vida ho, jelimánka,“ zabručel nahlas Raúl v zoufalé snaze prodloužit neodvratné, „a to se mu prý násilí na ženách protiví.“

Jeho střela zasáhla do černého, protože desátník Titus na okamžik zaváhal.

„Ty mizero,“ říkal jeho pohled, zatímco nahlas pokračoval: „Dvě!“

Demetra sklopila meč a usmála se s odzbrojujícím úsměvem: „Dobře, desátníku. Vyhrál jsi… Bylo to laciné vítězství nad bezbrannou dívkou.“

Takhle na něj, pomyslel si Raúl. Tahle Demetra byla spíš podle jeho gusta než kterákoliv jiná z bojovnic. Oproti téhle svědomité Lauře, která se snaží všechno uchopit rozumem, jedná tahle stejně jako bych jednal i já.

Uměl si sám sebe představit, jak na jejím místě fanfarónsky vstupuje na scénu, aby nakonec jako ona kapituloval před přesilou. Možná že celé to její tajemství je, že je stejně lehkovážná jako já.

„Hloupá slepice,“ zabručela Laura, jako by odpovídala jeho myšlenkám. Pro ni zřejmě zůstával Demetřin kousek neproniknutelnou záhadou, nanejvýš pošetilou.

Možná že právě teď, napadlo Raúla, si láme hlavou nad něčím, co mozkem nedokáže pochopit. Mezi ní a jí není žádná spřízněnost, nic co by jí napovědělo.

„No,“ pověděl nahlas, „teď když jste se tak hezky pobavili, já a má neteř půjdeme.“

Chystal se zvednout, ale desátníkův kopanec ho srazil k zemi.

„Nikam, chlape,“ řekl. „Rémská spravedlnost nezapomíná.“

„Rémská spravedlnost, rémská spravedlnost,“ zavrčel Raúl. „Pořád nevím, co to je, ale už mi to vážně leze krkem.“

„Strýčku, neprovokuj ho,“ přivinula se k němu Laura a vrhla na desátníka opovržlivý pohled. „Je to surovec.“

Titův ruměnec se ještě prohloubil, ale nespokojené vrčení a vytí smečky za ním, ho probralo, takže zavelel kovovým hlasem.

„Půjdete s námi všichni tři. Klaimóra proto, že je čím je. Ty, chlape, proto, že násilí na ženách je proti rémskému právo. A ty, děvče, proto, že rémská spravedlnost se vždy stará o bezbranné.“

„A to i proti jejich vůli,“ zabručel Raúl, když se zařadil do průvodu vojáků, kteří ho zahrnuli podivnými špatně srozumitelnými posměšky. V čerstvém horské vzduchu, vysvlečený ze svého ponča, mu začínala být zatracená zima.

„Ani bych se nedivil,“ prohodil k zachmuřené Lauře, která šla po jeho boku, „kdyby nás někde nasekali do guláše. Trochu mne děsí, když vidím ty jejich tlamy plné ostrých zubů…“

V zajetí II.

„Dej to sem! Pusť tu zatracenou věc!“
Zápasili na okraji strmého srázu ve vzájemném propletenci těl. Raúl zblízka sledoval Lauřiny oči, které se ze stříbrné šedé měnily do slabě modré a získávaly víc na lidském výrazu. Objevil se v nich vlahý dívčí lesk.
„Co blázníš?“ zakřičel na ni. Zdálo se, že jak získává klaimóra přirozenou barvu, mizí z ní i část nadpřirozené síly. Mužské svaly jí téměř dokázaly vzdorovat.
„Vlčí vojáci, troubo! Cítila jsem je, pusť tu zatracenou věc.“
Když povolil sevření, klaimóra mu vyškubla obrovskou kuši, o kterou až doteď starostlivě pečoval.
„Počkej, co s ní chceš dělat. Tu mi…“
Klaimóra se rozmáchla a širokým obloukem hodila zbraň do rokle po pravé straně. Raúl jen bezmocně přihlížel, jak se tmavé dřevo tříští o ostré kamení.
„…tu mi dala Samanta,“ dokončil tiše.
Věc, pomyslel si smutně, to nebyla obyčejná věc, obyčejná zbraň. To bylo moje vyznamenání.
„Můj plášť,“ sykla Laura, když od něj odstoupila. „Byl roztrhaný, zahodila jsem ho. Jak teď zakryji meč?“
„Hoď ho taky do propasti,“ poradil ji Raúl, „když už jsi v tom.“
„Blázníš?“
Myšlenka, že by se měla takto zbavit , ji musela šokovat. Celá strnula, v mučivé nerozhodnosti – pak ale, jako by se podřídila hlasu rozumu, sáhla za hlavu na dlouhou rukojeť potaženou kůží.
Právě toto gesto Raúla probralo. I když s nechutí, přesto ji zarazil. Uvnitř hlavy se mu hádaly dva rozzuřené hlasy.
Na jednu stranu mohl Lauru nechat být, ale jeho zodpovědnější já vědělo, že existuje lepší řešení. Třebaže by mu neudělalo větší radost než ji donutit k témuž , co jemu provedla ona, rozumem chápal, že by si tím příliš neprospěl; jen by na pár okamžiků ukojil ukřivděný pocit, který se mu rozléval kolem žaludku.
„Počkej,“ zarazil ji a rychle si povolil opasek, aby mohl přetáhnout pončo přes hlavu. Jeho mačeta mu v tom zmatku spadla kamsi k nohám. Látka vytvořila z meče nevzhledný hrb a schovala i ocelovou zbroj bojovnice.
„Právě včas,“ zašeptala Laura, když mu pohlédla přes rameno.
Raúl se ohlédl a spatřil, jak se k nim rychle blíží jednotka vojáků, dusajících po skále pevným pravidelným krokem.
„To jsou oni?“
Věděl, že se ptá zbytečně. Černé kožené brnění, pobité železem, stejně jako obrovské kuše a krátké meče u pasu se nijak nelišily od výstroje, kterou viděl na mrtvole vojáka, přivlečeného do tábora klaimórami.
Přesto nejsou stejní, uvědomil si. Tihle živí už mi tolik nepřipomínají lidi.
Na pár krátkých okamžiků se zamyslel, aby pochopil, v čem hledat ten rozdíl. Ano, musí to být zvuky, uvědomil si. Ten mrtvý zůstal zticha, zatímco tihle… Připomínají psí smečku na řetěze.
Od vojáků se neustále ozývalo tiché ňafání, vrčení a jiné zvířecí projevy. Na okamžik ho napadlo, že mají nějakou cizí řeč, připomínající štěkot. Ale ne, tohle není řeč…
„Stůjte,“ zavelel statný muž v rudém sepraném plášti. „Co to děláš s tou dívkou, chlape?“
Raúl si uvědomil, že zůstal polonahý a přitisknutý k Lauře, jak jí upravoval pončo přes tělo.
„Hm,“ řekl a krůček odstoupil. „Zrovna jsem se chtěl přesvědčit, jestli není neteřince moc horko… A kdo jsi ty, že mi dáváš otázky?“
Vojáci nespokojeně zavrčeli. Ať už tón otázky, nebo možná celá Raúlova osobnost se jim nezamlouvaly.
„Jsme rémská hlídka, chlape,“ řekl rázně velitel. „Naše civilizace nedovoluje beztrestně přihlížet násilí. Pokud je ta dívka opravdu tvá neteř, pak jsi se chystal spáchat dvojitý hřích.“
„To rozhodně ne,“ ušklíbl se Raúl. „V mém věku můžu hřešit sotva jednou.“
Ani jeden z vojáků se nezasmál, naopak znovu zavrčeli a jejich velitel přistoupil k Raúlovi, kterému, než se ten stačil ohradit, uštědřil silný políček.
Nejsou tak rychlí jako čarodějnice, pomyslel si Raúl, když se sbíral ze země a otíral si rozbitý ret, ale obyčejný člověk se s nimi tak jako tak nemůže měřit.
„Co mne tlučeš,“ ohradil se rozmrzele. „Nerozumíš žertu?“
„Nemyslím si, že by to bylo pro to děvče tak veselé,“ odpověděl velitel vážně.
„No nikdy nevíš, kdy si holka chce zaskotačit a kdy zaplakat.“
Druhá rána přišla stejně rychle jako první . Z Raúlova nosu vytryskla rudá krev.
„Strýčku!“
Laura se k němu vrhla, aby ho objala.
„Budeš se mnou mluvit slušně, chlape,“ sykl rémský velitel. Jak vyhrožoval, pod ohrnutým rtem se vynořila řada bílých tesáků zasazených do vystouplé čelisti.
„Možná máme jen každý jinou řeč,“ odsekl Raúl rozzlobeně. „Já rád o holkách a ty zase rád rozdáváš rány. Nevím, co jste vůbec zač, ale co kdybyste se vydali svojí cestou?“
„Násilí na ženách je neodpustitelné!“
„Ty jsi asi nikdy nebyl ženatý, co?“
Přes velitelovu tvář se k Raúlovu překvapení prohnal slabý ruměnec. Ať už jsou čímkoliv, napadlo ho, mají i lidské slabosti.
Rémský voják zbrunátněl a právě když znovu zvedal ruku, aby Raúla odeřil, ozvalo se:
„Co se to tady děje?“
Když se Raúl otočil uviděl scházející Demetru, jak si zvědavě měří vlčí vojáky.
Proč se jim tak ukázala, pomyslel si – a když se jeho oči setkaly s Lauřinými, bylo mu jasné, že tutéž otázku si klade i ona.