V zajetí IX.

Lakedaimónský se do ringu dostal jako poslední. Jeho čtyři protivníci se zřejmě dokázali dohodnout, jakmile pochopili, co rémská spravedlnost obnáší, že jej napadnou najednou.
Jak chtěli řešit, co bude potom, až jej porazí, to Raůl netušil. Snad doufali, že jejich protivník vyřídí většinu z nich.
Ale nezdá se, že by si Lakedaimónský dělal starosti, pomyslel si Raůl. Navíc droga jim jistě udělá škrt přes rozpočet.
Jeden z mužů náhle odhodil meč, klekl si a začal úpěnlivě plakat. Slzy jako hrachy mu stékaly po tvářích. „Bratři,“ volal, „jsem taková odporná sketa. Zradil jsem, hanebně jsem zradil.“
„Vzpamatuj se, Joriku,“ napomenul ho další. Přesto však i jemu cukaly koutky úst. Vypadal, že se o něj pokouší hysterický záchvat. „Je to jen to svinstvo, co jsme museli vypít.“
„Máš pravdu, bratře, jsem jen ubohá troska. Vraž mi meč do chřtánu. Zradil jsem každého z rodiny.“
„Když na tom trváš…“
Muž zapomněl na ostatní a vrhl se na bratra, aby s ním udělal krátký proces.
„Co to děláte, vy dva?“
Ale už bylo pozdě. Vojáci nadšeně zabušili do štítů, takže světem zadunělo tisíc hromů. Dav kolem, opilý lidskou krví, zaječel rozkoší. Několik dětí se vytrhlo matkám a opřeny o dřevěnou ohradu, uchváceně sledovaly krvavé drama.
Ze šera vystoupila Laura a s tváří pokřivenou hnusem je popadla za ucho a odvedla k matkám. Raůl si všiml, že na ženy cosi křičí, ale ty, ponořené do extáze, jí sotva rozuměly. Přesto k sobě přivinuly své potomky a zakryly jim oči látkou sukní.
To je barbarské, pomyslel si. Pak se stočil stranou, strčil si do krku celý prst a několikrát po sobě vyvolal dávení. V žaludku mu zůstalo několik zbytků temného rémského vína. Nyní, smíšená se žaludečními šťávami, tekutina nepáchla po hroznech, ale po mase a krvi.
Potřeboval bych snad pustit žilou, pomyslel si Raůl. Přinutil se sledovat souboj v ohradě. Lakedaimónský se ocitl pod útokem ze tří stran, ale jeho největším nepřítel se zřejmě stalo svědomí. Jeho obličej byl bledý, potil se a když uskakoval ranám, vykřikoval výzvy určené cizím bohům.
„Nebyl jsem tam,“ křičel. „A ani jsem tam nemohl být.“
Nyní když měl Raúl příležitost sledovat vše zvenčí, alespoň částečně nezaujatě, viděl, že tento boj opravdu připomíná boží soud. Protivníci se pohybovali malátně a pomalu, často si sedali do prachu a blábolili s někým, kdo tam nebyl.
„Soustřeď se,“ křičel na Lakedaimónského. „Soustřeď se. Nic to není, žádní bohové. Jenom droga. Žádná rémská spravedlnost neexistuje.“
Lakedaimónský se s námahou otočil: „Já to vím,“ zachrčel. „Ale jak se mám přinutit zabít tyhle ubožáky? Řekni mi to, Raúle.“
„Zabij je!“
„Zabít? Zabít bezbranné nadrogované sedláky. To nemůžu!“
„Zabij je! Slyšíš? Zabij je! To je rozkaz!“
„Rozkaz?“
Podle zaujatého výrazu, který Lakedaimónský nasadil, Raúl pochopil, že uhodil hřebíček na hlavičku. Přirozeně, že voják poslouchá rozkazy. Prolitá krev zůstává na rukou nadřízeného.
„Chceš být za to zodpovědný?“ optal se Lakedaimónský se smutným úsměvem. „Dokážeš mi přikázat, zabíjej bezbranné?“
„Zabij je!“ zopakoval Raúl. Vlastní svědomí se v něm příčilo, ale věděl, že to je jen přetrvávající účinek drogy. Nejsem žádná měkota. Zítra se z toho vyspím.
„Říkáš zabít?“ zeptal se Lakedaimónský.
Raůl měl potíže otevřít ústa. „Ano,“ dostal nakonec ze sebe proti své vůli. „Zabít všechny.“
„Děkuji, opravdu ti děkuji. Ale toto nemůžu přijmout. Jsem Lakedaimónský, potomek bojovník se ctí. Nemohu nechat svou hanbu na cizích zádech. Poslouchejte všichni! Zabiji tyto ubožáky, kteří ani neumí držet meč, ze své vůle. Sám na sobě ponesu břímě odpovědnosti. Slyšíte mne všichni?“
Na odpověď mu vojáci zabušili do štítů a dav vypukl v obrovské ovace. Oči Lakedaimónského se změnily v chladné oči hada, připraveného uštknout.
On dokázal vytěsnit účinky drogy? ptal se Raúl sám sebe. Ne, to není ten případ. On se dokázal smířit s vlastním svědomím. V podstatě oznámil, že pykat bude později.
Válečník se vrhl dopředu. Jeho soupeři by neměli šanci ani za jiných okolností, tentokrát ale, jako blábolící trosky, byli odsouzeni k rychlé a okamžité smrti.
Dav zabručel zklamáním. Představení bylo u konce, podle nich zřejmě předčasně.
Taraus Lupus, stále postavený na pódiu, zatleskal.
„Spravedlnosti bylo učiněno zadost,“ zaburácel. „Hoďte zločince šelmám.“
Vojáci vtrhli do arény, odkud sesbírali mrtvá těla, a odnesli je ke klecím. Každý jóma dostal svůj příděl masa, takže bestie řvaly nadšením. Roztrhaly zabité na kusy a s výrazem zkušených gurmánů se zakously do teplých vnitřností.
Dokonce i Démetra dostala svůj příděl, ale klaimóra jen srovnala mrtvoly na podlaze své klece a postavila se nad ně.
„Co to asi dělá?“ napadlo Raůla.
„Modlí se.“
Raúl se otočil a spatřil Lauru. „Modlí se?“
„Modlí se,“ přitakala klaimóra.
„Za ty mrtvé?“
„Nejen za ně.“
„A za koho tedy?“
„Modlí se i za sebe,“ řekla Laura vážně. „Tuší, že do hodiny zemře.“

V zajetí VIII.

Raůl vypil džbán vína, který mu podali, do dna.

Do velké kruhové ohrady bylo dostrkáno pět mužů, každý v ruce krátký meč. Tři z nich svírali zbraň jako násadu lopaty, bez nejmenšího tušení, jak s ní zacházet.

Rémská spravedlnost, pomyslel si Raůl, má alespoň logiku.

Byl jedním z té pětice, spolu s ještě dalším mužem s obličejem poďobaným od neštovic, kdo uměl s mečem zacházet.

Je to prosté, uvažoval. Musím dostat tamtoho, na zbytku nezáleží.

Poďobaný muž měl na věc stejný názor, ale podle kradmých pohledů, které na Raůla vrhal a podle odstupu, který si držel, bylo jasné, že sám s ním střet hledat nebude.

„Jestliže větev stromu napadne nákaza,“ burácel Taraus Lupus, „odříznete i zdravé dřevo. Nemoc se nesmí šířit. Mezi vámi je taková nákaza. Bohové rozhodnou, kdo je vinný a kde nevinný.“

„Jen aby ti tví bohové dnes nezaspali,“ zabručel Raůl. Znervózňoval ho koridor vojáků, kteří bušili meči do štítů vždy, když se jejich velitel odmlčel. Nakonec, jsem nevinný…

Hlavou mu proletěl celý život. Pravda, vůči mladé „neteři“ se nedopustil ničeho, ale co ten zbytek…?

Tupé bušení mečů o štíty ho přivádělo do téměř náboženského vytržení.

Jsi hříšný… Jsi hříšný… Jsi hříšný…

„Vás pět,“ hovořil Taraus, „bude bojovat. Bohové rozhodnou, kterému z vás odpustí.“

Odpustí? Ach, právě mně mají co odpouštět. Lhal jsem, kradl jsem a zabíjel jsem. Je snad něco, čeho bych se nedopustil?

Vojáci znovu bušili mečem o štíty. Zpívali přitom ponurou táhlou píseň. Slovům Raůl nerozuměl, ale každé z nich mělo svůj vlastní význam. Jako modlitba na přivolání temných bohů pomsty.

Co se to se mnou děje?

Vytržení ho zachvátilo s naléhavostí plamene. Vesmír se rozprostřel jako dlouhý bílý plášť. Bušení a zpěv vojáků neustávaly.

To víno, pomyslel si, to víno je příliš silné… Ty bylinky na dně, oni mne otrávili.

Zamrkal a donutil se rozhlédnout. Svět kolem něj se změnil. Lidé zůstávali stejní, pouze jejich těla se pohybovala pomalu. Zato z rémských vojáků vystupovala narudlá záře, jako svit pod mraky při západu slunce.

Co to může být, pomyslel si. Jako by ti vojáci byli víc než lidmi.

Pohlédl stranou, ke klecím, ve kterých drželi zajaté jómy. Netvoři opět lomcovali železnými mřížemi, vydrážděni čímsi, co mohli vědět jen oni. I Demetra stála opřená o mříže a pozorně sledovala dění v ohradě. Zatímco kolem jómů se tetelil narudlý opar, trochu silnější než u rémských vojáků, klaimóra byla obklopena krvavou aurou.

Jóki, pomyslel si Raůl, já vidím zatracené jóki, tu věc, o které čarodějnici vždycky tolik nažvanili. Museli mne otrávit…

Muži v ohradě se otáčeli kolem sebe, v němém úžasu, jak se změnil svět. Na rozdíl od Raůla si neuměli vysvětlit, co vidí.

Taraus Lupus zvedl ruce nad hlavu.

„Věřte, že my, Rémané,“ zahřměl, „jsme potomci bohů. Nyní, vykonejte spravedlnost!“

Vykonejte spravedlnost? Kdo? Jak? A nad kým?

Omámení muži zřejmě pochopili lépe než on. V extázi zvedli nad hlavu své meče. Nejistota z nich spadla, šli důstojně proti sobě jako kněží. Mystérie jim pronikly až do konečků prstů.

Zdálo se, že z nich zmizel pud sebezáchovy. Dva statní sedláci se postavili proti sobě a s lhostejnou krutostí si zasazovali neobratné rány. Ani jeden se nesnažil krýt.

Tohle je tedy ta spravedlnost, pomyslel si Raúl v rozjaření. Pak odmítám zemřít…

Silou vůle potlačil opojení. Blížil se k němu poďobaný muž. V jeho chůzi chyběla předchozí plíživá opatrnost.

„Zabil jsem… zabil jsem,“ opakoval stále dokola. „Odpustí mi bohové? Zabil jsem pro peníze. Ne jednou, ale mnohokrát. Odpustí mi? Odpustíš mi ty?“

Další zbojník, pomyslel si Raúl. To je tedy dobré. Lapka bude soudit lapku.

Zvedl meč nad pravé rameno.

„Vzpamatuj se, pitomče. Nechci tě rozpárat jako bezbrannou ovci.“

„Bohové mi odpustí!“ zaječel poďobaný a vrhl se vpřed. Něco z instinktů v něm přece jen zůstalo.

„Obávám se, že ne,“ řekl Raúl. Zabil svého protivníka až příliš snadno. Ten mu ztuhl v náruči a křečovitě ho objímal kolem krku.

„Nech mne být, troubo,“ ohradil se Raúl. Vzápětí ucítil silnou bolest v zádech. Otočil se i s poďobaným; právě včas, aby na mrtvé tělo dopadla další rána.

Před ním stál poslední z pětice. Mladý muž, asi osmnáctiletý, s nadšeně rozzářenýma očima.

„Jsem nevinný,“ křičel. „Bohové mne vyslyšeli Věděl jsem, že jsem nevinný. Ó, děkuji.“

To je tedy ironie, pomyslel si Raúl. Cítil, jak mu mezi lopatkami stéká horká krev. On opravdu věří, že si ho vybrali bohové? Nakonec, jako snad jediný tu nic neprovedl…

I když se stále bránil omamným účinkům drogy, Raůl téměř nedokázal vzdorovat naléhavému šepotání vlastní minulosti: Na co vlastně čekáš, syčel mu do ucha nelítostný hlas. Copak jsi opravdu spokojený s životem, který jsi vedl? Nenastal čas zbavit zemský povrch toho bídného červa, který nese tvoje jméno.

Odpor, který se v něm zvedl, poutal jeho údy jako kluzké bahno.

„Co po mě vůbec chceš,“ zakřičel vzhůru, někam tam, kde tušil ten cizí hlas. „Nikdy jsem neslíbil, že budu nejlepší z tvých dětí.“

Vyrostl jsi v zázemí, jaké by ti jiné dítě závidělo. Nikdy si netrpěl nedostatkem… A tak ses odvděčil?

„Bohové poručili, abys pykal,“ zavřeštěl mladík a znovu zvedl meč. Na Raúla dopadla další rána.

„K čertu s tebou!“

Raúl se konečně pohnul. Bolest ve svalu mu pomohla pročistit hlavu. Ještě že ten jelimánek neumí opravdu s mečem zacházet.

„Teď jsem na řadě já.“

Konečně se zbavil těžkého těla poďobaného, - a dřív než mohla droga znovu otupit jeho reakce, vrhl se na mladíka a bez zbytečných průtahů mu vrazil čepel do břicha.

„Co se to… Co se to stalo?“ Poraněný pomalu klesl na kolena. Na písek dopadly první kapky rudé krve. „Takhle to přece nesmí být. Já nesmím umřít. Nic jsem neprovedl.“

Raůla přepadl nesnesitelný pocit viny. Když se rozhlédl, zdálo se mu, že vidí v každém oku výčitku.

Taraus Lupus si ho měřil opovržlivě, Lakedaimónský měl koutky úst stažené dolů do jasného nesouhlasu. Laura špulila rty, jako by si chtěla odplivnout. Demetra v kleci se od něj dokonce odvrátila…

To ty jsi měl zemřít… To já jsem měl zemřít.

Cizí a jeho hlas se konečně sjednotily v názoru: Ta bídná troska musí zahynout…

Raůl obrátil meč proti sobě. Rozhodl se, že na něj nalehne právě teď. Umírající mladík se na něj povzbudivě usmíval.

Nech toho!

Ostrý příkaz přerušil jeho přípravu. „Kdo to promluvil?“

Nech toho!

„Ale já musím zaplatit…“

Nech toho!

Byl to už třetí hlas. Nakonec jsem se asi zbláznil, pomyslel si Raůl zoufale. Dva bych ještě snesl, ale mít v hlavě tři hlasy… To po mně nemůže nikdo chtít.

To jsem já, Demetra.

Demetra? Jaká Demetra?

Raúl se ohlédl ke kleci. Zajatá klaimóra stále seděla s odvrácenou tváří. Přesto mezi ní a jím existovalo mihotavé vlákno.

Díky té droze jsem to dokázala… Ale jen na chvíli. Buď silný! Jsi na živu! Musíš odsud odejít zdravý!

Jsem naživu?

Ano, byl na živu. Nakonec, to byla ta jeho věčná výmluva! Když jsem zabíjel, říkal jsem s:, pravdu jsem měl já, protože jsem přežil… Jak ubohé! Jak zvířecí! Jak směšné!

Raůl se otřásl a zvedl k nebesům zkrvavený meč.

„Ne, nechte mne být,“ zakřičel. „To já jsem nevinný! To já jsem na živu!“