V zajetí XII.

Jeden z jómů se vrhl k ohradě a pokusil se uchopit jednoho z diváků, který se neopatrně přiblížil k nebezpečnému koridoru.

„Výstražná salva, pal.“

Rychlý rozkaz následovalo několik šípů, zabořených do chodidla netvorovy nohy. Jóma zařval, spíš bolestí než překvapením. Rána na noze se mu rychle regenerovala. Ale konečně on i ostatní pochopili, že odtud vede pouze jedna cesta.

„Mají vůbec šanci?“ optal se Raúl.

„Samozřejmě že ano,“ odpověděl Lakedaimónský. „Jaký by to byl soud, kdyby obě strany neměly stejnou naději.“

„Hm, vy jižané, máte divné pojmy a dojmy. Neteřinko, můžeme pro ni něco udělat?“

„Nevím.“

Laura přehlédla, jak ji oslovil. Byla bledá a chvěla se. Raúl podlehl náhlému popudu a popadl ji za ruku. Oplatila mu stisknutí. „Proč mne jen neposlechla?“

Uvědomil si, že klaimóra se vrací do té chvíle, kdy nutila Démetře pilulky na potlačení jóki.

„Kdybych ji dokázala přinutit, mohla by…“

„Copak ty jsi pila také to rémské víno?“ zeptal se jí. Zdálo se, že Laura nepotřebuje drogu, aby v sobě našla nesmyslné výčitky. „Bylo to její rozhodnutí, že se před nimi ukázala. Mohla zůstat schovaná, mohla si ty zatracené prášky vzít dřív. Ale neudělala to.“

„Já vím, ale…“

„Ale co? Bylo od začátku jasné, že vy dvě slepice se nedohodnete. Jestli někdo udělal chybu, pak to byla Samanta. Měla si třikrát rozmyslet, než vás dvě dá dohromady.“

„Samanta?“

Podle tónu, jakým to vyslovila, si uvědomil, že právě vyslovil rouhání. I jemu se zdálo nepatřičné obviňovat Samantu, která přece chyby nedělala. Musíme vždy věřit, že ona nás povede neomylně. Nejen já, ale i ony. Hlavně ony.

Usmál se.

„Třeba měla nějaký důvod,“ poznamenal.

„Já vím i jaký,“ vzdychla si Laura.

„To by mne tedy zajímalo?“

„Chtěla mne naučit odpovědnosti. Víš, jak se teď cítím? Zklamala jsem ji… “

Zodpovědnost! Úzkost! Beznaděj!

Démetra vnímala smršť citů jako jemný jarní déšť. Byla zaplavenou sprškou zmatených a pro ni těžko pochopitelných emocí.

To podivné rémské víno, pomyslela si, odhaluje veškeré tajemství duše. Toužila prozkoumat jeho složení, poučit se a objevit něco nového.

Právě v okamžiku, napadlo ji, kdy mi život nabízím tolik poučného, z něj musím odejít. Proklatá ironie!

Pokusila se usmát, ale rty měla příliš suché. Podívala se směrem k Raúlovi. Jak jen se ten bandita opovažuje ji litovat, chápat a nebo se domýšlet jakési podoby mezi nimi?

Cítila část z jeho myšlenek a rostla v ní zlost. Ona a on, jakákoliv spřízněnost vyloučena. To by už spíš souhlasila ze ztuhlou a zkostnatělou Laurou. Ta také nedokázala potlačit odpor, pokaždé když se o něj otřela.

Já jsem klaimóra! Jsem bojovnice! Ne zločinec! Žádný divoch z vězení!

I v tom byla další ironie. Oč snazší by bylo pokusit se předat svou techniku Lauře. Ale ta ještě stále byla pod vlivem, třebaže slábnoucím, retenčních pilulek.

Proklatá Laura, pomyslela si. Všechno mi dělá naschvál.

Situace, ve které se nacházela, připomínala velký úřední omyl, další botu byrokracie. Proč mám bojovat společně s jómy? Ale na druhou stranu, není tohle voda na můj mlýn.

„Hej, Rémané,“ zavolala. „Máte strach?“

Věděla, že nemají. Jejich jóki, to slabé a sotva postřehnutelné jóki, postrádalo jakoukoliv nevyrovnanost. Byli příliš dobře vycvičeni než any si dovolili obavy.

„Nemáte, že?

Démetra se zachichotala bláznivým napůl hysterickým smíchem. „Tak se postarám, abyste měli.“

Vedle ní stál veliký jóma, netvor s tmavou kůží a téměř o metr vyšší než obyčejný člověk. Jeho mohutná postava se kolébala ze strany na stranu, oči vyvalené z důlků, jak se jeho zvířecí mozek snažil pochopit, kdo je nepřítel.

Okamžitě zavrčel, když se k němu klaimóra přiblížila.

„Ale maličký,“ zašeptala Démetra. Soustředila své jóki do úzkého konejšivého pramene. Na rozdíl od Sylvie, čtenářky myšlenek, která dokázala pokrýt své okolí špiónskou pavučinou, Démetra uměla vytvořit pouze tři konzistentní paprsky jóki.

Buď klidný, poručila jómovi. Budeš dělat, co ti povím.

Monstrum ztuhl; polointeligentní mysl nedokázala rozlišit mezi vnějším a vnitřním příkazem.

Měli jste být mojí armádou, pomyslela si Démetra zarmouceně. Byla bych nejmocnější bojovnicí, kdybych jen…

Zklamání z vlastních schopností ji popadlo jako dusivý stisk. Vzpomněla si na krátkou dobu, kterou strávila s Rudou Sibylou. Když číslo dvě pochopila, jak vytvořit paprsek jóki, dokázala se obklopit stovkami kontrolovaných jehel jóki.

Ale já tehdy žárlila, takže jsem jí neprozradil, k čemu to je dobré, hořce si uvědomila. Přidala jsem se k Rudé proto, abych se od ní učila, ne naopak. Byla jsem tak ponořená do sebe, že jsem nepochopila jedno: Rudá mne nikdy nemohla naučit své přirozené síle. Jak to vypadá, měla jsem poslechnout její radu a vyhledat Samantu.

Zklamání ji znovu píchlo u srdce. V hlavě stále poslouchala rozhovor, který vyslechla.

„Když se staneš napůl Probuzenou, zesílíš.“

„Ale jak můžeš uhlídat proměnu?“

„Samanta a Sylvie to dokáží. Nabídly to každé z nás.“

Myslela jsem si, jak nejsem chytrá, když jsem se přidala k Sibyle. Jenomže ona mne nemohla nic naučit, stejně jako nikoho nenaučí nic povodeň a nebo jiná přírodní katastrofa. Byla jsem tak hloupá! Jako napůl Probuzená bych dokázala vytvořit víc paprsků jóki, to je jednou jisté.

„Kam se ženeš,“ zakřičela rozzlobeně, když jeden z jómů se rozzuřeně rozběhl proti vojenskému oddílu. Druhým svým paprskem ho spoutala a pak totéž provedla s třetím jómům.

„Vy Rémané,“ pověděla nahlas k přihlížejícímu Taraovi Lupovi, „jste se opovážili vztáhnout na klaimóru. Už jednou jsme tě varovaly, ale tys musel vydat ten svůj hloupý rozkaz.“

Rémští vojáci zavyli nad její opovážlivostí. Démetra ale vyhledala Lauřin obličej. I přes jistý vnitřní nesouhlas, druhá klaimóra pokývala hlavou. Nyní si mohla být Démetra jistá, že cokoliv poví, bude Laura tlumočit Samantě.

To, co nyní zazní , uvědomila si, se stane oficiální politickou linií mých sester.

Sesterstvo! I když jen na krátký okamžik, bylo příjemné vědět, že už nepatří k anonymní Organizaci, že není nahraditelná položka na seznamu Radních. Byla jednou ze Sesterstva a věděla, že její soudružky ji pomstí.

Zvedla paži s mečem a ukázala na zachmuřeného Taraa Lupa.

„Pamatuj si, setníku, že svou smrtí podepisuji i tvůj rozsudek. Ty i tvá armáda jste dnešním dnem přestali existovat. Možná ještě přetrváváte, ale nejste ničím jiným než vzpomínkou. Jste historií, vy všichni!“

Otočila se a přejížděla hrotem meče po řadách nespokojených vojáků.

„Vy všichni,“ zopakovala téměř hystericky.

Kdybych jen mohla být přitom, kdybych mohla pomstít sebe sama… Ale nezbývá než jim ukázat, čeho se mají bát. Musím zasít do jejich duší strach. Dívej se, Raúle, prosím… Toto je část informace, kterou Rudá Sibyla musí dostat.

Vydala mentální rozkaz. Jeden z jómu se na konci paprsku zaškubal jako neochotný kapr. Ale nakonec se všichni tři poslušně seřadili do formace, kterou jim určila.

Ve tvářích vlčích vojáků se poprvé objevila nejistota. Třebaže s jómy bojovali často, nikdy u nich nenašli stopy vyšší organizace a řádu.

„Připravit,“ zavelela Démetra. „Do útoku!“

Jómové se vrhli na sevřené řady plné mečů a štítů. Vojáci na to čekali a o to více se semkli. Na poslední chvíli však dva jómové vyskočili, jako obrovští netopýři se přenesli do zad jednotky a tam rozpoutali masakr.

Démetra s posledním obrovským jómou vyčkala až vyrovnané řady zakolísají.

„Vpřed,“ zavelela.

Rémští vojáci ale už poznali, že to, co slyší, není to, co jómové poslouchají. Napůl se obrátili, nejistí směrem, ze kterého na ně další útok přijde.

„Tak snadné,“ pomyslela si Démetra, když pod ostřím meče vytryskla první krev. Uvolnila paprsky jóki, takže každý jóma se stal samostatným nelítostným monstrem. Ona sama potřebovala veškeré jóki, aby regenerovala šrámy, které jí zasazovali vojáci krátkými meči.

Přesto věděla, že i když nakonec zvítězí, nebude se mít jak radovat. Příliš mnoho ran se otvíralo na jejích bocích, unikalo z ní příliš mnoho krve.

Jómové umírali jeden po druhém, ale ne právě snadno. Zůstávala za nimi rudá spoušť, křik a nářek.

Vypustila jsem peklo, pomyslila si Démetra. Ne snad právě teď, ale v už brzy…

Když umírala, viděla zástupy spořádaně pochodujících jómů, řízených z povzdálí postavou v rudém sametu.

Je to budoucnost, pomyslela si. Stane se to? A nebo jen sním, upadám do bezvědomí.Kde je jen trochu pevné země?

Z posledních sil se opřela o meč. Bojiště kolem připomínalo trapně naivní divadelní scénu. Příliš mnoho krve, vnitřností a roztrhaného masa.

Raúle! Lauro!

Z prostoru, který se změnil v dlouhou a prázdnou poušť, se k ní donesly dva hlasy. Jeden mužský a jeden ženský. Soucit v nich jí pomáhal smířit se se světem.

Viděli jsme a slyšeli jsme všechno! Sbohem, sestro!

Zemřela jsem dobře?

Cítila, jak Laura zaváhala, ale Raúl nikoliv.

Zemřela jsi, jak bych chtěl zemřít i já.

Byla to poslední ironie, kterou jí život připravil. Nakonec přece jen měla s tím zbojníkem mnoho společného…

Odpusťte mi! Odpusťte mi! Odpusťte mi!

S posledním dechem se překvapeně zarazila nad svými slovy. Odpusťte mi? Chtěla jsem přece žádat o pomstu.

Ale už bylo pozdě cokoliv brát zpět a nebo napravovat. Démetra zůstala klečet, opřená o meč zabořený do měkké země.

KONEC V ZAJETÍ