čtvrtek, července 03, 2008

V zajetí X.

„Do hodiny zemře?“
Raúla zarazila určitost, s jakou to Laura vyslovila. Mluví z ní snad nechuť k té druhé? Ne, z jejího hlasu cítím smutek. Pak je přesvědčená, že Demetru nemůže nic zachránit.
„To je tvá neteř?“ zeptal se Lakedaimónský. Právě se zařadil mezi svobodné muže, v dlani svíral dekret podepsaný Tarausem Lupem.
„Ano,“ řekl Raúl. „Seznamte se, vy dva. Tohle je Laura a toto můj přítel…“
Zarazil se, když si uvědomil, že nezná jeho jméno.
„Jmenuji se Tyranus,“ řekl atlet a poklonil se s paží opřenou o srdce. „Viděl jsem tě, jak jsi se postarala o děti. Náš národ sice před potomky neskrývá nic, ale chápu, že jsi jednala z dobrého srdce.“
„Ty jsi vévoda Tyranus?“ zeptala se Laura – a Raúl si uvědomil, že i on to jméno zná.
„Nejsem vévoda. Naši lidé nemají podobné tituly. Ale cizinci mi tak začali říkat, když zjistili, že jsem bratr krále. Zřejmě to pro ně něco znamená.“
„Vévoda Tyranus!“
Raúl si s Laurou vyměnil pohled. Oba věděli, na co ten druhý myslí. Až na sever dolehlo vyprávění o vyhnanci z města Lakedaimónských, který trávil život vedením válek za cizí peníze.
„Co dělá tady,“ zeptal se Raúl přímo, „žoldák jako ty?“
„Když bylo vyhlazeno naše město, vedl jsem právě tažení jako rémský setník,“ řekl lhostejně Tyranus. „Poslali mne daleko za hranice, sem na sever mezi barbary. Několikrát mi nabízeli občanství. Odmítl jsem, protože se necítím být vlkem. Pak za mnou opět přišel Taraus Lupus a mával rozkazem, ve kterém se psalo, že každý Lakedaimónský se stal nepřítelem říše. Opět mi nabídl občanství se slovy, že už nemám, kam bych se vrátil. Vyprávěl mi přitom o statečnosti našeho lidu. Není totiž větších vojáků.“
„Říkal jsi, že Taraus vedl tažení proti tvému městu.“
„Ano, oni věděli dobře, že on je jediný, od koho bych to občanství mohl přijmout.“
Laura si s Raúlem vyměnili užaslý pohled. „Proč právě od něj?“
„Protože vedl válku čestně a statečně. Nemůžu si na něj stěžovat.“
„Já ti asi nerozumím, příteli,“ řekl Raúl. „Tvá filosofie je jako úvahy osla. Člověk o nich tuší, ale nechápe je… To ale není důležité, důležité je, že naše přítelkyně je v nebezpečí.“
„Přítelkyně?“
„Támhle ta.“
Raúl si nevšímal nesouhlasného nakrčení Lauřina čela a ukázal na Demetru. „Laura si myslí, že do hodiny zemře.“
„Ta stříbrná čarodějnice?“ zeptal se Tyranus. „Ty se s ní znáš? Sice jsem o nich cosi zaslechl, ale je to poprvé, co je vidím na vlastní oči. Chtěl bych se s nějakou utkat.“
„Utkat?“
„Ano, občas jsem procházel městy, kde úřadovaly. Velice pěkně se umějí vypořádat s jómy. Pokud jsem slyšel dobře, pak s nimi bojují samotné. To by si netroufl žádný rémský vlk.“
„A ty snad ano?“ zeptala se Laura pohrdavě.
Tyranus ukázal na dlouhé jizvy, kterými měl pokryté paže. „Zapletl jsem se do šarvátky s jedním. Neměl jsem u sebe zbraň, musel jsem ho uškrtit.“
„Uškrtit? Ty …“
Raúl rychle vložil dlaň na Lauřiny ústa, než stačila obvinit válečníka ze lži. „Ticho, děvče. Nemyslím si, že by si vymýšlel.“
Já bych mu věřil na slovo, pomyslel si. „Před chvílí rozdrtil jednomu vojákovi kosti,“ řekl na vysvětlenou. „Musí mít ukrutnou sílu.“
„To je pravda,“ přisvědčil Tyranus a s malým uzarděním dodal. „Musím dodat, že jsem byl oblečený v brnění. Jinak nemyslím, že bych přežil.“
„To je ovšem ohromný rozdíl,“ poznamenal Raúl s posměvačným úsměvem. „Divím se, že to ještě nikoho předtím nenapadlo… Takhle přece může vyřídit jómu každý blbec.“
„Vraťme se k Demetře,“ vyhrkla netrpělivě Laura. „Cítím, co se chystá a nedokáži tomu zabránit. Demetra zemře…“
„Je to tak,“ kývl hlavou Tyranus. „Rémské mystérie se skládají ze dvou stádií: v první soudí ty, kteří nejsou občany. V druhé sami sebe.“

2 komentáře:

hop řekl(a)...

Tak již zpět z dovolené :-)

Alexandr Groznev řekl(a)...

Doufám, že bylo slunečno. Já bych dovolenou právě potřeboval, abych dokončil tuhle povídku. Část je rozepsaná, část musím dopsat.