V zajetí IX.

Lakedaimónský se do ringu dostal jako poslední. Jeho čtyři protivníci se zřejmě dokázali dohodnout, jakmile pochopili, co rémská spravedlnost obnáší, že jej napadnou najednou.
Jak chtěli řešit, co bude potom, až jej porazí, to Raůl netušil. Snad doufali, že jejich protivník vyřídí většinu z nich.
Ale nezdá se, že by si Lakedaimónský dělal starosti, pomyslel si Raůl. Navíc droga jim jistě udělá škrt přes rozpočet.
Jeden z mužů náhle odhodil meč, klekl si a začal úpěnlivě plakat. Slzy jako hrachy mu stékaly po tvářích. „Bratři,“ volal, „jsem taková odporná sketa. Zradil jsem, hanebně jsem zradil.“
„Vzpamatuj se, Joriku,“ napomenul ho další. Přesto však i jemu cukaly koutky úst. Vypadal, že se o něj pokouší hysterický záchvat. „Je to jen to svinstvo, co jsme museli vypít.“
„Máš pravdu, bratře, jsem jen ubohá troska. Vraž mi meč do chřtánu. Zradil jsem každého z rodiny.“
„Když na tom trváš…“
Muž zapomněl na ostatní a vrhl se na bratra, aby s ním udělal krátký proces.
„Co to děláte, vy dva?“
Ale už bylo pozdě. Vojáci nadšeně zabušili do štítů, takže světem zadunělo tisíc hromů. Dav kolem, opilý lidskou krví, zaječel rozkoší. Několik dětí se vytrhlo matkám a opřeny o dřevěnou ohradu, uchváceně sledovaly krvavé drama.
Ze šera vystoupila Laura a s tváří pokřivenou hnusem je popadla za ucho a odvedla k matkám. Raůl si všiml, že na ženy cosi křičí, ale ty, ponořené do extáze, jí sotva rozuměly. Přesto k sobě přivinuly své potomky a zakryly jim oči látkou sukní.
To je barbarské, pomyslel si. Pak se stočil stranou, strčil si do krku celý prst a několikrát po sobě vyvolal dávení. V žaludku mu zůstalo několik zbytků temného rémského vína. Nyní, smíšená se žaludečními šťávami, tekutina nepáchla po hroznech, ale po mase a krvi.
Potřeboval bych snad pustit žilou, pomyslel si Raůl. Přinutil se sledovat souboj v ohradě. Lakedaimónský se ocitl pod útokem ze tří stran, ale jeho největším nepřítel se zřejmě stalo svědomí. Jeho obličej byl bledý, potil se a když uskakoval ranám, vykřikoval výzvy určené cizím bohům.
„Nebyl jsem tam,“ křičel. „A ani jsem tam nemohl být.“
Nyní když měl Raúl příležitost sledovat vše zvenčí, alespoň částečně nezaujatě, viděl, že tento boj opravdu připomíná boží soud. Protivníci se pohybovali malátně a pomalu, často si sedali do prachu a blábolili s někým, kdo tam nebyl.
„Soustřeď se,“ křičel na Lakedaimónského. „Soustřeď se. Nic to není, žádní bohové. Jenom droga. Žádná rémská spravedlnost neexistuje.“
Lakedaimónský se s námahou otočil: „Já to vím,“ zachrčel. „Ale jak se mám přinutit zabít tyhle ubožáky? Řekni mi to, Raúle.“
„Zabij je!“
„Zabít? Zabít bezbranné nadrogované sedláky. To nemůžu!“
„Zabij je! Slyšíš? Zabij je! To je rozkaz!“
„Rozkaz?“
Podle zaujatého výrazu, který Lakedaimónský nasadil, Raúl pochopil, že uhodil hřebíček na hlavičku. Přirozeně, že voják poslouchá rozkazy. Prolitá krev zůstává na rukou nadřízeného.
„Chceš být za to zodpovědný?“ optal se Lakedaimónský se smutným úsměvem. „Dokážeš mi přikázat, zabíjej bezbranné?“
„Zabij je!“ zopakoval Raúl. Vlastní svědomí se v něm příčilo, ale věděl, že to je jen přetrvávající účinek drogy. Nejsem žádná měkota. Zítra se z toho vyspím.
„Říkáš zabít?“ zeptal se Lakedaimónský.
Raůl měl potíže otevřít ústa. „Ano,“ dostal nakonec ze sebe proti své vůli. „Zabít všechny.“
„Děkuji, opravdu ti děkuji. Ale toto nemůžu přijmout. Jsem Lakedaimónský, potomek bojovník se ctí. Nemohu nechat svou hanbu na cizích zádech. Poslouchejte všichni! Zabiji tyto ubožáky, kteří ani neumí držet meč, ze své vůle. Sám na sobě ponesu břímě odpovědnosti. Slyšíte mne všichni?“
Na odpověď mu vojáci zabušili do štítů a dav vypukl v obrovské ovace. Oči Lakedaimónského se změnily v chladné oči hada, připraveného uštknout.
On dokázal vytěsnit účinky drogy? ptal se Raúl sám sebe. Ne, to není ten případ. On se dokázal smířit s vlastním svědomím. V podstatě oznámil, že pykat bude později.
Válečník se vrhl dopředu. Jeho soupeři by neměli šanci ani za jiných okolností, tentokrát ale, jako blábolící trosky, byli odsouzeni k rychlé a okamžité smrti.
Dav zabručel zklamáním. Představení bylo u konce, podle nich zřejmě předčasně.
Taraus Lupus, stále postavený na pódiu, zatleskal.
„Spravedlnosti bylo učiněno zadost,“ zaburácel. „Hoďte zločince šelmám.“
Vojáci vtrhli do arény, odkud sesbírali mrtvá těla, a odnesli je ke klecím. Každý jóma dostal svůj příděl masa, takže bestie řvaly nadšením. Roztrhaly zabité na kusy a s výrazem zkušených gurmánů se zakously do teplých vnitřností.
Dokonce i Démetra dostala svůj příděl, ale klaimóra jen srovnala mrtvoly na podlaze své klece a postavila se nad ně.
„Co to asi dělá?“ napadlo Raůla.
„Modlí se.“
Raúl se otočil a spatřil Lauru. „Modlí se?“
„Modlí se,“ přitakala klaimóra.
„Za ty mrtvé?“
„Nejen za ně.“
„A za koho tedy?“
„Modlí se i za sebe,“ řekla Laura vážně. „Tuší, že do hodiny zemře.“