V zajetí XI.

Chystal se další děj dramatu. Jeho pokračování už Raúla unavovalo. K čertu, pomyslel si, copak Rémané nemají čas na odpočinek?

Cítil, že v něm stále koluje droga. Tělo se jí nemohlo vymanit, její dravá přítomnost si dychtivě podrobovala nedotčené buňky. Alespoň jsem zbavil toho sebemrskačského nesmyslu, napadlo ho. Na řadu přišla vábivá extáze; vnímání jóki stále sílilo, místo aby sláblo. Dřív rozmazané kontury podél postav se stávaly zřetelnějšími; dokonce i jeho nos dokázal cítit jóki v potu rémského vojáka.

„To jsou divné obrazy,“ podotkl Tyranus a zahleděl se na Lauru. „I kolem tebe vidím slabou záři. Proč ji ostatní lidé nemají?“

„Protože ona je také…“

Laura se na Raúla přísně zahleděla.

„Vysvětlím ti to později, příteli,“ odkašlal si Raúl. „Chtěl jsem jen říct, že moje neteř je skoro kněžka. V klášteře plakali, když jsem si ji odváděl…“

„Strýčku,“ řekla Laura tiše. „Myslím, že za chvíli budeš plakat ty.“

Tyranus ale nevnímal, co je mezi nimi; vypadal uchvácený desítkami zvláštností, které dřív neviděl. Raúl, který s ním žil více než deset dní zavřený v jedné místnosti, poprvé postřehl na hrdé tváři dětské nadšení.

„Tolik barev, tolik záhad,“ vydechl Lakedaimónský. „Alespoň třikrát jsem byl svědkem rémských mystérií, ale nyní jim teprve rozumím.“

„Nerozumíš ničemu,“ poznamenala Laura kysele. Jak se prodlužovaly stíny, zář jejího jóki stále narůstala. „Došly mi pilulky,“ vysvětlila Raúlovi, když se na to tiše zeptal. „Dnes je posledním dnem, kdy si můžu dovolit zůstat mezi Rémany.“

Proto je neklidná, pomyslel si Raúl. Její smysly se zostřují, stejně jako mé. Přišlo mu podivné, že klaimóra pomalu míří k něčemu, čeho on už dosáhl.

Rémští vojáci mezitím veleli nastoupit dvouřad. Taraus Lupus sestoupil z vyhrazené tribuny, v ruce listiny, a procházel se před nastoupenou jednotkou.

„Vojín Albius,“ vyhlašoval, „spánek na stráži. Vojín Axman, neplnění povinností. Desátník Balzer, svévolné opuštění jednotky. Svobodník Castor, zbabělost v boji…“

Seznam jmen pokračoval jedno za druhým. Jmenovaní vojáci vystupovali z řady, odkládali kuše a tasili krátký meč.

„…vojín Dexter, urážka nadřízeného. Vojín Ezachiáš, opakovaný pozdní nástup…“

Vybraná jednotka zatím do ohrady přivezla klece s jómy. Netvoři, najezení a takřka lhostejní, podrážděně vstávali a křičeli nespokojeností. Dav po nich házel nejrůznější předměty, od bahna až po knoflíky, utrhané ze šatů.

Raúle!

Démetra se opět ozvala v jeho hlase. Právě ji odváželi, přičemž lidé už nerozlišovali kdo je kdo. Pár kamenů zasáhlo její tvář a stékající krev připomínala slzy.

Raúle!

Ano, k čertu, ano, slyším tě, pomyslel si podrážděně muž. Znovu zahlédl tenké vlákno mezi klaimórou a jím.

Musíš se dívat, Raúle… Dívej se… Ukáži teď něco… Slyšíš?

Cítil, že je dívka vystrašená a zoufalá. Přesto alespoň nenechala na své tváři znát rozechvění. Bylo mu jí líto.

Budu se dívat, slíbil v duchu.

V záchvatu fanfarónství jí chtěl navrhnout, že jí pomůžou, že budou bojovat spolu s ní. Ale bylo by to marné. Pochopil to podráždění, které se zmocňovalo Laury. Byla tu, byla zodpovědná za Démetru, ale nemohla nic dělat. Přesila byla příliš vysoká.

„Co se bude dít?“ zeptal se Lakedaimónského. Sám měl jistou představu a tušil, že mu ji potvrdí.

„Ti, kteří byli právě vyřazení,“ Tyranus ukázal na seřazené a připravené vojáky, „budou bojovat s jómy.“

„Jen s jómy?“

„Obyčejně ano. Dnes ale přibyla klaimóra, i pro ni to bude soud. Vlčí lidé o ní mnoho nevědí. Bojí se jí. Proto chtějí, aby bohové rozhodli, zda smí zůstat naživu.“

„Proti takové přesile? Tihle Rémští mají podivnou představu o čestném boji.“

„Uvidíme. Ale vše záleží na situaci…“

Raúl vzhlédl. Copak Tyranus nechápal zjevná fakta? A nebo měl mozek pokřivený válčením tak, že už nedokázal nebýt pitomý optimista?

„Jsem rád, že nepropadáš beznaději,“ utrousil jízlivě. „Chudák Démetra.“

Lítost v jeho hlase ho samotného překvapila.

Co je mi vůbec do ní? pomyslel si. Častokrát umírali před mýma očima jiní, mi bližší kamarádi. Kumpáni, se kterými jsem popíjel dlouhé měsíce. Čím je pro mne tato klaimóra? Ničím, prachem ve větru.

„Raúle,“ řekla Laura tiše. „Ona zemře…“

„Ano, zemře,“ přisvědčil.

Uvědomil si, že ona i on cítí téměř to samé. Možná, že ne ze stejných důvodů, ale tolik rozdílů mezi nimi nebylo. Oba chtěli někam patřit. Ona do sesterstva klaimór a on do širší rodiny těch, kteří ho dokáží ochránit před noční můrou jeho života.

Znovu se vrátil do dne, kdy přijel z drahé univerzity na otcovu haciendu. Všichni byli mrtví, povraždění, vykuchaní a sežraní.

Byl to den, kdy ztratil veškerou pýchu mladíka z lepší rodiny. Kdy toužil zapomenout na vzdělání, kdy cítil vinu za to, že nebyl tam, kde měl být. Zemřel bys tam s nimi, říkal mu rozumný hlas v hlavě. Mohl jsi něco udělat, šeptal mu vyčítavý hlas dávno potlačeného svědomí. Mohl jsi umřít už tam. Podívej se na sebe, co jsi provedl se svým životem. Zbojník, vězeň a vrah. Proč si vlastně přežil.

Záchvat výčitek ho téměř srazil do kolem, Nyní, v drogou vyvolané retrospektivě nechápal, proč se z něj stalo to, čím byl. Měl vůbec nějaký důvod?

„Já…“

„Dívej se a nepřemýšlej!“

Lakedaimónský ho drapl silnou dlaní za krk a narovnal mu páteř. „Co bylo, bylo,“ poznamenal ponuře. „Rémské drogy tě nepustí tak snadno. Viděl jsem muže, kteří dokázali zvítězit v aréně, aby si vzápětí podřezali hrdla. Ještě stále ti v žilách koluje vlčí krev. Nepodávej se. Mysli na ni!“

Bradou ukázal na Démetru. Klaimóřinu klec zavezli do ohrady, vraty dovnitř kruhu. Dlouhými bidly klece otevřeli, takže jómové se mohli vydrat k vytoužené svobodě. Jediné, co jim stálo v cestě, byla vyčleněná řada vojáků, určených k potrestání. Ostatní Rémané vytvořili kruh kolem ohrady a mířili dovnitř velkými samostříly.

Jómové se vyplížili ven, vyplašení spíš z přítomnosti klaimóry než vojáků. Podezíravě vrčeli a sledovali pohyby dívky se stříbrnými vlasy.

Démetra vyšla ven, v ruce meč. Ona lépe chápala situaci, takže hleděla upřeně na rémské vojáky. Jómů si nevšímala.

Raúle!

Ano, odpověděl Raúl opatrně. Mihotavé vlákno mezi nimi se obnovilo.

Díváš se?

Ano.

Je to důležité… Moje technika… Předej dál… Prosím…Až zemřu, zůstane jen ona…Já jsem nechtěla takto… Sibyla mi… Rudá bude vědět… Vzkaž jí to…

Nit mezi nimi se přerušila. Musela stát Démetru mnoho sil, stejně jako jej. Jen to, že se na ni soustředil a poslouchal ji, mu přinášelo příšerné bolesti hlavy. Když se spojení vytratilo, ulevilo se mu. Přesto měl pocit, že mu oči vypadnou z důlků.

Taraus Lupus se zvedl, aby zahájil druhé kolo své spravedlnosti. Tentokrát si odpustil dlouhé proslovy, což bylo jedině dobře. Divocí jómové neměli dost trpělivosti, aby poslouchali kohokoliv. Třebaže byli nasyceni pach krve a atmosféra kolem je vydráždily.

„Víc zvířata než rozumné bytosti,“ zamumlala Laura. A on chápal, co chtěla říct. Třebaže jómové dokázali přebrat lidskou podobu, včetně lidského chování, necháni sami sobě okamžitě zdivočeli. Možná právě to byl okamžik, kdy se Probuzení přestávali stávat lidmi; právě proto, že převážila jejich zvířecí složka.

Na rozdíl od jómů, Rémané věděli, kdo je jejich nepřítel. Nicméně zbaveni své hlavní výhody, velkých silných samostřílů, se drželi v bezpečném hloučku.

Démetra na ně hleděla s pravým výrazem svého druhu, totiž lhostejně. Jen Laura s Raúlem tušili, jaké obavy cítí a čeho se bojí.

Ta hrozná touha žít, uvědomil si Raúl, se nedá schovat za vědomí, že už nejsem člověk, ale poloviční monstrum.

Lítost?

Démetra se usmála, stále ještě schopná vnímat jeho myšlenky. Zbytečnost! Marnost! Nesmysl!

Pozvedla meč, uvolnila jóki a nechala své tělo proměnit v bizarní parodii na člověka. Celá čelist se jí protáhla, zuby se prodloužily a zaostřily, zornice se změnily na svislé černé čáry orámované žlutými panenkami.

Mezi diváky to zašumělo.

„Smrt čarodějnicím,“ zakřičel kdosi. „Smrt monstrům.“