V zajetí VI.

„Krmení! Žrádlo! Zvedněte se, prasata!“

Muži v cele se začali zvedat na nohy a dychtivě hledět vzhůru k otevřenému stropu.

„Zpátky,“ zařval Lakedaimónský. „Nikdo se ani nehne bez mého dovolení.“

To je velitel, pomyslel si Raúl. Sebejistý, nepochybuje o tom, že ho poslechnou!

Přesto oba dva vysloužili spoustu nevraživých pohledů, když si stoupli doprostřed místnosti a hlídali, zda ostatní sedí na svých místech u stěn.

„Nikdo se ani nehne,“ zopakoval Lakedaimónský . Mluvil se stále hrubším přízvukem.

Vzduchem prolétly první placky. Oba muži je chystali a skládali na hromádku, když si na špinavou zem hodili trochu čisté slámy. Jak se kupil sloupec z placek, ostatní je podezřívavě sledovali.

Copak si opravdu myslí, že to chceme sníst sami, pomyslel si Raúl pobaveně. Jak dlouho už tady trpí hlady? Týden, měsíc? Za tu dobu ani netušili, kolik tohohle žrádla sem denně Rémané nahází. Chyběl jim řád…

„Hej ty!“

Všiml si, že jedna z placek přistála přímo u nohou jednoho nešťastníka. Ten se po ní hladově vrhl.

„Dej to sem!“

Lakedaimónský k němu napřáhl paži. V mužových očích svítil hlad jako varovné znamení šelmy. Odhalil zuby a zavrčel.

„Dej to sem, povídám! Nebo dnes nebudeš jíst vůbec.“

Když ubožák neochotně poslechl, Raúl si všiml, jak hubený ten muž je. Ruku měl jako hůlku sukovitého stromu.

Bestie, pomyslel si. Vždycky jsem myslel, že jómové jsou největší šelmy tohoto světa. Ale jóma je proti Rémským jen neškodný domácí mazlíček.

Konečně krmení, nebo jak říkat tomuhle způsobu předávávání potravy skončilo, a rémský voják odešel s hlasitým zvoněním, jak se snažil cestou vyčistit prázdný pekáč.

„Lidé se dělí na lidská tvory a zvířata,“ řekl hlasitě Lakedaimónský a ukázal na hromadu uprostřed místnosti. „Toto je náš denní příděl jídla, víc nikdo nedostane. Chcete se o něj rozdělit a nebo porvat?“

Nikdo neodpověděl, ale dychtivý výraz v jejích očích napovídal, že by dali přednost rvačce. Ti slabší zase rezignovaně odvraceli tváře, jako by nechtěli svou odolnost pokoušet ve světle pokušení.

Myslí si, že se dnes zase nenajedí.

„Mužové,“ řekl Lakedaimónský dál, „nejsou ženy. Nehádají se, ale bojují. Alespoň tomu já věřím. Chcete ale bojovat sami se sebou, když venku čekají rémští psi, kteří vás do téhle situace dostali?“

Mluví k nim jako k vojákům, pomyslel si Raúl nevesele. Nechápe, že oni jsou jen zatoulaní farmáři. Oni netuší, co po nich chce… Určitě se nedají snadno přemluvit ke vzpouře.

„Dáš nám najíst?“ zeptal se kdosi. Víc ho zřejmě nezajímalo.

„Copak ty myslíš jen na jídlo?“ zeptal se ho Lakedaimónský pohrdavě. „Co kdybys zkusil myslet na svůj příští den?“

„Nevím, co myslíš,“ řekl muž a natáhl k němu ruce. „Dej nám najíst, prosím.“

„Tohle je všechno, co chcete?“ zeptal se jich Lakedaimónský pohrdavě. „Jen jíst?“

Každý z nich pokýval hlavou.

„Rozdej jim to, Raúle.“

Raúl napřed sebral placku pro sebe a pro přítele, teprve potom obcházel muže a rozděloval jim jejich porce. Ty, kteří se jim postavili včera, úmyslně nechal až na konec. Takto obešel celý prostor dvakrát. Zůstalo několik zbytků, které jednoduše rozdělil mezi sebe a Lakedaimónského. Nikdo neprotestoval, všichni se hladově zakousli do jídla.

„Co myslíš, že bude teď,“ zeptal se Raúl. „Ty znáš tyhle Rémany?“

„Znám ty psy moc dobře,“ zabručel Lakedaimónský. „Často jsme s nimi bojovali, dokud nás nevyhladili.“

„Nevyhladili?“

„Ano, naše slavné město spálili na popel. Když jsem se to dověděl, bylo už příliš pozdě. S politováním mi přečetli nařízení, že každý zbylý Lakedaimónec musí být vystaven rémskému soudu.“

„Co to vlastně je? Ta rémská spravedlnost?“

„To brzy poznáš. Oni tomu říkají spravedlnost, já zase slepá náhoda. Není divu, že na svých obrazech jí dávají podobu ženy s páskou na očích.“

„Ženy s páskou na očích?“

Raúl si vzpomněl na svá školní léta. „Ale to znamená, ať padne komu padne.“

„Původně možná ano. Ale nyní si Rémané vykládají spravedlnost jinak. Ale buď bez obav: pro tebe a pro mne tahle spravedlnost otvírá své oči.“