V zajetí VIII.

Raůl vypil džbán vína, který mu podali, do dna.

Do velké kruhové ohrady bylo dostrkáno pět mužů, každý v ruce krátký meč. Tři z nich svírali zbraň jako násadu lopaty, bez nejmenšího tušení, jak s ní zacházet.

Rémská spravedlnost, pomyslel si Raůl, má alespoň logiku.

Byl jedním z té pětice, spolu s ještě dalším mužem s obličejem poďobaným od neštovic, kdo uměl s mečem zacházet.

Je to prosté, uvažoval. Musím dostat tamtoho, na zbytku nezáleží.

Poďobaný muž měl na věc stejný názor, ale podle kradmých pohledů, které na Raůla vrhal a podle odstupu, který si držel, bylo jasné, že sám s ním střet hledat nebude.

„Jestliže větev stromu napadne nákaza,“ burácel Taraus Lupus, „odříznete i zdravé dřevo. Nemoc se nesmí šířit. Mezi vámi je taková nákaza. Bohové rozhodnou, kdo je vinný a kde nevinný.“

„Jen aby ti tví bohové dnes nezaspali,“ zabručel Raůl. Znervózňoval ho koridor vojáků, kteří bušili meči do štítů vždy, když se jejich velitel odmlčel. Nakonec, jsem nevinný…

Hlavou mu proletěl celý život. Pravda, vůči mladé „neteři“ se nedopustil ničeho, ale co ten zbytek…?

Tupé bušení mečů o štíty ho přivádělo do téměř náboženského vytržení.

Jsi hříšný… Jsi hříšný… Jsi hříšný…

„Vás pět,“ hovořil Taraus, „bude bojovat. Bohové rozhodnou, kterému z vás odpustí.“

Odpustí? Ach, právě mně mají co odpouštět. Lhal jsem, kradl jsem a zabíjel jsem. Je snad něco, čeho bych se nedopustil?

Vojáci znovu bušili mečem o štíty. Zpívali přitom ponurou táhlou píseň. Slovům Raůl nerozuměl, ale každé z nich mělo svůj vlastní význam. Jako modlitba na přivolání temných bohů pomsty.

Co se to se mnou děje?

Vytržení ho zachvátilo s naléhavostí plamene. Vesmír se rozprostřel jako dlouhý bílý plášť. Bušení a zpěv vojáků neustávaly.

To víno, pomyslel si, to víno je příliš silné… Ty bylinky na dně, oni mne otrávili.

Zamrkal a donutil se rozhlédnout. Svět kolem něj se změnil. Lidé zůstávali stejní, pouze jejich těla se pohybovala pomalu. Zato z rémských vojáků vystupovala narudlá záře, jako svit pod mraky při západu slunce.

Co to může být, pomyslel si. Jako by ti vojáci byli víc než lidmi.

Pohlédl stranou, ke klecím, ve kterých drželi zajaté jómy. Netvoři opět lomcovali železnými mřížemi, vydrážděni čímsi, co mohli vědět jen oni. I Demetra stála opřená o mříže a pozorně sledovala dění v ohradě. Zatímco kolem jómů se tetelil narudlý opar, trochu silnější než u rémských vojáků, klaimóra byla obklopena krvavou aurou.

Jóki, pomyslel si Raůl, já vidím zatracené jóki, tu věc, o které čarodějnici vždycky tolik nažvanili. Museli mne otrávit…

Muži v ohradě se otáčeli kolem sebe, v němém úžasu, jak se změnil svět. Na rozdíl od Raůla si neuměli vysvětlit, co vidí.

Taraus Lupus zvedl ruce nad hlavu.

„Věřte, že my, Rémané,“ zahřměl, „jsme potomci bohů. Nyní, vykonejte spravedlnost!“

Vykonejte spravedlnost? Kdo? Jak? A nad kým?

Omámení muži zřejmě pochopili lépe než on. V extázi zvedli nad hlavu své meče. Nejistota z nich spadla, šli důstojně proti sobě jako kněží. Mystérie jim pronikly až do konečků prstů.

Zdálo se, že z nich zmizel pud sebezáchovy. Dva statní sedláci se postavili proti sobě a s lhostejnou krutostí si zasazovali neobratné rány. Ani jeden se nesnažil krýt.

Tohle je tedy ta spravedlnost, pomyslel si Raúl v rozjaření. Pak odmítám zemřít…

Silou vůle potlačil opojení. Blížil se k němu poďobaný muž. V jeho chůzi chyběla předchozí plíživá opatrnost.

„Zabil jsem… zabil jsem,“ opakoval stále dokola. „Odpustí mi bohové? Zabil jsem pro peníze. Ne jednou, ale mnohokrát. Odpustí mi? Odpustíš mi ty?“

Další zbojník, pomyslel si Raúl. To je tedy dobré. Lapka bude soudit lapku.

Zvedl meč nad pravé rameno.

„Vzpamatuj se, pitomče. Nechci tě rozpárat jako bezbrannou ovci.“

„Bohové mi odpustí!“ zaječel poďobaný a vrhl se vpřed. Něco z instinktů v něm přece jen zůstalo.

„Obávám se, že ne,“ řekl Raúl. Zabil svého protivníka až příliš snadno. Ten mu ztuhl v náruči a křečovitě ho objímal kolem krku.

„Nech mne být, troubo,“ ohradil se Raúl. Vzápětí ucítil silnou bolest v zádech. Otočil se i s poďobaným; právě včas, aby na mrtvé tělo dopadla další rána.

Před ním stál poslední z pětice. Mladý muž, asi osmnáctiletý, s nadšeně rozzářenýma očima.

„Jsem nevinný,“ křičel. „Bohové mne vyslyšeli Věděl jsem, že jsem nevinný. Ó, děkuji.“

To je tedy ironie, pomyslel si Raúl. Cítil, jak mu mezi lopatkami stéká horká krev. On opravdu věří, že si ho vybrali bohové? Nakonec, jako snad jediný tu nic neprovedl…

I když se stále bránil omamným účinkům drogy, Raůl téměř nedokázal vzdorovat naléhavému šepotání vlastní minulosti: Na co vlastně čekáš, syčel mu do ucha nelítostný hlas. Copak jsi opravdu spokojený s životem, který jsi vedl? Nenastal čas zbavit zemský povrch toho bídného červa, který nese tvoje jméno.

Odpor, který se v něm zvedl, poutal jeho údy jako kluzké bahno.

„Co po mě vůbec chceš,“ zakřičel vzhůru, někam tam, kde tušil ten cizí hlas. „Nikdy jsem neslíbil, že budu nejlepší z tvých dětí.“

Vyrostl jsi v zázemí, jaké by ti jiné dítě závidělo. Nikdy si netrpěl nedostatkem… A tak ses odvděčil?

„Bohové poručili, abys pykal,“ zavřeštěl mladík a znovu zvedl meč. Na Raúla dopadla další rána.

„K čertu s tebou!“

Raúl se konečně pohnul. Bolest ve svalu mu pomohla pročistit hlavu. Ještě že ten jelimánek neumí opravdu s mečem zacházet.

„Teď jsem na řadě já.“

Konečně se zbavil těžkého těla poďobaného, - a dřív než mohla droga znovu otupit jeho reakce, vrhl se na mladíka a bez zbytečných průtahů mu vrazil čepel do břicha.

„Co se to… Co se to stalo?“ Poraněný pomalu klesl na kolena. Na písek dopadly první kapky rudé krve. „Takhle to přece nesmí být. Já nesmím umřít. Nic jsem neprovedl.“

Raůla přepadl nesnesitelný pocit viny. Když se rozhlédl, zdálo se mu, že vidí v každém oku výčitku.

Taraus Lupus si ho měřil opovržlivě, Lakedaimónský měl koutky úst stažené dolů do jasného nesouhlasu. Laura špulila rty, jako by si chtěla odplivnout. Demetra v kleci se od něj dokonce odvrátila…

To ty jsi měl zemřít… To já jsem měl zemřít.

Cizí a jeho hlas se konečně sjednotily v názoru: Ta bídná troska musí zahynout…

Raůl obrátil meč proti sobě. Rozhodl se, že na něj nalehne právě teď. Umírající mladík se na něj povzbudivě usmíval.

Nech toho!

Ostrý příkaz přerušil jeho přípravu. „Kdo to promluvil?“

Nech toho!

„Ale já musím zaplatit…“

Nech toho!

Byl to už třetí hlas. Nakonec jsem se asi zbláznil, pomyslel si Raůl zoufale. Dva bych ještě snesl, ale mít v hlavě tři hlasy… To po mně nemůže nikdo chtít.

To jsem já, Demetra.

Demetra? Jaká Demetra?

Raúl se ohlédl ke kleci. Zajatá klaimóra stále seděla s odvrácenou tváří. Přesto mezi ní a jím existovalo mihotavé vlákno.

Díky té droze jsem to dokázala… Ale jen na chvíli. Buď silný! Jsi na živu! Musíš odsud odejít zdravý!

Jsem naživu?

Ano, byl na živu. Nakonec, to byla ta jeho věčná výmluva! Když jsem zabíjel, říkal jsem s:, pravdu jsem měl já, protože jsem přežil… Jak ubohé! Jak zvířecí! Jak směšné!

Raůl se otřásl a zvedl k nebesům zkrvavený meč.

„Ne, nechte mne být,“ zakřičel. „To já jsem nevinný! To já jsem na živu!“