Putovali spolu s rémskými vojáky dlouhých deset dnů daleko na jih, tam, kde nehostinné hory přechází do zelených plání a vřesem zarostlých pahorků. Cestou se připojili k celému oddílu Taraa Lupa, který neskrýval uspokojení, když mezi zajatci zahlédl Demetru. Raúlovi se zdálo, že na chladném velitelovi všech zdejších jednotek vidí téměř osobní zadostiučinění.
„Nikdo se nepostaví Rému dvakrát,“ poznamenal k ní a pak jen pokynul zlehka paží.
Klaimóra byla odvedena suitou třiceti vojáků k velké pojízdné kleci, vyrobené z ocelových tyčí silných jako palec. Ve dvou k Raúlově překvapení se zuřivým výrazem v napůl lidské a napůl zvířecí lomcovaly tlustými mřížemi dva jómové, kteří dlouho do noci řvali svůj hněv a nespokojenost.
Přítomnost klaimóry ve vedlejší kleci ještě vydráždila netvory, takže jejich řádění, i přes kovovou ochranu, mnoho kolemjdoucích znepokojovalo. Raúl zahlédl několik žen, které omdlévaly strachy, když musely projít kolem.
Uprostřed vojenského tábora byla postavena dřevěná budova bez oken a bez střechy.
„Hejbni se,“ pobídl voják Raúla. „Tam patříš!“
„Počkej – a co moje neteř?“
Raúl se ještě stihl otočit a zahlédnout Lauru, která ho sledovala s nečitelným výrazem. K čertu s těmi čarodějnicemi, pomyslel si. Kdyby alespoň chtěla zahrát divadlo…
Vzepřel se mezi dveřejemi. „Lauro,“ zakřičel, „buď opatrná a nezapomeň na strýčka.“
„Takových strýčků najde na každém rohu deset,“ zabručel voják a šťouchnul ho pod lopatky. „Zalez dovnitř a nevyváděj.“
„Doufám, že tě taky někdo připraví o rodinu, mizero!“
„Mně už o rodinu připravili jómové. A teď přestaň s potížemi. Brzy bude krmení.“
Na okamžik se ve vojákově vlčí tváři objevil záblesk citu, brzy nahrazený nesmlouvavým popostrčením.
„Hej, počkej!“
Ale bylo příliš pozdě. Masivní dveře se za ním zabouchly a Raúl zůstal stát uprostřed jediné obrovské místnosti, která víc než cokoliv jiného připomínala stáje. Sem tam někdo naházel hrsti slámy, na kterých se povalovaly mužské postavy. Vládl tu pach nemytých těl, šero a ponurý pocit, jaká obvykle vzbuzují vězení.
„Tady je mi ale veselo,“ zabručel Raúl. „Hnedle jako o pohřbu… Zdravíčko, sousedi!“
Nikdo mu neodpověděl, možná se jen zvedlo pár matných pohledů. Takovou díru, pomyslel si, jsem ještě nezažil.
Právě se chystal pokročit dál do místnosti, zaujmout místo vedle nejméně nebezpečně vyhlížejících kolegů, když v tom se dveře za ním opět otevřely.
„Vždyť jsem hned věděl, že to bude nějaký omyl.“
Otočil se, ale místo, aby jej pustili ven (v což ve skutečnosti nedoufal), vpadl dovnitř další zajatec.
„Jak se jmenuješ, vojáku,“ zavrčel ten muž a chytil svého drába za rukáv. „Ještě než zmizím mezi touhle verbeží, pověz mi svoje jméno.“
„Jmenuji se Markus,“ řekl voják, který se marně snažil vyprostit ze železného sevření.
„Markus co? Není to trochu vznešené jméno pro hnůj jako ty?“
Vlčí voják ztuhl, ale pak se pouze vytrhl a s hlubokým zavytím zabouchl dveře.
„Budu si tě pamatovat, Markusi,“ zavolal muž a s rukama založenýma na hrudi se posupně rozhlédl.
Raúl, který se octl přímo proti němu, mu oplácel upřený pohled.
To je chlap, pomyslel si téměř se závistí. Sám nebyl právě pohledný - a vznešený ostře řezaný obličej se světlými vlasy a podlouhlýma zelenýma očima mu imponoval. Muž byl oblečený pouze do krátké tuniky, ale na rozdíl od napůl nahého Raúla se netřásl zimou. Celé tělo měl pokryté oblými svaly, které dávaly tušit nejen velkou tělesnou sílu, ale i určitou kultivovanost v pohybu.
Tenhle musel hodně cvičit se závažím, napadlo Raúla. Ze zkušenosti věděl, že podobnou postavu si nikdy nevypracují muži živící prací. Na to byla příliš rozložitá v ramenou a útlá v pase. Ten chlap je atlet, nebo alespoň dělal atletiku. Možná že se živil jako potulný silák.
Ani jeden z mužů nepověděl slovo. Oba se změřili a vzájemně se ocenili. Raúl nakonec jemně pokývl hlavou, aby dal najevo, že uznává cizincovu převahu.
Ten to vzal na vědomí pouhým přivřením očí.
Raúl se posadil do volného rohu, přičemž dal najevo, že cizince nenutí, aby si k němu přisednul. Ten tak ale nakonec učinil.
„Hej vy, prasata!“ ozvalo se za vysokou zdí budovy. „Vstávejte! Je čas krmení.“
Prasata? Krmení? Co to je? Raúl chvíli myslel, že jen slyší hlas kolemjdoucího ovčáka a nebo správce dobytka, ale mýlil se. Všichni kolem něj vstávali a hleděli k otevřené střeše. Nezájem nahradilo hladové očekávání.
„Tady máte! Tady máte!“
Celá masa se pohnula jako obrovská vlna k jedinému bodu, jako by je hnal neviditelný bič.
Co to má být? Nějaké cvičení…?
Raúl zprvu nechápal co se děje, ale když se pozorněji zahleděl do míst, kam místní obyvatelé vždy směřují, zjistil, že zpoza vysoké zdi budovy lítají ploché kotouče. Jeden z mužů vyskočil do neuvěřitelné výšky, uchopil tu věc a ještě ve vzduchu se do ní zakousl. Vzápětí se na něj vrhla lavina těl.
Krmení? A my máme být ta prasata?Poprvé… Raúl si vždy myslel, že už zažil ledaco, ale toto bylo poprvé, kdy s ním jednali jako se skutečným dobytkem. I ve vězení, kde strávil víc než dva roky života, s ním zacházeli důstojněji.
Aniž by si to uvědomil, zaťal pěsti – ne proto, že by se chtěl připojit do všeobecné pranice, ale proto, aby si podal prvního rémského vojáka. Na jeho rameno dopadla těžká ruka.
„Trpělivost,“ řekl cizinec se zelenýma očima. Zdál se být uvolněný, ale právě jeho zelené oči metaly kolem sebe divoké blesky. „Náš čas ještě přijde… Teď ale musíme hrát podle jejich pravidel.“
„Přísahám, že jakmile se mi dostanou do pracek..“
„Musíme být silní,“ řekl muž. „A kdo chce být silný, musí dobře jíst. Jsi z těch, kteří se umí podělit s přáteli?“
„Samotnému mi nechutná,“ ušklíbl si Raúl, když pochopil, co mu cizinec nabízí. Panovala mezi nimi jistá shoda, která snad pramenila z podobných životních zkušeností.
„Takže pojďme jíst.“
Oba dva se vrhli do davu, rozdávali rány, odhazovali slabší těla stranou, přičemž si ale dávali pozor, aby se nezamíchali do nejhustší tlačenice. Raúl ukořistil tři placky, zatímco cizinec jen dvě.
„Na tu máš,“ nabídl mu tu jednu navíc, když se posadili zpět na svá vybraná místa. „Jsi větší než já a potřebuješ ji víc než já.“
„Jsi si jistý? Možná to bude dlouho, než se zase najíme.“
„Moje chyba,“ řekl Raúl. Ve skutečnosti ale nevěřil, že cizinec jeho nabídku přijme. Znal dobře tyto typy, aby věděl, že se neradi zavazují a nebo přijímají laskavosti.
Zelenooký cizinec zaváhal, ale pak rychle rozdělil lichou placku na dva díly. Jeden podal Raúlovi.
„Takto to bude spravedlivé.“
Raúl z náznaků poznal, že až půjde do tuhého, muž bude chtít převzat velení. Už teď mu v hlase zaznívala charakteristická rozhodnost. Pokud jde o mne, raději trávím svůj čas ve stínu, pomyslel si Raúl a zakousl se do placky.
Ta byla vyrobená z nenakynutého těsta, osoleného mořskou solí a slabě okořeněného bylinkami. Těsto kuchař usmažil na živočišném tuku, takže se na něj lepila všechna špína, pokud spadlo na zem. Maso vězni nedostali žádné.
„Měl bys jíst rychleji,“ poznamenal zelenooký cizinec. „Nepřítel nebude čekat.“
Raúl sledoval jeho pohled. V druhém koutě se o něčem radila skupinka pěti mužů. Podle šatů to byli vesničané a nebo také bandité. Kradmo se ohlíželi a jejich nepřátelské výrazy nevěstili nic dobrého.
„Ještě máme trochu času,“ řekl Raúl a aby si nezadal, předstíral, že nemá nic lepšího na práci, než žvýkat mastnou placku. Ať vidí, pomyslel si, že nejsem právě zajíc, když přijde na věc. Co ale tady použít jako zbraň?
V okolní prázdnotě nebylo nic užitečného, nakonec mu nezbylo, než si omotat kožený řemen z kalhot kolem pěsti.
„Hm,“ poznamenal cizinec, „vezmi si raději toto.“
Podával mu krátký, ale silný kus dřeva, který se dal použít jako obušek.
„Ale co ty?“ optal se Raúl. „Tohle není placka, na půlky to nerozdělím.“
„Lakedaimónci nepotřebují zbraň na smečku divokých psů.“
Lakedaimónec? Raúl už slyšel o udatných válečnících toho kmene, o jejich úspěších a ještě podivnějších zvycích. Ale já, který bojoval bok po boku s klaimórami, napadlo ho hrdě, se nemusím cítit méněcenný. Uvidíme kdo s koho, válečníku.
Skupina v protějším rohu se doradila a nyní se šouravým krokem vydala k nim. Lidé kolem se stahovali do stran, aby nepřekáželi v následující potyčce.
Raúl s Lakedaimóncem se postavili.
„Zdravíčko, sousedi,“ řekl Raúl nahlas. „Dneska je moc hezky na procházku, viďte? Vyčasilo se, obloha bez mráčku, není nad přátelský rozhovor, co?“
„Přišli jsme si pro spravedlnost,“ řekl mluvčí skupiny. Muž asi čtyřicetiletý s roztrhlým obočím a zavilým výrazem divokého medvěda.
„Spravedlnost? Myslíš tu rémskou věc?“
Muž si odplivl. „Neházej nás do jednoho pytle s vlčími zaprodanci. Naši spravedlnost poznáš brzy. Vy dva se musíte naučit znát své místo.“
„Co přesně jsme provedli?“
„Co přesně jste provedli?“ Muž se nevesele zasmál. „Všichni tady trpíme hlady. Jednou denně nám hodí žrádlo. A vy si myslíte, že se budeme dívat, jak si kradete víc, než je váš podíl.“
„Náš podíl? Možná jsem slepý, ale přišlo mi, že tady hraje každý za sebe. I ty jsi měl víc než jednu placku.“
„Tady nemluvíme o nás, ale o vás,“ řekl muž. „Jste jen cizáci, kteří si musí zvyknout na svoje místo. Když budeme chtít, necháme vás umřít hlady. Rozuměli jste?“
„Jsi opravdu laskavý. Ale já ti právě nerozumím…“
„Je to prosté. Při příštím krmení budete čekat, až vám dovolíme e nakrmit. Tak to funguje. Napřed ti, co jsou tady nejdéle, pak teprve nováčci. Taková je naše spravedlnost.“
„No zdá se, že máš podporu davu.“
Raúl se posměšně rozhlédl a ukázal na ostatní spoluvězně, kteří se na hovořícího dívali se směsí strachu a nenávisti. „Skoro bych si vsadil, že jsi Réman. Také umíš moc hezky rozhodovat za druhé. A moc rád používáš to pitomé slovo.“
„Jaké slovo?“
„Spravedlnost.“
„Spravedlnost je třeba ctít,“ řekl muž. „Jmenuji se Justus, což v našem jazyce znamená spravedlivý. Pochopili jste mne dobře, vy dva?“
„Mluvíš jasně jako kněz. My přirozeně počkáme, až se vy všichni najíte. Když na nás nevyjde, budeme spoléhat na to, že nám hodíte zbytky. Tebe asi při porodu tahali kleštěmi, viď?“
„Co tím chceš říct?“
„Můj drahý Justusi,“ řekl Raúl a rozkročil. „Dovol, abych tě uvedl do situace. Takové silácké žvásty můžeš zkoušet na tuhle bandu vesnických pitomečků, když si to nechají líbit. Jak jim zapomínáš házet drobky, nějak ti přestávají rozumět. Vsadím se, že někteří už hlady šilhají. A teď čekáš, že se my dva poslušně začleníme mezi tyhle ovce a pokorně si necháme naordinovat ten tvůj ohromný půst?“
„Když ne pokorně,“ ušklíbl se Justus, „pak tedy silou. Brzy budeš litovat své nevymáchané huby.“
„Nikdo není dokonalý,“ řekl Raúl. Ruku, ve které držel schovanou palici, držel za zády. Justus stál právě před ním.
Nikdy jsem neměl moc smyslu pro čestný boj, pomyslel si Raúl, když švihl paží a spokojeně cítil, jak tvrdé dřevo roztříštilo Justův obličej.
„Jak mi říkal ten kovář, když mi vytrhl stoličku. Chvíli nekousej a ono se to spraví.“
Ostatní muži se šokovaně hleděli na hrozně znetvořený obličej. Justus ztratil všechny přední zuby, rty měl rozbité a z úst a nosu mu kapala rudá krev.
„Ještě jsme spolu neskončili,“ křikl Raúl a vrhl se dopředu. Lakedaimónský ho následoval tiše jako panter. Oba dva rozdávali rány jako dvě zběsilé mlátičky. Na jejich straně byl jak moment překvapení, tak i účelná krutost, s jakou si oba počínali.
Tenhle musel prožít totéž co já, pomyslel si Raúl, když sledoval svého nového přítele, jak chodí mezi ležícími nepřáteli a bez známky slitování je kope do slabin, tváří a břich. Tuhle část jsem vždycky nesnášel.
Raúl se zatvrdil a snažil se neslyšet ponížené kňourání o milost. Buď oni a nebo my.
Věděl, že pokud by nechali jen sebemenší prostor pro odpor, brzy by oba podlehli. Pořádně by se nevyspali, kdyby se museli navzájem hlídat.
Tolik zbytečné krve!
Raúl si přitáhl Justa na délku paže a udeřil ho tak, že muž se zhroutil do kouta, kde od něj vystrašeně odskakovali spoluvězni.
„Chcete mu snad pomoc?“ zařval na ně Raúl, třebaže oni si jen krčili. „Ty jsi jeho nohsled, co?“
Chytil hubeného chlapíka, s hodnou tváří starostlivého otce a za klopy vesnické blůzy si ho vytáhl až ke tváři.
„Máš snad také problém s tím, kdy budeme jíst? Mluv!“
„Ne, pane! Já s nimi nemám nic společného, pane. Už jsem nejedl tři dny. K ničemu mne nepustili. Jsem už tak slabý.“
„Tak slabý?“
Raúl ho pustil a rozhlédl se. Lakedaimónský se k němu postavil. „Je tu snad někdo silný?“ zeptal se svým hrdelním přízvukem. „Někdo kdo by si chtěl s námi promluvit.“
Odpovědí mu bylo pochmurné mlčení a oči sklopené ke špinavé podlaze.
Vyhráli jsme, pomyslel si Raúl s úlevou. Snadno a rychle jsme vyhráli. V téhle prašivé díře přežijeme.
A věděl, že kdyby se věci nevyvíjely takto, byli by to oni, kdo by teď zkrvavený ležel na tvrdé studené zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat