V zajetí VII.

Byl druhý den ráno, když všechny zajatce vyvedli na velké nádvoří, hned vedle dřevěné ohrady. Přímo naproti užaslým mužům se postavila rota rémských vojáků.
„Vida, jde to i bez štěkání,“ poznamenal Raúl k Lakedaimónskému, když si uvědomil, že polozvířecí soldateska se chová nezvykle tiše a ukázněně.
„Teď poznáš, co oni považují za spravedlnost. Pro tebe i pro mne to bude snadné. Ale líbit se ti to nebude.“
Snadné? Raúl si nebyl jistý, že by cokoliv, co mu mohou Rémané přichystat, bylo jednoduché. Raději se rozhlédl kolem sebe.
V dřevěné kleci stále seděla uvězněná Demetra, hned vedle jómů, kteří snad neztratili nic ze své zuřivosti.
„Čím je asi tak krmí?“ napadlo Raúl.
„To brzy poznáš,“ odpověděl Lakedaimónský. Rozcvičoval se a protahoval, jako by se ocitl v některém z jižanských gymnázií. Raúl mu záviděl tu ladnou postavu a dokonalé svaly.
Dívám se na něj, jako bych sám byl mrzák, pomyslel si hořce. Tihle jsou proslulí láskou mezi muži. Není divu, když se tak piplají se svým vzhledem.
Prazvláštní sprška plná závisti vůči tak dokonalému muži ho zaskočila i rozesmála. Rozhlédl se kolem. Kromě zasmušilých tváří svých soudruhů ze žaláře, uviděl ještě i vážné povědomé oči.
„Lauro!“ zakřičel a s přehnaným nadšením ji zamával. „Holčičko roztomilá, daří se ti dobře? Scházela jsi mi.“
Klaimóra na chvíli stáhla ústní koutky, jako by ji právě strašně rozbolely zuby, ale také zamávala: „Strýčku, jsi v pořádku? Nechtěli mne k tobě pustit.“
Jistěže ke mně, pomyslel si trpce Raúl. Samozřejmě ses zajímala o mně, ne o tamtu zavřenou primadonu.
Demetra, jako by vycítila, že myslí na ni, zvedla hlavu a povzbudivě se usmála. Dokonce opatrně zvedla palec na štěstí.
Proč je tahle víc podle mého gusta? napadlo Raúla. Nakonec, to není nic těžkého uhodnout. Já i ona jsme právě vězni, kriminálníci. Slečna Dokonalá (to myslel Lauru) stojí opodál a nejraději by se ani k jednomu z nás neznala.
„Neteřinko,“ zakňučel svým nejubožejším hlasem, „brzy budu u tebe.“
„Ticho,“ napomenul ho a některé další rémský voják. „Bude mluvit velitel.“
„Když má takovou touhu,“ odsekl Raúl, „kdo jsem já, abych mu bránil? Jen další ubohá oběť rémské nespravedlnosti… Ehm promiň, přeřekl jsem se. Rémská spravedlnost mi ještě leží v žaludku… spolu s rémskými koláči.“
Pár vězňů se zachechtalo a voják přetáhl mluvku na plocho mečem. „My, Rémané, nemáme smysl pro humor, lotře.“
„To není nic, čím bych se na tvém místě chlubil… Měl jsem strýce, který se tvářil kysele jako šťovík. Nikdy jsem to nechápal, dokud mi neprozradili, že chudákovi strýci kdosi v mládí vrazil násadu hluboko do zadnice… Tobě tam museli vrazit aspoň hrábě, že máš tak mrzutý ksicht.“
Voják zbledl a znovu se napřáhl. Raúl se přikrčil, ale očekávaná rána nedopadla. Svalnatá paže uchopila zápěstí s mečem. „Markus, že ano?“ zeptal se Lakedaimónský. „Ještě si tě pamatuji, vojáku. Jak mohli ubožáci jako ty vyhladit naše slavné město? Pověz mi to!“
„Pusť mne nebo…“
„Nebo co? Zavoláš o pomoc? Jsi udatný jen ve smečce, že ano? Jinak nevíš, co je odvaha.“
„Pusť mne, Lakedaimónský. Jen z úcty k tvým slavným předkům ti odpustím tvou drzost.“
Podle toho, jak se chladně zaleskly zelené oči, pochopil Raúl, že voják přestřelil.
„Nezabíjej ho,“ varoval rychle přítele.
„Zabíjet? Takovou krysu? Slabocha? Ať si jde…“
Réman zavyl bolestí. Železné prsty ho svíraly jako svěrák. Když zapraskaly kosti, Raúl pochopil, že Lakedaimónský rozdrtil vojákovo zápěstí.
„Běž si lízat rány, vlku,“ vyzval ho pak bojovník. „A nikdy nezapomeň, že pes neporazí muže.“
„Díky,“ řekl Raúl.
„To nic nebylo,“ odpověděl Lakedaimónský a zatvářil se trochu rozpačitě. „Jsi zvláštní chlapík, o tom není pochyb. Dráždíš rémského hada bosou nohou. Ale nejen Rémané nerozumí žertu, my také…“
V okamžiku, kdy se odmlčel, Raúl pochopil, že se mu jeho nový přítel omlouvá za nedostatek smyslu pro humor. Proč je to pro něj tak důležité? Jako by to bylo právě teď podstatně - porozumět vtipu?
Ale už nebyl čas řešit tuhle záhadu. Zazněl roh a přehlušil veškerý hovor. Na pódium, sbité z borovicích desek, vystoupil Réman s nápadně výrazným obličejem. Měl hranaté ostré rysy a ještě výraznější vlčí mordu než ostatní. Kudrnaté vlasy mu splývaly až po ramena jako hříva.
„To je Taraus Lupus,“ poznamenal Lakedaimónský neutrálně. „Velmi udatný velitel. Přísahal jsem, že jednou jeho střeva pověsím po stromech, jeho srdce vytrhnu z těla a jeho oči přibiji na kůl pomsty.“
„Ještě že se nechystáš si z něj udělat guláš,“ řekl Raúl. „To už bych opravdu nesnesl. Co ti udělal?“
„On vedl rémské legie proti mému městu.“