Vlčí vojáci, sotva zahlédli charakteristické brnění klaimóry a její dlouhý meč, okamžitě zvedli velké kuše a namířili jejich hroty přímo na ni. Osamělá bojovnice si ale nevšímala ani jich, ani svých soudruhů, a klidně se postavila před velitele.
„Jsem klaimóra Demetra,“ pověděla klidně. „Vím, že jsi se na to chtěl zeptat. A ty jsi kdo?“
„Jsem Titus, desátník. Pod velením setníka Taraa Lupa.“
„Ach tak. A co chceš?“
„Mám své rozkazy, klaimóro.“
„Jaké?“
„Prosazovat právo a spravedlnost.“
„Jaké právo a jakou spravedlnost?“
Desátník se udeřil pěstí do hrudi. „Rémskou spravedlnost.“
„V tom případě mne necháš jít. Nemám s vámi co do činění.“
„To si nemyslím…“
Vojákovou černé brnění zřejmě skrývalo jakousi kapsu, protože desátník do ní sáhl a vytáhl odtud svinutý kus pergamenu.
„Rozkaz o bytostech zvané klaimóry,“ začal číst. „Vzhledem k hrozbě, kterou výše uvedené bytosti možná představují a také vzhledem k jejich blíže neurčenému vztahům k netvorům jménem jómové, přikazuji s okamžitou platností, aby každá taková klaimóra byla vzata do zajetí. Při zatýkání je třeba vzít v potaz, že tyto bytosti disponují nelidskými schopnosti, proto důtklivě doporučují použití bojových balist a zachování vhodné obranné formace. Jakýkoliv pokus o odpor okamžitě potlačit se zachováním krajní opatrnosti.
Podepsán: Taraus Lupus
„Slyšela jsi?“ zeptal se.
„Slyšela jsem. Musíš mne zajmout. Otázkou zůstává, jak to chceš provést?“
„Snadno,“ řekl desátník. „Když budeš odporovat, zemřeš.“
Kdybych tak uměl cítit, vidět a nebo číst tu zatracenou věc, které čarodějnice říkají jóki, pomyslel si Raúl, když hleděl na nehybný obličej Demetry. Jsou všechny jako skála, nic na nich nepoznáš.
Laura ho stále objímala, třebaže celé tělo měla napjaté a tvrdé vyčkáváním, jak se připravovala, že vyrazí soudružce na pomoc.
„Poslyš,“ zašeptal do jejích bílých vlasů, „čeho chce vlastně dosáhnout?“
Podle jemného pokrčení ramen poznal, že tentokrát je klaimóra stejně bezradná jako on.
Raúla napadly pouze dvě možnosti: buď má Demetra nějaký tajný plán (a on o tom pochyboval) a nebo prostě přecenila své schopnosti. Možná že spoléhá na něco, o čem já nevím. Proč vůbec nechaly za soutěskou tihle kříženci vlků s lidmi čarodějnice odejít, když teď po nich tolik touží… Možná že tenkrát je dokázaly klaimóry zastrašit.
Nejraději by se Laury zeptal, co se tam přesně přihodilo, ale právě nebyla vhodná chvíle. Desátníkova trpělivost přetékala; a nebo možné chtěl soupeřku vystrašit, když zvedl ruku v gestu, které zcela jistě předcházelo povelu k palbě.
„Budu počítat do tří, klaimóro! Jedna…“
„Vida ho, jelimánka,“ zabručel nahlas Raúl v zoufalé snaze prodloužit neodvratné, „a to se mu prý násilí na ženách protiví.“
Jeho střela zasáhla do černého, protože desátník Titus na okamžik zaváhal.
„Ty mizero,“ říkal jeho pohled, zatímco nahlas pokračoval: „Dvě!“
Demetra sklopila meč a usmála se s odzbrojujícím úsměvem: „Dobře, desátníku. Vyhrál jsi… Bylo to laciné vítězství nad bezbrannou dívkou.“
Takhle na něj, pomyslel si Raúl. Tahle Demetra byla spíš podle jeho gusta než kterákoliv jiná z bojovnic. Oproti téhle svědomité Lauře, která se snaží všechno uchopit rozumem, jedná tahle stejně jako bych jednal i já.
Uměl si sám sebe představit, jak na jejím místě fanfarónsky vstupuje na scénu, aby nakonec jako ona kapituloval před přesilou. Možná že celé to její tajemství je, že je stejně lehkovážná jako já.
„Hloupá slepice,“ zabručela Laura, jako by odpovídala jeho myšlenkám. Pro ni zřejmě zůstával Demetřin kousek neproniknutelnou záhadou, nanejvýš pošetilou.
Možná že právě teď, napadlo Raúla, si láme hlavou nad něčím, co mozkem nedokáže pochopit. Mezi ní a jí není žádná spřízněnost, nic co by jí napovědělo.
„No,“ pověděl nahlas, „teď když jste se tak hezky pobavili, já a má neteř půjdeme.“
Chystal se zvednout, ale desátníkův kopanec ho srazil k zemi.
„Nikam, chlape,“ řekl. „Rémská spravedlnost nezapomíná.“
„Rémská spravedlnost, rémská spravedlnost,“ zavrčel Raúl. „Pořád nevím, co to je, ale už mi to vážně leze krkem.“
„Strýčku, neprovokuj ho,“ přivinula se k němu Laura a vrhla na desátníka opovržlivý pohled. „Je to surovec.“
Titův ruměnec se ještě prohloubil, ale nespokojené vrčení a vytí smečky za ním, ho probralo, takže zavelel kovovým hlasem.
„Půjdete s námi všichni tři. Klaimóra proto, že je čím je. Ty, chlape, proto, že násilí na ženách je proti rémskému právo. A ty, děvče, proto, že rémská spravedlnost se vždy stará o bezbranné.“
„A to i proti jejich vůli,“ zabručel Raúl, když se zařadil do průvodu vojáků, kteří ho zahrnuli podivnými špatně srozumitelnými posměšky. V čerstvém horské vzduchu, vysvlečený ze svého ponča, mu začínala být zatracená zima.
„Ani bych se nedivil,“ prohodil k zachmuřené Lauře, která šla po jeho boku, „kdyby nás někde nasekali do guláše. Trochu mne děsí, když vidím ty jejich tlamy plné ostrých zubů…“
Žádné komentáře:
Okomentovat