V zajetí I.

Raúl žvýkal hořký kořen, aby zahnal pocit hladu. Od bitvy v soutěsce se pořádně nenajedl a dnešní den neměl být výjimkou. Čekala je ještě dlouhá cesta do nejbližší vesnice, kde snad budou lidé dostatečně přívětiví, aby se s ním rozdělili o trochu zbytků od oběda.

I když možná si nemusím dělat starosti, napadlo ho, tyhle klaimóry docela určitě nedostatkem netrpí. Třeba zaplatí i za mne, když jsem teď jedním z nich.

S chutí si vybavil Samantinu vážnou tvář, když si ho zavolala stranou a ukázala mu dvě bojovnice: „Ty ti svěřuji, Raúle. Rozumíš?“

Jak by nerozuměl. Stačilo mu na ty dvě se podívat, aby věděl, že jim chybí zkušenosti. Byly obě dvě tak mladičké a tak vyděšené.

Raúl se v duchu zachechtal. Mají z ní strach, to je jednou jasné. Na rozdíl ode mne…

I když i on se jí obával, přesto necítil tutéž panickou hrůzu, kterou zahlédl v jejich stříbrných očích, pokaždé, když je ona oslovila.

Já jí důvěřuji, plním to, co po mně chce.

To byl asi ten největší rozdíl mezi jím a klaimórami. Ta, která se jmenovala Laura, měla tu hloupou potřebu přemýšlet nad vším, co se jí řeklo. Copak si každá z nich myslí, že má patent na rozum? Ta jejich příšerná arogance…

Raul se otočil, aby sledoval jejich hádku. Nikdo mu nemusel vykládat, že v těch pár větách, které mezi sebou prohodily, vzájemně soupeří o postavení, o nadvládu jedné nad druhou.

Pokud dobře pochopil, Samanta svěřila velení Lauře. A dokud byly obě v táboře, ta druhá Demetra, ani na chvíli neprotestovala. Ale sotva se vydaly na cestu (a Raúl s nimi), aby vyhledaly další klaimóry a svolaly je na sněm (nebo sabat, jak říkal on) čarodějnic, Demetra začínala vystrkovat růžky.

Jsou jako koťata, pomyslel si dobrosrdečně. Já jsem to zažil tolikrát… Vždycky jsem si musel vybojovat místo na slunci. Vždycky samí drsní chlapi, ať už na plantáži, ve vězení, mezi lotry…

Musel se pousmát: Celý můj život byl jako série lekcí, příprava na tyhle dny. Vždycky jsem hledal nejsilnější smečku – a zdá se, že jsem ji našel…

„Já se s tebou nebudu bavit,“ pověděla právě Laura a rozzlobeně sledovala vepředu kráčející Demetru. „Rozkaz si slyšela stejně dobře jako já.“

„Já se nechci hádat, číslo čtyřicet, ale snaž si vzpomenout. Samanta pověděla, že si to máme vzít, aby nás nikdo nepoznal. Vidíš snad kolem sebe někoho, kdo by v nás poznal klaimóry.“

„Klaimóry? Ty si tak říkáš?“

Laura se, jak Raúl usoudil, se uchýlila k podpásovému úderu. Protože neměla v hádce navrch, otočila téma jiným směrem. Na druhou stranu, šlo jen o půjčku za oplátku. Ta druhá je o jeden stupeň vyšší. Proto se jí pořád připomíná číslem.

Raúl poslouchal s melancholickým pocitem, že slyší hádku, kterou sám vedl nesčetněkrát. Možná že jsem byl vždycky zbytečně ambiciózní, pomyslel jsem. Nakonec chlapec z dobré rodiny… Vzpomněl si na svou úctyhodnou matku a dobromyslného otce; sám nad sebou se otřásl odporem. Jediný jóma dokázal změnit celou rodinnou idylu. Změnit celou mou životní dráhu… Možná proto mne to přitahuje k nim, jejich osud a můj se podobají.

„Máš snad problém říkat si klaimóra?“ pokračovala povýšeně Demetra. „Každý nám tak říká, tak proč ne my samy…“

„To je… to je…“

Laura, která v debatě očividně ztrácela body, znovu uhnula, tentokrát zpět k tématu: „Samanta nařídila užívat celou cestu. Nejen když potkáme lidi.“

„Hm, už jsi někdy slyšela o duchu nařízení? Podle mého musí být každému jasné, kdy ty prášky budeme potřebovat a kdy ne. Před kým bychom se tady schovávaly, co?“

„Třeba před nimi.“

Laura ukázala na Raúla. Ten se chtěl rozhořčeně ohradit, pak si ale uvědomil, že prst míří na velkou těžkou kuši, kterou nesl přehozenou přes rameno.

„Ach tak,“ zabručel.

„Vlčí vojáky jsme zahnali,“ řekla Demetra sebejistě.

„Samozřejmě, utíkali před tebou s hrůzou. Viděla jsem tvé černé jóki obav.“

„Černé jóki obav?“

„Tenhle výraz použila Samanta, když jsem…“

Laura zahanbeně zmlkla, chycená do vlastní pasti.

„Když jsi co?“ popichovala ji Demetra. „Měla na kahánku? Vyskočila na tebe myška z díry?“

Laura jí věnovala zamračený pohled. „Konec diskuzím,“ prohlásila a napřáhla k ní dlaň, po které se kutálela šedá pilulka. „Vezmi si to!“

„Později,“ řekla Demetra a sehnula se k řemenům svého brnění. „Později, ano? Rozvázala se mi… Běžte napřed, hned vás doženu.“

Raúl si pomyslel, že přes veškerou svou neobratnost nedopadla Laura tak špatně. Ta druhá se jí neodvážila odmítnout přímý rozkaz.

„Co je to za prášky?“ zeptal se. „Myslel jsem, že čarodějnice nestonají.“

„Tohle?“

Dívka se netvářila tak nepřístupně jako jindy, kdy jako by si připomínala jeho žalostnou opilost v táboře. Teď se stydí sama před sebou. Bude chtít zapomenout na šarvátku s tou druhou.

„Tyhle potlačují jóki,“ vysvětlila ochotně. „Dokáží nás dočasně zamaskovat.“

„Proč se jim tamta,“ Raúl mávl palcem přes rameno, kde zůstala Demetra, „tolik brání?“

„Protože…“ Laura se rozhořčeně nadechla, „protože ona je… Ne, ve skutečnosti nás nejen maskují, ale ubírají nám i na našich schopnostech. Ne že bychom jich já a nebo ona měly tolik,“ dodala trpce. „Kde vůbec vězí…?“

Netrpělivě se ohlédla za sebe. Cesta za nimi zela prázdnotou.

„Rémští vojáci dokáží vycítit jóki. Mohli by nás lehce stopovat, pokud nepotlačíme jóki. Oni…“

Laura se zastavila uprostřed věty a sáhla po meči.

„Slitování,“ zaúpěla. Vzápětí se otočila, do úst si vhodila pilulku připravenou v dlani a vrhla se na překvapeného Raúla.

Co je s ní? Zešílela? Napadlo ho, když ucítil, jak mu její dlaň, nepřiměřeně silná pro tak křehké kosti, nemilosrdně drtí zápěstí.