Vytí VI.

Samanta zvedla paži. Všechny se na ni zadívaly s očekáváním.

„Půjdeme dolů,“ řekla klidně. „Zatím nevíme, zda Sibyla s Demetrou budou bojovat. Pokud ale budou bez důvodu napadeny, musíme jim pomoc.“

„Ale…,“ ozvala se Lucie.

„Ticho,“ okřikla ji Samanta. „Budeme se řídit pravidly Organizace. Nejvyšším číslem je zde Hilda. Co uděláš, Hildo?“

Dotázaná zaťala pěsti.

„Půjdu tam, kam řekneš ty. Tolik jsem ti slíbila a já své slovo neberu zpět. Nevím sice, co se tu děje, ale to je bezpředmětné.“

„Organizace je…,“ začala Lucie, ale Hilda ji rázným pohybem ruky umlčela. „Nevím ani, kdo jsi ty, ale pochybuji, že ty bys tady mohla mít slovo.“

Tak kruté, pomyslela si Laura. Hilda patří do staré školy. Ona se ani nesnaží předstírat, že by pro ni nízká čísla jako jsem já, Karen a nebo Lucie něco znamenala…

„Dobře, pojďme tedy.“

Samanta vyrazila jako první a nikoho nenechala na pochybách, že ona vede jejich malou skupinku. Za ní se vydala Sylvie se s Natálií, obě dvě spojené poutem podobných schopností. Pak následovala s úšklebkem Danae, která ale opatrně vyčkala, dokud kolem ní neprošla zamračená Hilda. Vzpurnou Lucii musela Sofie popadnout za ruku a táhnout ji jako neposlušné dítě.

„Půjdeš také?“ zeptala se Laury.

„Copak mám na výběr? Slabí se musí držet silných.“

S těmi slovy vykročila a snažila se s nimi držet krok. Jak se blížily středu údolí, začaly rozeznávat, co se doopravdy děje. Ze záhadných bytostí, které vyzařovaly do okolí slabé jóki, se vyklubaly lidské postavy.

„Vojáci,“ poznamenala Sofie. „Vypadají jako lidé. Ale proč z nich… cítím jóki?“

Sotva mezi nimi bylo asi padesát metrů, mohly vidět víc. Kam až oko dohlédlo se táhly řádně uspořádané vojské šiky. V jejich středu se nacházely dvě klaimóry, které s tasenými meči čelily nebezpečí. Byly obklopeny tuhými dřevěnými štíty, za kterými vedlo pět řad střelců z kuše.

Jak jen se mohly do takové pasti dostat, pomyslela si Laura. To se nechaly obklíčit bez odporu?

Pak si uvědomila, že obě bojovnice zřejmě neměly na výběr. Jakýkoliv pokus o odpor by skončil jejich naprostým zničením. Vojsko by přes ně přešlo jako kobylky přes pole s obilím.

„Buďte opatrné,“ řekla Samanta. „Při první známce nebezpečí se rozptylte, ať nejste snadný terč pro jejich zbraně. Okamžitě uvolněte veškeré jóki. Musíte jich dostat co nejvíc, dokud jsou seřazeni takto.“

Jak jsou seřazeni? Proč? Laura neměla příliš povědomí o taktice vhodné proti početným vojenským oddílům. Jsme snad ve výhodě?

„Soustředí se na ty dvě,“ poznamenala Sylvie, „proto jim zabere nějaký čas, než se sešikují proti nám. To bude naše příležitost.“

Zase mi čteš myšlenky, ohradila se Laura. Pak ale pocit roztrpčení zahnala úvahami o tom, jak se Sylvie i Samanta vyjadřují. Nezdálo se, že by příliš pochybovaly o tom, že je čeká boj. Ach, slitování, copak máme šanci?Proti takové přesile?

Konečně si měla příležitost prohlédnout vojáky. Byli oblečeni do černé kůže, pokryté pláty brnění, které chránilo jejich důležité orgány. Nicméně jejich zbroj a výstroj se lišila podle toho, jaké jóki vyzařovali. Pro Lauru bylo sice krajně obtížné vysledovat rozdíly mezi tak slabým, ale tak či tak postřehla, že jejich velitelé nosí brnění lepší a propracovanější.

To, co ji však zaujalo nejvíc, byly jejich tváře. Vyzařovalo z nich cosi nelidsky zvířecího. Jako by se motor evoluce zastavil a vrátil na pár okamžiků zpět. Jejich oči se podobaly upřeným očím šelem, jak zlatavým nádechem, tak i určitou netečností. Člověk nemůže rozumět zvířeti!

Když zkoumala své pocity, pochopila proč lidé neumí snést klaimóry. Pokud jsme pro ně stejně cizí jako tihle pro mne, pak se není co divit.

„Hildo,“ řekla tiše Samanta, „ty budeš mluvit. Víš, který je jejich velitel?“

„Tolik ještě dokáži rozeznat,“ odpověděla hranatá bojovnice a rozkročila se. Její obličej, strhaný po zranění Kleopatry, náhle zpřísněl.

„Co jste zač?“ zeptala se nahlas. „A jaké máte úmysly s těmi dvěmi? Proč jste napadli naše soudružky?“

„Naše soudružky,“ vyjekla Lucie. „Tyhle zrádkyně…!?“

Ale dál už nepokračovala, protože před jejím hrdlem se náhle objevil hrot širokého meče. Samanta se ani neohlédla, když pověděla: „Ještě slovo a zemřeš mojí rukou.“

Laura se už přestala divit, jak Samanta dokáže tyhle věci. Zřejmě jí stačilo slyšet Luciin hlas, aby dokázala poslepu zjistit, kde se nachází její hrdlo. A nebo prostě má štěstí… Ale když si znovu prohlédla nehybný hrot meče, neúprosně položený na hladké kůži mladé klaimóry, věděla jistě, že štěstí s tím nemá co dělat. I ty se naučíš bát čísla dvacet pět, pomyslela si v duchu. Tak jako se jí bojím já a kterákoliv z nás… I Sylvie se jí bojí, třebaže navenek vystupuje jako její největší spojenec. Možná že jen díky svým schopnostem vycítila nebezpečí jako první z nás.

„Hm,“ ozvala se tiše Sylvie a poprvé promluvila hrozivým tichým hlasem. „Neměla by ses zapomínat, Lauro. Slyším tě velice dobře.“

„Ty děvko! Přestaň mi číst myšlenky!“

„Nečtu je,“ odpověděla Sylvie skoro netrpělivě. „Ty je kolem sebe pokřikuješ. Nedokážu si zacpat tyhle vnitřní uši… Buď prosím zticha, nepřemýšlej tak hlasitě, mám důležitější starosti.“

Nepřemýšlej hlasitě? Důležitější starosti? Pokud šlo o to první, Laura netušila, jak by měla ztlumit své myšlenky. Ale chápala, že by se měla pokusit. Důvod, proč Samanta nechala mluvit Hildu byl zjevný: zatímco Hilda mluvila, ostatní měly příležitost analyzovat protivníky a hledat jejich slabá místa.

I já bych měla, uvědomila si Laura. Hm, tohle by mělo být snadné. Tihle vojáci si nekryjí krk!

Mezi krátkou přilbou a hrudním pancířem se nacházela nekrytá oblast, odhalující krční tepnu. Nakonec, jejich brnění muselo být navrženo do války mezi lidmi; čili do situací, kdy nehrají roli přesnost a nebo efektivita boje. Těžko si představit vojáky, kteří by v žáru bitvy útočily na tak choulostivé, nicméně těžko zasažitelné místo mezi hlavou a hrudí. Jejich výcvik je nutil vést ránu do otevřených velkých oblastí. Kde je hrudník, je i srdce a nebo plíce. Pod lebkou se skrývá mozek. Nemluvě o břichu se svými orgány.

„Krční tepna,“ řekla hlasitě.

„Nenapovídej,“ ohradila se Danae. „Copak myslíš, že jsem slepá?“

Ale už nezbyl čas odpovědět. Jeden z vojáků, vybavený nejlépe a s nejsilnějším jóki, si uvolnil cestu mezi ostatními a přišel přímo před ně. Bylo jasné, že se chystá promluvit…