Vytí V.

Všechny na Lauru hleděly s pátravým výrazem. Jako by jim ona mohla odpovědět, jaké jsou skutečné úmysly útočníků.

„Je jen jediný způsob, jak zjistit, co chtějí,“ řekla Samanta. „Pokud to tedy chceme zjistit.“

„Proč bychom neměly chtít?“

„Protože se s nimi můžeme dostat do křížku. Budeme-li počítat ty dvě před námi, je nás devět. Stály bychom proti mnohonásobné přesile.“

„Ale Lily přece …“

„Lily byla Probuzená a možná s nimi bojovala za jiných podmínek. Nemůžeme vědět, zda je nenapadla jako první a nezískala tak výhodu. Možná se rozdělili do skupin, aby lépe prozkoumali kraj. Lily mohla snadno likvidovat jednu skupinu po druhé.“

Všechny se zamyslely, nebo alespoň ty z nich, které stejně nedokázaly sledovat průběh událostí. Laura v té chvíli záviděla Sylvii a nebo Natálii. Ona sama jen tušila cizí přítomnost, její vjem se podobal pozorování starého zašlého obrazu.

„Bojují?“ zeptala se.

„Stále ještě ne. Myslím, že mluví Demetra,“ odpověděla Sylvie. „Zdá se, že je přesvědčuje, aby je nechali jít. Sibyla mlčí a připravuje se na boj.“

„Co to znamená?“

„Podle mého jen jedno,“ řekla Sofie. „Sibyla chce nechat rozhodnout osud. Ty jsi správně odhadla,“ obrátila se na Lauru, „že se nechce mstít za zabití Lily, protože i ona chápe, že ti druzí možná neměli jinou možnost. Třeba zabili Lily v sebeobraně. Nicméně pokud opravdu napadnou dvě klaimóry, pak to nejsou nepřátelé jen jómů a Probuzených, ale nás všech.“

„A já říkám,“ ozvala se zuřivě Lucie, „že nám nemusí záležet, jak s nimi naloží. Dvě zrádkyně se nepočítají.“

„Ty jsi v dětství spadla na hlavu?“ optala se jí Sylvie laskavě. „Slyšela jsem, že to zanechá následky na celý život.“

„Co si to…?“

Jsem ráda, pomyslela si Laura, že tentokrát si vybrala ke špičkování někoho jiného než mne. Ale copak si tahle Lucie neuvědomuje základní skutečnosti.

„Právě teď přece nesejde, která z nás tam stojí,“ poznamenala vzrušeně. „Nic by se nezměnilo, pokud by ses tam octla ty a tady Sofie.“

„My nejsme žádné zrádkyně,“ odporovala Lucie zuřivě. „Jak nás vůbec můžeš srovnávat?“

Ona je opravdu trochu pomalá na hlavu. Laura si povzdechla a zoufale hledala pomoc u Samanty. Ta ale rozhovoru za svými zády nevěnovala pozornost.

„Já tě přece nesrovnávám. Já jen konstatuji, že ti druzí netuší, kdo je Sibyla a co provedla Organizaci.“

„Jak to můžeš vědět?“ štěkla Lucie.

„Jak by se k nim ta zpráva dostala? Bude ještě chvíli trvat, než lidé uvěří, že Organizace zanikla. A i pak sotva budou chtít vykonat spravedlnost na nějaké Sibyle. Vždyť ani netuší, která z nás je která.“

Sylvie se zasmála, jako by pověděla něco směšného. Dřív než se stačila urazit, ukázala jí vztyčený palec. Jako by to nebylo jedno, pomyslela si Laura. Nakonec stejně rozhodne Samanta a její nohsledi.

„Kdo říká, že Organizace zanikla,“ zeptala se Lucie.

„Cože?“

Všechny k ní užasle obrátily hlavy.

„Myslíte si snad, že radní neměli nouzové plány? Vždycky jednali na ostří nože. Museli tušit, že k tomu dojde a pojistit se.“

„Ta banda arogantních hlupáků neměla nikdy žádné plány!“

Tentokrát promluvila Natálie. Dokonce i Samanta se užasle otočil. Kdo by čekal od skromné a přívětivé Natálie takové zásadní odsouzení? Kdyby tak promluvila Sylvie, nedivila bych se. Ale Natálie?

Klaimóra si uvědomila jejich zvědavé pohledy a zrudla: „Omlouvám se,“ řekla ostýchavě. „To byl jen můj soukromý názor.“

„Ať tak či tak,“ prohlásila Lucie. „To, co tam je, nejsou lidé. I já cítím jejich jóki. A kdo jiný než Organizace umí provést adaptaci? Ty bytosti musely projít podobným procesem jako my. Možná že jsou záložním plánem Organizace, vyslané napravit situaci.“

„To je jen tvoje zbožné přání,“ odfrkla si Sylvie pohrdavě - a Natálie kývla na souhlas. Zdálo se, že teď, když už se jednou vyjádřila, chce důsledně podporovat svou názorovou stranu.

„Musíme se ale rozhodnout, co uděláme,“ připomněla Laura. „Možná že…“

Náhle se zarazila a otočila se k soutěsce za sebou. Ze stínů zapadajícího slunce vystoupily postavy dvou bojovnic.

„Hilda a Danae,“ vykřikla Natálie. „Co se stalo? Je Kleopatra…“

Nedokončila, ale každá pochopila, že Studená královna musela zemřít. Jinak by ji ty dvě neopustily.

„Kleopatra je v pořádku,“ řekla Danae. „Stará se o ni doktor Ditrich. Podle něj má šanci přežít díky…“

„Díky?“

„Díky tomu, že je napůl Probuzená.“

Danae tentokrát hleděla na Samantu, jako by ji z něčeho obviňovala. „Prozradil nám, že tuhle techniku Organizace nikdy neschválila. Proč jsi ji použila?“

Samanta stále zachovávala nehybnou tvář. Laura pocítila drobný záchvěv pochyb. Případ Kleopatry lze omluvit, pokud se tím dalo předejít plnému Probuzení. Ale co já? I já jsem… Náhle zatoužila poděkovat osudu, že radní už nad nimi nemají žádnou moc.

„Tohle jsi nám přišla říct?“ zeptala se chladně. Ach, slitování, to zní jako bych byla na druhé straně. „Proč jste vůbec tady?“

Hilda sáhla po meči a tasila. Ozval se jasný kovový zvuk. Cože, ona chce bojovat? Laura se nakrčila.

Hranatá bojovnice si ale klekla před Samantu a v těžkopádném gestu jí podala meč ostřím k sobě. „Děkuji,“ pověděla prostě. „Díky tobě žije jediná osoba, na které mi skutečně záleží. Můj život patří tobě. Nakládej s ním, jak uznáš za vhodné.“

„Pche!“

Danae se zatvářila jako krajně nespokojená profesorka. „Tohle se radním nebude líbit.“

„Radním?“

Nikdo z nich se neměl k tomu, aby jim oznámil, co se skutečně stalo. Po chvíli si i Danae všimla, že něco není v pořádku.

„Copak se děje? Nebojte se, já nic neprozradím, pokud jde o tohle. Osobně je nemám právě ráda a určitě bych jim nezradila přítelkyně.“

Přítelkyně? Laura se bůhvíproč zastyděla. Kromě Karen jsem nikdy žádnou z nich za přítelkyni nepovažovala. Odtažitá Danae v nich vidí něco víc, než jen pouhé známé svázané osudem. Proč?

„Další zrádné řeči,“ zamumlala Lucie. „Organizace byla prolezlá červy jako shnilé jablko. Pojďme, Sofie, musíme najít jiné bojovnice. Už chápu, proč chtějí tolik zachránit Rudou Sibylu.“

Pokusila se vzít oslovenou za ruku, ale ta zůstala stát. „Lucie,“ řekla tiše. „Copak ty jsi to ještě nepochopila?“

„Nepochopila co?“

Lucie si je všechny měřila vzpurným pohledem.

„Ty jsi nejmladší člen Organizace?“ zeptala se náhle Sylvie.

„No a co? Alespoň jsem ještě nepodlehla nákaze jako některé.“

„Nákaze? Hm, to, co se ti snaží Sofie vysvětlit, je, že nenajdeš žádnou druhou věrnou. Mezi těmi silnými určitě ne. Nechápej nás špatně, dítě. My všechny oceňujeme tvou loajalitu, některé z nás byly také takové…“

Laura si všimla, že Sylvie se lehce usmála, jako by řekla malý a soukromý žert. Čili některé z nás se distancovaly od samého začátku, od samotné Adaptace, pomyslela si. Možná má tahle Lucie pravdu; jsme obklopené spiknutím.

„…ale čas nás všechny vyléčil,“ pokračovala Sylvie. „Já nejsem něčí nástroj jen proto, že do mne bez mého svolení někdo vložil krev a maso netvora. Mám proto brát svou smrt jako samozřejmost? Proč?“

„Protože to je naše poslání. Všechny jsme souhlasily, když se ptali po svolení.“

„Ptají se po svolení desetiletých, vystrašených masakrem příbuzných. Já jsem ztratila matku. Když mne zavedli k Organizaci, ani jsem nechápala, nač se mne ptají. Tomu ty říkáš dát svolení?“

„Já…“

„Počkejte,“ zarazila je Laura. „Proč se vlastně hádáme? Copak nemáme důležitější věci k rozhodnutí?“ A ukázala rukou do údolí.