Vytí IX.

Když se rémské jednotky ztratily za obzorem, přistoupily k Samantě Demetra se Sibylou. První se tvářila nadšeně, druhá ponuře.

„Páni, to bylo báječné,“ drmolila Demetra. „Už jsem se loučila se světem, ale ty si ho dokonale odpravila. Já…“

„Ty jsi číslo třicet šest?“ zeptala se jí chladně Samanta.

„Ano.“

„Nechci, aby ses dále stýkala s číslem dvě. Jsem ochotná ti prominout, ale jen jednou. Běž se postavit k číslu čtyřicet. Od teď budeš poslouchat její rozkazy.“

Demetra otevřela ústa, aby protestovala, ale nakonec neřekla nic. Rychle se zorientovala a i když Lauru neznala, zařadila se po jejím boku.

Moje podřízená, pomyslela Laura nešťastně. Přesně tohle bych od Samanty čekala. Proč dala tuhle zrádkyni ke mně? Chce ji tak potrestat?

Demetra zřejmě nebyla z těch, které dlouho vydrží mlčet. Naklonila se ke své nové nadřízené: „Poslyš, já…“

„Ticho,“ zarazila ji Laura příkře. „Mluv, až ti řeknu!“

Mezitím k Samantě přistoupila Sibyla.

„Měla bych ti poděkovat,“ řekla zamračeně. „Zachránila jsi nám život.“

„Ty jsi vyvraždila Organizaci?“

„Ano.“

„V tom případě mi nemáš zač děkovat. Ještě jsem se nerozhodla, jestli tě nechám na živu.“

Ach, slitování! Copak nebezpečí ještě neskončilo? Proč ji Samanta provokuje? K Lauřinu překvapení sklopila Rudá Sibyla hlavu. „Dělej si se mnou, co chceš. Dovolíš mi alespoň pohřbít sestru?“

„Lily? Zemřela jako Probuzená, že?“

„Ano. Nedokázala jsem jí na pomoc přijít včas.“

„Ještě že tak!“ ozvala se nenapravitelná Lucie.

Samanta se k ní otočila. „Díky že jsi se mi připomněla. Zdá se mi to, Sylvie, a nebo mají dnešní nízká čísla potíže s kázní?“

„Jsou příšerně nevychovaná,“ souhlasila Sylvie a mrkla na Lauru.

„V tom případě pomůže Lucie Sibyle s pohřbením sestry. Bude mi ručit za to, že se číslo dvě poslušně vrátí jako vězeň. Nakonec, pochopila jsem, že má na jejím potrestání osobní zájem.“

„Já? Já mám… Ale jak?“

„To je tvoje věc,“ řekla Samanta chladně. „Až doteď jsem měla dojem, že umíš poradit každému. Takže si poraď, jak uznáš za vhodné.“

„Ale já…“

Diskutovat je zbytečné, uvědomila si Laura. Samanta se stále víc a víc zabydluje na pozici velitele; kázeň, kterou vyžaduje, je absolutní. Tohle musí být lekcí pro každou z nás.

Stály mezi padlými těly rémských vojáků; jejich těla roztrhala přízračná síla bývalého čísla třicet tři. Někteří vojáci měli ještě výraz soustředění, když se připravovali na odpor, jiní umírali se zuřivou zlostí nad vlastní porážkou. Jak vychládali, mizela z nich i přítomnost jóki.

„Tohle,“ pověděla Samanta a sklonila se nad jednou mrtvolou, „si vezmeme sebou.“

V ruce držela masivní kuši, příliš velkou pro běžného člověka. Výška zbraně sahala dospělé ženě pod bradu a rozpětí lučiště přesahovalo rozpětí lidských paží. Vedle ležel i toulec naplněný dlouhými dubovými šípy. Samanta si zamyšleně prohlížela jejich ostré trojhranné hroty.

„Podobný materiál jako naše meče,“ poznamenala. „Tahle věc dokáže zabít i Probuzeného. Každá si vezměte jednu.“

Natálie si s Laurou vyměnila pohled. „Proč,“ chtěly se zeptat, ale ani jedna si netroufla otevřeně odporovat. Poslušně si vybraly kuše s nepotrhanou tětivou a několik toulců a stejně poslušně se zařadily za Hildu, která jim dala znamení.

V podstatě jsme se změnily na vojáky, napadlo Lauru. Ať už Samanta plánuje cokoliv, má o budoucnosti jasnou představu. Možná, že právě to je, co nás nutí neprotestovat. Na rozdíl od nás, jí neschází vize.

„Počkat!“ řekla Samanta. „Hej ty, jmenuješ se Sofie?“

Oslovená sebou trhla a zatvářila se provinile.

„Pochopila jsem správně, že s vámi přišel doktor Ditrich?“

„Ano, on a knihovník Gunter zůstali v táboře.“

„V tom případě pro něj vezmi jedno tělo. Jsem si jistá, že ho bude chtít vidět.“

Vracely se zpátky soutěskou, pod vrcholky mlčenlivých skal. V tábořišti je přivítalo několik mužů, kteří jim bez řečí nabídli něco k snědku. Opět vařili silný vývar z kostí, ke kterému se zakusovaly poslední zbytky starého chleba. I když stále smutní, zdálo se, že poslední úspěch je povzbudil.

Lauru překvapilo, že stále zůstávají s nimi. Už dávno mohli být pryč, nechat klaimóry se vypořádat s nebezpečím, ale oni z nějakého důvodu zůstávali.

Těsně vedle žulové stěny povykoval Raúl, tentokrát střízlivý, ale o nic méně chvástavý.

„Při troše dobrého výcviku dokážeme všechno, věřte mi. Přirozeně, vhodná příležitost je základ – musíme donutit jómy, aby hráli podle našich pravidel…“

Náhle se zarazil a téměř jako dítě se šťastně usmál. S důvěrností, kterou by si žádná z nich nedovolila, zamával na Samantu: „Hej, už jste zpátky? Přihodilo se něco zajímavého? Donesla si mi odtamtud nějaký dárek?“

Lauře neuniklo, že Hildě sklouzla ruka k meči, jako by to považovala za znevážení vlastní osoby. Samanta se kupodivu také usmála. Bylo to jako obvykle poloviční, takřka schované povytažení ústních koutků, ale přesto úsměv.

„Jak bych na tebe mohla zapomenout,“ řekla s nádechem slabé ironie. „Tumáš!“

Hodila mu kuši, kterou nesla, a muž zavrávoral, když ji chytil do náruče. Svaly na jeho pažích se napjaly, jak se snažil mohutnou zbraň udržet.

„Máš k té hračce šípy?“ zeptal se fanfarónsky. „Jako dítě jsem měl podobnou.“

„To je dobře.“ Samanta mu podala toulec. „Tahle hračka dokáže zabít jakéhokoliv jómu. Pokud ti ten ovšem dovolí, abys ho zasáhnul do hlavy.“

„Já ho napřed zdvořile poprosím,“ ujistil ji. „Hej panáčku, nastav hlavičku. Jak by mi mohl odolat, že?“

„Tobě zkrátka neodolá nikdo.“

Sice ničemu nerozumím, pomyslela si Laura, ale jsem ráda, že má dobrou náladu. Vzpomněla si na svého přísného otce, ke kterému se vždy přibližovala, jen když slyšela jeho smích.

Samanta ale příliš dlouho nevydržela laškovat; sotva se otočila ke zdravotnímu stanu, z tváře se jí opět stala chladná a nepřístupná maska.

Z neznámých důvodů pokynula právě Lauře, aby ji následovala, a vešla dovnitř. Na lůžku, na kterém ještě odpoledne ležela Karen, našly Danae se zavřenými očima. Kleopatra navzdory všem očekáváním stále ještě dýchala. Z její odhalené paže vedla skleněná trubička k paži druhé klaimóry a mezi nimi proudila tmavá krev.

U lůžka seděl postarší shrbený muž se starostlivou tváří.

„Jak se jí daří, doktore Ditrichu?“

Muž se otočil a když poznal Samantu, z jeho tváře vyprchala veškerá barva.

„Číslo dvacet pět?“ zašeptal. „Co tady děláš? Proč právě ty?“

Samanta otázku ignorovala. „Jak se jí vede?“

„Snad se ji podaří zachránit,“ řekl doktor Ditrich. „Bohužel mi nezůstalo mnoho vybavení. Vlastně žádné,“ dodal lítostivě. „Tohle jsem koupil ve městě, ve kterém jsme se zastavili cestou. Potřeboval bych tady číslo devět, Brigitu. A nebo kteroukoli jinou, která dokáže pomoci s regenerací. I tak je s podivem, že vydržela tak dlouho.“

„Je napůl Probuzená,“ poznamenala Samanta klidně.

„Ach tak!“

Doktor Ditrich tuhle informaci přijal bez dalších poznámek, jako by se vše vysvětlilo.

„Jak se to stalo?“

„To není důležité. Mimochodem, venku leží tělo, na které byste se měl podívat.“

„Tělo?“

„Tělo vojáka rémské republiky.“

„Hm, podívám se,“ slíbil doktor Ditrich. Sotva vyšel ze stanu, ozval se děsivý výkřik. Někdo venku volal o pomoc.

Laura vyběhla ze stanu.

„Co se děje, Guntere?“ zeptal se doktor Ditrich starého muže, který se naříkavě doprošoval ochrany kolemjdoucích klaimór.

„Tam, Ditrichu, tam.“

Když se všichni otočili, kam vystrašený knihovník ukazoval, spatřili, jak se soutěskou vrací Sibyla s Lucií.

„Číslo dvě?“ zamumlal doktor Ditrich. Na okamžik se zdálo, že i on se poběží schovat za záda bojovnic. Pak se ale otočil k Samantě: „Ty víš, co se stalo s Organizací?“

„Přirozeně.“

„Proč je tu tedy ona.“

„Je tu jako můj vězeň. O jejím trestu nemohu rozhodnout sama.“

„Trestu?“ zeptala se malá Karen, která vykoukla zpoza plachty, kde až doteď odpočívala. Lauru bodlo u srdce, když viděla obvázaný pahýl její paže.

„Trestu,“ potvrdila Samanta a obrátila se na Sibylu. „Je to tak?“

Oslovená jen pokrčila rameny. „Dělej si se mnou, co chceš. Měla jsem jediný smysl života. Na zbytku nezáleží.“

„Chápu.V tom případě ti nebude vadit, když si vezmu malý závdavek z tvého trestu.“

„Závdavek?“

Sibyla se zatvářila užasle. Než stačila pochopit, co slyší, Samanta se opět pohnula svou neuvěřitelnou rychlostí. Takřka žádné uvolněné jóki, uvědomila se Laura. To je krajně nezvyklé.

Pohyb skončil stejně náhle jako začal. Sibyla se podívala směrem ke své ruce, ze které ji zůstal jen ubohý zbytek. Uťatá končetina ležela na podlaze, její prsty se ještě třásly náhlým šokem.

„Co to má být?“ vyjekla Lucie a před ústa si strčila dlaň. „Co jsi to provedla?“

„Potrestala jsem ji,“ odtušila Samanta klidně. „Právě ty by jsi mne měla chválit. Lauro, zvedni tu ruku a zanes ji Karen. Myslím, že ji bude potřebovat.“

Konec Vytí