Vytí VIII.

„Chceš snad vyhrožovat zástupci rémské republiky, klaimóro?“ zeptal se setník. „To si lze vykládat jako nepřátelský akt -navzdory našim mírumilovným úmyslům.“

Ten muž má v sobě něco z většího zvířete než je vlk, uslyšela Laura Sylvinu myšlenku. Má totiž v sobě i něco z politika. V té drobné větě se skrývalo pobavení, kterému Laura příliš nerozuměla. Jaká je tohle politika? Vždyť je to jen předehra k masakru?

Masakr? zeptala se Sylvie. To je ta méně podstatná část v téhle hře.

„Jak už jsem řekla,“ ozvala se Hilda. „Jsme soukromý subjekt, nespadáme pod jurisdikci žádného státu a nebo města.“

„To je proti přírodě,“ řekl setník chladně. „Každý detail zastřešuje vyšší celek.“

Jeho vojáci nespokojeně zavrčeli. Ta představa, že se nezodpovídáme nikomu, je snad i proti jejich vlčí přirozenosti, pomyslela si Laura.

„V každém případě žádáme, abyste naše soudružky propustili na svobodu,“ pokračovala Hilda.

„Možná se nechápeme, klaimóro,“ řekl setník. „Ale já se teď nerozhoduji, zda propustit tyto dvě. Já se rozhoduji, zda vás nepřidat k nim.“

Hilda ztuhla.

„To je velice nešťastné,“ poznamenala po chvíli. „Ty si zase, setníku, uvědom, že stanovy bojovnic nám zakazují použití síly vůči lidem.“

„Velice pošetilý přístup! My prosazujeme právo a spravedlnost pro všechny bez rozdílu. Když ale uvážím, že monstrum, které jsme zabili, nám způsobilo jisté potíže, pak jsem rád, že se tentokrát vyhneme boji.“

Laura v jeho hlase uslyšela skrytý výsměch, a ještě skrytější úlevu. On z nás opravdu má strach. Jak by také ne, zřejmě není zvyklý na porážku. A potkat bytost, která během chvilky zlikviduje tři sta těchhle vojáků páchnoucích po jóki? Jak byla Lily ve skutečnosti silná?

Pohlédla na její uvolněnou a čekající rudovlasou sestru. Vedle nervózně pulsujícího jóki Demetry působilo to její jako mohutná a vyrovnaná řeka. Znovu jí v hlavě problesklo několik výjevů: mrtví Výběrčí, rozsekaní radní a hořící Organizace. Ach, tahle tedy nebude váhat, když bude stát proti lidem.

Laura si uvědomila, že je proto ráda. Běsnící Sibyla, pokud se rozhodne pomstít sestru, bude vynikajícím spojencem. Ano, to je asi také ten důvod, proč ji chce Samanta osvobodit.

„Možná se nechápeme, setníku,“ oplatila Tarausovi předchozí slova Hilda. „Ale pravidlo, které jsem zmínila, platí bez výjimky pouze pro příslušníky lidské rasy, ne na křížence s jómou a bůhvíčím…“

A je to tady, pomyslela si Laura, která náhle pochopila, kam další rozhovor směřuje. Tihle vojáci ani netuší, kolik mají společného s jómy. Brzy budou muset čelit nejen já, ale i šoku vlastní identitu.

„Co tím chceš říct, klaimóro?“ zeptal se setník užasle. „Jaké křížence máš na mysli?“

„Chci tím říct, že pokud jde o vás, rozhodně nejste lidé podle našich měřítek.“

Laura viděla, že mezi vojáky se našlo mnoho těch, kteří dobře pochopili, co jim právě Hilda řekla. Možná, že už dávno měli nějaké podezření. Sám setník ovšem stál nehnutě. Z jeho jóki nezavanul sebemenší závan překvapení.

Buď je neochvějně přesvědčený o svém lidství – a nebo… Laura se téměř zajíkla … a nebo zná pravdu o svém původu.

„To je zrůdné,“ zašeptala.

„To je jen politika,“ ozvala se nahlas Samanta. Její hlas zněl bez námahy až daleko do zadních řad rémských vojáků. „Poslouchejte mne pozorně. My klaimóry jsme napůl lidé a napůl jómové. Když z nás cítíte pach jómy, cítíte věc zvanou jóki. Totéž jóki cítíme i my z vás. Nevíme, co jste zač, ale nebudeme váhat vás pobít. Pro nás nejste lidmi!“

Vlčí pospolitost zaváhaal. Setník Taraus vycítil změnu nálady smečky a rychle řekl.

„Pobít nás? Nebuď směšná!“

Ani na okamžik nepopřel, že by nebyli jómi, uvědomila si Laura. Ovšem, pokud mezi nimi panuje takové zvířecí spřízněnost, pak jakákoliv faleš musí být mezi nimi odhalena jejich šestým smyslem. Nakonec ani my si mezi sebou neumíme účinně lhát.

„Pobít vás?“ Samanta se zřejmě chystala převzít velení nad celou diskuzí. Ramenatá Hilda se poslušně stáhla do pozadí. „Pobít vás je jen alternativa. My netoužíme po krveprolití.“

V té chvíli zvedla rudá Sybila hlavu a z jejích očí si kdekdo mohl přečíst: „Mluv jen za sebe!“ Rudovlasá se celá napjala, jako by už nemohla déle čekat, než se rozpoutá masakr.

„Černé jóki zoufalství“, jak to nazývala Samanta, se zvedlo jako temný oblak nad ubohou Demetrou. Přesto i ona nezaváhala a chystala se k boji.

Setník Taraus zvedl paži.

„Stačí jediné mé znamení,“ začal, „a budete…“

V tom okamžiku Samanta zmizela. Celá její postava včetně meče, jehož špička se chvěla na hrdle protestující Lucie, se vytratily na jeden krátký okamžik ze světa.

Její rychlost, pomyslela si Laura, když se Samanta objevila u setníka a položila mu klidně dlaň na hrdlo, je mimo jakékoliv mé možnosti. Kdyby na mne zaútočila, byla bych mrtvá dřív, než bych si stačila všimnout, že jsem přestala dýchat. Děsivé!

Všimla si, že není sama, na koho tahle ukázka zapůsobila. Okolo stojící klaimóry zalapaly po dechu, dokonce i Sylvie vypadala ohromeně.

Co bylo ale důležitější, rudovlasá Sibyla povolila své svaly. Klidnou hladinu jejího jóki rozvířil postupující úžas.

Dokonce i číslo dvě, uvědomila si Laura, nevěří vlastním očím a smyslům. Co je vlastně Samanta zač? Patří vůbec mezi nás?

„Nevyvíjím na tebe žádný nátlak,“ poznamenal Samanta k vyděšenému setníkovi. „V žádném případě nechci vyvolávat spor s rémskou republikou. Ani na okamžik si nesmíš myslet, že tě jakkoliv ohrožuji…“

Během své řeči Samanta povolila ruku ze setníkova hrdla: „… ale mohl bys prosím zvážit propuštění těch dvou? Nestojíme přece o žádné nedorozumění, ne?“

Tohle má být diplomacie v jejím podání? zaslechla Laura Sylviinu pobavenou myšlenku.

„Já…“

V setníkově jóki vířilo několik pocitů. Mezi prvními se hlásil pud sebezáchovy. Ani Taraus Lupus nechtěl zemřít; a bylo mu jasné, že stačí jediná chyba a žádné kuše nezastaví tuto bojovnici.

Jeho čest vojáka mu možná přikazovala si zachovat vlastní tvář, stejně jako vědomí vůdce smečky. Jistě věděl, že pokud předá své dvě zajatkyně, jeho postavení zakolísá.

„No tak,“ zašeptala Samanta, „můžete být jakkoliv silní, můžete se křížit s jómy, jak chcete, ale jste jen smečka vlků, proti kterým stojí houf pardálů. Oba víme, co je rozumná volba.“

„Rozumná volba…,“ zachraptěl setník. „Nic takového nemám na výběr. Ale ať je po tvém.“

Mávl paží a na tento povel se sevřené formace vojáků rozestoupila, aby uvolnila cestu zajatým klaimórám. Na Demetřině tváři se objevil výraz nekonečné úlevy, zatímco Sibyla jen zamračeně hleděla na Samantu, jako by ji obviňovala z toho, že ji připravila o pomstu. Nicméně obě dvě poslušně vyšly z kruhu a přidaly se k ostatním.