Vytí VII.

„Jsem Taraus Lupus,“ řekl muž a bouchl se dlaní do levého prsního plátu. „Jsem rémský setník a velitel této jednotky. Kdo jsi ty?“

Laura si všimla, že mužova jóki téměř dosahuje síly mladé Lucie. Ale na rozdíl od jejího, tohle bylo uvolněné až do naprosté krajnosti.

On nemůže být klaimór, napadlo ji. Kdyby byl, už dávno by překročil Hranici.

Zdálo se, že ani jeden z vojáků nedokáže jóki kontrolovat. Jako by ho do jejich těla někdo uměle vsadil a nechal ho stále planout.

Napůl člověk a napůl zvíře, pomyslila si, když zkoumala setníkovy dopředu vystouplé čelisti, které připomínaly vlčí tlamu. V ní byly usazeny silné a ostré zuby, které muži překážely v plynulé řeči – stejně jako nepřirozeně dlouhý růžový jazyk.

Jeho nos se u kořene široce rozšiřoval, ústil do obrovských nozder, které neustále nasávaly a analyzovaly okolní vzduch.

Ať už je čímkoliv, napadlo Lauru, není radno ho podceňovat. Zejména když má za sebou svou smečku.

Všimla si, že u ostatních vojáků se vlčí rysy, které pozorovala u Tarause, neprojevovaly tak výrazně. Jako by míra znetvoření byla i mírou jejich jóki.

Setník se znovu netrpělivě udeřil do prsního plátu.

„Jsem setník rémské republiky. Kdo jsi ty? Odpověz!“

„ODPOVĚZ!“ zaznělo v podivné ozvěně z řady jeho mužů. Každý z nich v naprosté souhře s ostatními vyplivl tohle jediné slovo. To se po údolí rozlehlo jako příkaz mamutího kostelního sboru. „ODPOVĚZ!“

Laura se otřásla hrůzou. Jaká fantastická synchronizace! Ti muži jsou jako jeden…

Ramenatá Hilda ani nezakolísala. Její hlas zněl klidně a zněle.

„Jsem číslo dvanáct, jménem Hilda. Jsem bojovnice Organizace, kterým někteří říkají klaimóry. Proč jste obklíčili dvě z nás?“

„Klaimóry? Nikdy jsem o nich neslyšel,“ řekl setník.

„Já zase nikdy neslyšela o rémské republice,“ oplatila mu Hilda bohorovně. „Co vůbec dělá armáda v tomhle kraji?“

„Zastupuješ snad státní moc?“ zeptal se rychle setník. „Jsou klaimóry armádou některé republiky?“

„Nikoliv. Organizace je soukromá jednotka, která se neplete do politiky. Zabýváme se lovením netvorům jménem jóma. Ty určitě znáte.“

„Ano, známe jómi,“ potvrdil setník. „A to je také důvod, proč jsme tady. Byli jsme posláni, abychom od nich vyčistili tento kraj.“

„V tom případě bychom si neměli překážet.“

„Překážet? To si nemyslím.“

Znovu nasál pach jako hladový pes. „Stejně jako z těch dvou tady, i z vás cítím pach jómy. Jak mi to vysvětlíte? Mluvte!“

A jako na povel sbor za ním temně zahučel: „MLUVTE! MLUVTE!“

Laura si nemohla pomoci, aby se zimničně neotřásla. V té chvíli nesmírně obdivovala ostatní klaimóry, které na sobě nenechaly nic znát. Sylvie si dokonce okázala zívla. Pouze Lucie, stále ještě nervózně zahleděná na ostří Samantina meče, se otřásla.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Hilda mrazivě. „Snad o stejném pachu, jaký táhne i z vás?“

Setník Taraus se na okamžik zatvářil zmateně.

On opravdu netuší, že totéž jóki, které cítí z nás, je obsaženo i v těle každého z nich? Laura si nebyla jistá, zde je to její a nebo Sylviina myšlenka. Přála si mít její nadání.

„Už jednoho netvora jsme zabili,“ prohlásil setník. „Páchl podobně jako vy.“

Mezi Sylvií a Samantou opět proběhl rozhovor beze slov. Hilda se zatvářila zvláštně nepřítomně.

„To je v pořádku,“ prohlásila. Laura z ní vycítila zvláštní zmatek. Jakoby netušila proč říká, co říká. „Ta, o které mluvíš, byla monstrum. S námi neměla nic společného. Naše soudružky, které jste zajali, měly za úkol ji zneškodnit.“

„Ale to není…“ chtěla protestovat Lucie. Samantin meč na jejím hrdle se bez milosti zarylo hluboko do bílé kůže. Mlč!

Mentální příkaz, který vytryskl od Sylvie, mohla slyšet každá z nich, tak byl silný a autoritativní.

„Tomu máme věřit?“ zeptal se setník opovržlivě. „Proč se mi zdá, že jsi si to právě vymyslela? Co vůbec víš o tom, co se tady před chvílí odehrálo? Mluv!“

„MLUV!“ ozval se sbor vojáků. Několik z nich posměšně zavylo, jako smečka hladových vlků.

Hilda strnula jako kamenná socha, lhostejná k posměškům. „Když neuvěříte, tak…“

„Tak co?“

Setník se napřímil a opět se udeřil do prsního plátu. Řada vojáků s kušemi se jako na povel otočilo a zaměřilo své zbraně na klaimóry.

Další boj? pomyslela si Laura. Když viděla nekonečné zástupy, které proti nim stojí, ztrácela veškerou odvahu. Přesto si povšimla, že jedna z obklíčených bojovnic, Demetra, k nim hledí s nadějí. Její oči volaly o pomoc.

Za to druhá, číslo dvě s neobvykle rudými vlasy, rozhovor nechávala plynout kolem sebe. Tu nezajímá nic, než kdy začne krveprolití. Chce se pomstít… Nač tedy vlastně čeká?

„Pověz, klaimóro,“ zopakoval posměšně setník Taraus, klidně spoléhající na zástupy svých podřízených, „co se stane, když ti neuvěříme?“

„MLUV!“ zavyla netrpělivě vlčí horda. Zvuky, které vydávaly, se přestávaly podobat lidským.

„Když mi neuvěříte, pak…,“ Hilda se odmlčela a klidně dodala: „pak prostě zemřete.“