Vytí IV.

Klaimóry se zastavily na začátku srázu. Před nimi se objevilo dlouhé travnaté údolí, místy zarostlé křovinami.

„Nádherné,“ vydechla Natálie. „Vidíte to, co já?“

Laura zmateně hleděla před sebe. Před ní neleželo nic než zakrslé keře a rudé vřesoviště. Pak ale ucítila přítomnost. Ze všech koutů se zvedaly váhavé záchvěvy slabého jóki. Každý z nich měl jinou barvu, některé se pohybovaly jako součást pomalého ohňostroje, jiné doutnaly jako jiskry v ohni.

„Tamhle,“ ukázala Sylvie. Naznačeným směrem leželo epicentrum; vyhasínal tam Lilyn život, jako vyhasíná táborový oheň. Kolem ní mizely stovky menších žhavých uhlíků.

„Co to jen je?“ zeptala se Natálie. „Jsou příliš slabí i na jómy. Ale přesto nejsou lidmi. Sylvie?“

„Já také nevím. Samanto?“

Opatrná neodpověděla; Laura ji tajně podezírala, že se nechce před ostatními přiznat k nevědomosti.

„Ať je to, co chce,“ řekla nakonec, „zabilo to Lily v Probuzeném stavu. Zdá se, že jich sem muselo přijít kolem tisíce. Víc než tři stovky s sebou vzala Lily.“

Tři stovky? Čeho? Koho?

Laura jen zvolna chápala, o čem Samanta mluví. Ty uhlíky, ty chladnoucí známky života, to byly nějaké bytosti? Tvorové schopní usměrňovat jóki? Tisíce?

„Ach, slitování,“ zaúpěla.

Sylvie ji konejšivě pohladila po hlavě.

„Neměj strach, sestřičko.“

Laura uskočila, jako by ji uštkla zmije. Když bylo jejich vzájemné splynutí pryč, nevěřila jí o nic víc než předtím.

„Tamhle přichází Sibyla,“ upozornila je Sofie. „Nejsem tak nadaná jako Natálie, ale po událostech v Organizaci dokáži rozeznat její jóki velmi dobře.“

„Opravdu, blíží se,“ přikývla Natálie. „Ale…“

Klaimóra vzhlédla k Sylvii, jako by se jí ptala na potvrzení něčeho, čím si není jistá.

„Ale není sama,“ potvrdila Sylvie. „Přichází s ní jedna z nás. Kdo je to?“

„Demetra,“ odpověděla Sofie. „Přidala se k bývalému číslu dvě, protože chtěla mít naději přežít.“

Naději přežít? Laura si připomněla slova, které zaslechla před chvílí: A slabí jako já se přimykají k silným jako je ona. Tolik pověděla Sylvie. Ale já se nechci přidávat ke komukoliv, pomyslela si vzpurně. Pak si připomněla pláň pokrytou umírajícími těly. Opravdu si nemohu dovolit svobodu volby?

„Pokud tahle Demetra touží přežít,“ poznamenala Samanta, „pak si vybrala špatnou stranu. Podívejte!“

Sibyla a její společnice byly postupně obkličovány. Slabě světélkující jóki se kolem nich stahovalo jako můry kolem světla. Obě dvě mezi nimi zářily jako jasné svíce.

„Bývalé číslo dvě je nebezpečné,“ poznamenala Sofie. „A oni se ani s jednou z nich nemohou měřit.“

„Smečka vlků uštve i jelena,“ odpověděla Samanta. „Ani dvě bojovnice, jakkoliv mocné (a ta druhá je spíš slabší), nemohou vzdorovat dlouho.“

„Říkala jsi, že jich Lily s sebou vzala přes tři sta. Sibyla je zkušenější než její sestra.“

„Jenomže oni se učí rychle. Všimněte si, jak se opatrně přibližují.“

„Co jsou ty světlejší skvrny mezi nimi?“ optala se Natálie.

„Jejich velitelé,“řekla Samanta. „Při bližším pohledu zjistíte, že se kolem nich drží podřízené jednotky. Pokud mají vojenskou organizaci, pak jistě mají i zbraně. Sibyla a ta druhá měla jedinou šanci: utéct dřív, než je obklíčí.“

„Myslíš, že ji to nenapadlo?“

„Každý ví, jak byla Sibyla závislá na mladší sestře. Jestliže ji našla mrtvou a její vrahové nad ní, myslíte, že bude utíkat? Právě se připravuje na poslední boj svého života.“

„Ale co Demetra?“ zeptala se Sofie úzkostlivě.

„Vybrala si sama,“ ozvala se náhle druhá z příchozích, Lucie. „Vzpomeň si, že jsme ji varovali, ať s ní nechodí. Mohla zůstat s námi. Jestliže zemře, pak já nic nenamítám. Považuji za stejnou zrádkyni jako Sibylu.“

„Ale Lucie! Vždyť jsme byly přítelkyně. Jak jen můžeš…“

„Příště si zkrátka budu vybírat přítelkyně pečlivěji,“ prohlásila Lucie a založila ruce na prsou.

Dost zvláštní prohlášení na někoho tak slabého, pomyslela si Laura pobaveně. Pak se zarazila. Počkat, vždyť já o ní uvažuji, jako uvažuje Sylvie o mě. Ani já ji neberu vážně. Jen proto, že je mladá a nezkušená.

„Já si myslím,“ řekla nahlas, „že… že bychom jim měli pomoc.“

„Proč?“ ohradila se Lucie ostře. „Pokud jsi to ještě nepochopila, tak Sibyla vyvraždila Organizaci. Jestli si někdo zaslouží zemřít, pak ona. Co mě se týče, půjdu těm bytostem ještě poděkovat. Nakonec, nemůžeme jim vyčítat, že zabily Probuzenou Lily - a že zabijí Sibylu jakbysmet.“

Laura tušila, že v Luciině logice se někde skrývá háček. Rozhlédla se kolem sebe. Ostatní klaimóry se tvářily podivně nezúčastněně. Samanta dokonce hleděla na ni, jako by od ní očekávala rozhodnutí. Lauru napadlo, jak by bylo snadné obrátit se na ni a nechat ji udělat, co považuje za vhodné.

„Já nesouhlasím…“

„Proč?“

Luciin hlas švihl jako bič. „Proč bys neměla souhlasit? Proč?“

„Protože neznáme všechno,“ řekla Laura nesměle. „Nevím, jak vy, ale já si myslím, že ani Sibyla by nechtěla pomstít sestru, ze které se stala Probuzená. Možná ji chtěla chránit před Organizací, dokud žila, ale proč by ji chtěla pomstít?“

„Pomstít ji rozhodně chce,“ namítla Sylvie. „Cítím její jóki jasně.“

„To možná ano, když jí nic jiného nezbude. Ale my nevíme, co se stalo. Proč se k ní ty bytosti stahují. Zaútočila snad na ně?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Vidíte! Ale ty bytosti nevědí, že má nepřátelské úmysly. Zatím je nedala najevo. Určitě musely poznat, že proti nim stojí klaimóry. Pokud se s nimi rovnou pustí do boje , pak…“

„Pak co?“ zeptala se Samanta klidně. „Tyhle úvahy se mi líbí. Prosím, Lauro, pokračuj…“

Chová se ke mně jako ke školačce. Laura si připomněla své dětství, dávno zapomenutou vzpomínku, kdy stála před katedrou a cucala si rozpačitě cop.

„Pak,“ pokračovala ostýchavě, „stejně jako zabijí Sibylu, se budou snažit zabít i kteroukoliv z nás.“