Hřmící soutěska II.

Rozhostilo se ticho, ale nakonec se vetřelec pomalu spustil po stráni dolů. Objevila se mužská postava zahalená do ponča a kráčející houpavých krokem. U boku nesl muž dlouhou mačetu, schovanou v ručně vyřezávaném koženém pouzdře.

„Raúl,“ řekla Samanta.

Zbojník se zašklebil, jako by ho potěšilo, že jej poznala. Jeho nepříjemný lotrovský výraz tak získal divoce posupný nádech.

„Hej, čarodějnice,“ zavolal, „jsi překvapená, že mne vidíš?“

„Zklamaná možná, překvapená sotva. Čekala jsem tři dny, kdy tě to přestane bavit.“

„Nohy mne bolí jako čert,“ přiznal Raúl. „Vy čarodějnice nikdy neodpočíváte, nikdy nejíte? Proč se tak ženeš?“

„Zvědavý jako malé dítě,“ odsekla a vydala se na další cestu. Raúl se bez váhání vydal za ní, jako by se rozumělo samo sebou, že ji bude následovat.

„Ten tvůj šéf,“ podotkl, když se ocitl po jejím boku, „bude pěkný pitomec, co?“

Šéf? Samantu překvapilo, že Raúl, který zřejmě vyslechl celý jejich rozhovor, považuje Kasa za nadřízeného.

„Kasus je můj Výběrčí,“ vysvětlila. Neviděla důvod něco před loupežníkem skrývat. Probuzený mu stačil prozradit i ta největší tajemství Organizace. Navíc ji popudilo, že by mohl mít tak absurdní myšlenku, že…

Zarazila se. Ovšem, kdo by pochyboval o našem vzájemném postavení? Stojíme proti sobě, Kasus mluví zvýšeným hlasem, já nakonec ustupuji… Ano, to je logický předpoklad.

„Výběrčí je šéf klaimóry, že?“ ptal se Raúl umíněně. „To tě docela lituji. Není co divu, že jsi nasupená, když jednáš s takovým oslem.“

„Kasus patří k Organizaci jako já,“ řekla. „Přináší zprávy a příkazy od rady. Nic víc, nic míň.“

„Tak proč ho nezabiješ? Proč mu neutrhneš hlavu? Na mne jsi tak milá nebyla.“

„Otázky! Otázky!“ řekla a na okamžik ztratila vyrovnanost. „Mysli si, co chceš. Proč jdeš se mnou?“

„Teď se ptáš ty.“

„Ne že by mne to zajímalo.“

Oba se odmlčeli. Přišli k úpatí Bouřlivých hor a před nimi se rozprostřel široké horské pásmo. Jeho vrcholky pokrývala věčná vrstva ledu a sněhu.

„Víš,“ promluvil Raúl, „jdu za tebou, protože nemám nic lepšího na práci. Moje banda se vypařila jako pára. Zbyli jsme jen Karlos a já.“

„Vzpomínám si na něj.“

„Karlos se sesypal. Už jen blábolil, když jsem ho našel schovaného ve vesnici. Strašily ho příšerné noční můry.“

„Za to ty jsi spal dobře.“

„Samozřejmě,“ holedbal se Raúl. „To by muselo být jiné monstrum, aby mi pokazilo spaní.“

Takový fanfarón, napadlo Samantu. Pak si vybavila, jak Raúl statečně, i když zbytečně stál při ní, jak odmítal odejít… Ale každý jiný by ho ale považoval za žvanila. Měl by si hlídat ústa.

Vstoupili do malého údolí, obklopeného z obou stran ostrými hranami žuly.

„Vida, uvítací výbor,“ poznamenal náhle

Raúl. Zpoza velké skály vyšly dvě klaimóry a vydaly se jim vstříc. Samanta poznala hranatou vojáckou postavu čísla dvanáct. Bojovnice vedle ní jí nebyla povědomá. Dlouhá koňská tvář, podlouhlé oči, malé rty? Marně si ji pokoušela zařadit.

„Takže poslali i tebe?“

Číslo dvanáct jí kývla na pozdrav a lhostejným bezvýrazným přejela Raúla. Nikdy nepokládala otázky, které považovala za bezpředmětné. Jestliže si Samanta přivedla člověka, měla zřejmě proto důvod.

„Nazdar, čarodějnice,“ ozval se Raúl. „Přišli jsme na pomoc hned, jak jsme se to dozvěděli.“

„Dozvěděli? Kdo je to?“

Číslo dvanáct konečně projevila zájem.

„Kolemjdoucí,“ řekla Samanta a pokrčila rameny. „Přišel za mnou.“

„No ovšem, kolemjdoucí,“ ozvala se druhá klaimóra a nepříjemně se usmála. Podlouhlé oči se ještě zúžily. „Opatrná odpověď. Nakonec, co jiného čekat od Opatrné Samanty. Aby sis náhodou nezadala...“

„A ty jsi kdo?“

„Číslo patnáct, Kleopatra.“

„Studená královna?“

Bojovnici se oči stáhly do úzké čárky. „Takže jsi o mně slyšela. Měla bys ale vědět, že tuhle přezdívku nesnáším.“

„To je půjčka za oplátku,“ opáčila Samanta. „Také nemusím, když o mně rozhlašují, že jsem příliš opatrná.“

„Proč by ses za to měla stydět? Každý ví, že chodíš tam, kde chybí nebezpečí. Vy dva se nikdy nepotkáte. Až se tady objeví Probuzení, měla bych vás možná představit. Pochybuji, že jsi vůbec viděla jómu.“

Zkouší mne vyprovokovat? Při náladě, jakou mám poslední dny, to nebude potíž. Ucítila, jak v ní vaří krev. Do rozhovoru se ale vložil Raúl.

„Hele, ty ledová nádhero,“ poznamenal, „nevím jak ty, ale tady tahle čarodějnice jednoho Probuzeného vyřídila… Pravda, s trochou mé pomoci,“ dodal skromně a položil ruku na mačetu.

„Probuzeného?“

Tentokrát se opět ptala číslo dvanáct. Její otázka šla přímo na dřeň, s pominutím Raúlova vychloubání. „Je to pravda?“

„Měla jsem štěstí.“

Samanta věděla, že narozdíl od hlupáka Kase, číslo dvanáct si umí lépe udělat představu, jak nepravděpodobná byla její naděje na vítězství.

Klaimóra nadzvedla zlehka obočí.

„Sama?“

„Ano.“

„Chápu.“

Víc hranatá bojovnice nepověděla, ale závěr si už učinila.

„Chápu,“ opakovala Kleopatra jízlivě. „Takže slavné vítězství, co? Moje gratulace, Opatrná. Čili sis sebou vzala suvenýr.“

Koutek své dlouhé brady ukázala na Raúla. „Ještě že jsi těch vítězství neutrpěla mnoho. To bys sebou vlekla celou smečku.“

Samanta za sebou vycítila pohyb. Raúlovi snad došla trpělivost, možná se mu nezamlouvalo, že jej někdo považuje za pouhý předmět na památku. Ruka mu sjela k mačetě.

„Ty slepice se studeným zobákem,“ zařval, „já tě…“

Kleopatra jako by jeho pohyb čekala. Možná že jí dotklo oslovení, možná si chtěla jen pohrát. Dlouhý meč opustil pochvu.

Ten potížista dostane za vyučenou, pomyslela si Samanta a sledovala, jak se na vyděšeného lupiče snáší meč otočený na plocho. Číslo patnáct ctila kodex, nezabila by člověka. Alespoň si příště dá Raúl pozor na jazyk…

Zazvonila ocel o ocel. Na poslední chvíli Samanta tasila a zabránila zbrani dopadnout.

„Nevzpomínám si,“ řekla klidně k užaslé Kleopatře, „že bych ti kdy dovolila hrát si s mojí hračkou.“