Hřmící soutěska III.

Dva meče se opíraly o sebe, dvě bojovnice si hleděly do tváří. Šedivý Raúl uskočil poděšeně stranou, jako by se právě teď probudil.

„Co to má znamenat?“ zeptala se číslo dvanáct zachmuřeně.

„No tak, Hildo,“ řekla Kleopatra a nepříjemně se usmála. „nech nás, ať se pobavíme. Chci trochu zahřát tu svoji studenou krev.“

Číslo dvanáct, Hilda, zaváhala. Stále upřeně pozorovala Samantu, když se ptala: „Jsi si opravdu jistá?“

„Do první krve, nic vážného,“ odpověděla Kleopatra.

„V to doufám už kvůli tobě.“

Kdo by čekal u Hildy tolik pochopení, pomyslela si Samanta. Na rozdíl od té druhé ona cítí, že tu není něco v pořádku.

Bojovnice od sebe odstoupily, každá asi o dva kroky. Stály na tvrdém kamenném podkladu. Z dáli se k nim blížilo několik klaimór, vylákaných představou boje.

Samanta poznala několik známých tváří.

„No ne,“ poznamenal Raúl. „Tady je to jako o sabatu. Samá čarodějnice.“

Lupič také ustoupil, přitom dlaň stále držel na mačetě. „Ještě jsme spolu neskončili, ty zmrzlá Kleopatro. Před chvílí jsi mne překvapila, ty slepice. Příště už budu připravený.“

To je nezmar! Samanta pocítila lechtavý záchvěv veselí. Skutečnou radost už necítila celé roky, vždy jen mírné pobavení.

Kleopatra se neobtěžovala mu odpovědět.

„Nevystrašila jsem tě příliš, Opatrná?“ naléhala. „Nechceš raději utéct?“

Pomalu kolem sebe kroužily, obrovské meče mírně nakloněné. Z příchozích klaimór se utvořil zaujatý polokruh.

„Kdo je ta druhá?“ ptala se kterási.

„Myslím, že číslo dvacet pět, Opatrná Samanta.“

Přezdívky se mezi nimi udělovaly poměrně často. I já musím mít nějakou… Přesto se v Samanta vařila krev. Slůvko opatrná lze snadno zaměnit za slůvko zbabělá.

Dříve mi by mi to nevadilo. Jenomže dřív jsem sama nebojovala s Probuzeným. Kromě hněvu cítila ale i něco jiného, chladný rozum ji napovídal, že nastal čas změn.

Dnešním dnem skoncuji nejen s jednou hloupou přezdívkou, pomyslela si.

„Kleopatro,“ řekla nahlas, „ty jsi číslo patnáct?

„Ano, snad tě to příliš nepolekalo…“

„Já jen…“ Samanta zaváhala, aby dala celé větě lépe vyniknout, „… jestli nejsi pro mne příliš slabá.“

Kleopatřiny oči se proměnily v úzké čárky. Známka, že se chystá k výpadu, uvědomila si Samanta. To je ale ošidný návyk!

„Slabá? Zkus tohle…!“

Kleopatra zaútočila jako blesk. Tentokrát rychlost čepele několikrát přesáhla předchozí útok na Raúla.

Samanta ho ale odmávla lenivým mávnutím meče.

Mezi shromážděnými bojovnicemi zvedl udivený šepot.

„Neuvěřitelné! To že je až číslo dvacet pět?“

„Buďte ticho,“ okřikla je Hilda. „Proč jsou tady i hlídky? Karen! Lauro! Zpátky na stanoviště.“

Napětí diváků vzrostlo. Obě duelantky se do sebe zuřivě pustily. Vzduchem jako ohňostroj létaly roje jisker, jak se ocel střetla s ocelí. Zatímco Kleopatra násobila sílu a rychlost svých úderů každým okamžikem, Samanta se omezila na pouhou obranu.

„Výborně, čarodějnice,“ zakřičel Raúl. „Vypadá to, že si poradíš i beze mne.“

Další výbuch veselí stál Samantu málem život. Co se to se mnou děje, napomínala se. To je divný pocit! Cítím se tak… svobodná! Ale proč?

„Neber mne na lehkou váhu,“ vrčela Kleopatra. Dlouhý kobylí obličej se jí ještě protáhl, čelist jí vystoupla a mezi dásněmi narostly ostré tesáky. Panenky jí zlatě žhnuly.

Tolik jóki, pomyslela si Samanta. Tolik síly je v ní. Ale ve srovnání s Probuzenou bytostí je to jako říčka proti rozběsněnému moři.

„Proč jsi tak slabá?“ zeptala se.

V otázce se neskrýval žádný skrytý smysl, žádná provokace. Její mysl nedokázala pochopit ten propastný rozdíl. Podle deformací těla soupeřky mohla určit, že se soupeřka blíží Hranici. Ale přesto…

„… tak slabá!“

„Zabiji tě!“ zavrčela Kleopatra. „Já… nejsem…slabá! Nejsem slabá!“

Rychlost boje se několikrát znásobila. Ocelové čepele se míhaly jako blesky.

„Tedy,“ oslovil Raúl jednu přihlížející klaimóru, „ty jsi na to možná zvyklá, ale mi běhá mráz po zádech.“

Oslovená jen zavrtěla hlavou.

„Tohle jsem nikdy neviděla.“

Ledová královna? Samanta nechala opět své myšlenky toulat. Proč právě taková přezdívka? Koho by napadlo, že se za ní skrývá tak vášnivá povaha? Není už na čase věci ukončit? Blíží se Hranici, brzy se probudí…

„Už to trvalo příliš dlouho,“ poznamenala klidně. „Musím tě zastavit.“

„Zkus to, pokud to dokážeš.“

Alespoň tolik Samanta pochopila. Slova, které opouštěly Kleopatřinu mordu, nepřipomínaly žádný lidský jazyk. Není divu, že nás lidé mají za monstra, pomyslela si.

Přišel další úder. Místo aby se jej pokoušela odrazit, Samanta ho nechal sklouznout po čepeli, natáhla se a přitáhla si zaskočenou Kleopatru na hruď. K hrdlu jí přiložila čepel.

„Uklidni se,“ zašeptala jí do ucha. „Já nejsem tvůj nepřítel. Uklidni se.“

Věděla, že bojovnice, přivedená až k samotné Hranici, ji nebude poslouchat. Stále z ní cítila planoucí jóki, rozvířené bojovým šílenstvím.

„Ustup,“ pokynula jí Hilda a také tasila. „Pro ni už je pozdě. Musíme zajistit, aby zemřela jako člověk. Nechala jsem věci zajít příliš daleko.“

Samanta pozorovala hranatou postavu čísla dvanáct a cítila, jak tělo v její náruči vyděšeně tuhne. Takže i ledová Kleopatra se bojí smrti. Možná si namlouvá, že se bojí Probuzení, ale já vím svoje… Nikdo není připravený odejít tak náhle.

Na okamžik pocítila ke své protivnici lítost, zatímco k vojácké Hildě jen neskutečnou nenávist.

Fanatismus Organizace se v ní zakořenil jako vytrvalý plevel. Vyrveš tady, naroste támhle.

Aniž si to uvědomila, oči jí začaly zářit. Hilda užasle ustoupila. Najednou netušila, na koho namířit meč.

„Nemusíš ji hned zabíjet,“ ozvala se Samanta chladně. „Měj trochu úcty k životu. Podívej…“

O technice, kterou se chystala použít, nevěděla víc, než že existuje. Z vyděšené Kleopatry se valil nepravidelný příval jóki. Opatrně, jako by tlumila dětskou houpačku, se Samanta pokusila uklidnit divoké vlny jóki tím, že je synchronizovala s vlastním vnitřním klidem. Erupce nezvladatelné energie ustávaly, jako by se do rozbouřeného moře nalil olej.

„Co to dělá?“ zeptalo se několik klaimór. „O co se pokouší?“

„Nerušte ji,“ okřikla je Hilda a ustoupila. „Nevím, co se děje, ale číslo patnáct se vrací. Vrací se,“ opakovala téměř jásavě.

Možná jsem se v ní pletla, napadlo Samantu. Tolik radosti nemůže cítit žádný fanatik.

Napočítala v duchu do šedesáti a tehdy, když už nebezpečí pominulo, pustila Kleopatru k nohám. Bojový zápal z obou vyprchal. Zůstala jen bláznivá chuť žít.