Samanta IX.

„Copak se přihodilo?“

Mýtinou se prohánělo několik vírů jóki. Silný proud probuzeného se mísil s narůstající divokosti klaimóry.

„Strachy jsi se pomátla? Odpověz, klaimóro. Nebo se chystáš překročit hranici? Staneš se jednou z nás?“

Samanta otevřela oči. Panenky jí žhnuly jako malé ohně. Vlasy jí vlály kolem znetvořené tváře jako lví hříva. Původně bledá pleť se zabarvila do pískově žlutonoho odstínu.

„Bojovat,“ zavrčela. „Proto jsme tady. Ty a já.“

„Divné,“ zahučel Probuzený. „Snad jsi opravdu zešílela. Už z tebe nepáchne strach.“

„Strach?“

Samanta se cítila výborně. Nerozhodnost, která ji svazovala, byla pryč. Kdo jsem? Už se nepotřebovala ptát, už se nepotřebovala zařadit. Nechtěla být ani člověk, ani jóma; chtěla být sama sebou. Možná proto by bylo dobré se probudit.

Zaútočila a jako blesk se mihla kolem netvora. Těžký meč udeřil na spoj mezi částmi krunýře Probuzeného. Jaký prazvláštní atavismus, napadlo ji. Vždyť to tělo připomíná hmyz.

Netvor zařval. Na listí dopadl proud husté modročerné krve.

„Proklatá klaimóro!“ zavrčel. „Myslíš, že to budeš mít tak snadné?“

„Bojovat,“ chrčela Samanta přes lví tesáky. Přetvořená čelist jí už neumožňovala zřetelně artikulovat. Bolest, kterou jí způsobovaly vyrostlé špičáky, se překula do vražedné zuřivosti. „Bojovat!“

Kdesi v hloubi se ozýval tichý výstražný hlas. „Jsi to skutečně ty?“ ptal se varovně. Nesmíš se podat jóki; to, co tebou proudí, ta hluboká extáze, vymývá díl po dílu závity tvého mozku. Myslíš, že se vznášíš, ale ve skutečnosti klesáš. A na konci pádu se roztříštíš.

„Bojovat!“

Znovu zaútočila. Techniky, které ovládala, se najednou zdály směšně snadné. Základem válečného umění klaimóry je umění regulace. Kdo to řekl? Ona – a nebo to je další vzpomínka.

„To není možné,“ zaduněl hlas Probuzeného. Užasle hleděl na divoce vířící meč. Věděl, že klaimóry ovládají většinou několik technik vypilovaných k dokonalosti. Na ně se v boji spoléhaly, ty tvořily základ jejich taktiky.

Tato klaimóra se lišila. Třebaže z ní necítil víc než mírně nadprůměrný tok jóki, přesto během krátkého okamžiku předvedla alespoň desítku precizně podaných fines. Rozeznával rychlý běh, dosažený převedením podstatného dílu jóki do stehen a lýtek; dále bleskový úder, při kterém se ruka svírající meč dostala až na okraj Probuzení, po něm hromový úder, variace téhož, ale zaměřená na sílu místo na rychlost.

„To není možné,“ zopakoval, když mu meč otevřel na boku další ránu. „Co je to s tebou, klaimóro?“

„Bojovat,“ vrčela Samanta. Oceán se v ní rozbouřil, klesala a stoupala na vlnách jako obratný surfař.

„Co je to? Co se s tebou děje, klaimóro? Tohle není přirozené, to nesmíš.“

Probuzený se bránil a škodolibost vystřídal úžas. Po úžasu následoval strach.

„Já tu neumřu,“ zařval a vztyčil se. „Já tu nechci umřít.“