Raúl viděl, jak se všechny klaimóry shlukly kolem té studené slepice a vzrušeně o něčem debatují.
Klaimóry, neklaimóry, pomyslel si. Chovají se jako obyčejné ženské.
Zamračeně si odplivl a strčil ruce hluboko pod pončo. Na jednu stranu byl rád, že „jeho čarodějnice“ zvítězila, na druhou stranu se zlobil, že ho nazvala svou hračkou.
Jeho zloba ale nešla příliš ze srdce. Čím déle se ten urážlivý rozhovor přehrával, tím více dokázal klaimóře odpustit.
No co, krčil rameny, tyhle čarodějnice si nechtějí zadat. Co já jsem pro ně? Obyčejný člověk.
Hřálo ho, že ho Samanta považuje za jejího. Náznak vlastnictví ho těšil; posledních pár dnů se cítil tak vykořeněný, tak nesvůj.
Celý život jsem někam patřil, přemýšlel trpce. Ve škole, v dole, na plantáži a mezi zbojníky. Teď nemohu říkat my, musím být jen já.
Závistivě hleděl na hlouček klaimór a dal by cokoliv, aby se na něj „jeho“ Samanta obrátila a řekla směrem k němu nějaký suchý žert. Představoval si, jak by jí stejně suše odsekl a tvářil se uraženě.
„Hej,“ začal, aby ji na sebe upozornil. Instinkt mu ale napověděl, že nyní nemůže uspět. Navíc by si připadal, jako že se o pozornost prosí.
Se zaťatými zuby se obrátil a rozhodl se, že z blízka prostuduje tábořiště klaimór. Nedaleko odsud se tyčily improvizované stany z plachet.
Ubožácké podmínky, napadlo ho. I mezi zbojníky jsme měli lepší.
Když přišel blíž, ke svému úžasu zjistil, že u ohně sedí pět lidských postav. Jejich zelené oděvy svědčily, že patří mezi zálesáky, lovce kožešin.
„Zdravím vespolek!“
Místo odpovědi se mu dostalo unavených prázdných pohledů. Někteří se ani nenamáhali zvednout hlavu, jako by byli ponořeni do vzdálených úvah.
„Ehm,“ odkašlal si Raúl a ukázal na kotlík hovězího vývaru, který se vařil nad ohněm, „tak se ptám, jestli mi nabídnete trochu teplé polívky?“
Jeden z mužů vstal, sebral odloženou naběračku a nalil plnou misku. Pak odřezal dva krajíce chleba a podal je Raúlovi.
„Jez, příteli,“ pověděl zastřeně. „Nás si nevšímej. Sotva ti budeme odpovídat.“
Zbojník se s chutí zakousl do chleba a lžičkou, kterou vytáhl z boty, se pustil do polévky.
„Omlouvám se, že ruším, ale jsem společenský tvor. A jak asi víte, s klaimórou si člověk nepopovídá… Jak se jmenuješ, kamaráde?“
Muž zaváhal, zda odpovědět.
„Vincent,“ řekl nakonec.
Výborně, výborně, pomyslel si Raúl, ledy tají. Věděl, že jakmile muž jednou promluvil, bude chtít pokračovat. Pouze jedna věc ho znervózňovala. Vincentovy oči až příliš připomínaly oči ubohého Karlose. Také z nich sálaly strach a zoufalství.
„Co tady vůbec děláte, lidi?“ zeptal se Raúl srdečně. „Paktujete se s čarodějnicemi?“
„Proč jsi tady ty?“ odpověděl Vincent otázkou.
„Já? Jsem zabiják jómů. Patřím k jedné z těch čarodějnic.“
„Skutečně?“
Několik z nich zvedlo konečně hlavy a pochybovačně se na něj zadívalo. „My také známe jómy. Samotný člověk proti nim nic nesvede.“
„Já už zabil dva,“ pochlubil se Raúl. „Nebo jsem u toho pomáhal. Nemusíte mi věřit, když nechcete, ale jedním z nich byla i Probuzená bytost.“
„Probuzená bytost?“ Muži už poslouchali všichni.
„Tahle Probuzená bytost,“ optal se Vincent, „má něco společného s jómou?“
„Moc ne,“ odpověděl opatrně Raúl. Vzpomněl si, jak reagovala Samanta, když se zmínil o Probuzených. Klaimóry by byly nerady, kdyby roztruboval jejich tajemství. A on Samanta dlužil svůj život.
„Když ti povíme, že jsme viděli netvory větší než člověk, podivných tvarů, budeme mluvit o tomtéž?“ naléhal Vincent.
Oni se s nimi setkali. Raúl si vzpomněl na rozhovor Samanty s Kasem, který vyslechl. Také si vzpomněl na váhavost bojovnice, když hovořila o svých šancích na vítězství.
„Ano, budeme hovořit o tomtéž,“ přikývl.
„Bojoval si s takovým netvorem?“ optal se Vincent.
„A vy jste takového někde viděli?“ zeptal se Raúl.
„Viděli jsme tři,“ řekl Vincent neutrálně. „Přišli do naší vesnice a povraždili všechny bez výjimky. Nás pět se právě vracelo z lesa. Leželi jsme schovaní mezi stromy.“
Tři netvoři? Raúl se nevědomky otřásl. Čili na světě jich běhá víc než jeden…
„Takže jste utekli?“
Vincent pokrčil rameny: „Před čím bychom tak utíkali? Před smrtí? Celé naše rodiny jsou mrtvé. Naši rodiče, ženy i děti. Myslíš, že máme pro co žít?“
Odevzdaná trpkost Raúla zaskočila. On sám svým způsobem také ztratil všechny, na kterých mu záleželo, dokonce několikrát, ale přesto žil dál, soustředěný na nalezení další lidské smečky, do které by mohl patřit. Vzdát se života kvůli čemukoliv ho nikdy nenapadlo.
„Dobrá,“ pověděl, „tak proč jste vlastně tady?
„Po té události,“ pověděl Vincent, „jsme se rozhodli, že musíme zabránit, aby další vesnice skončila jako naše. Viděli jsme, kam netvoří míří a tak jsme je předběhli po cestách, které známe jen my, abychom varovali ostatní.“
Raúl ho poplácal po rameni.
„Jste dobří chlapi,“ řekl, „neutápíte se v lítosti. Máte cíl. Bojujete. A co bylo dál?“
„Tady v průsmyku jsme narazili na klaimóru s Výběrčím. Pověděli jsme jim, co se stalo, a oni…“
„Oni co?“ zeptal se Raúl zvědavě. „Stejně jste jim nemohli zaplatit. Měli jste jít dál.“
„Neptali se na peníze. Naopak, řekli nám, že si nemusíme dělat starosti. Že Organizace jómy zastaví.“
„Jen tak? Bezplatně?“
„Ano,“ přikývl Vincent. „Také jsme jim ze začátku nevěřili, proto jsme se utábořili tady a čekali, co se bude dít. Postupně se sem stahovali klaimóry z celého okolí, připravené na boj.“
„Dobrá,“ kývl Raúl. „Ale teď už máte jistotu, že Organizace slib dodrží. Proč tady zůstáváte?“
Muži si vyměnili pohledy.
„Ty jsi opravdu s nimi bojoval?“ zeptal se Vincent. „Zabil jsi Probuzeného?“
„Bojoval a nezabil,“ řekl Raúl s nepříjemným tušením. Připomněl si, jak se ho snažila Samanta odradit od boje – a tentokrát už lépe chápal, že jednala v jeho vlastním zájmu. Přesto měl stále dojem, že má s Probuzenými nevyřízené účty.
„Proč se vůbec ptáte?“ zeptal se podrážděně. „Máte snad chuť se jim postavit také?“
Muži si opět vyměnili pohledy.
„Ano,“ řekl nakonec Vincent. „Naučíš nás, jak na to?“
Žádné komentáře:
Okomentovat