Samanta III.

„Hej, klaimóro!“ zavolal muž. „Mrzí tě, že jsi přišla o peníze?“

Ani se neohlédla.

„Ne, vůbec ne.“

„Tak tě mrzí, že jsi přišla o boj?“

Tentokrát se zarazila. První otázka byla hloupá, pouhá provokace. Ale druhá mohla naznačovat, že ten člověk o válečnicích něco ví. Skoro každá milovala zvuk a zuřivost boje, příležitost uvolnit jóki a na okamžik si beztrestně dopřát potěšení z extáze. Připomínalo to prý opojení alkoholem, silnou kořalkou. Jediným rozdílem bylo, že tato moc byla skutečná, ne pouhé mámení mysli.

„Co chceš, bandito?“ zeptala se. „Myslíš si, že nám rozumíš?“

„Zaujatá?“

„Zdaleka ne.“

Opět se otočila, aby pokračovala v cestě.

„Hej, čarodějnice, ještě jsem s tebou neskončil.“

Několika skoky ji předhonil a stoupl si přímo před ni.

„Vám, čarodějnicím, je přece jedno, kdo vás objedná. Náš šéf s tebou chce mluvit. Půjdeš se mnou.“

Uchopil ji za ruku a táhl mezi domy zpět, k malé ušlapané cestičce, vedoucí podél drobné říčky.

Ten chlap, napadlo ji podrážděně, se příliš spoléhá na to, že klaimóry nesmí zabíjet jeho druh. Ovšem, mezi zabít a ublížit je rozdíl. Stačilo na okamžik ztratit trpělivost, udeřit na správná místa a on mohl skončit se zlomenýma nohama a rukama; nikdo by ji nemohl obvinit z vraždy.

„Pusť mne,“ řekla popuzeně. Umění ovládat se byl základem jejího dlouhého života mezi válečnicemi. Nepřipustit si potěšení z boje, nenechat se ovládat pocity a náladami, být stále nad věcí. Takhle se sama vychovávala, takovou chtěla být.

„Budeme tam brzy. Máš strach, čarodějnice?“

Strach? Jestliže mluví o strachu, pak jí možná hrozí nebezpečí. Někdo mohl považovat za skvělý sport zaútočil na klaimóru, ohrozit ji, pohrávat si s ní – s pocitem, že je jako kočka s ustřiženými drápy a zavázanou tlamou.

„Pověz mi,“ zeptala se, „a ty nemáš strach? Proč se potíš? Proč máš horečku? Proč se chvěješ?“

„Takže jsi si všimla? Ale neboj se o mne. Je to jen nastuzení. Uhnal jsem si v horách. Vy ale nejste nikdy nemocné, co?“

Znovu ji zarazilo, kolik o ní ví. Z dálky pocítila lehký záchvěv jóki. Ani se nezastavila, pouze zbystřila smysly: ano, teď to bylo jasné, jasnější než den.

„Váš tábor,“ zeptala se, „leží tímhle směrem?“

Mávla za vysoký kopec pokrytý borovicemi a ostružiním.

„Jak to víš, čarodějnice? Slyšíš hlasy?“

Slyšela víc než hlasy. Cvičení pro zbystření smyslů se považovalo mezi válečnicemi za základní. Některé jej proto opomíjely; ona ho ale považovala za základ svého umění, jak se vyhnout potížím. I mezi nejvýše postavenými klaimórami by se našlo jen málo těch, kteří by vypilovaly tuto schopnost na Samantinu úroveň. Toto své tajemství ovšem schovávala pro sebe. U Organizace byla zapsaná jako naprosto průměrná, v ničím vynikající.

Ale teď se i přes svou opatrnost dostala do pasti!

„Stůj,“ řekla klidně. Když bandita neposlechl a vytrvale šlapal dál, uchopila ho bolestivě za rameno. „Řekla jsem stůj. Od teď poslechneš každý můj příkaz nebo zemřeš.“