Tři Probuzení postupovali pomalu ze západu, obklopení vysokými stěnami soutěsky. Jejich podoba zůstávala lidská, ale i Laura cítila, jak pod měkkou kůží pulsuje zdroj obrovského jóki.
Jak jenom můžou být tak klidné?
Rozhlédla se kolem. Vpravo vedle ní se připravovala Hilda s Natálií, obě dvě přikrčené jako běžec na startovní čáře. Malá Karen se snažila jejich postoj napodobit, ale místo soustředění měla ve tváři vepsány strach a vzrušení.
„Lauro,“ řekla a na okamžik se uvolnila, „už se těším, až si zase popovídáme.“
„Karen!“
Laura se pokusila udržet stejnou nonšalantní pózu, ale pak raději obrátila oči. Jsem příliš vystrašená, abych tomu věřila.
Kousek dál se chystala k boji nevyrovnaná Kleopatra, krytá Sylvií a Natálií. Proč právě dvě z nejcitlivějších bojovnic mají být se Studenou královnou, napadlo ji. Udělala to Hilda úmyslně? A nebo prostě okolnosti omezily její výběr?
Nakonec pohlédla před sebe na rovná Samantina záda. Opatrná stále zírala k nebi, jako by se snažila předpovídat počasí.
Co tam vidí, napadlo Lauru. Opravdu něco přijde z nebe?Božská pomoc?
Cítila k Samantě zároveň vděčnost a nenávist. Vděčnost za to, že ji nenutí nesmyslně nasazovat život. Nenávist za to, že s ní jedná bez respektu. Bez ohledu na hodnost a zkušenosti, obě dvě byly klaimórami. Jaké má právo s mnou jednat jako s přítěží? Copak jsem kotě, abych se pletla pod nohy?
„Už jsou tady,“ řekla hlasitě Hilda. „Připravte se!“
Tři Probuzení se zarazili. Vypadali jako obyčejný muž a dvě ženy. Jedna z žen nesla dokonce na ruce košík jako selka, která se vrací z trhu.
Třeba je to omyl, pomyslelo si nerozumné Lauřino já, zatímco to rozumné se mu vysmívalo: Třeba to jsou obyčejní… Ale jóki, které cítila, nemohlo klamat.
„Klaimóry,“ pověděla žena s výrazně hezkým obličejem a se záplavou havraních vlasů. Měla exotické rysy a dokonce i exotický přízvuk. „Ty malé zmije ještě žijí?“
„Hm,“ pověděl muž. „Nemá smysl se s nimi zdržovat. Jejich maso nestojí za moc, je to jako si žvýkat vlastní nohu.“
„Já souhlasím,“ pověděla žena s košíkem. Lauře připomínala mladou matku z obrazu v kostele. „Nosím si s sebou vlastní jídlo.“
S podivně mírným úsměvem odkryla plachtu košíku. Na dně leželo malé růžové dítě zabalené do povijanu.
Lauru zamrazilo. Tohle je, co se z nás stane? Nemilosrdná monstra?
Ucítila, že se chvěje.
„Ty zvíře,“ vyjekla malá Karen a pozvedla meč. „Ty jsi ho zabila.“
„Ale ne,“ odpověděla žena s košíkem. Jako na důkaz se dítě rozplakalo.„Ještě žije. Mám raději, když mi vydrží čerstvé.“
Opět se zasmála tím mírným příjemným smíchem. „Ale budu ho muset miláčka odložit. Nerada bych, aby se mi pomačkal, zatímco si budu vyřizovat jiné záležitosti.“
Napřímila se, napřáhla ruce a vypustila své jóki. Lauru zaplavil téměř neovladatelný pocit hrůzy. Kolem ní proudily temně rudé proudy neskutečné síly.
Vzpomněla si na Nataliiny pohrdavá slova. Tohle že je slabé? Tohle že by nebyl problém? Ach, slitování!
Probuzené se ruce protáhly do dlouhých háků připomínajících kudlanku. Na konci se leskly drápy ze zpevněné rohoviny, tvrdé skoro jako kámen. S trupem se udála podobná proměna. Tělo se pokrylo dlouhými pláty, jako tělo hmyzu pokrývá krunýř. Lidská kůže změnila barvu na hnědou s jedovatýma světlýma skvrnami.
Protáhlá ústa probuzené změněné do obřích kusadel se s hrozným skřípáním sevřela.
„Tak, děťátka,“ promluvil netvor hlubokým nesrozumitelným hlasem. „Pojďte k mamince. Na co čekáte…“
Kusadla se nedočkavě sevřela a odkápla z nich průhledná slina.
„Já nechápu…“
Laura se ohlédla a viděla, jak Kleopatra věnuje monstru svůj pečlivě pilovaný pohrdavý úsměv, „…jak vůbec můžeš s takovým rypákem mluvit? Podívala ses někdy do zrcadla.“
Bez dalšího rozmýšlení se Studená královna vrhla do boje a spolu s ní i její křídla, Sylvie a Natálie.
Laura si vydechla úlevou. Ať už vyřazená a nebo ne, přece jen byla ráda, že se jí tahle odpornost vyhnula. Jsem opravdu šťastná, pomyslila si zahanbeně.
Pak se ozvala Probuzená s exotickými rysy.
„Počítám,“ řekla, „že právě začíná moje píseň. Povězte, vy chudinky, už jste někdy tančily s chlapcem za soumraku?“
Než jí kdo stačil odpovědět, Probuzená se chytla za tvář, jako by se styděla: „Ó, odpusťte, já zapomněla, že jste zrůdy…“ Náhle se předklonila a s hlavou mezi koleny zašeptala: „…stejně jako já.“
Tentokrát jóki nevytrysklo tak prudce, ale i tak burácelo kolem tak divoce, že se Laura divila, proč nepraskají okolní skály.
Z nahrbených zad jí vypučelo osm velkých koulí. Ty se rozevřely jako rozvíjející květ. S odporným mlasknutím, jako by se otvírala obří škeble, se objevily dlouhé pavoučí nohy. Exotická tvář se pokryla černobílou kresbou ve tvaru kříže.
„Jsem Arachnea,“ zazpívala probuzená vysoce postaveným hlasem. „Jsem pavouček pro štěstí. Zatančíme si?“
Hranatá Hilda se rozkročila.
„Já budu tvůj protivník,“ řekla. „Kleopatra měla pravdu. Proč se nikdy nedíváte do zrcadla.“
S tímhle těžkopádným žertem, byl-li to žert, se Hilda následovaná Danae a malou Karen vrhla do boje.
Laura ještě zahlédla napůl vyděšený a napůl nadšený výraz své přítelkyně.
Opravdu si ještě popovídáme? Karen, Karen, buď opatrná.
Její starostlivé myšlenky přetrhl mužský Probuzený. Vypadal velmi nespokojeně, když pověděl.
„Skoro se mi zdá, že mne podceňujete. Zatím jsem zabíjel jen silné klaimóry. Za vás dvě se budu muset stydět.“
„Co to povídáš?“ optala se Samanta klidně. „Odkud bereš jistotu, že na tebe musíme být dvě?“
Žádné komentáře:
Okomentovat