Hřmící soutěska IX.

Probuzený se zarazil.
"Co tím chceš říct," optal se pohrdavě. "Snad tady neschováváš posily? Nehraj si se mnou, ty poloviční nedodělku, cítím tu jen tvé jóki. A také..."
Mávnul paží směrem k Lauře: "... trochu z téhle. Ale ta jako by tu nebyla. Možná, když je tak ubohá, že její maso ještě nezkazil jóma v ní."
Proč mne nikdo nebere vážně, pomyslela si uraženě Laura. Strach se trochu vytratil, nahrazený rostoucí zlobou. Jsem opravdu tak bezvýznamná?
"Nevšímej si ho," poznamenala Samanta. "Mají ve zvyku se chvástat před smrtí."
"Před smrtí? Hm, uvidíme, zda budeš tak sebevědomá, až tě budu trhat na kusy."
Probuzený se zaklonil a náhle se rozšířil. Z hrudi mu vypučel temný hrudní štít, lemovaný hrubými paprsky. Jeho paže obalily na kost tvrdé pláty, připomínající brnění rytíře. Podél páteře mu vyrazil kostěný hřeben, stejně hrubý jako hřbet krokodýla.
Ach ne, slitování, zaúpěla v duchu Laura. Cítila se zaplavená brutálním tmavě rudým jóki. Řítil se na ni vodopád energie, nesrovnatelný se vším, co zatím zažila. Předchozí Probuzené se náhle zdály být poloviční. Z muže sálala absolutní zkáza. Slitování! On nás opravdu roztrhá!
Oproti němu působilo Samantino jóki téměř směšně. Téměř jako by se octla svíčka vedle požáru.
To je vše, co je v ní, pomyslela si Laura zklamaně. Pak jsme ztraceni. Probuzený ji smete v okamžiku.
"Připrav se na pomalou smrt, nedokončený zmetku," zařval Probuzený a vrhl se vpřed. Stejně jako s Kleopatrou, i tentokrát Samanta uhýbala ranám s neuvěřitelnou snadností. Kamkoliv se vrhla netvorova obrněná pěst, tam se octl i její meč. Ocel se odrážela o tupou rohovinu s rytmickou pravidelností.
"Co je to s tebou," řval Probuzený. "Proč tě ne-mů-žu za-sáh-nout...?"
S každým neúspěšným útokem se stupňovala jeho zuřivost. Laura téměř mohla číst frustraci z výrazu monstrózní tváře. Obludná ještěří tlama se křivila v podivné zaujatosti, v parodii na lidské soustředění.
Laura totéž už viděla u Kleopatry. Proč ale neútočí? Samanta ani jedenkrát soupeře nenapadla, stejně jako v předchozím souboji se Studenou královnou. K čemu je ale dokonalá obrana bez útoku?
Připadala si směšně, když s napřaženou zbraní přihlížela souboji, do kterého by ani nedokázala zasáhnout. Proto se raději rozhlédla. Asi dvacet metrů vedle se Hilda doprovázená Danae bila s pavoučí Probuzenou. Arachnea se jako blesk posouvala na článkovitých nohách. Z její rozevřené tlamy kapal jed smíšený se slinami.
Kde je Karen? Copak...?
Lauru roztřásla černá předtucha. Copak je už mrtvá?
Pak zahlédla přítelkyni, jak se obezřetně snaží dostat pavoučici do zad. V žáru boje se jí naskytla příležitost. Malá klaimóra se vrhla dopředu a pokusila se vrazit ostří do měkkého podbřišku bestie. Dřív než však mohl úder dopadnout, Arachnea se okamžitě otočila; tvrdé konce noh jen zaklepaly po kamenném podloží.

„Jak ubohé,“ zavřeštěl pavouk. „Okus trochu jiné medicíny.“

Čelisti se scvakly jako kleště a zaryly se do masa přímo pod kovové nárameníky. Ostré hrany se sevřely, až vytryskla zpěněná krev.

„Karen!“

Laura se vrhla dopředu, aby pomohla. Uslyšela, jak se s ošklivým skřípěním a křupnutím zlomila kost. Zbytek těla se bezvládně zřítil na kamenné podloží a zalil ho krví.

„Karen!“

Ještě dva kroky! Náhle Laura narazila na cosi neoblomného, jako by ji do břicha praštili klackem. Dostal mne Probuzený? Kde?

Pohlédla dolů a zjistila, že narazila břichem do Samantina lokte. Její velitelka se ani neohlédla: „Nedovolila jsem ti opustit místo. Víš, co máš dělat. Buď plň rozkazy, nebo se mi nepleť pod nohy.“

Laura ochromeně ustoupila. Její zásah už nebyl zapotřebí. Hilda zaměstnala pavoučici natolik, že Danae mohla v klidu odtáhnout Karen do bezpečí.

Jsem opravdu k ničemu, uvědomila si Laura. Díky šoku, který před chvílí zažila, necítila žádnou lítost. Nemusím se litovat. Nemusím se zlobit. Musím prostě přijmout skutečnost.

Opět vzhlédla. Kleopatra si vedla nečekaně dobře v zápase s Probuzenou připomínající obrovskou kudlankou. Zdatně podporovaná Natálií a Sylvií zasypávala nepřítele smrští rychlých ran.

Takže to nakonec byl úmysl, napadlo ji. Hilda věděla, co dělá, když doplnila extrémně rychlou Kleopatru těmi dvěmi. Obě dvě dokáží plynout s jóki, proto se dokáží přizpůsobit i tak výbušné povaze, jakou má Studená královna. Nejenže jí nepřekáží, ale ve vhodné chvíli se s ní synchronizují natolik, že na Probuzenou vždy míří tři meče.

Ale i přes dílčí úspěchy, výsledkem bitvy musela být nevyhnutelná porážka. Tolik poznala i ona. Přes množství drobných ran, kterými se nestvůrné tělo pavoučice a kudlanky přímo hemžilo, ani jedna klaimóra nemohla proniknout odolným krunýřem Probuzených.

To je tedy důvod, proč Samanta neútočí. Ví, že by jen plýtvala silami. Jaká hloupá náhoda sem přivedla je na jedné straně a takto obrněné monstra na straně druhé?

Chyběla v tom elementární spravedlnost. Osud se k nim obrátil zády a dal jasně najevo, že si nepřeje jejich vítězství.

Lauru popadlo neodbytné přání vzít zbraň a v poslední bitvě rozpustit veškeré rozhořčení a strach. Nevědomky uvolnila jóki a připravila se k útoku.

„Říkala jsem ti, co máš dělat,“ houkla Samanta přes rameno. „Ty jsi ale obtížný podřízený.“