Vytí III.

„Už teď jsi mrtvá,“ zaječela Laura. Teplé jóki ji zaplavovalo jako vlahý jarní déšť. Jen víc a víc! Ještě nikdy se tak nepřiblížila té obávané Hranici. Ukážu jim, všem jim ukážu!

„Nenávidím tě,“ zavrčela přes znetvořenou mordu. „Nenávidím všechny přezíravé děvky. Ale tebe zabiju jako první.“

Ostatní klaimóry od ní odskočily, jako by měla mor. Jejich ruce sáhly po mečích, sotva pochopily, k čemu směřuje.

Jen Sylvie se Samantou zůstaly, kde stály, stejně nehnuté a stejně lhostejné.

„Co si myslíte?“ Laura cítila šílený vztek proto, že se neobtěžují být ani ve střehu. „Co jsem pro vás, he? Ten chlap má pravdu… Jste čarodějnice. Zasloužíte si zemřít, obě!“

V okamžiku, kdy namířila zbraň i na Samantu, se v ní ozval pud sebezáchovy. Rozum jí napovídal, že rostoucí pocit moci není nic než jen iluze. Každá z nich jí musí jednou čelit. A ani bouřící jóki v uších nemohlo přehlušit šeptání obav zbabělce.

„Já se vás nebojím,“ vykřikla znovu.

„Lauro…“

Svět se rozmazal, jak rychle se otočila. Dříve než mohla odpovědět, její tělo udeřilo. Natálie jen na poslední chvíli uskočilo.

Jaká báječná rychlost! Jsem tak… ach, smrtonosná! Tohle je tedy Probuzení?

„Jsi směšná,“ řekla Sylvie. Ta slova ji zasáhla jako rána pěstí.

Promluvila tak znuděně, s takovým opovržením!

„Teď tě opravdu musím zabít,“ řekla Laura. Ano, teď už nemohu couvnout. Předvedu jí, jak jsem směšná!

Shromáždila veškeré jóki, soustředila jej do svalů paží a vytvořila z nich napjaté pružiny.

Každá máme svoje tajemství, milá Sylvie. Bylo úžasné, s jakou snadností se připravila na úder, který jindy připravovala celé hodiny. Vše se ulehčovalo, i samotný čas jako by stál při ní.

Sylvie byla příliš uvolněná, příliš zahleděná do vlastní nadřazenosti.

„Zemři!“

Meč se uvolnil jako šíp. Upravené svaly mu dodaly rychlost blesku. Klaimóra proti ní ztuhla, jak až nyní pochopila, že se nedokáže úderu vyhnout a skončí s odťatou hlavou.

„Zemři!“

Hrot meče se zastavil před Sylviiným hrdlem, sražený vzápětí se zvučným cinknutím.

„Co…?“

Užasle si prohlížela vlastní meč, jako by ho viděla poprvé. Pak pochopila, že proti ní zakročila Samanta. Její obrana přesahovala Lauřiny možnosti. Tolik rozumem pochopila, ale přesto se nedokázala s tím smířit.

Být tak podřadná! Být tak nicotná!

Znovu a znovu se pokoušela prorazit ten ocelový blok. Znovu a znovu selhávala. Sylvie se už netvářila vyděšeně. „Teď už chápeš?“ ptal se její klidný výraz. „Proti komu chceš bojovat? Ty ubohá napodobenino bojovnice…“

Stále jen obrana, nikdy útok… Lauře si vybavil Samantin boj s mužským Probuzeným. Tehdy čekala na kamennou lavinu, na co čeká teď?

Celé své já soustředila do stále zuřivějších útoků. Přestala vnímat, přestala myslet. Zabít! Zabít! Zabít!

Napětí v ní sílilo až k nesnesitelné bolesti. Proč už nestříká krev? Náhle promáchla naprázdno, čísi paže se jí omotaly kolem krku. Kde stála Sylvie, zůstalo prázdné místo. Na týle ucítila horký ženský dech.

„To stačí, vrať se nazpátek. To docela stačí!“

Stačí? O čem to mluví? A jak se ocitla v mých zádech?

V Lauře vyvolával Sylviin dotek pocit fyzické nevolnosti. Proč mne objímá? Jak se tam ocitla? Proč jsem prohrála?

Pokusila se vymanit, ale nemohla. Zalilo ji čisté nevzrušené jóki, které se vpíjelo do jejího a měnilo jej z rozvodněné řeky na pokojný potok.

Zatímco jedna část Lauřiny osobnosti protestovala, druhá si ulehčeně oddechla. Vracím se nazpět… Nestanu se monstrem!

„Děláš se mnou to, co udělala Samanta s Kleopatrou?“ poznala. „Proč?“

„Dělám to lépe,“ zašeptala Sylvie. „Už nemusíš bojovat. Viděla jsem, jak Kleopatra trpěla, když ji vracela. Se mnou se nemusíš bát, budu něžná…“

Laura cítila, že jejich vědomí na pár chvil dokonale splývají. Přestala rozlišovat mezi sebou a jí. Nyní se Sylviiny pocity staly jejími; nefigurovala v nich ale jako slabá a opovrženíhodná, spíš jako pošetilá mladší sestra.

Tolik hněvu jsem si zasloužila? zeptal se jí hlas v hlavě, který ale nepatřil jí. Byl jemný a zastřený bolestnou výčitkou. Laura pochopila, že Sylvii odkrývá každou myšlenku, každou svou zlobu a zášť. Náhle se v ní zvedl obrovský pocit studu.

Je mi líto, pomyslela si.

To nemusí, sestřičko. Sylviino vědomí se změnilo v konejšivou zář. Tak pojď se mnou…

Co se mnou děláš?

Přála sis být silnější? zeptala se Sylvie. Víc jsme pro tebe udělat nemohly.

Kdo je to my?

Já a Samanta.

Laura opět pocítila osten známého podráždění. Ty a Samanta? Proč?

Nastávají zlé časy, vysvětlila Sylvie. A slabí jako já se přimykají k silným jako je ona. Ti, co chtějí přežít, si nemohou dovolit přepych svobody volby.

Já nejsem ničí loutka!

Ale Sylvie neodpověděla, tok jóki povolil a ona odpoutala své vědomí. Laura pocítila pocit ztráty z čehosi důvěrného. Bylo to po poprvé, kdy jsem splynula s jiným já. Zažívají totéž muž a žena?

Zatímco Kleopatru vrácení k lidské podstatě vyčerpalo, Laura zůstala na nohách. Na sobě cítila zkoumavý pohled Opatrné Samanty.

„Proč?“ zeptala se jí. „Proč jste mne provokovaly?“

Bojovnice se nepatrně usmála: „Vítej do klubu, sestro, vítej mezi napůl Probuzené.“

„Napůl Probuzená? Já? Co to znamená?“

Ale Samanta jí zřejmě nechtěla odpovídat.

„Teď už nejsi tak slabá jako jsi bývala,“ poznamenala a ukázala na okraj soutěsky, za kterým se rozevíralo údolí. „Budeme potřebovat jen silné bojovnice, pokud chceme obstát před tím, co čeká tam venku. Tebe i ty dvě, co právě přišly.“

Sofie se svou společnicí se na sebe užasle zadívaly.

„Copak ty nechceš slyšet, co se stalo?“

Samanta kývla směrem k Sylvii. „Co jsem potřebovala vědět, už vím. Přinesly jste zprávu o masakru. Bojím se ale, že dřív než se setmí, budeme tu mít další…“