Vytí II.

Každá z nich cítila, jak kdesi za soutěskou, odkud přišli Probuzení, zuří cosi neskutečně velkého. I kdyby se smíchali dohromady všichni tři, které jsme porazili, pomyslela si Laura, ani náhodou by nedosáhli takové úrovně.

To vědomí ji zasáhlo jako rána. Několik stovek metrů se nacházel netvor neporovnatelný s ničím, co kdy zažila. Ale já nemám mnoho zkušeností.

Krátký pohled na zamračenou Samantu jí napověděl, že ve svých obavách tentokrát není sama. Opatrná na okamžik vzhlédla k Sylvii a obě se snad na něčem dohodly.

„Danae tu musí zůstat s raněnými,“ řekla Sylvie, jako na otázku, kterou nikdo nepoložil.

Co to je s nimi? napadlo Lauru. Opravdu se dokáží domluvit beze slov? Sylvie možná… Stejně jako Natálie… Ale Samanta? Jaké jsou její skutečné schopnosti?

Kromě Danae, která nic nenamítala, se rozběhly směrem na západ. Nad hlavami se jim rozléhaly ostré stěny soutěsky a zamračené nebe. Zapadající slunce na vrcholcích horských stítů vykreslovalo měkké stíny.

„Téměř bych řekla,“ vydechla Natálie, „že tohle jóki odněkud znám. Připadá mi povědomé, nepodobá se na Lily?“

„Na Lily?“

Sylvie pokrčila rameny. Byla zkušenější, takže všechny doufaly v potvrzení od ní. „To by mohlo být… ale že by Lily byla tak silná? Každý ví, že má potenciál, ale toto? . Vzorce v proudění by se nicméně shodovaly. Nicméně tohle by …“

Zarazila se a vyměnila si s Natálií pohled plný porozumění.

„… by odpovídalo, leda by se ocitla za hranicí Probuzení. A to už nějakou dobu.“

„Čekaly jsme na Lily dlouho,“ poznamenala Laura. „Měla se objevit mezi prvními, ale zdržela se. Nikdo nevěděl proč.“

Běžely dál. Náhle vjem obludného jóki vyprchal. Nezůstala po něm víc než matná vzpomínka. Laura téměř vydechla úlevou.

„Pokud to byla Lily,“ poznamenala Natálie, „pak právě zemřela.

„To není dobrá zpráva,“ odpověděla Samanta a opět pohlédla na Sylvii, jako by se jí na něco ptala.

„Cítím to také,“ přikývla dotázaná. Lauru dráždila tahle neverbální komunikace. Jaký mezi námi musí být rozdíl? Vyměňují si myšlenky? Tak snadno jako já mluvím? K čertu…

„Když chcete něco říct,“ vyhrkla podrážděně, „povězte to nahlas. Ne všechny jsme na stejné úrovni.“

Nejraději by vzala svá slova zpátky. Proboha, to zní stejně kysele jako by promluvila Kleopatra. Měla bych se umět chovat…

Sylvie si to očividně myslela také, protože se na ni káravě zahleděla. Tak si mne přečti, vyzvala ji v duchu Laura, já nic neskrývám na rozdíl od vás…

„Nikdo nic neskrývá,“ řekla Sylvie klidně. „Blíží se číslo dvě, Rudá Sibyla. Nevíme, kde se tady vzala, ale Lily byla její sestra, ať už Probuzená a nebo ne.“

Šok se v ní rozlil a zasáhl ji hluboko, až do podbřišku. Ona snad doopravdy čte myšlenky.

Nejraději by se zahryzla do pěsti, když jí hlavou proběhly všechny ostudné vzpomínky, hloupé návyky a žíravé posměšky. Byla jsem hloupá… Byla jsem ošklivá… Chovala jsem se…

„Pravděpodobně přispěchala, protože jí sestra poslala Černou známku,“ navrhla Natálie.

„Ty si to opravdu myslíš?“ zeptala se jí Sylvie, jako by zkoušela hloupého žáka. Natálie zrudla.

„Jaké je jiné vysvětlení?“

„Pokud ho chceš slyšet, pak ti ho povím.“

Hlas, který se ozval za nimi, nepatřil žádné z nich. Otočili se a za sebou spatřily dvě cizí bojovnice. Obě sotva popadaly dech; jejich světlé šaty byly ušpiněny prachem z cest a zaschlou krví.

„Konečně jsme vás našly,“ řekla silnější z nich.

Ta druhá, pomyslela si Laura s trochou užaslé radosti, je ještě slabší než já. Nevěřila bych, že v Organizaci najdu takovou.

„Ty jsi Sofie,“ řekla Opatrná. „Číslo třicet jedna.“

„Jsem bývalé číslo třicet jedna,“ opravila ji bojovnice.

„Bývalé? Copak jsi povýšila?“

„Povězme, že tohle číslování už ztratilo smysl.“

„Ztratilo smysl…?“

Laura se ohlédla na Sylvii a viděla, jak se její oči do široka otevírají v šoku. Ať už se dozvěděla ze Sofiiny mysli cokoliv, muselo ji to ohromit. Štíhlá klaimóra zavrávorala a opřela se o okolní skálu.

„To není možné,“ zašeptala. „To zkrátka není možné!“

„Ty jsi Sylvie, co?“ obrátila se na ni příchozí. „Kdysi jsem slyšela, že dokážeš číst i naše myšlenky. Vidíš do mé hlavy? Vidíš, co se stalo?“

„Jen obrazy,“ přiznala Sylvie tiše. „Neskutečné výjevy s mrtvolami a plameny.“

„Správně,“ řekla Sofie rázně. „Ale co se stalo, stalo se… Jsem tu, abych vyřídila vzkaz. Která z vás je Samanta, bývalé číslo dvacet pět?“

Už jsem zažila příliš, než aby mne to překvapilo, napadlo Lauru. Koho jiného by mohly oslovit, když ne Opatrnou?

„Proč právě ji?“ vyhrkla náhle. „Co se tady děje?“

„To bychom také rády věděly,“ ozvala se ta druhá, slabá. I ona nedokázala skrýt jisté rozhořčení.

„Ale ona nám pověděla, abychom šly za ní.“

„Kdo?“

„Rudá Sibyla, bývalé číslo dvě,“ řekla Sofie.

„Co je s ní?“

„Vyvraždila a vypálila celou Organizaci.“

Laura nyní pochopila, proč se Sylvie tvářila tak užasle a nevěřícně. I já nemůžu pochopit, co slyším… Organizace? Vypálena? Vyvražděna? Co to znamená?

„Co to znamená? Chceš to vědět?“

Sylvie se na okamžik zajíkla napůl hysterickým smíchem. „Dovol, abych ti to předvedla…“

Naklonila se k Lauře, uchopila ji za ramena a zabořila se do ni pohledem. Její šikmé oči se rozšířily, zaplály uvolněným jóki a pak…

Co to je? Kde to jsem? Laura poznala poradní sál. Jeho prostor působil tak tiše a opuštěně. Když se rozhlédla, zalapala po dechu. Vize se rozostřila, jako by i ten, kdo ji poskytoval, měl potíže se soustředit při pohledu na rozpoutaná jatka.

Tolik mrtvol! Tolik lidských mrtvol! U křesel Radních se rozpadal na kusy radní Cutbert, muž, který ji přijímal a který ji první vysvětlil povinnosti klaimóry. Vedle něj se válely končetiny ostatních Radních, pohozené jako větvě po vichřici.

Pak přišel velký a stravující požár. Všude kolem se rozprostřel zápach petroleje. Mezi těly chodila soustředěná postava s rudými vlasy. Číslo dvě…

„Ne!“

Laura se chytila za hlavu a vytrhla se z toho podivného transu. „Už to nikdy nedělej,“ zaječela na Sylvii. „Nedělej to, nebo tě zabiji. Nepřeji si, aby sis hrála s mojí hlavou. A už vůbec nechci, abys četla moje myšlenky.“

Aniž si to uvědomila, stála rozkročená a v ruce svírala tasený meč. Tělo jí pokřivilo náhle uvolněné jóki. Aniž by si to přála, takřka se ocitla na samotné hranici.

„Zabiji tě,“ zopakovala a věděla, že to myslí vážně. Nenávidím tuhle Sylvii, napadlo ji. Nevím proč, ale nenávidím. Musím ji zabít!