Samanta II.

„Ty jsi klaimóra?“

Dotaz přišel zpoza rohu. Samanta se ani neotočila. Od tazatele nepřicházel ani sebemenší záchvěv jóki. Musel to tedy být člověk, podle hlasu muž.

„Jsem válečnice Organizace. Ty jsi starosta?“

„Starosta je mrtvý, zabili ho bandité. Vzali i peníze připravené pro tebe.“

Konečně měla důvod se otočil. V hlase se ozýval skrytý posměch, jako by mluvčí věděl, co je na celé situaci zábavné. Muž stál mezi domy, hned vedle bíle natřeného laťkové plotu a malé pečlivě udržované zahrádky.

„Šlapej mezi záhony,“ uslyšela hlas dávno mrtvé tety. Ano, ta by jistě ocenila pravidelnou úhlednost v řadách zeleniny a bílých květin. Příliš poklidné místo pro skutečné drama, pomyslela si - a důkladně si prohlédla mluvčího.

Před ní se tyčil vysoký a šlachovitý chlapík, dost málo podobný na běžného vesničana. Měl větrem ošlehanou tvář zkušeného cestovatele, chladné modré oči a skobovitý nos. Rty mu příroda nadělila úzké a kruté, zřejmě v souladu s jeho pravou povahou. Tělo měl zahalené do prošívaného ponča, boky obepnuté pásem se stříbrnou sponou ve tvaru měsíce. Za pásem nosil dlouhou mačetu uloženou v kožené pochvě. Obyčejné plátěné kalhoty končily v důkladných kožených botách, sešlapaných až běda.

„Ty jsi jeden z těch banditů, co?“

„Vida, takže klaimóry umí myslet,“ pověděl. „Uhodla jsi to moc dobře. Obtěžoval jsem se sem, abych ti řekl, že můžeš klidně odejít. Tady ti pšenka nepokvete. Tihle lidé si tě už nemůžou dovolit. Nikdo tu není zvědavý na stříbrooké čarodějnice.“

„Chápu.“

Třebaže bylo brzy ráno, jejich rozhovor měl své svědky. Za okny domů vytušila němě nahlížející vesničany, možná ztuhlé hrůzou. Co převáží? Strach z banditů a nebo děs z netvora? I kdyby našetřili stejnou sumu peněz podruhé, jakou mají jistotu, že se bandité nevrátí? Životy těchto lidí se změnily v beznaděj; - a jómové na tom měli jen částečný podíl. Nebylo nic, co by pro ty lidi Samanta mohla udělat. Vůle Organizace nesahala k zlořádům mezi nimi, pouze k obraně nevinných před netvory.

„Šla jsem sem zbytečně,“ poznamenala Samanta a obrátila se na podpatku. Lítost vzhledem k okolnostem byla krátká a rychle potlačená. Kdo jsem já, abych soudila, co je pokřivené mezi lidmi, pomyslela si. Nemůžou čekat, že právě my budeme napravovat společnost.