Hřmící soutěska I.

Černý kos hledal ve vysoké trávě dlouhé žížaly. Sotva jednu ukořistil, zašvitořil a odlétl do větví, kde čekala tři nenasytná ptáčata.

Jeho činnost má alespoň smysl, pomyslela si Samanta. Ovšem, jaký má smysl tohle žvanění, nevím.

Naproti ní stál pohledný mladík, její nový Výběrčí. Posledního povýšila Organizace před měsícem a místo něj poslala nováčka.

Svým způsobem mne to unavuje, přemýšlela. K čemu intriky, když mi sám osud hraje do karet?

Poté, co zabila Probuzeného, se dalo čekat, že rada zbystří pozornost. Navzdory všem zkušenostem zůstala na živu, místo aby zemřela. Každý, kdo má mozek v hlavě, by považoval okolnosti za přinejmenším podezřelé.

Ne tak Kasus. Čím méně toho věděl, tím více se ozýval.

„Věci už nebudou jako bývaly,“ rozčiloval se. „Nevím, na co jsi byla zvyklá, ale já vyžaduji pořádek. Pořádek, rozuměla jsi?“

Samanta ho sledovala zpoza ospalých víček. Poslouchat jeho sebestředné pokyny ji vyčerpalo víc než třídenní pochod. Ten člověk nedokázal přestat žvanit.

Rostoucí podrážděnost maskovala jen chladná maska klaimóry. Lidé, napadalo ji stále častěji, si nezaslouží slitování.

Poslední dobou se stávala popudlivější; jednat s lidmi se jí stále více protivilo. Možná se na mé psychice podepsalo částečné probuzení.

Ne, stále ještě netoužila posvačit Kasovy vnitřnosti. Zdrojem narůstající iritace musela hledat jinde.

„Rozuměla jsi mi?“ zakřičel zase Kasus. „Zopakuj mi, co jsem právě říkal.“

Líně si ho prohlížela, než se zvedla a přehodila meč přes rameno.

„V horách mají potíže, půjdu tam,“ utrousila.

Právě jsem rozbila obraz způsobné bojovnice, pomyslila si. Ale tohle předstírání trvalo příliš dlouho. Nyní musím pokračovat jinak.

Kasus se vztekal jako malý kluk.

„Ty se mne opovažuješ ignorovat? Vrať se zpátky! To je rozkaz!“

Ještě slovo, přísahala pro sebe, ještě slovo a zabiji ho.

Do očí se jí nahrnula krev, známka bouřícího se jóki. Barva panenek se měnila na žhnoucí žlutou. Ještě slovo a …

„Oznámím tvou neposlušnost Organizaci.“

Otočila se k němu.

„Promiň, ty jsi něco říkal?“

„Mluvil jsem o Bouřlivých horách,“ řekl Kasus nedůtklivě. „Právě se tam stahuje osm bojovnic. Víš, co to znamená, číslo dvacet pět?“

On se ji snad opovažoval zkoušet? V každém případě ještě nenadešel čas být k němu příliš nezdvořilá.

„Probuzené bytosti?“ nadhodila.

„Správně, správně. Tři slabí Probuzení. Normálně by stačilo poslat vás pár, jenomže tady v okolí nemáme dost silných bojovnic. Povede vás číslo dvanáct.“

Číslo dvanáct? Samanta si vzpomínala na ramenatou klaimóru s krátkým sestřihem a s hřmotnými vojáckými způsoby. Patřila mezi ty ženy, které nebylo snadné rozeznat od mužů. Za jiných okolností by ji kdekdo považoval za příliš emancipovanou, v Organizaci ovšem měla jiné poslání než rodit děti a prát špinavé prádlo.

Žádná z nás nemůže být dost emancipovaná, napadlo ji. Nakonec, o ženách víme stejně málo jako ony o nás.

Samanta si připomněla všechny ty zástupy vyděšených vesničanů, kteří kdy na ni vyvalovali oči. Procházela jejich řadami jako kuriozita, jako část cirkusového představení. Matky schovávající děti za široké sukně, dlaně mužů sevřené na rolnickém nářadí…

Potřásla hlavou, aby zahnala horečnaté mžitky před očima.

„Půjdu,“ řekla.

„Půjdeš, až já povím,“ vyskočil Kasus. „Vážně, když mi o tobě tvrdili, že s tebou nebudou potíže, neměl jsem jim věřit.“

Potíže? On si takto představuje potíže? Samanta věděla o klaimórách, které se Organizaci podřizovaly pouze formálně, vždy na úzkém ostří mezi tolerovanou vzpurností a otevřenou vzpourou.

„Už vím všechno, co potřebuji,“ namítla.

„Nevíš vůbec nic. Nemáš plán. Vám chybí vedení. Ale to já změním…“

„Poslouchám.“

Samanta se zvědavě na Kasa zahleděla. Plány nikdy neexistovaly; byly posílány sem a tam podle momentální potřeby. V rozlehlé rustikální krajině představovalo potíž informace předat, natož ještě hodnotit. Vždy se hodně sázelo na samostatnost.

Jakpak to asi změní tenhle? Pohrdáním si odfrkla jako divoká kobyla.

„Musíš spolupracovat s ostatními,“ zvedl Kasus prostředníček. „Spolupráce je základ.“

Spolupráce? Jaký je jen propastný rozdíl mezi navrhnout a vykonat! Samanta se přes veškerou nechuť pokusila radu Výběrčího rozumně zhodnotit.

Klaimóry kooperovat téměř nedokázaly. Jejich běžné mise vyžadovaly pravý opak; na nikoho se nemůžeš spolehnout, takový základ si osvojila každá. Na vše zůstávaly samy, obklopené nepřátelským prostředím. Pracovat v týmu vyžaduje jiné návyky než pracovat samostatně.

Samanta nemohla přenechat kterýkoliv díl jinému vojákovi. Od obrany až po útok, vše probíhalo v její režii. Pokud by selhala, stálo by ji to život. Nikdo by její chybu nenapravil.

Pokrčila rameny.

„Chápu, spolupracovat… Tak tedy sbohem.“

Tentokrát ji na cestě provázelo ticho. Kasus kromě bručivého pozdravu na rozloučenou už o sobě nedal vědět.

Samanta šla dolů po kamenité cestě a blahopřála si k útěku. Na okamžik se jí vybavila vzpomínka: Děvče před učitelem s rákoskou se zachraňuje před výpraskem pohotovou lží.

To jsem kdysi byla já.

Stejně jako kdysi, i tentokrát měla pocit rozjaření. Ubohé vítězství! Tehdejší učitel představoval veškerou autoritu dospělého světa. Kasus byl cucák s mlékem na bradě.

Zarazila se. Cucák?

Bůhví odkud tohle slovíčko dorazilo. Nepatřilo do jejího obvyklého slovníku, ani do slovníku lidského dítěte, kterým kdysi byla. Jak se mi dostalo na jazyk?To ale může počkat…

Zastavila se a sáhla po meči. Kolem rostl hustý borový les, ponořený do přízračné tmy nepoznamenané kulturní snahou lidské sekery. Zapraskalo pár větviček, jak se někdo ukrytý mezi keři pokoušel opatrně klaimóru sledovat.

„Vylez,“ řekla Samanta a tasila meč.„Vylez a konečně se ukaž. Já vím, že jsi tam!“