Číslo dvanáct Hilda se prohlédla sedm bojovnic. Nikdy nepatřila k přemýšlivým typům. Dávala přednost tvrdé práci, soustavnému úsilí, před vymýšlení zkratek. Když dostala úkol, plnila ho dostupnými prostředky. Nikdy se nevymlouvala na okolnosti, měla ráda pocit, že sama sobě nic nedluží.
Ne jako Kleopatra.
Hilda zkontrolovala, zda její pobočnice zaujala stanovenou pozici. Nikdo neznal lépe chyby Studené královny než ona.
„Číslo třicet tři se ještě neobjevila?“
„Lily se možná necítí jistá, když tu schází její starší sestřička.“
Už je o tu zase. Hilda věděla, že Kleopatra umí ukázat jen dvě tváře; buď sveřepě jízlivou a nebo naopak hrdě nedotknutelnou. Poslední dobou si vybírala hlavně tu první: jako by chtěla popřít svou přezdívku!
Hilda pomalu a důsledně hodnotila, koho má k dispozici. Naproti ní se o kámen opíraly malá Karen s ochotnou Laurou; obě dvě čísla tak nízká, že je ani nestálo za to zjišťovat. Jejich jóki se kolem nich drželo jako neurčitý modravý nádech.
Na ty dvě se spolehnout nemohu. Poslat je do boje by byla jejich smrt.
Obě dvě dívky jí hleděly do očí s mladickou důvěrou. Ne, nemohla je zabít, ať už na to měla Organizace jakýkoliv názor. Karen se na ni usmála.
„Vy dvě,“ řekla Hilda tvrdě, „vraťte se zpátky na hlídku. Nebudu vás potřebovat.“
Všechny kolem věděly, proč je odeslala pryč. Také si dobře uměly spočítat, že proti třem Probuzeným nebudou stát v sedmi, ale v pěti.
„Lily nám bude chybět,“ poznamenala číslo dvacet dva Danae. Tón poznámky, i její vzezření v sobě nesly něco profesorského. Měla dlouhý kostnatý obličej a veliké vypoulené oči. Hildě školometský přístup vyhovoval, alespoň měla pocit, že má za sebou kontrolu.
Ale Kleopatra se opět naježila.
„Každý ví, že bez velké sestřičky by byla ztracená.“
„To říkáš ty. Někteří věří, že její jóki by překonalo i současné číslo dvě. Organizace ji drží zkrátka, protože je tak mladá a nezkušená. Například jako…“ Danae zaváhala, ale nakonec jedovatě a s malým úsměvem dokončila: „… jako ty, Kleopatro.“
Kleopatra okamžitě namířila rukou k meči.
„Chceš vyzkoušet moji nezkušenost?“
„Nevidím důvod opakovat, co už provedla tady Samanta.“
Ve vzájemném souboji by Danae pravděpodobně prohrála, usoudila Hilda. Velmi dobře znala Kleopatřiny možnosti. A ještě lépe znala své. Nyní už dokázala vstřebat zjištění, že tajemná Samanta posunula své schopnosti nad jejich úroveň. Ale i tak… V čem leží zdroj její síly?
Kolem Samanty se rozkládal pulsující zelený mrak. Hilda nepatřila k expertům na čtení jóki, ale v základním odhadu se nemýlila. V nejlepším případě by překonala Danae. Nic víc.
Raději se obrátila na poslední z jejich skupiny. Číslo třicet, Natálie, stála stranou a se sklopenými víčky přikyvovala hlavou, jako by naslouchala neslyšitelné hudbě.
„Ano?“
Zřejmě vycítila Hildin pohled, takže se k ní obrátila. Z křehkého obličeje hleděly velké stříbrné oči, napůl zakryté ohromnými řasami.
„Co nového?“
Natálie se mírně usmála.
„Měla by ses ptát svých stráží.“
„Ptám se tebe.“
„Ještě máme několik minut času.“
„Jsou opravdu tři?“
„Bezpochyby.“
„Silní?“
„Nijak zvlášť… na Probuzené.“
Každá z nich pochopila, co chtěla Natálie povědět. Za jiných okolností, proti komandu tří až čtyř bojovnic, by představovali Probuzení zvládnutelný problém. Hilda snad poprvé v životě zatoužila proklít Organizaci. Jedinou rozumnou alternativou zůstává ústup. Kdyby tu alespoň byla Lily.
„Rozdělíme se do tří skupin,“ rozhodla. „První skupina já, Natálie a Karen. Druhá skupina Kleopatra, Sylvie a Danae. Třetí skupina Samanta a Laura… Vyhovuje ti to tak?“
Obrátila se přímo na Samantu. Víceméně ji odsoudila, aby si s Probuzeným poradila sama. Na Lauru se nemohla spolehnout stejně jako ona na Karen.
Samantiny myšlenky se schovávaly za obvyklým nepřístupným výrazem. Hilda zatoužila je poznat.
Já bych na jejím místě nic nenamítala, napadlo ji. Ale já si zakládám na hrdosti bojovnice, na čem si zakládá ona? Na opatrnosti? Pak odmítne. Téměř ji posílím na smrt.
K jejímu zklamání se zdálo, že Samanta hraje o čas.
„Sylvie,“ zeptala se vedle stojící klaimóry. „Co si o tom myslíš.“
Pohledem přitom ukázala vysoko nad jejich hlavy. Druhá jemně pokrčila rameny. Hilda se nemohla zbavit dojmu, že mezi nimi proběhla tichá záhadná komunikace.
Ani jsem netušila, že ty dvě se přátelí.
„Já myslím, že s ním můžeme počítat,“ pověděla Sylvie. „Ale ty jej přece znáš lépe.“
Jej? O čem to mluví. O tom člověku, co Samanta přivedla s sebou? Jaký ten má teď význam?
„Znám ho tři dny... Dokázala jsi ho přečíst?“
„Přečíst?“
Sylvie se téměř zachichotala. „Ale on v sobě nenese jóki. Tak či tak…“
Obě si znovu vyměnily ty záhadné pohledy.
„…nic jiného nám nezbývá.“
Žádné komentáře:
Okomentovat