Blížil se konec boje. Bylo to docela snadné, snazší než by kdo mohl čekat. Jediná klaimóra, navíc s nízkým zařazením, dokázala porazit Probuzeného. Byť pravda ne právě nejsilnějšího. Samantinu rozjařenost tlumilo vědomí, že tento nepřítel může vypovídat o jejích schopnostech jen do určité míry.
Její protivník se rozhodl, že uteče. Odskočil několik kroků do bezpečí a na zádech se mu rozložil pár kožnatých křídel. Předchozí odhad byl tedy správný. Stále v ní vřelo potěšení z boje, stále toužila vítězit. Cizí barbarská bytost se vzpínala v obrazu zalitém krví. Musíš si uvědomit, že je to sladké způsobovat bolest, slyšela.
Užasla nad skoro erotickou rozkoší při představě, že ponoří meč do horkého masa. Vzniká snad spojením člověka a jómy nový druh sexuálního dráždění? Mají snad Probuzení maniakální zalíbení ve vraždění právě proto, že je k tomu vede pokřivený lidský pud?
„Neutečeš,“ zavrčela.
Probuzený máchl křídly, ale náhle jako by ve vzduchu klopýtl.
„Co to…?“
Samanta znovu vyslala jóki po spojnici mezi ní a netvorem. Oba proudy se setkaly, zkřížily a pouhá její vůle stačila, aby kožnaté křídlo promáchlo naprázdno.
„Neutečeš!“
„Po-počkej…“
Probuzený se opět přetvářel do lidské podoby. Měl to být snad poslední pokus, jak prosit o milost? Tentokrát se neobjevil přisprostlá tvář náčelníka banditů. Místo ní se z černé želatiny hmyzího těla vynořil půvabný mladý muž, podobný na dýchající zobrazení boha lásky. Štíhlé údy, souměrná postava a něžný obličej s černými řasami.
Proč právě takto? Byla to původní podoba Probuzeného? A nebo jejich jóki rezonují a vytváření skutečné erotické ztvárnění souboje? Stál zde proti sobě mužský a ženský princip. Bestie uvnitř ní zavyla. Pokud si směla vybrat, bude zabíjet takto. Probuzený si podepsal rozsudek smrti.
Krásný muž otevřel oči a smutně se na ni zadíval.
„Já tu nechci zemřít.“
„Kdo je to?“
Raúl, který nakonec neutekl, ztratil strach a pomalu se blížil z druhé strany. Samanta podrážděně zavrčela. Chtěla být sama, jen ona a on.
„Kdo je to, čarodějnice?“
Ten protivný hlas! Bestie v ní řvala touhou zakroutit slabým lidským krkem a dosáhnout konečné samoty, toho důvěrného intimního porozumění, kdy by mohla krásného mladíka rozpárat na kusy, sblížit se s ním a sežrat jeho vnitřnosti.
… sežrat jeho vnitřnosti? Co tím chtěla říct?
„Kdo je to, čarodějnice?“
Naléhavý hlas se stále ozýval, stále hlasitěji a neodbytněji. Kdo je to? Je to Samanta a nebo démon v její podobě? Co jsem vlastně zač? Kdy se to stalo?
„Já…“ zašeptala. „Já jsem překročila hranici. Překročila jsem ji…“
Kdy se to stalo? Kdy? Porážka Probuzeného se stávala stále bezvýznamnější.
„Přidej se k nám, klaimóro,“ řekl krásný muž. „Společně zabijeme toho hlupáka. Dole ve vesnici čeká hodně žrádla. Lidský dobytek. Můžeme na nich hodovat, jen ty a já.“
Ozvalo se řvaní rozzuřené lvice. Odkud se vzalo, napadlo Samantu, když utíkala k Probuzenému s napřaženým mečem. Počkat! Vždyť to křičí ona! Jako by se jí v hrudi narodilo zoufalství.
Sledovala, jak se ztělesnění boha lásky dělí na dvě půlky. Stále měl tak zasněný výraz, i ve chvíli kdy mu utínala hlavu. Možná že ani netušil, jak zemřel.
„Bojovat,“ zavrčela naposledy. Uvědomila si celou svou vlastní proměnu. Místo dlaní měla kočičí drápy, po těle jí vyrašila hedvábná srst. Místo nosu se táhl tupý lví čenich.
„Ne! Takto to nesmí být!“
To křičela ona? Proč by jí na tom záleželo? Probuzená a nebo klaimóra, kdo by zkoumal různé stupně bestiality? Na okamžik se v ní probudil starý známý strach. Nebylo by lepší zemřít? Nebylo by lepší poslat černou známku?
„Čarodějnice! To nesmíš, čarodějnice, to nesmíš!“
Kdo to tady křičí? Copak nejsou všichni mrtví? Nebo snad tu zůstal někdo, koho zapomněla zabít? Běžel k ní člověk. Obyčejný člověk. Ano, znala i jeho jméno. Jmenoval si Raúl. Byl to bandita…
„To nesmíš, čarodějnice.“
…a byl to hlupák. Ano, několikrát ho tak nazvala. Osel Raúl. A teď se chystal dovršit největší pitomost svého krátkého života. Drápy schované ve lvích tlapách vyklouzly s hadí pohotovostí.
„Zemřeš!“
Sama nevěděla, zda ho chtěla vyděsit a nebo varovat. Stále v ní zůstávalo něco, co mezi ní a jím hledalo spřízněnost.
„Kdo jsem?“ zeptala se. „Kdo já jsem?“
Raúl se k ní vrhl.
„Ty jsi klaimóra! Jsi stříbrooká čarodějnice! Jsi Samanta!“
Ano, někým takovým by mohla být.
„Běž pryč! Utíkej!“
Vzpomněla jsi, že mu takto přikazuje už potřetí. Poprvé na srázu nad vesnicí, podruhé před Probuzeným a potřetí právě teď… Objevilo se další monstrum, kterého by se měl bát. Proč ji ten pitomec neposlechne? Kolikrát se má opakovat? Za hloupost musí pykat… Musí zaplatit!
„Zemřeš!“
„To nesmíš, čarodějnice,“ křičel Raúl. „To nesmíš. Už je po všem. Jóma je mrtvý. Už jsme tu jen ty a já. Já jsem Raúl, ty jsi Samanta. Ty jsi klaimóra, ne netvor!“
Ona že není netvor? O čem to ten člověk mluví? Copak nemá oči? Stačí se podívat na její tlapy, drápy a zuby. Jak by si ji někdo mohl splést s klaimórou? Nakonec se tedy stala monstrem? Odporná duše se sloučila s odpornou podobou.
„Já… jsem…“
„Ty jsi Samanta!“
„Já jsem… já jsem stvůra,“ zavzlykala. Bylo to podivné být bestií a prolévat slzy. Proud jóki v ní zvolna utichal, potlačený černým dechem zoufalství.
„Ty jsi Samanta!“
Utřela si oči od slzí. Pak se zadívala na své dlaně, místo kočičí tlapy viděla své lidské dlaně. Proměna se zvrátila? Copak je možné se vrátit zpoza hranice Probuzení. Bylo to možné? Naděje se v ní rozhořela jako plamen zapomenuté svíce.
„Já jsem Samanta,“ řekla – a tentokrát její hlas nezamlžila tlama plná ostrých tesáků. Opět nabyla svou podobu, své lidství. Spolu s úlevou přišla i únava. Zavrávorala – a nakonec spadla do otevřené Raúlovy náruče.
„Vy lidé,“ vydechla, než zavřela oči, „jste tak slabí…“
Žádné komentáře:
Okomentovat