Samanta VI.

Cesta je vedla podél kopce pod převislými keři a suchými stráněmi. Příroda zde byla velebná a nádherná. Smysluplná v pravém slova smyslu. Ano, napadlo ji, tady je ten důvod zvítězit: mít ještě příležitost vidět rozkvetlé třešně, dýchat ranní vzduch a ležet v zelené trávě. Kdo jinak jsem? Jedna ubohá klaimóra…

„Máš nějaký plán?“ zeptal se náhle Raúl. „Co mám udělat, abych ti pomohl?“

Bylo by zdvořilé mu něco navrhnout, dát mu alespoň náznak důležitosti.

„Můžeš dělat cokoliv chceš,“ řekla suše. „Na tobě nebude záležet. Jsi pro něj něco jako moucha.“

Muž se urazil a klouby na mačetě mu zbělely. „Víš, stejně neuteču,“ pověděl mezi zaťatými zuby. „Můžeš si myslet co chceš. Stejně neuteču.“

„Na tom nesejde,“ řekla klidně. „Nechápej mne špatně. Je mi jedno, jestli budeš utíkat a nebo třeba tancovat. Nemusíš mi věřit, když povím, že tě zabije. To na samotné skutečnosti, že zemřeš, nic nezmění.“

„Chápu. Ty nikdy nelžeš, co?“

„Lež? Pravda? Hm, ty jsi opravdu osel.“

Zavřela oči, soustředila se a uvolnila část jóki. Muž užasle vydechl. Tvář před ním se deformovala a přetvářela. Ze zubů se stávaly ostré šelmí špičáky, čelist se protáhla a nos připomínal nozdry. Podobná proměna zasáhla celé tělo, z nehtů se vyrostly drápy a svaly se rozšiřovaly a napínaly.

„Třicet procent,“ vydechla Samanta a otevřela oči. Svět se podivuhodně zostřil a zároveň zešedl. Ztratila se z něj část jeho barev, jako úlitba za přesnější vidění. I čas se zpomalil; žluté kočičí oči prodloužily každý pohyb o pár letmých chvil.

„Monstrum,“ zašeptal Raúl. Odstoupil od ní, pak se otočil a zamířil nahoru mezi stromy. Samanta se vydala za ní; cítila, že druhé jóki se potěšeně zatřepetalo. Jako plamen svíčky v závanu větru.