Snad poprvé v životě se Samanta stala středem pozornosti. Veškerou její předchozí snahou bylo nepřitáhnout něčí zájem. Politika Organizace, týkající se výjimečných bojovnic, příliš často přinášela ovoce v nutnosti nahradit prázdná místa.
Sedm dlouhých let, přemýšlela, když stála pod převislou skálou a pomalu žvýkala jablko, které jí hodila číslo devatenáct, přátelsky naladěná Sylvie. Měla jsem třikrát víc času než kterákoliv jiná, abych pilovala své umění.
Celý svět přišel Samanta postavený na hlavu. Kdyby zůstala člověkem a přežila své dětství, co by asi dělala? Zřejmě obchodnici a nebo kněžku v chrámu. Pochybovala, že by kdy toužila po mateřských povinnostech.
Takto jsem se stala dobrá v něčem, co naprosto odporuje mé přirozenosti. Samanta nesnášela boj, nenáviděla rychlá a často ukvapená rozhodnutí, které vyžaduje. Místo přípravy a důkladného zkoumání musel se člověk musel spolehnout na vypěstované návyky a instinkty.
„Skutečně ses časem dokázala tolik zlepšit.“
Sylvie, jedna z nejpůvabnějších a nejlaskavějších bojovnic, jako by jí četla myšlenky.
Samanta si ji změřila pohledem. Další z těch, které by jako lidské ženy volily jinou životní dráhu. Nebylo složité si představit Sylvii obklopenou kupou capartů.
A co z ní zbylo teď? Chladnokrevná bojovnice, která hledá alespoň náhražku lásky mezi ostatními klaimórami. Hledí na mne jako na sestru.
„Ano, je to jen zkušenost,“ řekla. „Kolik let už jsi u Organizace?“
„Za pár měsíců to budou tři.“
„Tři?“
Pouhé tři roky - a už teď patří mezi ty starší. Jak s ní srovnávat studenou Kleopatru, bojovnici teprve prvním rokem a zastávající vysokou hodnost jen proto, že její jóki náhodnou dosáhlo určité úrovně?
„Býváš vždycky tak zamyšlená?“ zeptala se Sylvie a přistoupila k ní. Mimoděk jí položila ruce na ramena.
„Musím přemýšlet, abych přežila.“
Samanta setřásla cizí dlaně a otočila se k Sylvii zády. „Můžu tě o něco poprosit?“
„Jistě.“
„Přišel se mnou člověk. Jmenuje se Raúl. Nedá se mu příliš věřit. Můžeš dohlédnout na to co dělá?“
Stále za zády cítila Sylviin dech.
„Když jsem tě poprvé potkala,“ řekla Sylvie. „Stála jsi stranou a každého sis prohlížela. Kdosi mi prozradil, že u Organizace sloužíš pět let. Hleděla jsem na tebe jako na zjevení. Já měla tenkrát za sebou jeden rok a byla jsem si jistá, že už nevydržím déle než pár měsíců. Každý jóma, na kterého mne poslali, byl horší a horší. Chtěla jsem se tě zeptat, jak jsi to dokázala.“
„Proč jsi to neudělala?“
„Dívala jsi se na každého, jako by to byl nepřítel. Zdálo se mi, že máš tajemství, o které se nechceš dělit.“
„Hloupost,“ zabručela Samanta. Sylviin náhled ji šokoval. Ovšem, právě u ní, nadané obyčejnou lidskou empatií, mohla předpokládat, že vycítí Samantino právé rozpoložení.
Cítila, že její uvolněnost mizí a místo ní nastupuje stará opatrnost.
„Už je to tady zase,“ poznamenala Sylvie klidně. „Já nejsem tvůj nepřítel. Nikdy bych tě nezradila.“
„Ani Organizaci?“ uklouzlo Samanta. Jsem s ní příliš uvolněná, pomyslela si zaraženě vzápětí. Ona je typ důvěrníka. Nedáš si pozor na jazyk a vyžvaníš jí všechno. Teď pochopí, čeho jsem se obávala.
„Ani před Organizací,“ kývla Sylvie, jako by jinou otázku ani nečekala.
Za Samantinými zády zavířil vzduch.
„Půjdu dohlédnout na toho Raúla, jak jsi chtěla. Tebe hledá Hilda, myslím, že z tebe hodlá udělat velitele jedné skupiny…“
Ještě než zmizel poslední záchvěv jejího jóky, poznamenala tiše: „Mně můžeš věřit, sestro. Já také nechci zemřít.“
Sotva odešla, vstoupila do příšeří stanu Karen, jedna z nejmladších klaimór.
„Samanto,“ řekla uctivě, „posílá pro tebe Hilda. Právě svolává vojenskou poradu.“
Samanta se vydala za ní, stále ještě v hlubokém šoku.
Obyčejná schopnost lidské empatie, že? Zlobila se sama na sebe, že Sylvii tolik podcenila. Evidentně nebyla jediná, kdo si hodlal udržet své tajemství. Spojením schopnosti vcítit se do druhých a mistrovského čtení výkyvů v jóki, dokázala tato Sylvie vytvořit unikátní dovednost, hraničící téměř se čtením myšlenek.
Musím si na ni dát pozor, umínila si. V případě potřeby se jí nesmím váhat zbavit.
Žádné komentáře:
Okomentovat