„Už je pryč?“
Budova se nořila do ticha. Přesto se doktoru Ditrichovi zdálo, že stále slyší klepání těžkých bot čísla dvě. Každou vteřinu vážil na vážkách nerozhodnosti. Vstát a nebo zůstat ležet?
Nemohl vyloučit, že se číslo dvě do sálu vrátí a nebo na ni narazí v dlouhých chodbách. Když chtěly, uměly se klaimóry pohybovat velice tiše. Připadal si jako králík, který ví, že je na blízku liška.
„Půjdeme?“
Divil se sám sobě, že se ptá Guntera na názor. Ale situace vyžadovala kolektivní rozhodnutí. A také kolektivní vinu, pokud by se cokoliv zvrtlo.
Ne že by na tom příliš záleželo, pomyslel si vzápětí. Pár úderů srdce by jim oběma musela stačit na lítost, kdyby je Sibyla objevila.
„Ještě chvíli počkáme,“ navrhl Gunter.
Doktora Ditricha jeho opatrnost bůhvíproč popudila.
„Nemůžeme tady ležet věčně,“ zašeptal rozzlobeně. „Copak necítíte kouř, Guntere. Nedivil bych se, kdyby právě zapalovala archív. Všechen ten papír bude báječně hořet. Usmažíme se kuřata…“
Gunter si položil šokovaně dlaně na ústa.
„Ach ne, moje knihy. Musíme jí v tom zabránit, Ditrichu!“
„Už si vyjděte, vy pitomče! Nezapomeňte ji předem varovat. Ať náhodou nejste v přesile.“
Gunter sklopil zahanbeně oči.
„Máte pravdu, Ditrichu. To bylo ode mne hloupé. Co ale budeme dělat?“
Doktor Ditrich by mu nejraději odsekl, že to ví asi tak dobře jako on, ale nakonec se krotil… Vylévat si zlost na ubohém staříkovi. Co se se mnou děje? Právě teď se nesmím unášet obyčejnou frustrací.
„Musíme najít cestu ven.“
„Ale tam bude ona,“ připomněl věcně Gunter.
Doktor Ditrich kývl na souhlas. Hluboce v něm se bouřil vztek. Když jsi tak chytrý… Ach, co to se mnou je? Chovám se jako dítě.
„V každém případě se odsud musíme dostat.“
Oba se namáhavě zvedli. Doba strávená na chladné podlaze je oba zle poznamenala. Gunter se hrbil ještě víc než obvykle, v obličeji celý šedý. Doktor Ditrich cítil křeč v ruce, kterou si přeležel.
„Podívejte se na to,“ zašeptal knihovník.
Kam až oko dohlédlo, se táhly cákance schnoucí krve. Mezi nimi se ležérně povalovaly chladnoucí mrtvoly a oddělené údy. Tuhnoucí tváře získávaly lhostejný neosobní výraz. Mizel z nich strach; dokonce i světlovlasý Výběrčí, který se téměř zachránil útěkem, nyní odpočíval v tichém smíření se světem. Modré oči upíral zamyšleně ke stropu.
„Není to sen?“ zeptal se náhle knihovník. „Chápejte, Ditrichu, ani se nechce věřit, že někdy žili.“
Opravdu se zdá divné, že tyhle věci někdy myslely, mluvily a pohybovaly se. Doktor Ditrich pocítil záchvěv znechucení. Jako by mi vyčítali, že jsem naživu…
„Bylo to jen štěstí,“ řekl nahlas. „Mohli jsme skončit jako oni… A ani teď nemáme vyhráno. Kudy se odsud dostat ven?“
Knihovník, který zřejmě pochopil, že slyší řečnickou otázku, ho trpělivě pozoroval.
„Tady zůstat nemůžeme. Kdykoliv na ni můžeme narazit. Okna jsou zamřížované. Projít ven můžeme pouze venkovními dveřmi. Ale jakou máme jistotu, že tam nebude čekat…“
Náhle ztuhnul. On i Gunter zaslechli charakteristický zvuk. Kdosi se k nim blížil pravidelnou volnou chůzí.
„Tudy,“ zavelel Ditrich a táhl knihovníka za sebou. Otevřeli první dveře napravo, zabouchli je a seběhli po schodišti dolů. Uvítal je zatuchlý studený vzduch prádelny. Ve dlouhých řadách tu visely hábity Výběrčích a kusy výstroje bojovnic.
Doktor Ditrich ukázal na velké koše s prádlem.
„Tady se schováme!“
Když zalézali dovnitř, Gunter se zahihňal: „Připadám si, jako by mne honil žárlivý manžel.“
„Tiše, vy pitomče! Ať ji slyšíme.“
Doktor Ditrich se ponořil do špinavého prádla a snažil se zaslechnout kroky v horní chodbě.
Neslyším vůbec nic,pomyslel si. Není divu! Musím se připlížit nahoru ke dveřím.
Na okamžik zůstal v pokušení poslat tam Guntera. Ale jemu nemůžu věřit. Ten starý blázen by ještě provedl nějakou hloupost.
Po špičkách stoupal po schodech, připravený kdykoliv utéct zpět. Vzduch před ním se tetelil a odporně páchl.
Bože, jen to ne!
Zoufalství ho málem srazilo do kolen, takže se musel opřít o zeď. Nemělo smysl se dál pokoušet vrátit.
Ona tu rozlévala petrolej! Musela ho nosit po sudech, zatímco my jsme leželi v jednací síni. Minuli jsme ji, když se vracela, aby polila chodbu.
Věděl, že za dveřmi prádelny nenajde nic než oheň.
Doktor Ditrich se chytil za hlavu.
„Slitování,“ zaječel. „Slitování!“
Za okny právě zapadalo slunce a rudé paprsky vytvářely svatozář na ocelových mřížích.
Odtud nebylo cesty ven.
Byli v pasti.
Žádné komentáře:
Okomentovat