Samanta IV.

„Nebuď hloupá,“ ošil se bandita. „Já moc dobře vím, že mi nemůžeš ublížit.“

„Neměla bych tě zabít,“ opravila ho netrpělivě. „Ublížit ti mohu snadno. Stejně snadno bych tě ale i připravila o život. Já nemám tyhle zábrany, vlastně…“

Na okamžik uvolnila dostatek jóki, aby její oči zazářily zlatým žárem. Z banditovi nepříjemné ostré tváře se vytratila veškerá barva.

„… vlastně lidi považuji za nižší bytosti. Ale nevypadá to, že to budu já, kdo tě nakonec zabije. Jak se jmenuješ, hlupáku? Máš nějaké jméno?“

„Jmenuji se Raúl.“

„Dobře, Raúle, poslouchej mne pozorně. Za prvé mi povíš, kde jsi se tolik dozvěděl o nás. Jak víš, že nikdy nejsme nemocné? Kdo ti to prozradil. Kdo ti pověděl, že právě dnes přijdu do vesnice. Nebo jsi mne tam snad čekal každý den?“

„Ne, pověděl mi to šéf. Všechno nám prozradil on. Říkal, že s klaimórami kdysi pracoval, proto o nich ví první a poslední. Jak věděl, že přijdeš právě dneska, nevím.“

Taková hloupá past, pomyslela si. Jaký jen má smysl? Zabít mne? Pohrát si se mnou? Ucítila, jak se v jóki v dálce zbarvilo netrpělivostí. Jeho majitel se zlobil. Zřejmě předpokládal, že Samanta ani nezaváhá, jakmile zjistí, že tu je. Kterákoliv jiná by mu možná vyhověla, ale ona byla jiná, měla svůj cíl – a žádnou velkou touhu se nechat vykuchat Probuzeným a nebo Probuzenou.

„Tvůj šéf,“ oznámila banditovi, „je s největší pravděpodobností jóma. Velmi silný druh. Nebo ti snad prozradil i to, co jsou to Probuzení?“

„Probuzení? Nevím, co to je. Ale to je nesmysl. Proč by měl být jóma. Je úplně stejný jako vždycky.“

„Opravdu? Jak dlouho ho znáš?“

„Dva roky.“

„A jak je to dlouho, co ti prozradil, že ví o klaimórách první poslední?“

„Asi týden,“ zašeptal muž a chytil se vyděšeně za ústa. „Poslední týden toho věděl opravdu hodně. Sice jsem nikdy neznal jeho minulost, takže je možné, že to zkrátka jen zatajil…“

„Nic nezatajil. Nechápej mne špatně! Já si nepotřebuji ověřit, že je netvor, já ho cítím. Ano, cítím ho. Cítím, jak je netrpělivý. Chce mne dostat. Proto začal masakrovat ostatní.“

„Cože? Co to má znamenat?“

„Zabíjí je,“ řekla Samanta. „Zabíjí je, aby mne přilákal. Myslí si, že je poběžím zachránit. Když zjistí, že to nepomůže, vtrhne do vesnice. Musíme se tam cestou pryč stavit, abychom je varovali.“

„Varovali? Stavit? On zabíjí naše lidi?“

Bandita sáhl po mačetě za pasem a vypadal, že se vrhne vpřed. Odhodlání mu nechybělo. Možná, že stal na špatné straně zákona, ale zbabělost mu nikdo vyčítat nemohl. Opět ho popadla za ruku.

„Kam běžíš, hlupáku?“

„Na pomoc.“

„Komu? Právě teď už jsou všichni mrtví. Nevidím jediný důvod, proč jinak přestal. Ne, počkej… Myslím, že jsem se zmýlila, kdosi k nám běží.“