Vytí I.

Co může být pustějšího než včerejší bojiště, pomyslela si Laura. Procházela se mezi vlněnými přikrývkami a dívala se kolem se sebe. Konečně našla odvahu, aby se zajímala, jak je na tom Karen. Co jí můžu říct? Jak ji mohu konejšit, když je teď z ní mrzák?

Zastavila se u rychle vytvořeného stanu, ve kterém ležely obě raněné. Zevnitř zněl tichý rozhovor. Podle hlasu poznala Samantu s Danae.

„Jak je na tom?“ ptala se Opatrná.

„Jestli se ptáš, zda přežije, tak nevím,“ odpověděla Danae svým profesorským způsobem. „Kdyby tu byl doktor Ditrich, mohla by mít naději.“

„Doktor Ditrich tu ale schází,“ řekla Samanta suše. Už to, že upozornila na očividnou skutečnost, muselo být pro Danae urážlivé.

„Ale můžeme ji k němu dostat,“ odpověděla hádavě.

„Opravdu? Já si myslím, že ne. Vydrží nejdéle do rána.“

Danae se naježila.

„Proč se mne ptáš, když znáš odpověď?“

„Abych něco nepřehlédla.“

„Hm!“

Danae to vzala jako omluvu. Smířlivě zabručela: „Kdybychom alespoň mohli udělat něco pro Hildu. Kdo mohl tušit, že ji to tak sebere?“

Laura se otřásla, když si vzpomněla, jak se ramenatá bojovnice sesypala. V jednu chvíli by ji považovala za ztělesnění udatnosti a v druhé se číslo dvanáct změnila v roztřesenou trosku.

Vždycky jsem si myslela, že ty ostatní nemají city. Že jen já jsem tak slabá a nepovedená.

„Ona a Kleopatra si byly blízké?“

Danae pokrčila rameny.

„Zřejmě ano. Kdo ví. Vždycky se za ni hodně brala.“

„Dobře…“ Samanta náhle zvýšila hlas. „Mimochodem, Lauro, nestůj tam venku. Pojď dál.“

Laura rozhrnula závěsy stanu a vešla dovnitř. Obě raněné ležely na měkkém podloží z čerstvé trávy, kterou natrhaly ostatní bojovnice. Zatímco Kleopatra připomínala hrůzostrašnou mumii, obvázanou od hlavy až k patě, Karen ležela se zavřenýma očima a zdálo se, že pokojně spí. Pahýl paže měla odkrytý a zahojený.

Laura na něj ukázala.

„Dokáže… dokáže si ji zregenerovat?“

„Sotva,“ řekla Danae. „Celý zbytek paže zůstal pod lavinou. Na její úrovni považuji za zázrak, že vůbec dokázala provést hojení. Tady se bavíme o nahrazení kosti a tkáně celé končetiny… Ty bys to dokázala?“

Na okamžik se ji dotkl přezíravý tón, který Danae použila.

„Nevím, nikdy jsem to nezkoušela,“ odsekla.

„Nejde o její celkovou nezkušenost, ale i o schopnost řídit jóki,“ poznamenala Samanta. „Ona prostě neví, jak se o to pokusit.

„Takže přišla o ruku?“

V té chvíli Karen otevřela oči a malátně se na přítelkyni usmála.

„To je,“ zašeptala, „malá cena za vítězství, Lauro.“

Udatná a silná! Připadala si, jako by ji při něčem přistihla.

„Odpočívej,“ řekla neobratně a vyšla ven. Za ní zašustil závěs, ze kterého vyšla i Samanta. Její chladný nevzrušený obličej nevyjadřoval nic.

Lituje, jak to dopadlo? napadlo Lauru. Nebo to i ona považuje za malou cenu za vítězství?

Dříve než se ale mohla zeptat, objevil se před nimi Raúl. Muž se potácel a nezřízeně se smál.

„Samanta!“ zavolal na ně a ukázal na ně láhví, vydlabanou z dýně. „Moje milovaná čarodějnice! A ještě jedna, kterou sice neznám, ale rád bych poznal.“

Muž se k ní naklonil a zíral na ni z bezprostřední blízky, jak se snažil zaostřit neposlušné oči.

„Jéje,“ zabručel, „tuhle taky znám… Ten proklatý svět je malý.“

Opět zavrávoral a byl by upadl, kdyby ho Samanta nechytila za pončo.

„Ach, dě-děkuji, miláčku,“ zakoktal Raúl. „Trochu jsme oslavovali, vždyť víš. Ale už jsem doma.“

Laura téměř nadzvedla obočí na důvěrností, kterou si muž dovolil vůči klaimóře. Pak si ale všimla jeho zastřeného, do sebe zahleděného pohledu. Možná že ho opilost zanesla zpět do minulosti, do chvíle, kdy se vracel k domů k ženě.

Samanta stále zachovávala chladnou tvář. „Kde je dítě, Raúle? Neopili jste se všichni?“

„Dítě se má moc dobře, dušičko,“ řekl Raúl. „Opil jsem se jenom já. Já, ubohé prase, jsem vypil celou tuhle láhev. Byla poslední a zítra mi bude blbě.“

Dobře ti tak, pomyslela si Laura. Jako by vycítil její myšlenky, Raúl se k ní otočil: „Jsem zvíře, co? To je ten správný znechucený výraz, ty malá čarodějnice. Ale když jsi utíkala v té soutěsce, to ses tvářila jinak. To ti byl starý Raúl dobrý, co?“

Na tvářích se jí rozlila horká červeň. „Děkuji,“ vymáčkla ze sebe.

Raúl se důstojně napřímil.

„Neděkuj, holčičko, nemusíš. Kvůli tobě jsem to nedělal. Dělal jsem to kvůli téhle!“ Obviňující prst ukázal přímo na Samantu. „Tahle mi ještě nepoděkovala.“

Nepoděkovala? Copak to celé nevymyslela? Zmatená Laura se ohlédla, ale tvář čísla dvacet pět zůstala kamenná.

„Nechce to přiznat,“ triumfoval Raúl. „Nikdy nepřizná, že nebýt mne a mého plánu nevrátila by se odtamtud živá… muselo to být pro ni ohromné překvapení!“

Překvapení? Laura přestávala rozumět. Proč by to mělo být pro ni překvapením, když mi o tom před útokem sama pověděla?

„Nikdy to nepřizná, protože by si zadala,“ řekl Raúl a odvrávoral do tmy. „Ale já a ona víme svoje,“ zaslechla ho ještě vykřikovat.

Laura se obrátila přímo na druhou bojovnici. „Je to pravda?“ zeptala se.

„Co?“

„Ten muž tvrdí, že to byl jeho plán.“

„To jistě byl,“ souhlasila Samanta klidně, jako by překvapená, že se na to někdo ptá.

„Ale ty jsi o něm věděla od samého začátku.“

„Jak bych mohla? Copak jsi nepochopila, že se mi nesvěřoval? Myslím si představoval, že mu budu děkovat v slzách.“

Samantin hlas nabyl lehký ironický podtón.

„Copak ti vůbec nic nepověděl?“ zeptala se Laura užasle.

„Tím by přece zkazil celou pointu. Jeho plánem bylo zachránit nás ve chvíli, kdy už budeme zoufalé.“

„Ale ty jsi s ním nepočítala? Copak jsi mi neporučila, abych sledovala oblohu?“

„Samozřejmě jsem s ním počítala. Když mi Sylvie potvrdila, že Raúla napadlo to, co ho mělo napadnout, věděla jsem, že se na něj mohu spolehnout.“

„Počkej, ještě jednou. Ty jsi doufala, že jeho napadne ta věc s kameny?“

„Ano, doufala jsem. Bylo to nakonec krajně pravděpodobné.“

„Pravděpodobné? Mne by to nenapadlo!“

„Dost možná, že tebe ne,“ připustila Samanta, „ale ty nejsi on.“

„Jaký je mezi námi rozdíl?“

Zdálo se, že Opatrná uvažuje, zda se má obtěžovat s vysvětlením.

„Ty jsi bojovnice vychovaná Organizací,“ řekla nakonec. „Uvažuješ jinak než on. On se naučil, že v boji s jómy nesmí spoléhat na vlastní síly. Díky svému předchozímu zážitku pochopil, že se jómům nelze postavit čelem. Proto zůstal odkázaný na lidskou chytrost.“

„Ale vždyť,“ Laura si odmítala připustit, že její život ležel na tak tenkém vlásku. Kdyby se tenhle Raúl zachoval jinak, jsme všechny mrtvé. „Ale vždyť mohl vymyslet nějakou hloupost. Nepřipadá mi jako duševní gigant.“

Samantě se kolem koutků objevil zlomyslný úsměv. „Tys mi také nepřišla jako duševní gigant, ale přesto jsem věřila, že nás včas varuješ.“

Laura polkla rozhořčení.

„To je přece rozdíl. Doufala jsi, že ho napadne stejná myšlenka jako tebe. Proč?“

„Raúl se živil jako zbojník. Dlouhý čas vymýšlel léčky, aby do nich chytil obchodní cestující. Mohla jsem tedy předpokládat, že jej napadne tak prostá myšlenka, jako použít kameny v soutěsce.“

„Ale kdyby ses mýlila, byly bychom všechny mrtvé.“

Laura si uvědomovala, jak je nespravedlivá. Klaimóry nikdy nežádaly o pomoc, rozhodně ne lidi. Žádná možnost nepřicházela v úvahu. Měla bych být vděčná, pomyslela si. Místo toho tu štěkám jako nespokojený pes. Nadechla se, aby se omluvila. Pak strnula a zůstala s hlavou zakloněnou jako větřící pes. Totéž provedla každá bojovnice.

„Co je tohle za monstrózní jóki,“ vydechla Natálie. „Vybuchlo mi v hlavě jako sopka.“

Podle toho, jak všechny sáhly po meči, bylo Lauře jasné, že potíže neskončily...