Mýtina, kde je Probuzená bytost čekala, tvořila rám prazvláštnímu obrazu: mezi letitými pařezy, na pažitu čerstvé trávy a ostružin, se válely kusy lidských těl, zmáčené čerstvou krví. Jako by mezi listy vnikl podivný malíř a namaloval kulisy posledního soudu.
„Ta zrůda!“ vydechl Raúl.
Nebylo jasné koho míní: zda klaimóru po boku, výjev před sebou a nebo muže, pohodlně usazeného mezi mrtvolami.
„Hej, Raúle,“ řekl muž a zamával mu. „Takže jsi ji nakonec přivedl? Podívej, co se mezitím stalo.“
Muž, který mluvil, jako by právě oznamoval, že začalo pršet, se zvedl a protáhl se. Jako druzí bandité se i on halil do prošívaného ponča. Jeho tvář vypadala tak průměrná, jak jen mohla být. Nic zvláštního se v ní neobjevovalo, nic v ní nepřebývalo a nic v ní nechybělo. Obočí měl husté a černé, pleť snědou a lesklou.
Kolem něj se však přelévalo masivní moře jóki. Nápory energie se střídaly s jejím dočasným ústupem, jako příliv s odlivem. I to Samanta napovědělo, že Probuzený či Probuzená stále bojuje se s duševní labilitou. Každý jeho čin byl zřejmě pouhým rozmarem.
„Šéfe,“ řekl Raúl. „Co se tu stalo?“
„Stačila docela malá chvilička,“ řekl Probuzený a v očích se mu objevily slzy. „Odskočil jsem si na pár minut do křoví a když jsem se vrátil, našel jsem tohle.“
„Jóma?“
„Nemyslím si, že by to byl jóma. Jen se na ně podívej. Takhle tě zřídí jediná věc na světě.“
„Kdo?“
„Klaimóra,“ řekl muž a ukázal na Samantu. „Jedna z těch čarodějnic.“
„Klaimóra?“ vydechl užasle Raúl. „Ale ony neubližují lidem. Sám jsi to říkal.“
„Nepleť si pojmy s dojmy. Ony většinou nezabíjejí lidi. Ale jen na veřejnosti. Tam, kde nejsou svědci, nejsou ani žádná pravidla. Několikrát v historii se už podobné případy staly.“
„Ale ty jsi tvrdil, že klaimóry jsou pro nás neškodné.“
„Číslo čtyři Ofélie vraždila kdykoliv měla chuť. Ale co víc, bývalé číslo jedna, Tereza, pozabíjela víc než dvacet chlapů za stejných okolností. Byli to bratři zeleného lesa jako my. Dopadli stejně jako tihle.“
Muž mávl rukou nad mrtvolami a smutně se zeptal: „Nebo sis myslel, že jim každý nadává do čarodějnic pro nic za nic? Nikdo je nemá rád právě proto, že ví, co se stane, když je přepadne to vražedné šílení.“
„Ale tahle byla celou dobu se mnou.“
„Určitě přišly dvě. Jedna kryje druhou, to mi věř. Dozvěděly se, že jsme vyřídili jómu, co tady řádil. Uvědomuješ si, co to pro ně znamená? Vždyť žijí jen proto, aby je zabíjeli. Sám víš, že ve dvou jsme ho zvládli docela snadno. Kdyby se to dozvěděli jiní lidé, pochopili by, že klaimóry nepotřebují, že se s monstry mohou bojovat sami.“
Raúl odstoupil od Samanty, pak přidal do kroku a rychle se přemisťoval k mluvčímu. Ten spokojeně kývl hlavou.
„Určitě si vymyslela nějakou hloupou historku, že ano? Děláš dobře, že se od ní držíš dál.“
„Karlos mluvil o nějakém Probuzeném…“
„Přirozeně,“ řekl muž. „To jen potvrzuje moje slova. To, co ti ony nepoví, je fakt, že Probuzené jsou vlastně ony samy. Věř mi, když ti povím, že všechny tady nepobil jóma, ale klaimóra.“
„Je to pravda?“ obrátil se Raúl na Samantu. „Je to tak?“
Rychle zauvažovala, zda je skutečně nutné právě teď lhát a nebo vysvětlovat. Proč se vlastně soustředit na tak hloupou hru, kterou zřejmě Probuzený hrál jen pro pobavení. Na konci zůstane z Raúla jen krvavý cár masa a ona bude čelit té hrůze sama.
„Věř si, čemu chceš,“ řekla lhostejně. „Nemůžu tvrdit, že by vysloveně lhal. Ani že by ti vyprávěl celou pravdu. Zapomněl ovšem na maličkost. Ta druhá klaimóra je on sám.“
„Slyšíš ji, Raúle? Slyšíš, co žvaní? Klidně se rozhodni: budeš věřit jí a nebo člověku, kterého znáš několik let? Myslím, že to není složitý výběr.“
„Také si myslím,“ kývl Raúl, rychle tasil mačetu a přemístil se po bok mluvčího. „Vyřídíme ji stejně jako toho jómu, co?“
„Jak jinak.“
Náčelník banditů se zvedl z pařezu a přidal se k Raúlovi. Jeho jóki pobaveně kolísalo.
Logika lidské stádnosti, pomyslila si Samanta pohrdavě. Jak jinak by se mohl člověk rozhodnout? Na jedné straně ona, s uvolněným jóki, zjevné monstrum s vyceněnými tesáky a nepřirozenými svaly, zatímco na druhé straně mluví starý druh, stále stejně lidský přítel a osvědčený spolubojovník.
Na krátký okamžik ji napadlo, zda Probuzený nechce použít Raúla jako štít. Za normálních okolností by přítomnost člověka poměrně ztížila manévrování válečnice. Kdyby se Samanta považovala za svázanou pravidlem o nezabití člověka, musela by si dávat větší pozor.
Jen ona ale věděla, jak pošetilé by bylo, spoléhat se na její soucítění s lidmi. Ale ne, ani to není pravda. Probuzenému chybí schopnost uvažovat natolik do hloubky. Jeho proměna musela zasáhnout a poničit jeho mozek. Jak jinak si vysvětlit ty přelévající se vlny jóki?
„Raúle,“ řekla. „Ztrať se, dokud můžeš. Budeš tady jen překážet.“
„Pitomá čarodějnice,“ odplivl si Raúl a zvedl mačetu na hlavu. On a Probuzený stáli bok po boku. „Teď alespoň pochopíš, že…“
Raúl náhle zavyl jako střelený vlk a bez váhání zarazil mačetu do břicha svého druha.
„… že nejsem tak hloupý, jak si myslíš.“
Žádné komentáře:
Okomentovat