Čas, který se zastavil, s sebou přinesl těžké ticho. Celý poradní sál zmrtvěl; někteří muži se po sobě pobaveně podívali, jako by si mezi sebou vyměňovali vynikající žert. Jakpak asi tahle fraška bude pokračovat, ptali se němými pohledy. Ani na okamžik nezapochybovali, že by hrozilo sebemenší nebezpečí. Nakonec, v celé historii Organizace se nenašla klaimóra, která by zaútočila na člověku.
Příliš se navykli důvěřovat morálnímu imperativu, který jim natloukli do hlavy, pomyslel si Ditrich. Nyní, když už nemusel pochybovat, jak to všechno skončí, se cítil klidný. Původní nejistotu vystřídala prapodivná úleva.
Možná právě to hledají v bitvách, právě to napětí a následující uvolnění, pomyslel si. Proklaté klaimóry, příliš monstrózní, aby je ještě někdo měl za lidi.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Cumbert. Suchý autoritativní hlas ani nezakolísal. Ostatní radní jeho důvěru nesdíleli a vyměňovali se znepokojené pohledy.
Tři bojovnice, opřené až do teď o zeď, sáhly po mečích.
Tyhle se také chystají na smrt, uvědomil si Ditrich. Bez výjimky patřily mezi nízko hodnocené mladé klaimóry. Proti současnému číslu dvě se mohly postavit jen tři protivnice: číslo jedna, tři, čtyři a snad i číslo pět. Žádná z nich se ale dosud nevrátila ze své mise.
Ale možná, že je tu ještě jedna! Náhle si vybavil tvář čísla dvacet pět. Přišlo mu zvláštní, že to dokázal teď, když už na tom téměř nezáleželo. Přes řeku času na něj hleděla kulatá kočičí tvář s vystouplými lícními kostmi, zasazená na krátkém svalnatém krku. Vybavil si i její kradmý zlodějský způsob chůze. Vždy našlapovala opatrně, jako kotě, co nedůvěřivě zkoumá klubko.
Počkat! Pavučina ale není klubko! Znovu ta absurdní myšlenka? Proč myslím na tohle místo na útěk?
Uvědomil si, že záchrana nepřichází v úvahu. Jaká mohla být jeho naděje? Rozhlédl se…
„Bývá to vždycky takto vzrušující?“
Gunterova předčasně zestárlá tvář a ramena shrbená pod břemenem nekonečné péče nad zaprášenými svazky se vyloupla zpoza černého rohu.
Co ten tady dělá? Bylo to poprvé, co jemný knihovník navštívil zasedání rady. Poprvé a zřejmě naposledy.
„Guntere,“ zašeptal Ditrich, „utíkejte, dokud můžete. Schovejte se v knihovně.“
Radní Cumbert se vztyčil a napřáhl obviňující prst na Sibylu.
„Zákon je zákon. Ty jsi přísahala, že ho budeš ctít. Už nemáš rodinu, bojovnice se vzdávají všeho. Copak jsi se nic nenaučila?“
„Žvaníš, starče,“ řekla Sibyla podrážděně. „Vždycky jsi žvanil a já tě musela poslouchat. Přišla jsem sem se sestrou, protože Organizace byla jediná, kdo nás mohl ochránit před jómy. Kdo by se jinak staral o dvě uprchlá děvčata?“
„Jsi nám tedy zavázaná. Ty i tvoje sestra. To si uvědom, Sibylo.“
„Právě jsi řekl, že bojovnice žádnou rodinu nemá. Jaký dluh mám ještě splácet? Lili ho už zaplatila a já… já také!“
Další, která je nenávidí, uvědomil si Ditrich. Mnoho klaimór necítilo příliš lásky k těm, kteří je donutili přijmout Adaptaci. V podvědomí však vždy náležely k ostatním, k jiným bojovnicím. Číslo dvě ale zůstávalo věrné jedinému citu, jediné ženě, své vlastní sestře. Ona tvořila její pouto k Organizaci. Nyní se ale situace obrátila.
„Nechápej mne špatně, starče,“ pokračovala Sibyla. „Vždy jsem byla připravená to udělat. Od samého začátku jsem snila o pomstě…“
„Pomstě? O čem to mluvíš?“ Clumbert poprvé zakolísal. „Copak jsme ti někdy ublížili…?“
„Ty pitomý žvanile, jsi snad už senilní?“ zeptala se a do hlasu se vloudil nečekaný záblesk krutosti. „Nosíš tu svou nadřazenost jako brnění. Kdo myslíš, že zabil našeho bratra, rodiče a vyvraždil celou naši vesnici? Kdo myslíš?“
„Jómové, samozřejmě.“
„Proč neřekneš pravdu? Určitě to víš, určitě ano… Nebo si už nevzpomínáš?“
„Chceš snad říci, že jsme to byli my? Copak jsi zešílela? Jak můžeš takové obvinění vůbec vyslovit?“
„Velice snadno. Samozřejmě, že jsi to nebyl ty a ani žádná z těch poslušných holčiček…“
Sibyla ukázala pohrdavě na zachmuřené klaimóry. „Ty jste si vycvičili dobře. Ale přesto jste vinni vy a jedině vy!“
„Jaký můžeš mít důkaz?“¨
Sibyla ukázala prstem na sebe: „Důkazem jsem já. Bylo mi dvanáct let, když do vesnice přišla mladá žena a zastavila se na návsi. Vztáhla ruce k nebi a z prstů jí vyrazily dlouzí zelení hadi. Vzpomínám si, jak jsem si myslela, že vidím nejúžasnější klouzlo pod sluncem. Lidé kolem mne pak začali křičet a utíkat. Hadi, co rostli z té ženy, se k nim plazili a zabíjeli je jednoho po druhém…“
„To je smutné,“ řekl kdosi. Když se Ditrich ohlédl, uviděl, že knihovník si utírá oči do cípu hábitu. „Děti by neměly vídat něco takového.“
Další blázen, pomyslel si Ditrich. Kdo příčetný by soucítil s vlastním vrahem?
„Naše děti si zaslouží lepší dětství,“ uslyšel sám sebe. Copak i já… Ale náhle byl rád, že to pověděl. Je dobré zemřít s čistým srdcem, ne jako chladný sobec, co až do poslední chvíle myslí jen na sebe. Jaký krutý svět!
„Viďte, Ditrichu. Jsem rád, že se mnou souhlasíte.“ Starý knihovník ho zezadu uchopil pod paží a pokračoval: „Vždycky jsem tušil, že vy nejste jako ostatní. Ke knihám jste se vždy choval laskavě.“
Ke knihám? Laskavě? Má tohle být snad můj epitaf.
„Naši vesnici nevyvraždil jóma a ani jómové,“ prohlásila Sibyla. „Zabili jste je vy. Zabila je Probuzená bytost, kdysi bojovnice Organizace! Kdo jiný by měl být zodpovědný za jejich smrt, když ne vy? Vy jste stvořili a vy je pouštíte do světa.“
Obvinění se nad nimi vznášelo jako černý dým, jako nepříjemný závan po kostlivci ve skříni. Ozvalo se několik zalapání po dechu, několik tichých výkřiků. Dokonce i radní Clumbert se chytil opěradla svého kamenného křesla.
„To je směšné,“ prohlásil nakonec. „Možná politováníhodné, ale hlavně směšné… Nemůžeš nás obviňovat. Naše svaté poslání…“
„Vaše svaté poslání,“ vyplivla Sibyla, „právě skončilo. O to se postarám.“
„Musíš pochopit, jak hluboce se mýlíš. My…“
„Šetři s dechem, starče,“ zašeptala klaimóra a její oči zaplály rudým žárem osvobozeného jóki. „Šetři se výmluvy, až se budeš hájit v pekle.“
Pohybem rychlým tak, že ho bylo obtížné okem postřehnout, se přemístila k poradnímu stolu. Vzduchem zasvištěla těžká čepel.
„Zemři!“
Radní Clumbert se nadechl k poslednímu protestu, ale jeho šedá pergamenová kůže už bělala. Nezbylo pro něj žádné slovo, žádné vysvětlení – číslo dvě, Sibyla, ho rozťala ve dví. U děsivé rány se vyvalila rudá krev jako záplava.
„Poplach! Poplach!
Nastal hluk a chaos. Doktor Ditrich si držel dlaně na ústech a lapal po vzduchu. Bylo mu jako by ho hodili do studené vody. Věděl, že brzy jsou na řadě oni. A on už se zapomněl modlit…
Žádné komentáře:
Okomentovat