„Zničila si všechno,“ řekl mladý hlas, který se chvěl zlobou, „nechala jsi lidstvo na pospas jómům.“
Doktor Ditrich pochopil, že promluvila jedna ze tří bojovnic.
Takže jsou ještě na živu. Proč je Sibyla ušetřila?
Ležel na zemi, napůl utopený v krvi a lidských ostatcích.
„Zničila jsem jen to, co představovalo hrozbu pro mou sestru.“
Sibyla mluvila s vážným přesvědčením. Doktor Ditrich se odvážil pootevřít oči. Čtyři bojovnice stály před ním, číslo dvě, otočená k němu zády, už vracela meč do pochvy.
„Copak si myslíš, že tě necháme odejít?
To se opět ozval mladý hlas.
„Samozřejmě, Lucie. Leda bys mi prozradila, jak číslo čtyřicet tři zastaví číslo dvě.“
„Já s ní bojovat nebudu.“
Tentokrát promluvila jiná klaimóra. Měla unavený rozumný hlas.
„Já také ne,“ dodala poslední a nadšeně dodala. „Páni, Sibylo, jak jsi to dokázala? Hrála sis s námi jako s koťaty.“
„Demetro! Jak s ní vůbec můžeš…?“
Lucie šokovaně spráskla ruce. „Uvědomuješ si, co vůbec provedla?“
„To mne moc nezajímá,“ řekla Demetra a pokrčila rameny. „Stejně jsem je nikdy neměla ráda. Musíš tohle a dělej tamto. Už mi lezli krkem.“
„Jak můžeš být tak sobecká! Ty s ní souhlasíš, Sofie?“
„Já neříkám tak a ani onak. Jsou mrtví, nebo ne? Proč bychom měli plakat nad rozlitým mlékem?“
„Možná jsou, ale my je musíme pomstít. Musíme ji porazit.“
„Zbláznila ses?“
Tentokrát promluvily Demetra a Sofie zároveň. „S ní se nemůžeme měřit. Copak jsi to ještě nepochopila?“
„Mají pravdu,“ řekla klidně Sibyla. „Nestala jsi se číslem čtyřicet tři bezdůvodně. Cítím z tebe jen velice slabý tok jóki.“
„Dost možná,“ tentokrát se Luciin hlas třásl hněvem. Sibyla zřejmě udeřila na její slabost, „ale na rozdíl od tebe znám své místo a povinnosti.“
„Pokud to je pravda a ty znáš své místo,“ ozvala se klidně Sofie, „pak budeš mlčet a schováš meč. Já jako číslo třicet jedna ti to přikazuji.“
„Ale Sofie!“
„Poslouchej ji, protože má pravdu,“ řekla Sibyla. „Uvědom se, že ti nic jiného nezbývá. Všechno se změnilo.“
„Jak to myslíš, zrádkyně?“
„Teď už nebudou další bojovnice. Organizace zanikla, zemřel i doktor Ditrich. Pro lidi tam venku jste už zůstaly jen vy a pár Výběrčích. Poslední klaimóry, poslední stříbrooké čarodějnice.“
„Tvojí vinou,“ připomněla hádavě Lucie.
„Co na tom sejde čí vinou. Uvědom si, že teď už nebudeš moci tak snadno poslat černou známku. Když ji pošleš, už tě nikdo nenahradí. I když tak slabá jako ty, už nejsi postradatelná. Rozumíš?“
„Je mi jedno co říkáš. Nechceš se mnou bojovat.“
„Ne,“ opravila Lucii Sofie. „Špatně ji posloucháš. Ona ti říká, že to ty si nemůžeš dovolit s ní bojovat. Nesmíš oslabit naši věc. Nesmíš zbytečně zahodit svůj život.“
Mladá Lucie otevřela ústa, aby protestovala, ale nenašla argumenty.
„To ji necháme jen tak odejít?“
„Zase se pleteš,“ řekla Sibyla. „Já nechávám odejít vás. Támhle jsou dveře… Hej ty!“ zavolala náhle. „Číslo třicet jedna!“
„Ano?“
„Ty se jmenuješ Sofie, že?“
„Ano.“
„Vypadá to, že jsi z nich nejrozumnější. Proto doručíš můj vzkaz číslu dvacet pět. Rozumíš?“
„Číslu dvacet pět?“ zeptaly se zároveň všechny tři. Proč by si Sibyla vybrala válečnici z půlky žebříčku? Ve svém úžasu nezůstaly samy.
Doktor Ditrich málem zvedl hlavu. Hlavou mu probleskla ztřeštěná konspirační teorie. Nestála Samanta za dnešním masakrem? Nebyl to jen další tah vládkyně loutek, kterým předběhla protivníka? Byla by toho schopná? Proč právě jí by chtěla Sibyla něco vzkázat?
Žádné komentáře:
Okomentovat