Samanta V.

Sotva domluvila, po cestičce zadupaly kroky a ze srázu k nim napůl spadl, napůl přiběhl příšerně zakrvácený muž. Byl oblečený do ponča podobně jako Raúl, pouze místo kožených bot nosil sandály. Ve tváři byl bílý jako křída a bezmocně kvílel.

„Pusťte mne, pusťte mne. Nechte mne prosít. Utíkejte. Je to netvor.“

Raúl s ním zatřásl.

„Karlosi, to jsem já. Raúl. Poznáváš mne? Co se stalo? Jsi zraněný? Čí je to krev?“

„Co? Krev? Nech mne jít, Raúle. Můj bratr, to je jeho krev. Roztrhl ho vejpůl. Přímo nade mnou. Zešílím hrůzou. Utíkej, ani ona tě nezachrání. Říkal to a smál se. Povídal, že jedna čarodějnice se mu nemůže postavit, proto prý se bojí. Prý z ní táhne strach.“

Samanta ho nezúčastněně sledovala. Bandita byl v šoku, ale i tak dostatečně při sobě, aby jí prozradil důležité informace. Probuzený o ní ví a ví také, že ji vražděním nepřiláká. Zabíjel tedy jen pro radost. Už jen to naznačovalo, že netvorovi chybí rozvaha. Zřejmě podléhal snadno vášním, řídil se jen svými přáními.

To byla slabá stránka mnoha Probuzených. Alespoň tak je nahlížela ona, ze své pozice chladného pozorovatele. Náhle si jí Karlos všiml.

„Ty jsi ta klaimóra?“ zeptal se. „Říkal, že mne ušetří, když ti vyřídím vzkaz.“

„Tak do toho.“

„Můžeš prý utíkat, ale on tě nenechá utéct. Stejně tě najde a roztrhá kus po kuse.“

„Dožene mne? To pravděpodobně znamená, že má křídla. Viděl jsi u něj křídla?“

„Nevím, nech mne jít, prosím. Musím pryč. Musím pryč.“

„Víc mi nemáš vzkázat?“

„Víc? Copak ti to nestačí. Už teď jsi mrtvá. Je to prý Probuzený.“

Samanta se zamračila.

„Ten mne tedy podceňuje. Já samozřejmě vím, že je Probuzený. Věděla jsem to ve chvíli, kdy jsem ucítila jeho jóki.“

Což už bylo pravděpodobně pozdě, pomyslela si. On své jóki musel potlačovat od samého začátku. Proto se také dostala sem, přímo mu pod nos. Taková hloupá smůla, změnit se z lovce v lovenou kořist.

„No dobře,“ pokrčila nakonec rameny, „nezbývá než bojovat. Ty, Raúle, utíkej do vesnice a varuj všechny. Vím, že pro tebe ti lidé nic neznamenají, ale možná jim to dlužíš. Nebýt jich nikdy bych sem nepřišla; a ty by jsi neměl jedinou naději.“

Bandita se napřímil a máchl mačetou, až zasvištěl okolní vzduch.

„Za koho mne máš, čarodějnice? Za sketu, co stáhne ocas mezi nohy? Jestliže ta věc pobila všechny mé kamarády, půjdu a předvedu mu, co jsem zač. Vykuchám ho a posvačím na jeho mršině.“

„Nejspíš tě zabije dřív, než mrkneš,“ opravila ho lhostejně. Nezáleželo jí na něm, ani na druhém banditovi, který zběsile utíkal směrem dolů mezi domy. Přinejmenším jeho příšerné zjevení bude pro ty lidi dostatečnou výstrahou. Zůstávala za ním tmavá stopa, složená z kapek krve.

Možná, napadlo Samantu, že dnešní ráno bylo mým posledním ránem, kdy jsem viděl východ slunce a chápala jeho krásu. Zítra už se možná probudím a jediné, co budu cítit, bude potřeba lidských vnitřností. A nebo se už neprobudím vůbec.

Nestvůra, která na ni čekala, zná klaimóry. Ale netuší, že pro Samantu neznamená Organizace nic, stejně jako hon na jómi a Probuzené. Marnost a nic než marnost.

„Ty, čarodějnice,“ řekl náhle Raúl, „jaké máš jméno? Kdybys zemřela, ať vím, co ti napsat na náhrobek.“

„Až já zemřu,“ opáčila klidně, „ty už dávno budeš ležet té stvůře v žaludku. Mé jméno nepotřebuješ znát. Navíc, když už jsi se o nás tolik dozvěděl, tak bys měl i vědět, že našimi náhrobky jsou naše meče a nápisy na našimi hroby jsou jen značkami našich mečů. Nikdo nepotřebuje znát naše jména.“

„Já ho znát potřebuji. Pověz mi ho. Prosím.“

Potřebuješ mít hlavně dojem, že v tom boji nebudeš sám, pomyslela si trpce. Že kromě tebe tam bude někdo, kdo má jméno a na koho můžeš zavolat, s někým se podělit. Vy lidé jste tak nároční; stvořili jste nás, abychom zahynuly opuštěné, ale sami to nedokážete.

„Jmenuji se Samanta,“ řekla s nechutí. „Až budeš umírat, můžeš na mne křičet, jak chceš. Kdybys měl rozum, utekl bys. Pro něj jsi jen malá moucha. Možná tě nechá běžet.“

„Hm,“ odfrkl si. „Možná bys mne neměla podceňovat. Už jsem zabil i jómu. Toho, co tady řádil. Proto jsem si taky vzal odměnu pro tebe.“

„To je na člověka slušný výkon. Ale sotva ti pomůže proti jemu.“

„Společně ho můžeme vyřídit.“

„Ty jsi zkrátka osel,“ pověděla Samanta. „Pochop, že proti takovým jako on se samy postaví jen ty nejlepší z nás.“

„Ale ty jsi dobrá, to poznám.“

Povýšil sice přání na otce myšlenky, ale svým způsobem se nemýlil. Léta skrývání, pečlivých příprav a manévrování nyní měly nést své plody. Ani sama Organizace nesměla tušit, kolik schopností a jakou sílu si osvojila. Druhou stranou té samé mince bylo, že svoje skutečné možnosti neznala ani ona. Chyběl tu jakýkoliv standard, jakékoliv porovnání; mohlo se snadno stát, že to, nač se spoléhala, v boji na život a na smrt selže. Pak zůstávalo jedinou naději Probuzení: stát se monstrem a porazit druhé monstrum.

Jsem na to připravená? Léta strávená mezi ostatními ji zrazovaly; možná bude opravdu lepší podlehnout než být jednou z nich. Zavolala na pomoc pud sebezáchovy; teď nebyl čas být rozpolcená a zmatená. Ano, chtěla žít, ať už jakkoliv!

„Pojďme tedy,“ řekla.