Kdybych alespoň dokázal zavřít oči. Doktor Ditrich užasle hleděl na zkázu kolem sebe. Číslo dvě postupovala nelítostně jako přírodní katastrofa. Kde po vichřicích zůstávají polomy, po ní zůstávaly uťaté končetiny, příšerný nářek a volání o pomoc.
Výběrčí, přece jen zkušení v boji, se seskupili kolem tří mladých klaimór. Bojovnice dobře věděly, že se musí stát štítem mezi Sibylou a jimi. Ale také věděly, že proti číslu dvě mají stejnou naději jako káně proti orlu.
Přesto se odhodlaně vrhly do cesty divokému meči. Ostří se jim však vyhnulo, Sibyla se obratně propletla mezi nimi a zaútočila na shromážděné Výběrčí.
„Braňte se, braňte!“ křičel kdosi. Vzduchem prolétla další sprška krve.
„Je to marné! Utíkejte!“
Doktor Ditrich se přistihl, že křičí v neovladatelném záchvatu hysterie.
Co se to se mnou děje?
Oči měl zakryté a ječel si do dlaní. Oživlá noční můra ho ochromila. Octl se jako by vedle sebe a užasle sledoval, jak ztrácí veškeré sebeovládání.
Takhle se chová vzdělaný člověk?
Ale věděl, že vzdělání s tím nemá nic společného. Jeho duši ovládla hrůza větší, než mohla jeho mysl unést.
„Běžte k východu, budeme vás krýt.“
Tři mladé bojovnice se postavily do řady, rameny vedle sebe, odhodlané položit život za utíkající.
„Pusťte mne, pusťte mne. Já vám to přikazuji!“
Jediný východ z místnosti beznadějně ucpal zmatený dav. Běsnící muži se navzájem bili pěstmi, kousali se a přeskakovali.
„Táhni, ty blbče. Překážíš mi!“
Ditrich je pozoroval, zatímco jeho tělo křičelo a naříkalo stranou.
Jaké nevycválané stádo!
Oč elegantněji působila Sibyla, když se obracela k východu a zvedala meč! Klaimóry se propletly v pozoruhodném tanci, jako herci předem domluveného představení.
„Já nechci…“
Tři mladé bojovnice se na sebe užasle zahleděly, podobné v té chvíli na oklamané holčičky. Sibyla, s rychlostí, jaké se ony nedokázaly rovnat, se ocitla za nimi.
„Pozor!“ vykřikla jedna z nich. Nejmladší dívenka s ještě nevyvinutou postavou a velkýma udivenýma očima. „Jde si pro vás!“
„Uhněte, sakra, uhněte.“
Velký ramenatý Výběrčí se světlými vlasy propadl válečnému šílenství. Holýma rukama zvedal a odhazoval vše, co mu překáželo v cestě.
„Uhněte!“
S vítězným řevem si uvolnil dveře a chystal se jimi projít. V té chvíli ho kdosi chytil za kolena a nechal se táhnout ven, do bezpečí.
„Nech mne jít.“
Sibyla jim vpadla do zad. Dlouhý meč se mezi trupy míhal jako kosa v obilí.
Tak bezbožná žeň, pomyslel si doktor Ditrich. Přímo před ním se otevřela rudá fontána; z lidské tepny tryskal gejzír horké krve. Už ani nemohl křičet. V plicích mu hořel požár, nedostatek kyslíku ho dusil jako by měl vodu pod vodou. Do hrudníku dostal křeč, kterému nedovolovala se nadechnout.
Proč bych měl zemřít?
Koutkem oka zahledl, jak ramenatý Výběrčí padá na podlahu, rozpůlený v nikdy nedokončeném pohybu. Jedna jeho paže se ještě třásla, jako by se snažila stále ještě utíkat.
Proč bych měl zemřít?
Zde neplatila žádná filosofie. Smrt se objevila v jednom ze svých převleků.
„K zemi, Ditrichu. K zemi! Předstírejme, že jsme mrtví.“
Cosi ho strhlo na studenou dlažbu. Kolem úst se mu omotala čísi paže, bránící mu křičet. Do ucha mu šeptal známý hlas.
„Předstírejme, že jsme mrtví… Předstírejme, že jsme mrtví… Předstírejme, že jsme mrtví…“
Má to snad být sútra nového absurdního náboženství?
Ditrich se chtěl rozesmát, ale zároveň chtěl i poslechnout, co mu hlas napovídá. Ano, předstírat, tohle je řešení. Jinak než nohama napřed se odtud nedostaneme.
Chladný rozum hasil ohniska všeho zmatku. Dokud je naděje, dokud dýchám, dokud jsem… musím se pokusit.
Teprve nyní, když se chvěl na hraně samotné existence, pochopil, jak silně lidem vládne pud. Můžeme si nalhávat cokoliv, ale právě teď bych za život dal všechno co mám.
„Netřeste se tolik, Ditrichu. Jste moc nápadný.“
Ditrich nedokázal pochopit, jak může být Gunter tak klidný. Gunter, shrbený knihovník, kterému utíkal čas mezi prsty. Gunter, podivín, který hledal moudrost v zaprášených svazcích.
Musím se uklidnit. Musím zhluboka dýchat. Musím se přestat třást.
Pomáhalo mu hlavně vědomí, že není sám, že za ním leží přítel a tlačí mu hlavu do podlahy.
„Už jsem v pořádku,“ zašeptal. „Nebudu se třást. Slibuji.“
Kolem něj ubíhaly nejhorší okamžiky. Uši mu naplnil nářek a třeskot ocele.
Slyšel povzbuzování mladých bojovnic, kteří se zřejmě za Sibylo hnaly jako banda nezkušených štěňat za dospělým vlkem.
„Bojuj s námi,“ naléhaly na ni. Ale ona se vždy vyvlékla a dál pokračovala ve vraždění. Znovu a znovu dopadal těžký meč na lidská těla. Pak nastalo ticho.
„Tohle je konec Organizace,“ pronesla Sibyla.
Ani se nezadýchala, pomyslel si doktor Ditrich. Není divu, že je jednou z nejlepších.
Pocítil pýchu doprovázenou pochmurným sebeuspokojením. Přese všechno, byl to on, kdo stvořil klaimóry. Nebylo pochyb, že odvedl skvělou práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat