středa, dubna 09, 2008

Rudá klaimóra III.

V jednacím sále se dnes sešlo všech dvanáct Radních. Hlava Organizace, Cumbert, seděl na předsednickém křesle vzpřímený jako krejčovský panák. Jeho suchý starý obličej pokrývalo pletivo vrásek, skoro šedá pleť vytvářela prapodivné pozadí pro výrazné modré oči.

Vypadá jako špatně namalovaný obraz, pomyslel si doktor Ditrich, který stál stranou a blízko dveří. Neblahé tušení, na které téměř zapomněl, se vrátilo. Naproti stupínku viděl osamocené číslo dvě, bojovnici s nezvyklou hřívou rudých vlasů.

Arogantní stojí proti arogantním.

Doktor Ditrich si nedělal o Organizaci valné iluze. Záchrana lidstva před jómy mohla kdysi nadchnout ušlechtilá srdce. Ale co on si pamatoval, rozhodnutí dvanácti radních řídila víc než cokoliv politika. Jak klaimóry bojovali na veřejnosti, tak lidé zápasili v zákulisí.

Jako by se vše podřídilo zákonu o přežití silnějšího. Solidarita se stala prázdným pojmem. Jsme na vrcholku egoismu!

Doktor Ditrich smutně zakroutil hlavou nad zkažeností doby. Nebyl ale natolik snílkem, aby zároveň nesoudil i sám sebe. Přidal si k Organizaci jako vědec, nikoliv altruista – a ne všechny její snahy se shodovaly s jeho zájmy.

Jsem jako chrobák v mraveništi, pomyslel si. Stejně cizí a nevhodný.

Je a jeho dělila propast v motivech i odhodlání. Tito muži, sirotci rodičů pobitých jómy, byli vychováni stejně přísně jako byly vychovány i bojovnice. Od mládí jim vtloukali do hlav pokřivený morální kód, mezi jinými i falešný pocit nadřazenosti. Byli nuceni považovat klaimóry za cosi málo lepšího než je běžná motyka a nebo krumpáč, za nahraditelné nástroje.

Ale pro mne jsou něčím jiným, pomyslel si doktor Ditrich. Kdybych byl jako oni, sotva by pro mne ty dívky znamenaly něco víc než položky na seznamu odvedené práce. Mám se snad cítit méněcenný, když jsem poznal mateřskou lásku? Když jsem vyrůstal vedle otce a matky? Když jsem viděl stárnout vlastní rodiče?

Doktor Ditrich se pokusil soustředit. Po několika krátkých rozhovorech, kdy rada řešila běžnou administrativu, byla předvolána čekající číslo dvě, Sibyla. Ta předstoupila před půlkruh zamračených mužů s nečitelným výrazem hazardního hráče.

Možná že ty moje obavy, napadlo Ditricha, tvoří pouhá antipatie. Nemám rád ani radní a ani číslo dvě. Koneckonců, vždycky si připadám, že sleduji dva vzteklé psy, co se můžou kdykoliv pokousat.

Vysoká kostnatá žena se nenamáhala projevit úctu. Prohlížela si je šedýma studenýma očima. Zdálo se, že v místnosti stojí nelítostný dravý pták postavený proti hladové smečce vlků.

„Podej hlášení,“ řekl předseda Cumbert.

„Zabila jsem jómy, které jste mne poslali zabít.“

Odpověď zněla nekonečně suše: Dostali jste, co jste chtěli, tak co mne obtěžujete? Tolik z ní Ditrich vycítil a nemohl si pomoci, musel se usmát. Obecně ležely jeho sympatie na straně klaimór. Fakt, že se účastnil přímo na jejich zrození, mu poskytoval rodičovský náhled, tolik cizí ostatním mužům Organizace.

Radní Clumbert nespokojeně stiskl rty.

„Měla bys znát svoje místo, Sibylo.“

Žena jen pokrčila rameny.

„Proč jste mne zavolali?“

Radní Clumbert založil prsty do stříšky pod bradou.

„Jde o bojovnici číslo třicet tři.“

„Číslo třicet tři? Lili?“

Sibylina nezúčastněná tvář změnila výraz. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Okamžik, kdy se veškeré její rysy i držení těla obrátily ve svůj pravý opak. Pokleslá hlava s rudou hřívou se napřímila, povolené zuby se zaťaly a žena celá jako by se dychtivě naklonila vpřed. Doktor Ditrich si v té chvíli vybavil jestřába, který náhle roztáhl křídla.

„Co je s mou sestrou, starče?“ zeptala se ostře.

„Jak už jsem řekl,“ poznamenal radní Cumbert, „měla bys znát svoje místo. Nejsi tu, abys kladla otázky.“

Doktor Ditrich se zachvěl. Oni pokládají soucit za slabost! Jeden z důvodů, proč si zde připadal tak vykořeněný. Ti lidé bojují proti netvorům tím, že se sami netvory stávají. Přál si přijít k číslu dvě a pokusit se projevit jí alespoň trochu porozumění, alespoň špetku soustrasti.

„Je mrtvá? Zabili ji? Zemřela? Co se stalo? Co je s Lili?“

Sibyla své otázky pokládala s neodbytnou naléhavosti. Oproti předchozí věcné suchosti se nyní v hlase chvěl hysterický strach.

„Odpověz, starče! Je mrtvá? Je Lili mrtvá?“

Cumbert potřásl hlavou.

„Bohužel ne. Pro nás pro všechny by bylo lepší, kdyby byla. Číslo třicet tři nás velice zklamalo. Tady máš svůj úkol.“

Nedbalým pohybem ruky hodil Sibyle pod nohy černou známku… Oni po ní chtějí, aby zabila vlastní sestru, uvědomil si doktor Ditrich. Ovšem, podle nich jí tak může prokázat poslední službu. Dobří bohové, oni opravdu věří, že se chovají milosrdně. Jak moc se radní mýlí!

Strach se Ditrichovi opět usadil v žaludku jako klubko hadů.

„Lili není mrtvá?“

Sibyla zvedla známku a nepřítomně si ji prohlížela. „Stal se z ní…?“

„…jóma. Stala se Probuzenou. To je pro ni osud horší než smrt. Měla by sis pospíšit, jestli ji nechceš nechat trpět.“

„Lili žije!“

Jásavý tón těch slov nenechal nikoho soudného na pochybách. Sibyle nezáleží, v jaké formě její sourozenec chodí na světě. Ze stejnou zarputilostí, s jakou Lili nesla dlouhých padesát kilometrů z vesnice vyvražděné jómy, bude nyní popírat tu nejzákladnější pravdu o tom, že její sestra už není její sestrou. Dokud bude dýchat netvor s Liliným jménem, Sibyla bude spokojená – a připravená jej chránit a pečovat o něj.

Radní Clumbert setrvával ve své černé slepotě. Bylo v něm cosi z fanatika, když odmítal pochopit samozřejmé. Doktor Ditrich si všiml, že někteří radní si vyměnili znepokojené pohledy.

„Musíš ji zabít,“ konstatoval Clumbert. „Je to jednoduchá mise, ve které nemůžeš selhat. I když jsme do čísla třicet tři vkládali velké naděje, její talent se ještě nestačil rozvinout. Nebude pro tebe žádným soupeřem. Pokud to neuděláš ty, pošleme jiné.“

Sibyla ho poslouchala se skloněnou hlavou, s nepřítomným výrazem. O čem přemýšlí? Co právě zvažuje? Doktor Ditrich si byl jistý, že zná odpověď. Několik drobných znamení mu napovědělo. Hrůzou se mu téměř zatajil dech.

„Nemůžu… nemůžu vám dovolit,“ řekla Sibyla chraptivě, „zabít moji vlastní sestru. Lili je má rodina.“

A když vzhlédla, doktor Ditrich v jejích panenkách našel to, co věděl, že tam najde: zlatavý oheň uvolněného jóki. Číslo dvě, Sibyla, byla připravená bojovat.

Žádné komentáře: