Hřmící soutěska X.

Laura tedy sledovala oblohu. Hleděla přímo podél těžkých zachmuřených skal až kamsi k jejich vrcholkům, ostře kontrastujícím s modrou oblohou.

Jaké bezútěšné místo, napadalo ji. Tohle tedy bude můj hrob?

Cizí holčička v ní šeptala, že by raději květy a stromy. Krásná zahrada plná růží? Kde se ve mně vzala ta vzpomínka? Uviděla děvčátko v bílých šatech, jak na ni přes sousední plot. Podobalo se na Karen. Kdo jen to byl?

Potřásla hlavou a znovu zvedla oči k nehostinným srázům soutěsky. Co to bylo? Na okamžik měla dojem, že proti světlé obloze zahlédla lidskou tvář. Zdá se mi to?

Ne, nemohlo být pohyb. Na samém vrcholku skal se pohyboval člověk. Ne, opravila se vzápětí, pohybují se tam lidé.

I na ni to byla veliká vzdálenost, ale přesto rozeznávala tvář toho muže, se kterým přišla Samanta. Ti ostatní kolem něj museli být lovci kožešin z vyvražděné vesnice.

Co tam provádějí? Pohyb se vždy objevil jen na okamžik, pak zase sráz osiřel. Zdálo se, že muži se stále vrací. Ale co tam dělají?

Kdyby to měli být jen diváci, zůstali být na místě.

Náhle zaslechla nějaký zvuk. Po srázu se k ní skutálel malý kámen, uvolněný právě jejich činností.

Kámen? Nenosí nakonec kamení?

Opravdu! Když už věděla, nač se zaměřit, všimla si, že na samém okraji skály roste zeď z balvanů. Muži na ně vršili další a další kusy. Stačilo do nich strčit a zřítí se dolů jako lavina.

Lavina?

Pochopení k ní přišlo doprovázenou nesmělou úlevou. Možná nemusím zemřít! Probuzení se chytnou do smrtící pasti.

A spolu s nimi všechny bojovnice, které nikdo nevaruje.

Tohle je tedy moje úloha, pomyslela si. Musím dávat pozor a v pravý okamžik, ani příliš brzy a ani příliš pozdě, donutit ostatní ustoupit.

Pocit vlastní bezvýznamnosti z ní vyprchal nahrazený tíživou zodpovědností. Jestliže něco zkazím, zemřou i moje kolegyně. A nebo naopak Probuzení vyváznou spolu s námi.

Muž nahoře, Samantin společník jménem Raúl, na ni zamával. Napřed nevěřila, že mává na ni. Pak pochopila, že je jediná, kdo se s ním může na dálku domluvit. Ostatní byly příliš zaměstnané boje. Pozvedla meč, ukázala hrotem na balvany a pak na Probuzené.

Muž horlivě zakýval hlavou. Jsou už připraveni?

Laura zadoufala, že ano. Pokud ho špatně pochopila, bude to konec. A nastane její vinou.

„Ústup,“ zakřičela, „ústup. Všechny ustupte.“

Napřed jí nikdo nevěnoval pozornost, ale potom se přidaly Samanta a Sylvie.

„Rychle zpět! Rychle zpět! Hildo, musíme pryč!“

Ramenatá klaimóra na okamžik zaváhala, ale pak se rozhodla.

„Dělejte!“ zakřičela. „Nechte je být. Ustupujte! To je rozkaz! Všechny skupiny pryč! Kleopatro, neslyšíš? Zpátky!“

Klaimóry se jen těžko odhodlávaly k útěku, rozpolcené mezi chutí dál bojovat a povinností poslouchat rozkazy. Mezi prvními se zpět vrhly Karen a Danae. Slyvie uchopila vzpírající se Kleopatru za paži a táhla ji zpátky.

Laura vzhlédla.

Z vysokého skalního převisu se kutálely první balvany. Jejich hmota strhávala další a další. Lavina narůstala na objemu a na šířce.

Musím se odsud dostat, pomyslela si Laura. Otočila se na podpatku a utíkala pryč, aniž by se starala o ostatní. Za sebou ještě zaslechla posměšné povykování Probuzených.

Náhle kolem ní proletěla Samanta skákající po skalách jako kamzík.

„To stačí,“ zakřičela na ni. „To stačí, Lauro. Zastav a otoč se.“

Proč? Obrátila se a podívala se dozadu. Jaký má teď smysl přestat utíkat?

Pak pochopila. Byl to okamžik vítězství, který málem propásla. Tři Probuzení zůstaly osamoceni a zmateně se rozhlíželi.

„Zbabělci,“ zaklepala pavoučice kusadly, „copak už nebudeme tančit?“

Vzduchem se rozléhalo stále silnější hřmění. Probuzená s tvary kudlanky konečně vzhlédla. V témže okamžiku na ni dopadl balvan jako obří pěst. Netvora úder téměř zarazil do země.

Ostatní Probuzení pochopili, v jakém se octli nebezpečí, ale bylo pro ně příliš pozdě. Pavoučice po několika vratkých krocích zůstala s naříkavým pištěním ležet poté, co ji lavina takřka uťala dlouhé tenké nohy.

„Tohle se mi ještě nestalo,“ řval mužský Probuzený, jako by si stěžoval nebesům. Na několik krátkých okamžiků jeho silný krunýř vzdoroval smršti žuly, ale nakonec i on podlehl.

„Ne, pusť mne!“ ozvalo se ze strany. Kleopatra se vytrhla ze sevření Sylvie a bez rozmýšlení se vydala zpátky, mezi dunící skály.

„Co to děláš?“

Hildina tvář byla pokřivená zděšením.

Ale Studená královna se jen vrhla dopředu, jako cirkusová baletka proskakovala mezi kameny.

„Zpátky, ty hloupá huso. Zpátky! Copak nerozumíš?“

Klaimóra ale na nic nedbala; jako posedlá se prodírala smrtelnou lavinou, až nakonec na pár úderů srdce zastavila a vydala se nazpět. V ruce nesla košík odložený Probuzenou s tvary kudlanky.

„Dítě, bylo tam dítě,“ zakřičela.

Laura nikdy neviděla tak neuvěřitelnou koordinaci pohybu. Zdálo se, že Studená královna opravdu tančí na rytmus hřmící hudby. Tam, kde stála před několika okamžiky, dopadaly těžké kusy skal. Od nich se vířila mračna prachu, které ji téměř zakrývaly.

Právě ve chvíli, když vyskočila z nejvíc ohroženého pásma, zvedla Kleopatra košík vysoko nad hlavu.

„Nemohla jsem ho tam nechat…“ zakřičela jako na vysvětlenou. „Bylo to o vous.“

„Pozor!“

Hilda, která ji úzkostlivě sledovala, si dala ruce před ústa jako vyděšená holčička. Balvan veliký jako mlýnské kolo se nešťastně odrazil a nezadržitelně namířil k napřímené klaimóře. Ta se stačila pootočit, pak se ale ve vteřině rozmyslela a aniž by se pokusila uhnout, hodila košík s dítětem do čekající náruče Sylvie.

Vzápětí ji balvan srazil a zamáčkl mezi suť. Do vzduchu vytryskla tmavá krev. „Ne!“ zakřičela Hilda. „To není pravda!Ne, Kleopatro! To nesmíš.. Proč jsi to udělala?“

Jako šílená se vrhla dopředu, následovaná Samantou a Danae. Laura také toužila vydat se na pomoc, ale hřmění laviny ji pronikalo až ke konečkům nervů a nutilo ji zůstat v bezpečí.

Proč jsem takový zbabělec, vyčítala si trpce, když sledovala, jak klaimóry vyprošťují bezvládné tělo a zároveň střeží prostor nad sebou.

V jednu chvíli Samanta vyskočila vstříc padajícímu kamení a velký kámen, který hrozil, že na ně dopadne, se náhle rozpadl na několik kusů. Bojovnice ho nadlidskou silou roztříštila, takže všechny čtyři jen neškodně zasypala drobná suť.

Zbývající klaimóry si jen vyměnily nevěřícné pohledy.

„Prý číslo dvacet pět?“ poznamenala Natálie. „Ta už dávno měla být v první pětce.“

Sylvie jen potřásla hlavou.

„Opatrná Samanta stojí mimo kategorie.“

A náhle dodala něco, co Lauru vyděsilo ještě víc než samotná hřmící soutěska: „To si dobře zapamatujte, až dojde na lámání chleba.“

Konec Hřmící soutěsky

PS: Omlouvám se za zpoždění vzniklé drobnými potížemi. Ne každý den se mi daří napsat tolik, kolik bych si představoval.