Doktor Ditrich vyšel z temného archívu a pozdravil Guntera. Knihovník se hrbil nad polorozpadlým svazkem a pokoušel se opravit potrhanou vazbu pomocí bílé lepící pasty. Vypadlé stránky se mu co chvíli přilepily na zamatlané prsty.
„Ditrichu,“ řekl nešťastně, „nemůžete jim domluvit? Podívejte se na to! Copak takhle se zachází s originály?“
Tázaný kývl na souhlas a otevřel kartotéku.
„Co hledáte, Ditrichu?“
„Maličkost. Záznamy jedné naší… Číslo dvacet pět.“
„Dvacet pět. To vaše číslovaní mne mate. Myslíte Samantu?“
„Když chcete… Mimochodem, to je i pro vás, Guntere, nezvyklé znát naše schovanky jménem…“
Knihovník zvedl oči a krátkozrace zamžoural.
„Hádám, že tohle děvče drží rekord. Nepamatuji, že by jich mnoho vydrželo tak dlouho.“
„Ano, rekord,“ opakoval Ditrich zamyšleně. Na stole ležela svíce. Vzal ji, zapálil a namířil napřaženou ruku do temného zákoutí knihovny, mezi regály plné šanonů a knih. Mezi poličkami proběhla drobná šedá myš.
„Tady je, co hledám,“ poznamenal a vytáhl objemnou složku. „Napíšete mi ji prosím na kartu?“
Gunter namočil brk do kalamáře a drobným písmem provedl zápis. „Dneska máme třetí den v měsíci, viďte… Zajímáte se o ni? Je s ní něco v nepořádku?“
„V nepořádku? Pokud nepočítáte, že je stejně jako ty ostatní polovičním monstrem, jómou… Proč by s ní mělo být něco v nepořádku? Víte, že potřebuji data, toť vše.“
„Stejně je to zvláštní. Pracuji tu léta, skoro dvacet let, Ditrichu, a vím o nich stejně jako každý vesničan. Možná ještě méně.“
„Vy, Guntere, jste doslova zahrabaný v knihách. Nesmíte se divit, že vám svět utíká mezi prsty. Buďte ale rád, že o nich nevíte mnoho.“
„Copak jsou tak hrozné?“
„Některé ano,“ přisvědčil Ditrich. „Dnes kupříkladu se vrací číslo dvě. Povím vám, že z toho nemám dobrý pocit. Není ten typ, co snáší klidně špatné zprávy.“
„Číslo dvě? Aha, vy myslíte… tu rusovlásku? Vlasy jako oheň.“
„Ano, Sibylu. Celkem zvláštní případ. Jejich vlasy většinou ztrácí barvu úplně… Že u ní zůstaly původní, snad dokonce tmavší, je krajně nezvyklé.“
„Alespoň mi přijde lidštější.“
„Být vámi se na právě toto lidství nespoléhám.“
„Nemá náhodou sestru?“
„Ano, číslo třicet tři. Ani ne před rokem prošla Adaptací.“
„Zaslechl jsem, že ty dvě si jsou velmi blízké. Ten jejich příběh je mimořádně dojemný.“
„Dojemný? Mně přijde mimořádně děsivý.“
„Copak byste byl takový cynik, že byste neuznával lásku mezi sourozenci? Ta starší ji prý nesla dlouhých padesát kilometrů. To je naprosto mimořádné.“
„Ano,“ souhlasil Ditrich. Žaludek se mu sevřel neblahou předtuchou. Jeho šestý smysl, věc, na kterou by vědecky založený člověk jako on neměl spoléhat, se bolestivě ozýval. Neurčitý strach se mu kroutil v žaludku jako had.
„Právě ta mimořádnost mne děsí.“
„Pročpak?“
Knihovník se bezstarostně vrátil ke své knize. Ditrich se k němu naklonil a zašeptal. „Dostali jsme zprávu, že číslo třicet tři se před týdnem probudila, stala se z ní zrůda.“
Knihovník otřeseně vzhlédl.
„To je příšerné!“
„Víc než si dovedete představit. Číslo dvě se právě dnes dostaví před Radu. A asi za hodinu jí Rada oznámí, že ztratila sestru…“
Žádné komentáře:
Okomentovat